ECLI:CZ:US:2023:2.US.2433.23.1
sp. zn. II. ÚS 2433/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. M., advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 5 Ad 9/2018-44, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2022 č. j. 17 Ad 11/2021-42 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 7 As 272/2022-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že kárná komise České advokátní komory (dále jen "ČAK") rozhodnutím ze dne 8. 9. 2017 sp. zn. K 89/2014 shledala, že se stěžovatel dopustil kárného provinění jednak tím, že v době od 1. 10. 2015 do 30. 4. 2016 v kauzách svých klientů ustanovil svých zástupcem zaměstnance K. M., jehož pověřil prováděním úkonů právní pomoci, ačkoliv K. M. byl rozhodnutím ČAK ke dni 1. 10. 2014 vyškrtnut ze seznamu advokátů na základě vlastní žádosti [§7b odst. 1 písm. g) zákona o advokacii] podané dne 4. 9. 2014 poté, co proti němu bylo dne 6. 6. 2014 zahájeno kárné řízení (§33 odst. 1 zákona o advokacii) vedené u kárné komise ČAK pod č. j. K 44/2014, když takového zaměstnance nesmí ustanovit svým zástupcem po dobu pěti let ode dne jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Tímto jednáním stěžovatel porušil §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu a čl. 9a písm. e) usnesení představenstva ČAK č. 6/1998 Věstníku, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tímto účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu jednak povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, jakož i povinnost neustanovit svým zástupcem při jakémkoliv úkonu právní pomoc svého zaměstnance, který byl vyškrtnut ze seznamu advokátů, a to po dobu pěti let ode dne vyškrtnutí ze seznamu advokátů.
3. Uvedeným rozhodnutím kárná komise ČAK dále shledala, že se stěžovatel dopustil kárného provinění také tím, že ačkoliv mu jako žalovanému v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 385/2012 byla rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 1. 2015 č. j. 25 C 385/2012-69 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016 č. j. 21 Co 14/2016-129 ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 21 Co 14/2016-131 uložena povinnost zaplatit J. V. částku 499 060 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 60 897 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 12 826 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku a věc byla pravomocně ukončena dne 7. 3. 2016, soudem uložené povinnosti nejméně do 6. 9. 2016 nesplnil, a to ani částečně. Kvůli tomu je J. V. nucen domáhat se jejich splnění v exekučním řízení vedeném u EÚ Frýdek Místek, č. j. 143 EX 00108/16. Tímto jednáním stěžovatel porušil §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 2 etického kodexu, neboť při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost plnit převzaté závazky.
4. Podle §32 odst. 3 písm. a) zákona o advokacii bylo stěžovateli uloženo kárné opatření v podobě napomenutí. Zároveň byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit ČAK částku 8 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. Stěžovatel byl naproti tomu kárným rozhodnutím zproštěn kárné žaloby, která se týkala dalších čtyř skutků.
5. Odvolací kárný senát ČAK zamítl odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021 č. j. K 89/2014. Učinil tak již podruhé, a to konkrétně poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí ze dne 19. 1. 2018 č. j. K 89/2014 zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 5 Ad 9/2018-44. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí ve věci byla jeho nepřezkoumatelnost, neboť se ČAK odpovídajícím způsobem podle městského soudu nevypořádala s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
6. Druhou žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí vydanému odvolacím kárným senátem ČAK v navazujícím řízení městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2022 č. j. 17 Ad 11/2021-42 zamítl. Pokud jde o první kárné provinění, městský soud odkázal na svůj předchozí rozsudek ve věci, v němž dospěl k závěru o zavinění stěžovatele ve formě nevědomé nedbalosti. Důvodem bylo, že s ohledem na dlouhodobý osobní kontakt stěžovatele s K. M. a vědomost, že vůči K. M. je vedeno trestní řízení, stěžovatel jakožto zaměstnavatel nevynaložil potřebnou míru opatrnosti. Městský soud stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce, že za poskytování právních služeb lze považovat pouze úkony podle §11 advokátního tarifu; podle městského soudu se naopak jedná o jakýkoliv úkon právní pomoci.
7. Pokud jde o druhé kárné provinění, u něj nemohlo podle městského soudu dojít k prekluzi, neboť se jedná o trvající provinění spočívající v neplnění povinnosti nahradit způsobenou škodu. Závazek k náhradě škody, který stěžovatel i přes pravomocné rozhodnutí nesplnil, přitom jednoznačně vznikl v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu §17 zákona o advokacii. Příčinou jeho vzniku totiž bylo porušení příkazní smlouvy a povinnosti vyplývající z §16 zákona o advokacii, čehož se stěžovatel dopustil tím, že neuplatnil ku prospěchu svého klienta námitku promlčení podstatné části žalovaného nároku v řízení. Pokud se tedy závazek stěžovatele vyvinul z jeho činnosti jako advokáta, nelze podle městského soudu tvrdit, že s výkonem advokacie nijak nesouvisí; bez výkonu advokacie stěžovatele by daný závazek nevznikl.
8. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že námitky stěžovatele zpochybňující neprokázání jeho vědomosti ohledně zahájení kárného řízení vůči K. M. jsou nedůvodné, neboť stěžovatel pominul, že městský soud shledal jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, nikoli ve formě nedbalosti vědomé či přímého nebo nepřímého úmyslu. Závěr o nevědomé nedbalosti stěžovatele v případě prvního kárného provinění výslovně plyne z odůvodnění obou napadených rozsudků městského soudu. Za této situace Nejvyšší správní soud posoudil kasační námitky zpochybňující neprokázání vědomosti stěžovatele ohledně zahájení kárného řízení vůči K. M. jako bezpředmětné, neboť v případě nevědomé nedbalosti se naplnění vědomostní složky zavinění pachatele nezjišťuje. Tato forma zavinění již ze své podstaty dopadá na situace, kdy pachatel o rozhodujících skutečnostech nevěděl, ačkoli o nich vzhledem k objektivním okolnostem a za přiměřené opatrnosti vědět mohl a měl.
9. Nejvyšší správní soud konstatoval, že nelze přisvědčit stěžovateli, že městský soud založil závěr o jeho zavinění pouze na teoretických úvahách a presumpci zavinění. Městský soud shledal zaviněné jednání stěžovatele ve formě nevědomé nedbalosti z toho důvodu, že nezachoval dostatečnou míru opatrnosti a svůj závěr opřel o konkrétní argumentaci. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že po stěžovateli jako advokátu (tedy právním profesionálovi a zaměstnavateli) bylo možné objektivně požadovat, aby měl nastavena kritéria zastupování svými zaměstnanci tak, aby byly dodrženy právní a stavovské předpisy; konkrétně, že zastupování nebudou provádět osoby, které jsou vyškrtnuty ze seznamu advokátů. Stěžovatel K. M. dlouhodobě znal a věděl o probíhajícím trestním řízení vůči němu a mohl se jej tak jako svého zaměstnance dotázat, zda má toto trestní řízení vliv na jeho advokátní činnost.
10. Nejvyšší správní soud shledal jako nedůvodné i kasační námitky stěžovatele, v nichž tvrdil, že neplnění soukromoprávního závazku k náhradě škody podle pravomocného rozhodnutí není kárným proviněním, neboť se nejedná o činnost, ke které dochází při výkonu advokacie ve smyslu §17 zákona o advokacii. Uvedl, že především nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, podle nichž může být kárným proviněním pouze samotné způsobení škody advokátem při výkonu advokacie, avšak nikoli již následné neplnění závazku k její náhradě. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že přístup, kterého se stěžovatel dovolává, by znamenal, že advokát nebude kárně odpovědný za neplnění svých závazků, které mu sice vznikly v souvislosti s výkonem advokacie, avšak přetrvávají i po skončení jeho vztahu s klientem. Takový výklad - jak zdůraznil Nejvyšší správní soud - však nelze přijmout.
III.
11. Stěžovatelovu argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout tak, že je založena na obdobných námitkách, jaké předložil již v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je založeno na prejudici, kdy esenciální náležitost kárného provinění je založena nikoliv na dokazování, ale na jeho presumpci. Podle stěžovatele správní soudy nemají pravomoc doplňovat či nahrazovat vady rozhodnutí ČAK, v níž absentuje jakékoli zdůvodnění subjektivní stránky jednání stěžovatele. Opětovně tvrdí, že závěry jak ČAK, tak městského soudu jsou založeny na presumpci subjektivní stránky jednání a nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že kárné řízení s advokátem je neveřejné, což vylučuje možnost stěžovatele dozvědět se o kárném obvinění.
12. Stěžovatel dále tvrdí, že závěry ohledně skutku týkajícího se exekuce vedené proti jeho osobě porušují zákaz rozšiřujícího výkladu práva v neprospěch obviněného a jsou prima facie vadné. Namítá, že kárné řízení je řízením o trestním obvinění, přičemž i na kárná provinění je třeba aplikovat zásadu, že neplacení soukromoprávních dluhů není trestným činem. Podle stěžovatele neplnění závazku z náhrady škody není již výkonem advokacie ve smyslu §1 odst. 2 zákona o advokacii, ale je soukromoprávním vztahem mezi škůdcem a poškozeným.
IV.
13. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
14. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Ve vztahu k napadenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 5 Ad 9/2018- 44 Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře zastává názor, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 62/95). Ústavní stížnost je vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů či jiných orgánů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
16. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, sp. zn. III. ÚS 1829/08, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 či sp. zn. III. ÚS 2615/20).
17. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti následně vydanému konečnému rozhodnutí o věci.
18. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu ze dne 11. 3. 2021 č. j. 5 Ad 9/2018- 44, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího kárného senátu ČAK ze dne 19. 1. 2018 č. j. K 89/2014, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejde tak o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se věc navrátila do nového rozhodovacího procesu, v němž bylo následně rozhodnuto dalšími napadenými rozhodnutími. Napadený rozsudek městského soudu č. j. 5 Ad 9/2018- 44 proto nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 či sp. zn. IV. ÚS 158/04).
19. Ústavní stížnost je proto ve výše uvedeném rozsahu nepřípustným návrhem ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, pročež je nutno odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
20. Ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
22. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
23. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a správních soudů, který by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní soudy, již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší.
24. Namítá-li stěžovatel neprokázání subjektivní stránky jeho jednání ve vztahu k vědomosti o vyškrtnutí K. M. ze seznamu advokátů poté, co bylo vůči K. M. zahájeno kárné řízení, lze jej zcela odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku městského a Nejvyššího správního soudu, z nichž vyplývá, že námitky stěžovatele jsou ze své podstaty bezpředmětné, neboť v případě nevědomé nedbalosti se naplnění vědomostní složky zavinění pachatele nezjišťuje. Ostatně stěžovatel se v ústavní stížnosti k závěru soudů o jeho zavinění v této formě nedbalosti, ani k důvodům, které soudy vedly k tomuto závěru, nijak přímo nevyjadřuje ani k nim nepředkládá žádné námitky. Také druhou námitkou stěžovatele týkající se kárné postižitelnosti neplnění závazku k náhradě škody způsobené advokátem jeho klientovi při výkonu advokacie ve vztahu k výkladu §17 zákona o advokacii, se již oba soudy podrobně zabývaly a na jejich odůvodnění lze stěžovatele odkázat.
25. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Zejména Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
26. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
27. Ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti tak Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu