ECLI:CZ:US:2023:2.US.495.23.1
sp. zn. II. ÚS 495/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. S., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná - Mizerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2022 č. j. 5 To 67/2022-11804 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2022 č. j. 49 T 4/2012-11786, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. února 2023 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo celé řady jemu ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a do práva na bezplatnou právní pomoc dle čl. 40 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl zamítnut stěžovatelův návrh na přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2 trestního řádu ve věci, v níž byl v roce 2018 pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli byl již v přípravném řízení dané trestní věci z důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájce, kterému byla na odměně a náhradě hotových výdajů v souvislosti s obhajobou stěžovatele přiznána celkem částka 488 966 Kč, jež mu byla českým státem v několika zálohových platbách a po konečném vyúčtování také proplacena. Stěžovatel v současnosti vykonává trest odnětí svobody, do něhož byl v srpnu 2020 dopraven Policií ČR poté, co na něj byl vydán soudní příkaz k dodání do výkonu trestu a evropský zatýkací rozkaz. Stěžovatelovo propuštění lze předpokládat nejpozději v roce 2027. V červnu 2021 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena výše zmíněná žádost stěžovatele, kterou odůvodnil negativními okolnostmi týkajícími se jeho zdravotního stavu (invalidita II. stupně od r. 2019 v důsledku úrazu), majetkových a výdělkových poměrů. Krajský soud (stručně shrnuto) dospěl k závěru, že stěžovatel, byť aktuálně není osobou disponující významnějším majetkem či příjmy, podmínky ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu ve skutečnosti nesplňuje, přičemž odkázal především na stěžovatelovy majetkové a výdělkové poměry před jeho odsouzením a okrajově také na jeho současné rodinné poměry a majetkovou potencionalitu. Ani z obsahu spisu pak uvedený krajský soud nezjistil takové konkrétní okolnosti, jež by stěžovateli znemožňovaly náklady jeho obhajoby uhradit alespoň po propuštění z výkonu trestu. Stěžovatelovu stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu následně zamítl Vrchní soud v Olomouci jako nedůvodnou postupem podle 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Přitom se jednak plně ztotožnil se závěry krajského soudu, z nichž některé podrobněji rozvedl, a jednak blíže vyložil účel institutu bezplatné obhajoby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly neústavně, když se nepřípustně zaměřily jen na jeho majetkovou potencialitu a další nerozhodné okolnosti, přestože měly při posuzování jeho nároku na bezplatnou obhajobu vycházet z jeho poměrů v době rozhodování a neměly ani stanovovat dodatečné podmínky, jež nemají oporu v zákoně. Jedinou klíčovou podmínkou dle stěžovatele má být (ne)schopnost hrazení nákladů na obhajobu. Důvody, pro které se stěžovatel ocitl v nepříznivé majetkové situaci, nemají hrát roli. Dále stěžovatel brojí proti nedostatečné procesní aktivitě obecných soudů při zjišťování rozhodných skutečností. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na celou řadu dle jeho názoru relevantních nálezů a usnesení Ústavního soudu.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, interpretace a aplikace zákonných podmínek, za nichž případně vzniká obviněnému (a v této věci odsouzenému) nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení obecných soudů. Proto o neústavní postup může jít teprve až tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů či je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18). Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu je velmi zdrženlivá a restriktivní (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. února 2017 sp. zn. III. ÚS 214/17 a ze dne 1. února 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil. Ačkoli stěžovatelovým námitkám lze částečně přisvědčit, zejména co do stručnosti některých hodnotících závěrů obou obecných soudů, není tomu tak v míře, která by odůvodňovala zrušení napadených rozhodnutí. Oba obecné soudy se s žádostí stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že ve svých rozhodnutích kladly vyšší důraz na celkovou ekonomickou situaci stěžovatele, než striktně na jeho aktuální poměry, není s ohledem na ostatní okolnosti případu svévolným ani extrémně nespravedlivým postupem. Nadto nelze opominout, že přinejmenším část tvrzení stěžovatele zůstala neosvědčena i po výzvě krajského soudu k doplnění. Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že obecné soudy měly ústavní závazek vyvinout ještě vyšší iniciativu při zjišťování jeho poměrů (konkrétně jeho zdravotního stavu). Ústavní nároky kladené na vyšetřovací činnost soudů při řešení otázky nákladů na obhajobu ve smyslu §33 trestního řádu nelze srovnávat se standardy vztahujícími se na rozhodování o vině a trestu obviněných. Stěžovatel k vlastní tíži řádně nevyužil procesní prostor, jenž se mu v řízení před soudem prvního stupně nabízel k osvědčení jím tvrzených skutečností, což také mělo dopad na osud jeho žádosti (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. září 2020 sp. zn. I. ÚS 1502/20). Ani argument založený na tom, že stěžovatel je sám osobou práva neznalou, která je navíc ve výkonu trestu odnětí svobody, není a nemůže být v tomto ohledu důvodem pro zvláštní (benevolentnější) přístup již proto, že tyto znaky - tj. absenci právní erudice a omezení na osobní svobodě - nejsou nijak výjimečné, když je v praxi vykazuje nemalá část obviněných či odsouzených, kteří podávají obdobné žádosti jako stěžovatel.
9. Klíčovým momentem při (předběžném) posouzení ústavní stížnosti stěžovatele byl rovněž fakt, že zamítnutím žádosti nemohlo být ohroženo jeho právo na účinnou (efektivní) obhajobu, neboť jeho trestní věc skončila pravomocným odsouzením několik let předtím, než si žádost podal. Ostatně z ústavní stížnosti a ani z napadených rozhodnutí neplyne, že by stěžovatel kdykoli tvrdil, že se mu v jeho trestní věci nedostalo obhajoby včas a v potřebném rozsahu; nehledě na to, že přinejmenším v části trestního řízení měl dalšího obhájce na plnou moc (k tomuto viz obdobně např. bod 11 usnesení ze dne 8. února 2022 sp. zn. III. ÚS 2516/21).
10. S časovým aspektem stěžovatelova případu přímo souvisí ještě jedna úvaha: přestože zákon neobsahuje časové omezení pro podání žádosti dle §33 odst. 2 trestního řádu, je-li žádost o přiznání bezplatné obhajoby podána až několik let poté, co státem placená obhajoba byla ukončena, nelze dle názoru Ústavního soudu jako neústavní hodnotit postup, kdy obecné soudy v rámci posuzování merita a souvislostí dané žádosti vhodně přihlíží též k poměrům stěžovatele v době, kdy z této obhajoby při ochraně svých práv těžil a čerpal služby obhájce. Tento závěr je v případě stěžovatele dále umocněn poměrně značnou (a stěžovatelem nijak neosvětlenou) změnou v jeho majetkové situaci během trestního řízení, která činí věc komplikovanější, než by se mohlo z ústavní stížnosti na první pohled jevit. Náhlé majetkové propady osob, které jsou vystaveny reálnému riziku peněžitých, popř. jiných majetkových trestů, jsou také v českém prostředí určitým evergreenem, jehož popularita ani časem neklesá. Při posuzování argumentace stěžovatele, jakožto fyzické osoby, která dle napadených rozhodnutí měla ještě v počátečních fázích trestního řízení nezanedbatelný nemovitý majetek, finanční úspory, pravidelné příjmy v násobcích průměrné mzdy a která mimo jiné na směnky půjčovala peníze třetím osobám, lze jen stěží (bez přesvědčivého vysvětlení majetkových transferů a jejich beneficientů) vážně reflektovat tvrzení, že nyní žije vedle invalidního důchodu jen z milodarů spoluvězňů či charitativních organizací (přičemž stěžovateli uložený peněžitý trest zůstal prozatím nevykonán). A pobírá-li stěžovatel nejpozději od roku 2019 invalidní důchod II. stupně, jde o další faktor, který spíše svědčí pro zamítnutí jeho žádosti, nikoli pro vyhovění (jak se patrně stěžovatel domníval), neboť mu alespoň dočasně garantuje další zdroj peněžitých příjmů i po dobu výkonu trestu odnětí svobody (přestože mu dle obsahu napadených rozhodnutí není do věznice zasílán). Ostatně invalidita II. stupně, i pokud by u stěžovatele trvala také po propuštění z výkonu trestu, svědčí toliko o zhruba nadpolovičním snížení pracovní schopnosti (v intervalu 50 - 69%), což při odborné (lékařské) kvalifikaci stěžovatele, který i po nejzazším očekávatelném termínu propuštění bude s ohledem na jeho profesi ještě v produktivním věku, nevylučuje odpovídající výdělečnou činnost.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu