ECLI:CZ:US:2023:2.US.2104.23.1
sp. zn. II. ÚS 2104/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2023, č. j. 47 To 174/2023-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, protože jím došlo k dotčení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 1, odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I. Rekapitulace průběhu řízení
2. Z ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel je na základě usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, odbor obecné kriminality SKPV Olomouc, ze dne 10. 6. 2022, č. j. KRPM-110080-368/TČ-2021-140070, stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2022, sp. zn. 0 Nt 2619/2022, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. ř. Stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 7. 2022, č. j. 47 To 244/2022-19, jako nedůvodnou zamítl.
3. Usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. 0 Nt 3010/2022-20, Okresní soud v Šumperku zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Dospěl k závěru, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. trvají i nadále, současně soud nepřijal písemný slib stěžovatele a neuložil mu dohled probačního úředníka. Soud dále rozhodl, že se stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. ř. i nadále ponechává ve vazbě. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 47 To 385/2022-49, zamítl jako nedůvodnou.
4. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 6. 1. 2023, č. j. 0 Nt 3013/2022-21, rozhodl, že žádost o propuštění stěžovatele podaná prostřednictvím stěžovatelovy matky zamítá, neboť důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. trvají i nadále, soud nepřijal záruku za další chování stěžovatele nabídnutou jeho družkou a současně soud nepřijal písemný slib stěžovatele. Usnesení soud vyhlásil ve vazebním zasedání konaném dne 6. 1. 2023, kterého se účastnil stěžovatel, jeho obhájce a státní zástupce. Po vyhlášení usnesení se státní zástupce vzdal práva stížnosti a stěžovatel se nevyjádřil. Usnesení soud vypravil dne 13. 1. 2023 a bylo téhož dne doručeno Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, obhájci stěžovatele dne 16. 1. 2023 a stěžovateli dne 17. 1. 2023. V odůvodnění usnesení soud uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal ve lhůtě 3 dnů od doručení proti usnesení stížnost, usnesení nabylo právní moci dne 21. 1. 2023.
5. Dne 31. 3. 2023 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, návrh na prodloužení vazby stěžovatele podle §72 odst. 2 tr. ř. Uvedl, že poslední rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci dne 21. 1. 2023. Tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 tr. ř. od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě uplyne dne 21. 4. 2023. Okresní soud v Šumperku při vazebním zasedání konaném dne 19. 4. 2023 vydal usnesení č. j. 0 Nt 2815/2023-10, kterým žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, protože důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. nadále trvají. Obhájce stěžovatele při vazebním zasedání namítal, že tříměsíční lhůta pro rozhodování o vazbě uplynula dne 9. 4. 2023 a že by proto měl být návrh státního zástupce zamítnut a stěžovatel propuštěn z vazby. Soud v odůvodnění uvedl, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 584/21 (a dalších) vyplývá, že pokud je usnesení v trestním řízení třeba písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle §134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení podle §137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením opisu usnesení bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti dotčených osob. Soud proto dovozoval, že pokud bylo usnesení o předchozím rozhodování o vazbě doručeno stěžovateli dne 17. 1. 2023, stížnost proti němu nebyla podána a usnesení nabylo právní moci dne 21. 1. 2023. Lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby tak běžela až do 21. 4. 2023.
6. Stížnost stěžovatele s obdobnou námitkou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 5. 2023, č. j. 47 To 174/2023-20, zamítl jako nedůvodnou.
II. Ústavní stížnost a vyjádření k ní
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu namítá, že lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby počala běžet již uplynutím tří dnů od vyhlášení usnesení při vazebním zasedání. Domnívá se, že judikatura Ústavního soudu zmiňovaná soudy není na předmětnou věc případná. Má totiž ochránit ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu a pro tento účel zavádí benevolentní výklad zákonného ustanovení §137 odst. 1 tr. ř. Takový výklad však nepřipadá v úvahu v případě, kdy dochází k zásahu do práv obviněného zaručených čl. 8 odst. 5 Listiny.
8. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení. Stručně uvedl, že v předmětné věci postupoval v souladu s trestním řádem. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice. Krajský soud v něm totiž nevznesl žádné argumenty nad rámec těch, které byly uvedeny v jím vydaném rozhodnutí, které je stěžovateli známo. Neobsahuje tedy argumentaci či skutečnosti, ze kterých by při posouzení věci z pohledu ústavnosti vycházel.
III. Právní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ochrana osobní svobody nepochybně představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv a zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a podle ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
11. Ustanovení §72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný nadále ponechává ve vazbě nebo zda se propouští. Jinak musí být obviněný propuštěn z vazby. Státní zástupce je pak podle §72 odst. 2 tr. ř. povinen podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby tak, aby byl doručen nejpozději 15 dnů před uplynutím výše zmíněné tříměsíční lhůty.
12. Ústavní soud připomíná, že v minulosti se již opakovaně vyslovil v tom smyslu, že zákonná lhůta, ve které musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové. Tato lhůta má přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a její povaha a smysl nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 692/02 a sp. zn. IV. ÚS 253/03). Z toho vychází i současné znění trestního řádu, které přikazuje propustit obviněného z vazby, pokud soud nerozhodne o tom, že se obviněný ponechává ve vazbě ve lhůtě tří měsíců od předchozího rozhodnutí o vazbě (srov. §72 odst. 1 tr. ř.).
13. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 6. 1. 2023, č. j. 0 Nt 3013/2022-21, mimo jiné rozhodl, že žádost o propuštění stěžovatele podanou prostřednictvím stěžovatelovy matky zamítá, neboť důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. trvají i nadále. Usnesení soud vyhlásil ve vazebním zasedání konaném dne 6. 1. 2023, kterého se účastnil stěžovatel, jeho obhájce a státní zástupce. Po vyhlášení usnesení se státní zástupce vzdal práva stížnosti a stěžovatel se nevyjádřil. Písemné vyhotovení usnesení soud vypravil dne 13. 1. 2023 a doručil obhájci stěžovatele dne 16. 1. 2023 a stěžovateli dne 17. 1. 2023.
14. Zmiňované rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 1. 2023 je "jiným rozhodnutím o vazbě" ve smyslu §72 odst. 1 tr. ř. Pro účely určení počátku běhu lhůty podle uvedeného ustanovení trestního řádu je potřeba určit, kdy toto usnesení nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že se jedná o usnesení, proti kterému je stížnost přípustná a stěžovatel nevyužil práva ji podat, určuje se právní moc podle §140 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je usnesení pravomocné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak stížnost ve lhůtě podána nebyla.
III. a) Počátek běhu lhůty k podání stížnosti
15. Ústavní soud se v mnoha svých rozhodnutích blíže zabýval počátkem lhůty k podání stížnosti a jejím počítáním u usnesení, kterými je rozhodováno o meritu věci (např. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy) nebo o závažných otázkách souvisejících se zásahy do základních lidských práv a svobod, zejména do práva na osobní svobodu (např. rozhodnutí o vazbě, nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale i rozhodnutí o zajištění apod.). V judikatuře, která byla ústavně konformním výkladem §137 odst. 1, 4 tr. ř. původně vytvořena ve vztahu k usnesení, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, a postupně byla rozšířena na další usnesení, která se podle trestního řádu doručují (zejména rozhodnutí o vazbě, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, o přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody), Ústavní soud dospěl k závěru, že u takových usnesení je třeba vycházet z právního názoru, že ústavně konformní je pouze možnost podání stížnosti až po jejich doručení, byť předtím byla oprávněná osoba seznámena s výrokem a podstatnými důvody usnesení při jeho ústním vyhlášení, ale nebylo jí oznámeno jeho plné znění (včetně odůvodnění), které by pak bylo takto zapsáno v protokolu o veřejném zasedání, případně jeho plné znění (včetně odůvodnění) nebylo podchyceno zvukovým záznamem [srov. např. nálezy ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 389/09 (N 40/56 SbNU 461), ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09 (N 134/53 SbNU 681), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (N 21/92 SbNU 214), ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787), ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3003/19 (N 210/97 SbNU 258), ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3842/17 (N 106/89 SbNU 573) aj. blíže viz též Šámal, P., K počátku a k počítání konce lhůty k podání stížnosti z pohledu Ústavního soudu in Trestněprávní revue, 2/23, s. 75].
16. Ve zmíněných rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že nezbytným předpokladem naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), a v tom rámci i práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jakož i smyslu a účelu práva podat opravný prostředek (stížnost) vůči prvostupňovému soudnímu rozhodnutí, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížností kritice (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 426/09). Seznámení se s písemným odůvodněním je nezbytné pro kvalifikované podání stížnosti, protože oprávněná osoba musí mít možnost porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a případná povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Byla-li na základě takového nesprávného právního názoru stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku soudem nedůvodně zamítnuta jako opožděně podaná, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny.
17. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy nevyplývá orgánům veřejné moci, včetně soudů, pouze vázanost výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, ale i jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění, tedy závěry, k nimž Ústavní soud ve svém rozhodnutí dospěl (srov. nález sp. zn. I. ÚS 491/15). I Ústavní soud je svými dříve vyjádřenými závaznými názory vázán.
III. b) Konec lhůty k podání stížnosti
18. S uplynutím lhůty k podání stížnosti bez jejího podání trestní řád v §140 odst. 1 písm. b) aa) spojuje právní moc usnesení.
19. Institut právní moci rozhodnutí je vlastní nejen trestnímu řízení, ale všem dalším právním odvětvím, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno o právech a povinnostem fyzických a právnických osob. Nabytím právní moci rozhodnutí získává velmi důležitou vlastnost, která znamená jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Vyjadřuje tak vůli státu vyřešit určitou věc s konečnou platností.
20. Jasné určení právní moci usnesení o vzetí do vazby nebo jiného rozhodnutí o vazbě je v posuzované věci důležité o to víc, že je zároveň rozhodujícím okamžikem pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1 tr. ř.
21. Stěžovatel nabízí vlastní výklad běhu tříměsíční lhůty již od vyhlášení usnesení v jeho přítomnosti při vazebním zasedání. Takové pojetí vedle toho, že pomíjí uvedenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k počátku běhu lhůty pro podání stížnosti, nerespektuje jednoznačné znění §140 odst. 1 písm. b) aa) tr. ř. Ve svém důsledku tak vede k nejasnostem ohledně stanovení právní moci usnesení, které nelze připustit. Právní moc by totiž v případě stěžovatele musela být nejprve stanovena předběžně po uplynutí tří dnů od konání vazebního zasedání, při němž soud v jeho přítomnosti vyhlásil výrok rozhodnutí o dalším trvání vazby, a následně by definitivně nastala až marným uplynutím tří dnů od doručení písemného odůvodnění usnesení o dalším trvání vazby stěžovateli. Pokud by obecné soudy takovému výkladu přisvědčily, kromě nerespektování závazné judikatury Ústavního soudu by nerespektovaly ani jednoznačnou kogentní normu trestního řádu. Takový postup by vedl ke svévolné aplikaci podústavního práva.
IV. Závěr
22. V posuzované věci obecné soudy posuzovaly běh lhůty za situace, kdy se vazebního zasedání u Okresního soudu v Šumperku o předchozím jiném rozhodnutí o vazbě dne 6. 1. 2023 zúčastnil stěžovatel, jeho obhájce i státní zástupce. Soud prvního stupně usnesení vypravil dne 13. 1. 2023, tentýž den jej doručil příslušnému státnímu zastupitelství, dne 16. 1. 2023 obhájci a 17. 1. 2023 stěžovateli. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal ve lhůtě 3 dnů od doručení proti usnesení stížnost, usnesení nabylo právní moci dne 21. 1. 2023. Závěr obecných soudů, že tímto dnem počíná ve smyslu §72 odst. 1 tr. ř. běžet tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, odpovídá závazné judikatuře Ústavního soudu a kogentnímu ustanovení trestního řádu, které nastoluje jistotu v právních vztazích, a z pohledu ústavnosti mu proto v posuzovaném případě nelze nic vytknout. Stěžovatel má ostatně zachováno právo sám žádat o propuštění z vazby podle §71a tr. ř.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil porušení stěžovatelových shora uvedených ústavně zaručených základních práv ani tím, že by rezignoval na své obecné povinnosti při rozhodování o stížnosti jakožto o řádném opravném prostředku založeném v zásadě na tzv. revizním principu (viz §147 tr. ř.). Stížnostní soud se usnesením o ponechání stěžovatele ve vazbě zabýval dostatečně a své rozhodnutí korektně odůvodnil v mezích, v nichž k tomu byl povinen. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu