ECLI:CZ:US:2023:2.US.709.23.1
sp. zn. II. ÚS 709/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti OK Stavby s. r. o., sídlem Mělnická 73/106, Libiš, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2023 č. j. 4 Afs 94/2022-66 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2022 č. j. 55 Af 35/2019-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo "znemožněno" její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že porušen byl i čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Středočeských kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 10. 8. 2018 č. j. 3970764/18/2117-50524-204043 stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2013 ve výši 748 293 Kč a penále ve výši 149 658 Kč (dále jen "dodateční platební výměr"). Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 25. 7. 2019 č. j. 29878/19/5300-22441-708656 dodatečný platební výměr změnilo jen tak, že v části I. Zdanitelná plnění na řádku 1 základ daně a daň na výstupu změnilo hodnotu 0 na -3 768 075 Kč, resp. -791 296 Kč, v ostatním pak ponechalo jeho výrok beze změny.
3. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, tu však Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud se zabýval rozložení důkazního břemene v daném daňovém řízení [§92 odst. 3, 4 a 5 písm. c) zákona č. 280/2009, daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád")], přičemž odmítl jako nedůvodnou (a neodůvodněnou) stěžovatelčinu námitku, že u správce daně nebyly dány pochybnosti ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, a neztotožnil se ani s tím, že by stěžovatelka ve vztahu ke svému tvrzení o přijetí zdanitelného plnění, jak je deklarovala, unesla své důkazní břemeno, když v hodnocení provedených důkazů Odvolacím finančním ředitelstvím žádné pochybení nezjistil.
4. Stěžovatelčinu kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, když se plně se závěry krajského soudu ztotožnil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že neprovedl výslech jí navrhovaných svědků, což nenapravil ani Nejvyšší správní soud; ostatně oba soudy nepřihlédly k výslechům jí uváděných svědků, kteří potvrzovali přijetí příslušného plnění stěžovatelkou a jeho použití k ekonomické činnosti. Vyslovuje nesouhlas s hodnocením výpovědí soudy jako výpovědí příliš obecných nebo v rozporu s výpověďmi jinými.
6. Dále stěžovatelka nesouhlasí s postupem správních soudů, které s odkazem na argument o nepřiléhavosti nepřihlédly k jí uvedené judikatuře Ústavního soudu, konkrétně k nálezům "II. 664/04" a "II. ÚS 2096/07" [míněny jistě nálezy ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04 (N 85/41 SbNU 105) a ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2096/07 (N 122/53 SbNU 543)]. Podle jejího názoru nebylo možné požadovat, aby prokazovala poskytnutí platby subdodavatele svého dodavatele, tedy obchodní společnosti Wataridori s. r. o. v likvidaci, natož pak jejích subdodavatelů - obchodních společností Bromass, s. r. o. v likvidaci a KMK-TRANS s. r. o., a už vůbec nemůže za nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích zástupců těchto subdodavatelů či za to, po jaké době byly od nich příslušné informace požadovány. Z výše uvedených důvodů mělo být podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost konkrétně proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy či správními (finančními) orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů či orgánů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že neprovedl výslech svědků Martina Kdéra a RNDr. Pavla Kratěny, a Nejvyššímu správnímu soudu, že toto pochybení sám nenapravil, že tyto soudy "nepřihlédly" k výpovědím jimi uvedených svědků (zejména Jarmily Filikarové a Milana Sazamy) a že nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, když požadovaly ověření skutečností, které ona nemohla ověřit (nebo tak mohla učinit s velkými obtížemi) a které "nebyly její obchodní neopatrností".
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. Stěžovatelka námitku vadného hodnocení výše označených důkazů finančními orgány uplatnila v žalobě i kasační stížnosti, přičemž krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud se jí podrobně zabývaly a stěžovatelce vysvětlily, proč žádné pochybení neshledaly. Ústavní soud tak nemá, co by jim z hlediska ústavnosti (konkrétně z hlediska principů spravedlivého procesu) mohl vytknout.
12. Rovněž námitku neprovedení výše uvedených důkazů stěžovatelka vznesla již v soudním řízení, Nejvyšší správní soud postup Odvolacího finančního ředitelství, které stěžovatelčiným důkazním návrhům nevyhovělo, přezkoumal a žádné pochybení nezjistil (naopak se plně ztotožnil se závěry, k nimž Odvolací finanční ředitelství v tomto ohledu dospělo). Přitom námitka neprovedení důkazů není (bez dalšího) s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit, neboť z ústavně zaručeného základního práva na řádný (spravedlivý) proces nelze vyvodit povinnost orgánu veřejné moci provést každý důkaz, který účastník řízení navrhne. S oprávněním orgánu veřejné moci hodnotit důkazy podle své úvahy totiž neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda tomu kterému důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv. S tímto oprávněním je však neoddělitelně spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit. A jak uzavřel již Nejvyšší správní soud, uvedené povinnosti učinilo Odvolací finanční ředitelství zadost.
13. Ústavní soud pak nemůže stěžovatelce přisvědčit ani v tom ohledu, že by správní soudy nerespektovaly jeho judikaturu. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, v daňovém řízení důvodně vznikly u správce daně pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelčiných daňových tvrzení (konkrétně o faktickém uskutečnění odvozu a uložení zeminy z akcí "BD Malešice" a "BD Veleslavín", jak bylo uvedeno na fakturách vystavených obchodní společností OK Odpady s. r. o.), a tudíž správce daně stěžovatelku vyzval k jejich vyvrácení, to se však stěžovatelce, ač jí k tomu byl poskytnut dostatečný procesní prostor, nezdařilo (resp. neunesla důkazní břemeno ve smyslu §92 odst. 3 daňového řádu).
14. Nenastala tak situace, kdy by daňovému subjektu nebylo umožněno prokázat, že ke zdanitelnému plnění došlo, a ani že by nebylo možné posoudit skutkový stav věci, kterážto pochybení Ústavní soud orgánům veřejné moci vytknul ve stěžovatelkou zmíněných nálezech. Nelze ani dospět k závěru, že by bylo po stěžovatelce požadováno "ověření" sporné skutečnosti nějakým konkrétním, avšak nesplnitelným či obtížně splnitelným způsobem. Bylo jen na ní, jaké důkazy k prokázání příslušného tvrzení v daňovém řízení předloží či navrhne; uvedl-li krajský soud či Nejvyšší soud důkazy, kterými by je bylo možné prokázat, tj. příslušnými smlouvami, vážními lístky, doklady k provedené přepravě, stěžovatelka v tomto ohledu žádnou argumentaci neuplatňuje, nadto šlo jen o demonstrativní výčet.
15. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu