ECLI:CZ:US:2023:2.US.914.23.1
sp. zn. II. ÚS 914/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti nezletilého V. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 30 Cdo 355/2023-483, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 19 Co 107/2021, 19 Co 254/2022-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 27 C 98/2017-198, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal na vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 89/2011 [§13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")].
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil žalované, aby stěžovateli zaplatila částku 34 120 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 465 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele i žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021 č. j. 19 Co 107/2021-354 potvrdil (zamítavý) výrok II rozsudku obvodního soudu (výrok I), v nákladovém výroku III ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II).
5. Na základě stěžovatelova dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2596/2021-400 rozsudek městského soudu v potvrzujícím výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Následně městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku II ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli 68 250 Kč s příslušenstvím, co do částky 31 750 Kč s příslušenstvím ho potvrdil a dále rozhodl, že žalovaná a JUDr. Radmila Krátká, notářka, (jako vedlejší účastnice na straně žalované) jsou společně a nerozdílně povinny nahradit stěžovateli náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 39 912 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že obvodní soud správně stanovil základní částku zadostiučinění a že na její snížení o 20 % s ohledem na složitost věci není důvod nic měnit. Na rozdíl od obvodního soudu, a to s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, nepřistoupil ke snížení základní částky z důvodu menšího významu věci pro stěžovatele, současně ale konstatoval, že stěžovatel neuvedl nic, co by naopak vedlo k závěru o umocnění hloubky zásahu či ovlivnění životní situace stěžovatele nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Dále pak navýšil základní částku z důvodu postupu orgánů veřejné moci o 10 %, čímž dospěl ke konečné výši zadostiučinění v celkové částce 102 370 Kč.
7. Proti tomuto rozsudku a výše uvedenému rozsudku obvodního soudu brojil stěžovatel ústavní stížností, tu však Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 3249/22 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odmítl pro předčasnost, resp. nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s tím, že vedle ústavní stížnosti podal stěžovatel, který se v tomto ohledu řídil poučením městského soudu, také dovolání a že řízení o tomto mimořádném opravném prostředku probíhá.
8. Toto dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř.") odmítl, když dospěl k závěru, že není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, současně stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a rozhodl, že mezi ním a vedlejší účastnicí (na straně žalované) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
9. Stěžovatel uvádí, že soudy snížily základní částku o 20 % z důvodu složitosti založené "instančností řízení", ačkoli byl plně úspěšným uplatňovatelem práv. Nevzaly přitom v úvahu, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) konstatoval porušení jeho základních práv. Soudní řízení sice bylo "víceroinstanční", nikoliv však z důvodu na jeho straně, nýbrž na straně rozhodujících orgánů. Takovou "penalizaci" stěžovatel považuje za nelogickou a nespravedlivou, přičemž poukazuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1166/2020. Důvod, proč má být napadený rozsudek městského soudu "naprosto nelogický", stěžovatel spatřuje v tom, že byl "potrestán" za to, co nezpůsobil (tj. za "víceinstančnost"), snížením základní částky o 20 %, a současně mu bylo přiznáno zvýšení o 10 % za vadné právní posouzení věci a řízení před Ústavním soudem v délce 2 let a 1 měsíce. Tento postup má být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
10. Stěžovatel dále závěr městského soudu ohledně běžného významu věci označuje za disociální a v rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2951/2021. Připomíná, že na něj přešlo předlužené dědictví a začal být exekuován ve věku 3 let, přičemž se bránil tomu, aby neměl zkažený život. Že tuto skutečnost nemohl ve svém věku pochopit (a nechápe ji ani nyní), označuje stěžovatel za axiom a poukazuje na to, že stát deklaruje ve svých právních normách zájem na ochraně nezletilých dětí, aby na sebe nepřejímaly žádný majetek, o který se nemohou postarat, stejně jako aby na sebe nebraly dluhy, které nemohou splácet. Zvýšený význam tak podle stěžovatele plyne z povahy věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Dlužno dodat, že v posuzovaném případě je pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů rozhodný okamžik doručení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, i když dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz sub 13 již zmíněného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3249/22). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku obvodního soudu jako celku, je ústavní stížnost (kvazi)meritorně "projednatelná" jen ve vztahu k výroku II co do částky 31 750 Kč s příslušenstvím. Jde-li totiž o výrok I, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě stanovené v §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu (nehledě na to, že tímto rozhodnutím nemohl být stěžovatel na svých základních právech či svobodách nijak dotčen, neboť jím bylo jeho žalobě vyhověno).
13. Jde-li o "nákladový" výrok III rozsudku obvodního soudu, ten byl změněn výrokem II napadeného rozsudku městského soudu, a tudíž Ústavní soud není k projednání návrhu na jeho zrušení příslušným, neboť není oprávněn znovu rušit rozhodnutí, které již zrušeno (změněno) bylo, a tedy "právně neexistuje".
14. Stejná situace, kdy Ústavní soud není k projednání návrhu příslušným, nastala u návrhu na zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu v té jeho části, kterou bylo rozhodnuto o částce 68 250 Kč s příslušenstvím, neboť městský soud co do této částky rozsudek obvodního soudu změnil.
15. Dále pak vzhledem k tomu, že stěžovatel (zamítavý) výrok II rozsudku obvodního soudu, resp. jej potvrzující výrok I rozsudku městského soudu č. j. 19 Co 107/2021-354 napadl (v pořadí prvním) dovoláním jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, je návrh, kterým se stěžovatel domáhá zrušení výroku II rozsudku obvodního soudu nad zmíněnou částku, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozhodnutí žádné důvody, pro které by mělo být vadné (neústavní), neobsahuje, a tudíž (z povahy věci) jde v této části o zjevně neopodstatněný návrh.
18. Jde-li o napadené rozsudky městského soudu a obvodního soudu, stěžovatel jimi měl být zkrácen o částku 31 750 Kč s příslušenstvím. Z uvedeného je patrno, že podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
19. Stěžovatel netvrdí, že by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou významnou ústavněprávní otázku, která souvisí s principy řádného procesu či se základním právem na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci, jež plynou z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, která by v určitém smyslu přesahovala jeho vlastní zájmy (tzv. kvalitativní hledisko). Jádrem ústavní stížnosti je totiž polemika s náležitě odůvodněnými soudními závěry, vedená v rovině jejich věcné správnosti, kdy stěžovatel nesouhlasí se snížením tzv. základní částky o 20 % z důvodu složitosti věci a s jejím "nezvýšením" s ohledem na význam daného řízení pro jeho osobu, tedy s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo, konkrétně §31a zákona č. 82/1998 Sb., a aplikovaly ho s ohledem na konkrétní okolnosti případu.
20. Za této situace by nebylo možné považovat ústavní stížnost za opodstatněnou, ani kdyby o bagatelní věc nešlo, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud příslušné soudní závěry, které se týkají složitosti věci či neuvedení skutečností (stěžovatelem), jež by byly oporou pro závěr o jejím zvýšeném významu, nepovažuje za zjevně nepřiměřené (extrémní), které by pak byly s to odůvodnit zásah tohoto soudu do nezávislého soudního rozhodování. Má-li stěžovatel zvýšení tzv. základní částky o 10 % za nelogické, důvody tohoto postupu byly srozumitelně vysvětleny v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2596/2021-400, kterým byl předchozí rozsudek městského soudu zrušen co do částky 100 000 Kč), přičemž posouzení míry toho, co přispělo v konkrétním případě k celkové délce řízení (v procentuálním vyjádření promítajícím se do úpravy tzv. základní částky), tj. zda složitost věci nebo vlastní postup orgánů veřejné moci, je záležitostí úvahy obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Dlužno dodat, že rozhodnutí obecných soudů o zvýšení tzv. základní částky není založeno na samotné "víceinstančnosti" řízení, ale na složitosti věci vyplývající z právní otázky, kterou bylo třeba v původním řízení vyřešit. Není ani bez významu, že samotnému stěžovateli žádná újma v podobě zvýšené psychické zátěže způsobené nejistotou ohledně výsledku původního řízení vzniknout nemohla, neboť s ohledem na svůj věk nebyl s to jeho význam pro svoji osobu chápat, a tudíž fakticky mohla být újma způsobena jeho rodině, konkrétně jeho matce, která si ovšem nepočínala odpovědně, když jménem stěžovatele předlužené dědictví neodmítla, a řešením (v prvé řadě) jí způsobeného problému zatížila celou soudní soustavu a Ústavní soud.
21. Nelze ani dospět k závěru, že by městský soud postupoval libovolně v důsledku toho, že by odmítl respektovat judikaturu Nejvyššího soudu. Ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v kasačním rozsudku totiž městský soud evidentně vycházel a jeho rozhodnutí není založeno na úvahách, které byly předmětem korekce ve stěžovatelem uváděných judikátech.
22. Vyhovujícím výrokem (tj. co do částky 68 250 Kč s příslušenstvím) městského soudu, jehož zrušení se stěžovatel rovněž domáhá, pak nemohl být na svých základních právech či svobodách nijak dotčen, a tudíž ani v této části nelze ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou.
23. S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b), zčásti jako návrh, k jehož projednání není tento soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d), zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu