ECLI:CZ:US:2023:2.US.601.23.1
sp. zn. II. ÚS 601/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Valenty, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2022 č. j. 21 Co 315/2022-83 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 29. září 2022 č. j. 12 C 103/2022-25, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Pavla Valenty a Anežky Valentové, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení §1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §176 až 180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podává podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník") a §176 až 180 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to pro jejich rozpor s Listinou a Ústavou.
3. Současně stěžovatel žádá Ústavní soud o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu a také navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 1 téhož zákona odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") k žalobě vedlejších účastníků z rušené držby podle §1003 a násl. občanského zákoníku napadeným usnesením uložil stěžovateli (jako žalovanému) povinnost ve lhůtě tří dnů obnovit původní stav odstraněním plotu mezi pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. X2, mříže mezi pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. X3 a plotu mezi pozemky parc. č. st. X4 a parc. č. st. X1 a zdržet se omezování přístupu na jihozápadní část pozemku parc. č. st. X1, která je ohraničena opěrnou zdí s plotem a pozemky parc. č. X3 a parc. č. X2, a do sklepa umístěného pod opěrnou zdí s plotem na pozemku parc. č. st. X1, všech v katastrálním území M. (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci prokázali "pokojný stav držby ke spornému pozemku", resp. jeho části, jakož i skutečnost, že je tato držba stěžovatelem rušena, a to umístěním plotu a mříže, které jim znemožňují k tomuto pozemku přístup. Přitom zmínil, že vedlejší účastníci podali k soudu žalobu (řízení je vedeno pod sp. zn. 7 C 103/2022), kterou se domáhají určení, že jejich otec Pavel Valenta byl ke dni své smrti dne 6. 7. 2021 vlastníkem částí pozemků parc. č. st. X1 a parc. č. X5.
5. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel i vedlejší účastníci odvolání, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku I, ve výroku II (o nákladech řízení) je změnil, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a také zamítl stěžovatelův návrh na přerušení řízení. Uvedený soud se plně ztotožnil s výše uvedenými závěry okresního soudu a dodal, že stěžovatel ani nezpochybnil, že vedlejší účastníci spornou část pozemku užívali dlouhodobě a nerušeně a že tomu svým jednáním, které kvalifikoval jako svémocné, zabránil.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel tvrdí, že je od 24. 5. 1983 vlastníkem pozemku parc. č. st. X1 a že napadená soudní rozhodnutí představují "nepřijatelný zásah do jeho vlastnického práva". Vychází z toho, že pouze vykonával obsah svého práva, když ukončil výprosu a za účelem ochrany svého majetku vybudoval oplocení, přičemž namítá, že je nyní nucen odstranit použitý stavební materiál, takže dochází k zásahu i do jeho majetkové sféry. Současně tvrdí, že napadeným usnesením krajského soudu "byl zbaven" posledního prostředku ochrany proti zásahu do jeho vlastnického práva, a navíc že interpretace a aplikace práva obecnými soudy je rozporná s dobrými mravy, resp. krutá a vůči němu bezohledná.
7. Dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho "právo na spravedlivé rozhodnutí", i zákonem stanovený postup pro vydání napadených rozhodnutí. V této souvislosti argumentuje tím, že právní úprava obsažená v §177 odst. 1 o. s. ř. nezbavuje soud povinnosti umožnit žalovanému uplatnění jeho práv, tj. doručit žalobu protistraně, umožnit jí vznést námitky a v nezbytném rozsahu provést dokazování, přičemž "posun" obrany až do fáze odvolacího řízení je nepřijatelný zásah do práva na spravedlivý proces.
8. Tak tomu podle stěžovatele bylo i v posuzované věci, neboť mu okresní soud doručil žalobu až s napadeným usnesením, čímž mu zcela znemožnil vznést námitky a navrhnout důkazy k prokázání jeho tvrzení. Uplatnění práv mu znemožnil i krajský soud, když se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami a neumožnil mu navrhnout důkazy. Najisto nebyla postavena pravost předložených listin ani autenticita jejich obsahu, takže z nich soud nemohl dovodit "oprávněnost" držby ani její svémocné rušení. Stěžovatel má za to, že když se soudy přiklonily k tvrzení vedlejších účastníků, aniž by mu umožnily navrhnout a provést i jiné důkazy, porušily rovněž rovnost účastníků řízení.
9. Podle stěžovatele nebyly ani splněny podmínky ochrany z rušené držby, neboť vedlejší účastníci nebyli držiteli příslušného práva, protože u nich "absentovaly základní definiční znaky držby" (§987 občanského zákoníku). V této souvislosti tvrdí, že část pozemku parc. č. st. X1 přenechal k bezplatnému užívání právnímu předchůdci žalobců, a to bez ujednání doby, tj. na základě výprosy, kterou ke dni 28. 6. 2021 ukončil. Nadto tuto držbu nikdy nerušil, ale pouze vykonával své vlastnické právo.
10. Stěžovatel upozorňuje i na to, že k námitce tzv. nepravé držby nebyl proveden jediný důkaz, a uvedl-li krajský soud, že nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou, postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 2463/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Upozorňuje, že §1007 odst. 1 občanského zákoníku je třeba vykládat v kontextu jeho §6 odst. 2, a tudíž smyslem řízení o ochranu držby nemůže být ochrana zcela zřejmého protiprávního stavu, a v případě, že by soud s odkazem na §178 o. s. ř. nepřihlédl k tomu, že držba zjevně není řádná, poctivá nebo pravá, činí tak v rozporu se smyslem §1 až 14 občanského zákoníku, přičemž v rozporu s §3 o. s. ř. poskytuje procesní ochranu právu, které zjevně neexistuje. Podle stěžovatele je nepochybné, že nešlo o pravou držbu, a úkolem soudu bylo zkoumat, zda vedlejší účastníci mohli mít důvodné pochybnosti, zda jim držba pozemku náleží.
11. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak byla posouzena jeho námitka nedodržení prekluzivní lhůty podle §1008 odst. 1 občanského zákoníku. Zmiňuje, že ji opřel o dataci čestných prohlášení, a nad rámec toho namítá, že plot byl vystavěn v květnu 2022, a proto se jako nepodložené jeví tvrzení vedlejších účastníků o zjištění rušení až dne 8. 8. 2022, pokud bydlí v sousední nemovitosti a tvrdí, že pozemek parc. č. st. X1 užívají, a dodává, že k prvnímu "zaplocení" drátem došlo již dne 28. 6. 2021. Dodržení lhůty měl soud zkoumat ex officio, přičemž jeho povinností bylo dané tvrzení prověřit (najisto postavit). K tomu s odkazem na usnesení krajského soudu ze dne 6. 9. 2021 č. j. 26 Co 231/2021-62 dodává, že již v době řízení o předběžném opatření odstranil část plotu a kolem severozápadního cípu uvedeného pozemku natáhl ostnaté dráty, aby vedlejším účastníkům znemožnil užívání, což bylo tomuto soudu známo.
12. Ve vztahu k návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení stěžovatel vyjadřuje názor, že jsou soudy vykládána extenzivně, neboť chrání nepoctivého držitele či detentora, a pokud by Ústavní soudu takovému výkladu přisvědčil, pak jsou v rozporu s ústavní pořádkem. Podle stěžovatele by takovým osobám neměla být ochrana poskytována, neboť pouze s věcí nakládají, a to bez právního titulu či dobré víry, že jim právo náleží. Má za to, že mu přísluší podle čl. 4 Ústavy soudní ochrana, jež mu je napadenými ustanoveními odňata, neboť mu znemožňuje bránit a uchovat své vlastnické právo, kdy "faktický stav je způsobilý převážit nad stavem právním". Není-li soud oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky (zda jde o tržbu řádnou, poctivou a pravou), ale omezuje se na zjištění faktického stavu, kdy k úspěšnosti žaloby postačí prokázat, že žalobce je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší, podle stěžovatele již neplatí zásada, že vlastnictví zavazuje. Ochrana faktického stavu je podle stěžovatele na úkor základních práv a svobod a nemůže být poskytnuta za zcela zřejmého protiprávního stavu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud úvodem poukazuje na nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), v němž se v souvislosti s řízením o žalobě z rušené držby konstatuje, že ačkoliv je toto řízení součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze při jeho uchopení zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle §5 občanského zákoníku z roku 1964. Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, podle něhož: "Ochrana pokojného stavu, upravená v §5 obč. zák. [1964], je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán [...] v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. [...] Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva. Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též "posesorní žaloba") poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva)."
16. Ústavní soud v tomto nálezu dále poukázal na to, že se již k novému typu soudního řízení podle §176 a násl. o. s. ř. a jeho ústavněprávnímu přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vyjádřil např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16, kde konstatoval, že: "Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379) či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole."
17. Ústavní soud dále poukazuje na svůj nález ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 (N 116/81 SbNU 819), v němž konstatoval, že přes požadavek rychlosti řízení o žalobě z rušené držby pro odstranění "nepokojného stavu" nelze účastníkům upřít právo na veřejné ústní projednání věci před odvolacím soudem ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Možnost nenařizovat jednání tak platí pouze pro stupeň nalézací; odvolací soud naopak k projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé jednání nařídit musí, zvláště doplňuje-li dokazování.
18. V této souvislosti nelze přisvědčit stěžovateli, že by byl nějak zkrácen na svých základních právech procesní povahy, zejména skutkově a právně argumentovat, jestliže mu žaloba byla doručena až s napadeným usnesením okresního soudu. Jedním ze základních principů daného řízení je zajištění účinné, tj. i včasné ochrany "pokojnému stavu", a tudíž je povinností soudu postupovat co nejrychleji (viz §177 odst. 1 o. s. ř.), přičemž osoba eventuálně dotčená rozhodnutím soudu prvního stupně může realizovat tato svá procesní práva v řízení odvolacím. Ústavní soud nesdílí názor, že by tato specifická úprava posesorního řízení či postup okresního soudy jakkoliv kolidovaly se základním právem na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Nelze v tomto ohledu "mechanicky" vycházet z rozsahu procesních práv a povinností v petitorním řízení, nýbrž ten musí odrážet (specifickou) povahu posesorního řízení tak, aby plnilo zákonodárcem zamýšlený účel.
19. Dále Ústavní soud připomíná, že podle §177 o. s. ř. žalobce prokazuje, že žalovaný svémocně ruší držbu. Podle §178 o. s. ř. se pak soud v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. V důvodové zprávě se k tomuto řízení podává, že žaloba směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se o faktickém stavu (důležitý je "prvek fakticity"), soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu; v řízení se nezkoumá oprávněnost držby. Tato konstatace tradičního pojetí rozdílů mezi posesorní žalobou a petitorní žalobou je zcela namístě a soudy v řízení tento rozdíl respektovaly, což je v souladu s požadavky práva na soudní ochranu v podmínkách právního státu.
20. Ústavní soud ani při aplikaci výše uvedeného omezeného testu ústavnosti, podle kterého je třeba posoudit, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem libovůle či svévole, neztrácí ze zřetele uvedený smysl žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení). Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§135 odst. 2 o. s. ř.), tj. zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17). Uvedené otázky řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.) vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva.
21. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně (libovolně) ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§1008 odst. 1 občanského zákoníku), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. I v řízení o žalobě podle §1003 občanského zákoníku odborná literatura připouští použití §1007 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku [viz např. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 118-123], takže žalovaný může rovněž namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil.
22. Stěžovatel sice akceptuje, že žaloba z rušené držby je prostředkem ochrany faktického stavu, současně však poukazuje na to, že jejím smyslem nemůže být ochrana "zjevně protiprávního stavu", a že mu byla odňata možnost "bránit a uchovat své vlastnické právo, když faktický stav je způsobilý převážit nad vlastnickým právem". Z uvedeného je patrno určité nepochopení role posesorní žaloby v systému právní ochrany a jejího vztahu k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, jakož i specifik řízení o této žalobě.
23. Vlastnické právo není absolutně neomezené (viz čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny), při ukládání omezení je však nezbytné šetřit jeho smysl a podstatu (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ochrana "pokojného stavu", jež je zakotvena v §1003 a násl. občanského zákoníku, sleduje nepochybně legitimní cíl a nepředstavuje nějaké zásadní omezení vlastnického práva, neboť za určitých podmínek toliko zajišťuje setrvání či nastolení původního faktického stavu, tedy právě takového, který by do té doby vlastníkem akceptován či trpěn a má (v určitém smyslu) jen dočasnou povahu, neboť (údajný) vlastník se ochrany svého práva může domáhat u soudu. Neodpovídá skutečnosti, že by si stěžovatel toto právo nemohl uchovat nebo že by je nemohl bránit, naopak na svém základním právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tomto ohledu není nijak dotčen.
24. Jde-li o posouzení důvodnosti žaloby obecnými soudy, stěžovatel argumentuje tím, že vedlejší účastníci měli postavení pouhého detentora, že předmětné pozemky užívali z titulu výprosy a že žaloba byla podána po lhůtě stanovené v §1008 odst. 1 občanského zákoníku. Jak patrno z napadených usnesení, obecné soudy se v daném řízení dostatečně zabývaly otázkou poslední držby a jejího rušení a stěžovatel jejich závěry nezpochybňuje, byť namítá, že skutkový stav nebyl v tomto ohledu řádně zjištěn. Krajský soud rovněž přiléhavě konstatoval, že v řízení o ochraně z rušené držby se soud nezabývá tím, zda jde o řádnou, poctivou a pravou držbu; ostatně zjišťování, zda je držitel skutečně subjektem práva, by kolidovalo se smyslem a účelem daného institutu, jímž je poskytnutí neprodlené ochrany osob dotčených zásahem do "pokojného stavu".
25. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastníci byli pouze v pozici detentora, kterému daná ochrana nepřísluší, Ústavní soud připomíná, že podle zjištění soudů vedlejší účastníci užívali sporné pozemky nerušeně desítky let a že svou žalobu postavili na tom, že rušena je držba jejich vlastnického práva, jež vzniklo vydržením. Nelze tudíž vycházet z toho, že by postrádali vůli držet věc, resp. právo pro sebe.
26. K tvrzení stěžovatele, že přenechal sporný pozemek k bezplatnému užívání právnímu předchůdci žalobců bez ujednání doby (z čehož lze vyvodit, že podle stěžovatele mělo jít o držbu nepravou), ovšem Ústavní soud dodává, že ze zjištění obecných soudů neplyne, že by stěžovatel považoval užívání sporného pozemku vedlejšími účastníky (a jejich právním předchůdcem) za užívání pouze dočasné, které lze kdykoliv ukončit, neboť neměl žádné výhrady k výsadbě stromů, stavbě plotu a vchodu do podzemního sklepa. Šlo tudíž o obdobnou situaci, jaká nastala ve věci řešené Ústavním soudem nálezem ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3474/21.
27. Namítá-li stěžovatel zmeškání lhůty stanovené v §1008 odst. 1 občanského zákoníku, z napadeného usnesení krajského soudu je patrno, že v odvolacím řízení argumentoval tím, že vedlejší účastníci museli mít pochybnosti o průběhu hranic mezi spornými pozemky již od roku 2021, a s touto námitkou se krajský soud dostatečně vypořádal. Ke stěžovatelově poukazu na usnesení vydaná v řízení o předběžném opatření možno uvést, že tyto poskytují informaci jen o části skutkového děje (tedy že k určitému sporu mezi účastníky došlo již v uvedeném roce) a vyvozovat z nich bez dalšího zmeškání lhůty nelze.
28. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána k tomu kompetentním orgánem a Ústavní soud neshledal, že by soudní závěry nesly známky libovůle (či snad dokonce svévole), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
29. Stěžovatelův návrh na zrušení výše označených zákonných ustanovení podle §74 zákona o Ústavním soudu je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a jako takový sdílí její osud.
30. K návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, a proto Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
31. Rovněž o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co spolu s ní návrh na odklad vykonatelnosti obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu