ECLI:CZ:US:2023:2.US.565.21.1
sp. zn. II. ÚS 565/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelkaky Domácí péče Tachov s.r.o., IČ: 263 55 850, se sídlem Prokopa Velikého 707, Tachov, zastoupené Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem společnosti Holubová advokáti s.r.o., IČO: 246 86 727, se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, IČ: 411 97 518, se sídlem Orlická 2020/4 Praha 3, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelkaky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2019 č. j. 12 C 516/2018-216, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 č. j. 53 Co 130/2020-249 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 23 Cdo 3328/2020-272 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu 2. března 2021 se stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jí ústavně garantovaného práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž jejich vydáním měly obecné soudy porušit rovněž čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého bylo jejich ústavní povinností poskytnout ochranu právům stěžovatelky, a nakonec i čl. 95 odst. 1 Ústavy, který kodifikuje princip vázanosti soudu zákonem a kvalifikovanými mezinárodními smlouvami.
II. Skutkový základ a shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastnicí civilního řízení, které se v prvním stupni vedlo před Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení peněžních částek ve výši 864 782,15 Kč s příslušenstvím a ve výši 1 229 459,96 Kč s příslušenstvím, jichž se stěžovatelka domáhala na Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 97 518 (dále jen "vedlejší účastnice") z titulu dlužných úhrad za zdravotní péči poskytnutou stěžovatelkou pojištěncům vedlejší účastnice v letech 2016 a 2017.
3. Stěžovatelka je zdravotnickým zařízením poskytujícím zdravotní péči (domácí ošetřovatelskou péči pod odborností 925), přičemž v této souvislosti uzavřela s vedlejší účastnicí dne 30. prosince 2007 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče na dobu určitou do 31. prosince 2015, která byla následně prodloužena do 31. prosince 2016. K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 12. ledna 2016 úhradový dodatek, v němž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Vedlejší účastnice vyúčtovala stěžovatelce postupem dle uvedené vyhlášky stěžovatelkou poskytnutou zdravotní péči v roce 2016 tak, že stanovila výši úhrady za péči na částku 2 898 643,51 Kč a dále jí uhradila za vykázanou dopravu související s poskytováním péče částku 816 922,96 Kč (tj. celkem 3 715 566,47 Kč). Uvedená smlouva byla dne 8. prosince 2016 nahrazena s účinností od 1. ledna 2017 další (obdobnou) smlouvou, k níž byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. 1, v němž si stěžovatelka s vedlejší účastnicí sjednaly úhradu zdravotní péče poskytnuté v roce 2017 podle úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. Vedlejší účastnice následně vyúčtovala stěžovatelce postupem dle uvedené vyhlášky stěžovatelkou poskytnutou zdravotní péči v roce 2017 tak, že stanovila výši úhrady na částku 3 177 653,02 Kč a také jí uhradila částku 928 223,71 Kč za vykázanou dopravu (tj. celkem 4 105 867,73 Kč). Stěžovatelka s těmito vyúčtováními nesouhlasila a po změně žaloby (podání ze dne 12. června 2019, ve spise na č. l. 102 a 103; změna žaloby připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. června 2019, ve spise na č. l. 133) se na vedlejší účastnici domáhala dodatečného navýšení úhrady za rok 2016 o částku 864 782,15 Kč (tj. celkem na částku 4 580 348,62 Kč) a úhrady za rok 2017 o částku 1 229 459,96 Kč (tj. celkem na částku 5 335 336,69 Kč).
4. Má-li Ústavní soud zrekapitulovat žalobní argumentaci stěžovatelky (ve stádiu po změně žaloby), pak jejím základem byla tvrzení, že výše úhrad od vedlejší účastnice nepokryla v daných obdobách stěžovatelkou skutečně a účelně vynaložené náklady na poskytování dané péče ani ji nedovolila dosáhnout přiměřené ziskovosti jejího provozu. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že domácí ošetřovatelskou péči a její rozsah (objem) předepisuje konkrétnímu pacientovi jeho praktický lékař, tedy osoba odlišná od stěžovatelky, přičemž stěžovatelka nemá mít žádné právní či jiné nástroje k tomu, aby rozsah indikované a následné poskytované péče dle svého úsudku omezovala. Na rozdíl od ostatních poskytovatelů zdravotní péče nevykazuje stěžovatelka lékařskou odbornost a dané výkony v terénu (tj. v domácnostech u pacientů) poskytují zdravotní sestry - nelze proto uvažovat o tom, že by stěžovatelka zkoumala či revidovala rozsah (popř. dokonce medicínskou potřebnost) domácí péče předepsané tomu kterému pacientovi (k tomu viz též §18 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZVZP"). Stejně tak je stěžovatelka v případném odmítnutí pacienta do péče či ukončení péče o něj limitována ustanovením §48 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZZP"), dle kterého lze odmítnout pacienta jen z taxativně určených (objektivních) důvodů a za podmínek v daném ustanovení vymezených. Obdobně má být stěžovatelka v možnosti odmítnutí péče pacienta limitována v důsledku závazků poskytovat péči pojištěncům vedlejší účastnice převzatých výše zmíněnými smlouvami o poskytování a úhradě zdravotní péče. Přestože tedy stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v zúčtovacím období let 2016 a 2017 praktickými lékaři indikovanou ošetřovatelskou domácí péči, a to v rozsahu, který vedlejší účastnice nerozporovala, dostalo se jí v důsledku tzv. zastropování výše úhrad prostřednictvím regulačního mechanismu vystavěného na hodnotách z minulých referenčních období takových úhrad, jejichž výše nepokryla ani náklady vynaložené stěžovatelkou na poskytnutí péče a neumožnila tvorbu přiměřeného zisku. Úhrady vypočtené na základě kalkulačních vzorců, které jsou navázané na koeficienty navýšení plynoucích z tzv. úhradových vyhlášek, totiž nezohlednily faktický meziroční nárůst rozsahu zdravotní péče, kterou byla stěžovatelka povinna v hodnocených letech poskytnout pojištěncům vedlejší účastnice dle indikací praktických lékařů těchto pojištěnců. Způsob limitace úhrad za péči, který je v zúčtovacím roce v základu založen na omezení průměrnou úhradou za unikátního pojištěnce v předcházejícím roce (v tzv. referenčním období), má v případě výrazného nárůstu průměrné náročnosti péče o pojištěnce vedlejší účastnice mezi zúčtovacím a referenčním obdobím jít ekonomicky toliko k tíži stěžovatelky. Takto zregulované výše úhrad dle stěžovatelky postrádají jakoukoli "souvztažnost" k objemu péče, kterou ve skutečnosti poskytla pojištěncům vedlejší účastnice v hodnocených obdobích. Tento stav považuje stěžovatelka za hrubě nespravedlivý a neústavní, neboť zasahuje do jejího práva podnikat, které jí zaručuje čl. 26 Listiny základních práv a svobod, a neústavně na ní přenáší část nákladovosti na poskytování zdravotní péče pojištěncům vedlejší účastnice (zhruba ve výši necelé 1/4 z účelně vynaložených nákladů na péči). Stěžovatelka k důkazu - mimo jiné - navrhla a předložila znalecký posudek č. 268-9/2019 vyhotovený v dubnu 2019 Ing. Ladislavem Kollárikem (dále jen "znalecký posudek"), který měl prokazovat stěžovatelkou tvrzenou skutečnost, že úhrady za péči od vedlejší účastnice za rok 2016 nemají pokrývat ani náklady v daném roce vynaložené stěžovatelkou na péči o pojištěnce vedlejší účastnice s tím, že výše těchto nákladů měla být v místě a čase obvyklá. Stěžovatelka dále k důkazu navrhla doplnění (dodatek) tohoto znaleckého posudku o odborné zhodnocení skutečnosti, zdali částku 430 053,27 Kč, kterou požaduje na kompenzaci (nedosaženého) zisku za rok 2016, lze v daných poměrech považovat za "zisk obvyklý a přiměřený". Dále stěžovatelka soudu prvního stupně písemně avizovala, že je připravena obdobným způsobem prokazovat tvrzené skutečnosti o nedostatečnosti plateb od vedlejší účastnice také ohledně roku 2017. V rámci ústavněprávní argumentační linie stěžovatelka ve svých podáních průběžně odkazovala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to konkrétně na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. května 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. června 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. října 2003 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 2785/08 ze dne 13. září 2011 (N 157/62 SbNU 373) a nález sp. zn. IV. ÚS 2545/16 ze dne 18. července 2017 (N 127/86 SbNU 169).
5. Vedlejší účastnice navrhla žalobu zamítnout jako nedůvodnou s argumentací, že vůči stěžovatelce plnila veškeré své smluvní i další právní povinnosti plynoucí zejména z tzv. úhradových vyhlášek řádně a včas. Dále tvrdila předčasnost žaloby, neboť i pokud by žalované nároky vznikly, nebyly při podání žaloby ještě splatné. Ve vztahu k ústavněprávní argumentaci stěžovatelky vedlejší účastnice namítala i samotný nedostatek pasivní legitimace s tím, že pokud by měl být soudem žalovaný nárok co do jeho základů shledán za důvodný, není za jeho úhradu odpovědna ona, neboť ona si veškeré své právní povinnosti plní, a zároveň pravidla veřejného zdravotního pojištění a nastavení jeho parametrů neurčuje. Dále vedlejší účastnice v ústavní rovině argumentovala tím, že případné vyhovění žalobě by založilo případ nedovolené pravé retroaktivity a v této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), které se sice týkalo regulace nájemného za užívání bytů, avšak jeho obecná východiska mají být použitelná i pro souzenou věc. V počáteční fázi řízení pak vedlejší účastnice vznášela v rámci své obrany rovněž (povahou spíše formální) námitky týkající se obsahu a členění žalobního petitu stěžovatelky, který označovala za vadný a nesrozumitelný, nicméně s ohledem na připuštění změny žaloby není třeba tyto argumenty již blíže rozvádět.
6. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 21. října 2019, č. j. 12 C 516/2018-216, zamítl žalobu co do částky 864 782,15 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 1 229 459,96 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně především poukázal na ustanovení §17 ZVZP a konstatoval, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu na rok 2016 ve shodě s vyhláškou č. 273/2015 Sb. a na rok 2017 ve shodě s vyhláškou č. 348/2016 Sb., v nichž byl stanoven systém úhrad, který je předvídatelný. Uvedené smlouvy jsou pro obě smluvní strany závazné, obsahově standardní a vedlejší účastnice si své platební závazky z nich plynoucí splnila. Stěžovatelka ostatně ani porušení uzavřených smluv výslovně netvrdila. Uvedené smlouvy ani nejsou smlouvami adhezními "v pravém slova smyslu" (jak v původní žalobě argumentovala stěžovatelka), jejich obsah "nevychází pouze z libovůle" vedlejší účastnice, nýbrž je dán zákonem a prováděcím podzákonným právním předpisem, což má plynout hlavně z jejich specifického charakteru a předmětu plnění (veřejný zájem na co možná nejefektivnějším fungování českého veřejného zdravotnictví). Stěžovatelčiny odkazy na judikaturu Ústavního soudu označil soud prvního stupně za skutkově nepřiléhavé. Ani znalecký posudek neměl prokazovat, že došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na podnikání. Stěžovatelka se dle názoru soudu prvního stupně měla podanou žalobou "de facto domáhat" změny smlouvy v rozsahu ujednání o ceně, což je třeba považovat za nepřípustné.
7. Proti výrokům I až III rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), ve kterém namítala neúplné zjištění skutkového stavu věci, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Odvolací argumentace stěžovatelky v principu kopírovala argumentaci žalobní, když byla opět vystavěna na ústavněprávním základě s tvrzeným porušením práva na podnikání zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka odvolacímu soudu navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v plném vyhovění žalobě, alternativně navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odvolání stěžovatelky shledal nedůvodným, neboť rozsudek soudu prvního stupně považoval za věcně správný, ve všech odvoláním napadených výrocích jej potvrdil a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně neshledal ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení při provádění dokazování, jeho hodnocení ani v dosažených skutkových závěrech. Odvolací soud se též ztotožnil s jeho právními závěry, které výslovně označil za přiléhavé a v podrobnostech na ně odkázal. Samotné hospodaření stěžovatelky nemělo být s ohledem na právní závěry soudu prvního stupně pro věc rozhodné, a proto nebylo nutné provádět další dokazování ohledně v tomto směru stěžovatelkou tvrzených skutečnostní (k tomu viz body 9, 10 a 15 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud blíže rozvedl některé vlastní doplňující úvahy na téma adhezních smluv a zásady pacta sunt servanda (body 11 a 12 rozsudku odvolacího soudu). Ústavněprávním námitkám stěžovatelky se odvolací soud věnoval v bodech 13 a 14 jeho rozsudku, přičemž dospěl (stručně řečeno) k závěru, že stěžovatelka nemohla úspěšně zargumentovat nedostatečnou výši úhrad od vedlejší účastnice, neboť institut jejich limitace ústavněprávním přezkumem v minulosti úspěšně prošel, a protiústavní důsledky by v majetkové sféře stěžovatelky bývaly mohly nastat až za stavu, kdy by úhrady od vedlejší účastnice nekryly ani stěžovatelkou "nutně vynaložené náklady" na poskytnutou péči, což ale v řízení prokázáno nebylo.
8. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"), přičemž v dovolání v rámci vymezení předpokladů jeho přípustnosti argumentovala potřebou vyřešení osmi právních otázek - prozatím dovolacím soudem v jeho judikatuře nezodpovězených - týkajících se celé řady právních aspektů její situace a aplikace zdravotnického úhradového mechanismu, na nichž měl být dle stěžovatelky rozsudek odvolacího soudu závislý, a které odvolací soud posoudil nesprávně. Dovolací argumentace stěžovatelky opět byla v rozhodné části argumentací ústavněprávní povahy a stručně řečeno byla založena na požadavku spravedlivých a srovnatelných (rovných) úhrad poskytovatelům zdravotní péče za poskytnuté výkony alespoň ve výši kryjící účelně vynaložené náklady na pojištěnce té které zdravotní pojišťovny. Stěžovatelka v dovolání odkázal na závěry vyslovené v již shora uvedených nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a sp. zn. IV. ÚS 2545/16. Dovolací soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť zčásti shledal otázky vznesené stěžovatelkou vyřešenými (otázky I a II), zčásti je hodnotil jako vycházející z nedovolené skutkové polemiky (otázka III) a zčásti je považoval za nerozhodné (otázky IV až VIII), neboť na jejich řešení napadený rozsudek odvolacího soudu založen nebyl a stěžovatelka jimi jen zpochybňovala "ústavnost právních předpisů upravujících úhradu zdravotní péče". V závěrečných pasážích svého usnesení dovolací soud zrekapituloval vybranou judikaturu Ústavního soudu i judikaturu vlastní, která má představovat ustálenou rozhodovací praxi vrcholných orgánů soudní moci, v níž byly charakteristické znaky úhradového mechanismu v českém zdravotnictví soudně opakovaně zkoumány a jejich ústavnost aprobována.
III. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelčinu stížnostní argumentaci lze pro přehlednost rozdělit na dvě námitky procesní povahy (porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a námitku substantivní (porušení čl. 26 odst. 1 Listiny).
10. První procesní pochybení obecných soudů (resp. soudu prvního stupně a soudu odvolacího, který jej následně nenapravil) má spočívat v tom, že ačkoli dle názoru stěžovatelky soud prvního stupně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby přinejmenším zčásti založil na závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že úhrady přijaté od vedlejší účastnice nepokrývají ani účelně vynaložené náklady na poskytování péče jejím pojištěncům, nepoučil ji v rozporu s §118a o. s. ř. o tom, že má své důkazní návrhy odpovídajícím způsobem doplnit. Odvolací soud tento procesní lapsus soudu prvního stupně nezachytil a prvostupňový rozsudek potvrdil.
11. Druhé procesní pochybení se týká úsudku dovolacího soudu při posuzování naplnění předpokladů přípustnosti stěžovatelčina dovolání. Dovolací soud se měl dle stěžovatelky dopustit očividně nesprávného vyhodnocení většiny jím vznesených právních otázek ve zřejmém rozporu se zásadami právní logiky (v tom směru, že na jejich řešení rozsudek odvolacího soudu údajně nezávisí, ačkoli tomu dle stěžovatelky ve skutečnosti bylo právě naopak). Toto pochybení dovolacího soudu má vykazovat takovou intenzitu, že v jeho důsledku došlo k odepření meritorního projednání dovolání a porušení stěžovatelčina základního práva domáhat se právní ochrany u soudu stanoveným postupem.
12. K námitce substantivní povahy (porušení čl. 26 odst. 1 Listiny) odkazuje Ústavní soud na bod 4 tohoto nálezu, v němž je již dostatečně shrnuta - ústavněprávní argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v tomto ohledu nijak podstatně neliší od argumentace žalobní a do značné míry se s ní shoduje.
IV. Řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si u soudu prvního stupně vyžádal spis o řízení před obecnými soudy. Následně Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici k vyjádření se k podané ústavní stížnosti.
14. Soud prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že "se v ní neobjevuje nic nového, čím by již obecné soudy pečlivě nezabývaly, argumentace ve stížnosti se zcela rozchází s rozhodovacími důvody odvolacího i dovolacího soudu...". Dále soud prvního stupně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popř. její zamítnutí.
15. Odvolací soud ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatelkou namítané pochybení soudu prvního stupně, který jí údajně neposkytl příslušné procesní poučení ohledně nutnosti doplnit žalobní tvrzení či důkazní návrhy, není ve věci podstatné, neboť důvody, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, nebyly opřeny o závěr o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Dovolací soud se pak touto namítanou procesními vadou zabývat nemohl, neboť neshledal dovolání přípustným. V ostatním odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
16. Dovolací soud ve svém vyjádření stručně odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení, dále vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
17. Vedlejší účastnice v poměrně obsáhlém vyjádření uvedla, že se s napadenými rozhodnutími a jejich odůvodněním ztotožňuje. Navrhla odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Na podporu svého návrhu podrobně zrekapitulovala skutkové a právní závěry všech napadených rozhodnutí. Obrana vedlejší účastnice týkající se stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na podnikání je v základu pokračováním argumentace z řízení před obecnými soudy a Ústavní soud ji proto nebude pro nadbytečnost opakovat. Lze shrnout, že vedlejší účastnice považuje stěžovatelkou odkazovanou judikaturu za nepřiléhavou, jelikož tato řešila případy se zásadně odlišnými skutkovými okolnostmi. K údajnému procesnímu pochybení soudu prvního stupně, který stěžovatelku neměl řádně poučit postupem dle §118a o. s. ř., vedlejší účastnice uvedla (obdobně jako odvolací soud), že z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že tyto nebyly založeny neunesení břemene tvrzení ani břemene důkazního, neboť stěžovatelkou tvrzené skutečnosti o neústavně nízké výše úhrad obecné soudy nepovažovaly za "relevantní" pro rozhodnutí sporu. K tvrzenému pochybení dovolacího soudu při posuzování přípustnosti stěžovatelčina dovolání vedlejší účastnice argumentuje tak, že přípustnost dovolání posoudil dovolací soud zcela správně, přičemž obsahem práva na spravedlivý proces není "právo na meritorní posouzení věci" v dovolacím řízení, je-li dovolání nepřípustné.
18. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v replice ještě jednou shrnula svoji shora popsanou argumentaci bez žádných podstatných novot či doplnění.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka vyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
20. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků řízení, vyjádřením vedlejší účastnice řízení a obsahem vyžádaného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud se prioritně zaměřil na posouzení procesní stránky stěžovatelčiny věci, přičemž zdůrazňuje, že argumentací obsaženou v ústavní stížnosti není vázán.
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. září 1996 (N 89/6 SbNU 151)]. Soudy proto mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek [k tomu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. dubna 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. června 2009 (N 138/53 SbNU 717); nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. července 2017 (N 134/86 SbNU 273)]. Tento závazek soudů sice neznamená, že nutně musí dát podrobnou odpověď na všechny argumenty účastníků řízení, protože v úvahu je třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení, nicméně nelze opominout argument, který je pro výsledek řízení klíčový [k tomu viz nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. prosince 2014 (N 217/75 SbNU 431) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. března 2015 (N 52/76 SbNU 717)]. Obdobně na danou problematiku nahlíží i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře k právu na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy (k tomu viz např. rozsudek ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku č. 16034/90 ze dne 19. dubna 1994, §59 a 61; rozsudek ve věci Vetrenko proti Moldavsku č. 36552/02 ze dne 18. května 2010, rozsudek ve věci Ramda proti Francii č. 78477/11 ze dne 19. prosince 2017, nebo rozsudek ve věci Jokšas proti Litvě č. 25330/07 ze dne 12. prosince 2013). S právem účastníků na vypořádání klíčových námitek přímo souvisí i zajištění možnosti pochopení úvah soudu pro potřeby posouzení opodstatněnosti podání příslušného řádného či mimořádného opravného prostředku proti dotčenému rozhodnutí, včetně vyhodnocení všech variant zákonem nabízených důvodů pro podání daného opravného prostředku. Nedostatečně odůvodněné soudní rozhodnutí výrazně ztěžuje plnohodnotnou participaci účastníků řízení ve víceinstančním procesu a snižuje efektivitu přezkumu rozhodnutí nižších instancí. Řádné a významu věci odpovídající odůvodnění soudního rozhodnutí rovněž přispívá k jeho přesvědčivosti a v důsledku vylučuje či alespoň zužuje mantinely pro případnou libovůli soudu.
23. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů obecných. Je tedy jejich povinností, aby - se zřetelem ke konkrétním okolnostem - tento právněstátní princip respektovaly a uspokojivě se vypořádaly s lidskoprávními námitkami účastníků řízení již v řízeních před nimi vedenými, jsou-li takové námitky součástí žalobní či obranné argumentace.
24. Po změně žaloby (provedené po změně právního zastoupení v řízení) stěžovatelka výslovně opírala jí uplatněné peněžité nároky o porušení práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Jak již bylo podrobněji popsáno shora, žalobní tvrzení a klíčová argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že výše úhrad od vedlejší účastnice neměla pokrývat ani stěžovatelkou účelně vynaložené náklady na péči o pojištěnce vedlejší účastnice a neměla jí umožňovat dosažení přiměřeného zisku. Fakticky tedy měla péči o pojištěnce vedlejší účastnice dotovat, a to přibližně v rozsahu 1/4 účelně vynaložených nákladů na péči. Objem indikované péče není sama s to ovlivnit, dostatečně dopředu odhadnout či předvídat, a v případném odmítnutí péče je omezena smlouvou s vedlejší účastnicí a zákonem. Stěžovatelka tento stav klasifikovala jako porušení jejího práva podnikat, tento zásah tvrdila, přinejmenším částečně i prokazovala, a požadovala jeho nápravu. Jinak řečeno, esencí argumentace stěžovatelka bylo, že zastropované platby od vedlejší účastnice, které sice mohou odpovídat smluvním ujednáním a úhradovým vyhláškám, mají být v konkrétních poměrech souzené věci co do jejich výše za účelem ochrany jejího práva podnikat prolomeny (o žalované peněžní částky). Další právní otázky ve sporu stěžovatelkou vznesené anebo obecnými soudy řešené - např. povaha smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče a úhradových dodatků, rovnost poskytovatelů péče - byly dle názoru Ústavního soudu spíše podružné a netýkaly se hlavní podstaty věci (ostatně - jako již bylo shora uvedeno - stěžovatelka porušení smluvních ujednání ze strany vedlejší účastnice ani netvrdila).
25. Jak vyplývá z podání činěných průběžně během celého řízení před obecnými soudy stěžovatelkou i vedlejší účastnicí, a jak je patrno i z napadených rozhodnutí obecných soudů, jsou si všichni účastníci tohoto řízení před Ústavním soudem dobře vědomi dosavadní judikatury Ústavního soudu řešící ústavní souvislostí cenové regulace a limitace úhrad ve zdravotnictví. Proto Ústavní soud pouze stručně odkáže na významnější závěry dosažené v této oblasti v jeho nálezech (převážně odkazovaných již shora v bodě 4 tohoto nálezu). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém s negativním výsledkem posuzoval ústavnost tzv. úhradové vyhlášky pro rok 2013, výslovně připustil možné dopady poskytování zdravotní péče za regulované úhrady do práva na podnikání poskytovatelů zdravotní péče (viz zejm. body 68 až 77), přičemž v bodě 72 nálezu se přihlásil k tezi, že cenová regulace i v tak specifické oblasti, jakou je zdravotnická péče, má určité ústavněprávní meze, když uvedl "...že ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele...". Obdobně Ústavní soud nahlížel na možné zásahy cenové regulace do práva podnikat i ve vztahu k tzv. úhradové vyhlášce na rok 2015 v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/15 (viz část VIII a zejm. body 54 až 57). V rovině individuální ústavní stížnosti se Ústavní soud problematikou limitací plateb v zdravotnictví zaobíral v také již shora odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (viz zejm. oddíl VII. b), v němž rozvedl, že "sám technický způsob výpočtu úhrad pro určitý segment zdravotní péče, samotná výše hodnoty bodu či případné limity úhrad nemají samy o sobě ústavní rozměr. Ten může být dát až konkrétní výší částky, kterou je péče hrazena, ať už je tato částka vymezena prováděcím předpisem (úhradovou vyhláškou), nebo stanovena soudem analogickým použitím pravidel v úhradové vyhlášce stanovených. Ústavní hranici, která by připouštěla v posuzovaném případě derogační zásah Ústavního soudu, netvoří samotný technický způsob určení ceny plnění, resp. způsob, jak k ceně plnění obecné soudy dospěly, nýbrž až případný výsledek tohoto určení ceny posuzovaný v kontextu a podmínkách konkrétního případu. Referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti či protiústavnosti výše ceny plnění bude čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka taktéž namítá...". V témže oddílu tohoto nálezu dále uvedl, že v minulosti "...zrušil právní úpravu z důvodu, že obsahuje určité úhradové limity, přičemž v ní zároveň nejsou obsaženy záruky kompenzace při přečerpání stanoveného objemu zdravotní péče, pokud by se poskytovatel péče dostal do výše předvídané situace spočívající v nemožnosti pokrýt z úhrad za zdravotní péči náklady této péče. Ústavní soud v řízení o abstraktní kontrole právních předpisů z povahy věci neposuzuje konkrétní případ. Z uvedeného nálezu nelze dovodit, že v každém jednotlivém případě musí aplikace pravidel z úhradové vyhlášky, ať již přímo, či analogicky, způsobovat protiústavní důsledky, neboť ty jsou závislé na kontextu použití pravidel upravených v právním předpise, tedy vždy na konkrétních skutkových okolnostech posuzovaného případu. Protiústavní důsledky mohou nastat právě až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani "nutně vynaložené náklady" na tuto péči. To nelze prokázat pouhým doložením rozdílu mezi cenou fakturovanou a cenou skutečně vyplacenou ani doložením rozdílu mezi cenou plnění v rozhodném roce a v letech předcházejících. Úhradovým obdobím je kalendářní rok, přičemž řada rozhodných skutečností, které mají vliv na výši úhrad za zdravotní péči, se každý rok mění.". V závěrečné pasáži téhož bodu Ústavní soud konstatoval, že "... nárok poskytovatele zdravotní péče, má-li být před obecnými soudy, resp. následně v řízení o ústavní stížnosti úspěšný, musí být z hlediska závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 opřen o tvrzení a prokázání těch předpokladů, na kterých Ústavní soud staví možnou protiústavnost cenové regulace". V nedávné době se k těmto závěrům Ústavní soud opětovně přihlásil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 49/18 ze dne 26. dubna 2022 (k tomu viz zejm. body 201 a 202) a v řízení o individuální ústavní stížnosti např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1702/18 ze dne 4. května 2022 (viz zejm. bod 20). Tato koncepční východiska jsou dle názoru Ústavního soudu obecně platná směrem ke všem poskytovatelům poskytujícím zdravotní péči za úhrady od zdravotních pojišťoven z prostředků plynoucích ze systému zdravotního pojištění, kteří jsou zároveň podnikateli - jejich použitelnost se nejeví nijak zvláště podmíněná skutkovými, smluvními či jinými specifickými okolnostmi věcí, v nichž byly Ústavním soudem vysloveny.
26. Jak je patrno z předchozího bodu tohoto nálezu, nelze tvrzení stěžovatelky a na něj navázanou právní argumentaci co do jejího předmětu korektně hodnotit jako prima facie irelevantní (a proto snad opominutelnou). Ústavnímu soudu se dokonce jeví, že stěžovatelka při změně žaloby upravila svoji argumentaci - ve srovnání s tou původní - právě tak, aby lépe cílila na podstatu závěrů o eventuální neústavnosti některých dopadů limitace plateb ve smyslu uvedené prejudikatury. Možný závěr o zjevné irelevanci lidskoprávních námitek stěžovatelky pak nelze učinit ani z důvodu určitého "hybridního" postavení vedlejší účastnice, která v daném vztahu vůči stěžovatelce sice otevřeně nevystupuje v nadřazené (mocenské) pozici srovnatelné s orgány veřejné moci, ale zároveň zjevně není soukromoprávní subjekt s právním postavením shodným se stěžovatelkou (tvrzení o opaku by dle názoru Ústavního soudu popíralo systémovou a ekonomickou realitu a není třeba se jím blíže zaobírat). Pokud Ústavní soud dovodil, že ve vybraných případech působí základní práva i na horizontální úrovni mezi dvěma na roveň postavenými subjekty (jednotlivci či jinými soukromoprávními osobami), zcela nepochybně může být otázka nápravy tvrzeného zásahu do určitého základního práva poskytovatele zdravotní péče relevantní i ve vztahu mezi ním a zdravotní pojišťovnou [k tomu v základu viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19) a z recentní doby např. nález II. ÚS 1587/20 ze dne 12. ledna 2022; zejm. body 17 až 19].
27. I přesto všechno však Ústavní soud žádné úvahy soudu prvního stupně stran tvrzeného porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny v jeho napadeném rozsudku nenalezl. Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro ilustraci shrnuje: v řízení mělo zůstat sporné, zdali došlo k porušení stěžovatelčina práva na podnikání a zdali má stěžovatelka nárok na úhradu žalovaných částek (bod 5 rozsudku). Poté soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice postupovala v souladu s uzavřenými smlouvami, jež řádně splnila (bod 13). Načež vylíčil zjištění učiněná ze znaleckého posudku, která ale označil za nedostatečná co do prokázání účelnosti vynaložených nákladů a efektivity stěžovatelčina hospodaření (bod 15). V témže bodě zároveň označil tvrzení stěžovatelky činěná "v tomto směru" (bez bližšího upřesnění) za nedostatečná, avšak s ohledem na "publikovaný právní názor" nepovažoval za nutné stěžovatelku poučit o povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit k jejich prokázání potřebné důkazy. Tento právní názor pak je (patrně) rozveden v bodech 19 a 20 rozsudku. V bodě 19 soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka netvrdila, že vedlejší účastnice porušila smlouvu, přičemž vedlejší účastnice vykázanou péči dle smlouvy uhradila, není žaloba důvodná. V bodě 20 soud dále uvedl, že s ohledem na prokázané skutečnosti neprováděl žádné další důkazy, neboť měl za to, že skutkový stav věci byl náležitě prokázán důkazy již provedenými; případné vypracování znaleckých posudků, jimiž by měly být prokázány náklady vynaložené na poskytnutou zdravotní péči a stanoven přiměřený zisk, považoval s ohledem na fakt, že mezi stranami byl sjednán způsob úhrady, za nadbytečné. Ani z bodů 16 a 17 rozsudku, v nichž se soud vyslovoval k údajné (ne)použitelnosti závěrů z nálezů sp. zn. IV. ÚS 2545/16 a sp. zn. Pl. ÚS 19/13 na stěžovatelčinu věc, se nepodávají žádné úvahy soudu prvního stupně vyvracející argumentaci stěžovatelky o mandatorním prolomení smluvních ujednání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnice, které bylo žalovaným prostředkem ochrany jejího práva podnikat (ačkoli v bodě 5 rozsudku tuto právní otázku soud výslovně označil za spornou). Dle názoru Ústavního soudu tak nelze jinak než uzavřít, že soud prvního stupně adekvátně nereagoval na hlavní argumentaci stěžovatelky. Posouzení stěžovatelčiny věci soudem prvního stupně se v hmotněprávní rovině do značné míry minulo s její podstatou: ve sporu nešlo o jakýsi abstraktní přezkum dodržování smluv a fungování regulačního mechanismu plateb ve zdravotnictví (ostatně úhradové vyhlášky nebyly zpochybněny ani v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem - tj. nebylo navrženo jejich zrušení dle §74 zákona o Ústavním soudu) - nýbrž o stěžovatelkou namítané dopady užití (důsledky aplikace) této regulace do jejích práv v konkrétních poměrech jejího případu. Tyto dvě situace se od sebe diametrálně liší a je zapotřebí k nim i odlišně argumentačně přistupovat. Ne zcela pochopitelný je rovněž přístup soudu prvního stupně k dokazování, který blízce souvisí s námitkou stěžovatelky ohledně porušení poučovací povinnosti soudu dle §118a o. s. ř., kdy na jedné straně soud prvního stupně připustil a provedl dokazování (dle jeho názoru neprůkazným) znaleckým posudkem o účelně vynaložených nákladech na péči, aby následně uzavřel, že další dokazování je v tomto směru nadbytečné. Proč tedy vůbec k provedení tohoto důkazu soud prvního stupně přistoupil, pokud dokazované skutečnosti nebyly pro rozhodnutí významné, popř. k jakým (novým) zjištěním či právním závěrům soud dospěl mezi provedením důkazu znaleckým posudkem a dosažením závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování, není z odůvodnění rozsudku zřejmé. Skutečnosti, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byly uzavřeny smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče s úhradovými dodatky a že vedlejší účastnice své platební závazky z nich plynoucí splnila, byly známy od počátku řízení a nebyly sporné. Z důvodu zjištěného opominutí podstatné části argumentace stěžovatelky soudem prvního stupně se již Ústavní soud pro nadbytečnost samostatně nezabýval stěžovatelkou tvrzeným porušením §118a o. s. ř., neboť i v případě jeho porušení by co do závažnosti šlo v komparaci s opominutím argumentace o pochybení druhotného významu.
28. Ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně spočívající v neúplném posouzení věci nenapravil. I když odvolací soud ve svém rozsudku explicitně uvedl, že "rozhodným je vždy kontext použití limitace v konkrétním případě" a že protiústavní důsledky by mohly nastat až ve chvíli, kdy bude tvrzeno a prokázáno, že úhrada za zdravotní péči není způsobilá pokrývat ani "nutně vynaložené náklady" za tuto péči, přesto se ani on danou argumentací stěžovatelky adekvátně nezabýval. Jak jinak by již stěžovatelka měla svá tvrzení v řízení před obecnými soudy vymezit, aby dosáhla posouzení žalovaných nároků prizmatem ochrany jejího práva na podnikání, není z napadených rozhodnutí patrné - dle názoru Ústavního soudu nemůže být velkého sporu o tom, že stěžovatelka v řízení tvrdila a snažila se prokázat právě tu situaci, o níž v citaci obsažené v předchozí větě hovoří odvolací soud, a která vychází z východisek zformulovaných Ústavním soudem ve výše uvedených nálezech.
29. Dovolací soud opominutí klíčové části žalobní argumentace soudy nižších stupňů rovněž nezachytil. Přitom v rámci posouzení předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu stěžovatelkou vznesených otázek IV až VIII jen poukázal na to, že napadený rozsudek odvolacího soudu tyto otázky neřeší. S tímto posouzením by sice bylo možno (striktně) formálně souhlasit, nicméně by byl přehlédnut fakt, že odvolací soud některé z těchto právních otázek řešit v reakci na stěžovatelčinu odvolací argumentaci správně měl, a to minimálně v rozsahu otázek předestřených dovolacímu soudu pod body VII a VIII, které byly součástí argumentace stěžovatelky v podstatě po celou dobu řízení od změny žaloby, a které spolu logicky přímo souvisí.
30. Stěžovatelka v dovolání pod bodem VII vznesla právní otázku, zdali je poskytovatel domácí péče povinen nést rozdíl mezi náklady péče řádně provedené a úhradou ze zdravotního pojištění z vlastních (soukromých) zdrojů při splnění kumulativních podmínek, že: (i) rozsah maximální úhrady pro daný rok je určen zcela nezávisle na jeho vůli, (ii) ve chvíli, kdy je tento rozsah maximální úhrady stanoven (období mezi 30. října předchozího roku a prvním kvartálem daného roku), již poskytovatel pro daný rok nemůže smlouvu vypovědět (srov. §17 odst. 2 ZVZP, dle něhož lze smlouvu vypovědět teprve s účinností k 1. lednu roku následujícího), a musí ji tedy plnit, (iii) poskytovatel domácí péče nemůže žádným způsobem ovlivnit rozsah poskytované péče, kdy ani nestanoví rozsah indikací (což činí lékař), ani nemůže indikovanou péči u konkrétního pojištěnce zúžit (k tomu jako zdravotník - nelékař není oprávněn), ani jako smluvní poskytovatel nemůže pojištěnce odmítnout [§48 odst. ZZP, §11 odst. 1 písm. b) ZVZP], ani jako smluvní poskytovatel nemůže za péči formálně hrazenou, avšak poskytnutou nad úhradový limit daný pojišťovnou, požadovat po pojištěnci doplatek [srov. §11 odst. 1 písm. d) ZVZP].
31. Pod bodem VIII stěžovatelka v dovolání vznesla otázku, zdali je situace, kdy je poskytovatel péče povinen nést rozdíl mezi náklady poskytnuté péče a úhradou ze zdravotního pojištění ze svých soukromých zdrojů (tj. při kladné odpovědi na předchozí otázku pod bodem VII), slučitelná s ústavními právy poskytovatele péče zakotvenými v čl. 26, popř. v čl. 11 Listiny.
32. Ústavní soud má za to, že takto formulované otázky obsahově odpovídají podstatné části odvolací argumentace stěžovatelky, byť v odvolání takto přesně strukturovány nebyly, a jejich zodpovězení jistě mohlo být relevantní pro výsledek řízení (k nevypořádané odvolací argumentaci, která se obsahově kryje s právními otázkami VII a VIII vznesenými v dovolání - viz zejm. část III od posledního odstavce na str. 2 po čtvrtý odstavec na str. 4 odvolání stěžovatelky; ve spise na č. l. 226 až 228). Jak Ústavní soud uzavřel například v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1625/21 ze dne 24. listopadu 2021 (viz zejm. body 33 až 35), přípustnost dovolání nemůže bez dalšího vyloučena, jestliže dovolatel vymezí předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím určité otázky hmotného nebo procesního práva, na které mělo záviset rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal anebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo jen dovodit. Opačný postup by nedával valný smysl, když opominutím určitého právního argumentu odvolacím soudem by byl (v podstatě legálně) vyloučen možný kasační zásah dovolacího soudu a právní otázka, jež správně měla být odvolacím soudem řešena, by zůstala v řízení nevypořádána. Dovolací soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek §237 o. s. ř. Dovolací soud se však takovému posouzení v nyní souzeném případu vyhnul a obešel jej právě poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu stěžovatelkou vznesené právní otázky neřeší, aniž by ale dostatečně zohlednil, zdali je stěžovatelka v odvolání uplatnila a zdali je odvolací soud adekvátně argumentačně vypořádal. Tímto postupem dovolací soud stěžovatelce v rozsahu těchto otázek odepřel v napadeném usnesení přezkum rozsudku odvolacího soudu, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky, v důsledku čehož porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Ústavní soud zvažoval, zdali je na místě se jakkoli konkrétněji vyjádřit k substantivní stránce sporu (ve vztahu k tvrzenému porušení stěžovatelčina práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny), avšak dospěl k názoru, že takové vyjádření by v této procesní fázi bylo předčasné a tudíž nepatřičné. K této úvaze ho vedly dva důvody. Prvním je ten, že v substantivní rovině je meritorní přezkum proveditelný až ohledně takových rozhodnutí obecných soudů, které adekvátně vypořádávají argumentaci stěžovatelky a jsou tak (materiálně) z ústavněprávního hlediska přezkoumatelné - u napadených rozhodnutí by však prozatím nebylo možno jejich ústavnost v tomto směru zhodnotit vůbec nebo jen velmi útržkovitě. Druhým důvodem je fakt, že v řízení ještě s velkou pravděpodobností nebyl dokončen ani proces dokazování, z čehož plyne, že soudy nebyla učiněna veškerá potřebná skutková zjištění a kompletně zachycen ucelený skutkový stav, což je naprostý základ pro případné právní posouzení stěžovatelčiny věci i na ústavním půdorysu.
34. V tuto chvíli se proto Ústavní soud především omezí na odkazy na výše citovaná ústavněprávní východiska k řešené problematice (viz bod 25 tohoto nálezu), od nichž nespatřuje důvod se jakkoli odchýlit ani v tomto nálezu.
35. Lidskoprávní argumentaci stěžovatelky nelze bez dalšího uspokojivě vyřešit pouhými poukazy na vedlejší účastnicí splněná smluvní ujednání a na existenci úhradových vyhlášek, z nichž plyne mechanismus limitace plateb, zvláště je-li stěžovatelkou tvrzena určitá systémovost daného jevu (dva po sobě jdoucí roky). Akceptace takto široce pojatého, paušalizovaného a mezi okolnostmi nerozlišujícího závěru obecných soudů by ve svém důsledku znamenala, že je-li mezi poskytovatelem a příslušenou zdravotní pojišťovnou uzavřena obvyklá smlouva a tato smlouva je co do její litery ze strany pojišťovny plněna (v souladu s úhradovými vyhláškami, což nemusí být ani sporné), bude zastropovaná výše úhrad za poskytnutou péči vždy a za všech okolností konečná a neprolomitelná (snad vyjma úhrad provedených na základě jednostranných rozhodnutí zdravotních pojišťoven nebo na základě ad hoc dohod uzavřených později s poskytovateli). Takový závěr se při absenci vskutku silné argumentace na jeho podporu jeví jako přehnaně absolutistický až extrémní a z nálezové prejudikatury Ústavního soudu uvedené v bodě 25 tohoto nálezu neplyne (ba naopak). Právní situace v této oblasti vznikající mohou být vysoce individuální a podstatně komplexnější, nota bene u poskytovatelů typu stěžovatelky, která - jak se podává z jejích tvrzení, jejichž zpochybnění Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ve zbytku spisového materiálu zatím nezaznamenal - jí poskytovanou zdravotní péči neindikuje, její rozsah dosti dobře nepředvídá a přímo neovlivňuje a přesto je právně povinna ji pojištěncům vedlejší účastnice poskytnout.
36. V dalším řízení tedy obecné soudy buď lépe vysvětlí a zargumentují své vlastní případné závěry o apriorní irelevanci klíčové žalobní argumentace stěžovatelky (a z toho plynoucí nadbytečnosti dokazování tvrzení o nedostatečnosti úhrad od vedlejší účastnice), a to podstatně přesvědčivěji než jak prozatím učinily, nebo stěžovatelce poskytnou dostatečný prostor pro to, aby svá tvrzení mohla prokázat, přičemž budou dbát na řádné plnění poučovacích povinností zakotvených v §118a o. s. ř., bude-li toho zapotřebí (k některým ústavním souvislostem poučovacím povinnostem soudu dle §118a o. s. ř. viz např. recentní nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 287/21 ze dne 15. února 2022; zejm. body 85 až 88). V průběhu dalšího řízení pak i vedlejší účastnice dostane možnost ještě jednou uplatnit své eventuální obranné námitky, které v řízení před obecnými soudy také zůstaly prozatím neřešeny (nedostatek pasivní legitimace, nedovolená retroaktivita, apod.). Přitom bude nutné mít při vypořádání argumentace stěžovatelky na zřeteli i normativní fakt, že na rozdíl od práva na ochranu majetku či vlastnictví dle čl. 11 Listiny, se kterým stěžovatelka dle názoru Ústavního soudu v řízení operovala spíše jen okrajově, se lze práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny dovolávat toliko v mezích zákonné úpravy (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ústavně zakotvená hospodářská, sociální a kulturní práva obsažená v ustanoveních vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny nejsou přímo aplikovatelná ve stejném rozsahu jako základní lidská práva či práva politická.
37. Na tomto místě Ústavní soud ještě pro úplnost konstatuje, že v souvislostech posuzované problematiky považuje pojmy "účelně vynaloženého nákladu" a "nutně vynaloženého nákladu" za vzájemně zaměnitelná synonyma; v obou případech jde o náklady, které jsou jednak věcně potřebné k poskytnutí dané zdravotní péče a jednak jsou hospodárně poskytovatelem vynaloženy ve výši, která je v daném místě a čase objektivně odůvodnitelná.
38. Ústavní soud taktéž zdůrazňuje, že tímto nálezem ani implicitně nepředjímá samotný výsledek sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, a to zejména co do výše jednotlivých stěžovatelkou uplatněných nároků.
VII. Závěr
39. Ústavní soud uzavírá, že soud prvního stupně a soud odvolací při vydání napadených rozsudků, v nichž adekvátně nevypořádaly základní tvrzení a klíčovou argumentaci stěžovatelky v míře odpovídající jejich závažnosti (relevanci), porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud se poté při vydání napadeného usnesení dopustil porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, když při posuzování přípustnosti dovolání nezohlednil toto opominutí stěžovatelčiny odvolací argumentace odvolacím soudem. Takovýto postup obecných soudů byl v souhrnu vadný v takové intenzitě, že jejich rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní. Dle názoru Ústavního soudu je procesně nejefektivnějším postupem vrácení věci do řízení na prvním stupni.
40. Jelikož Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost shledal důvodnou, vyhověl jí podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v plném rozsahu a všechna napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu