ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2596.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2596/2021-400
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce nezletilého AAAAA (pseudonym) , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované R. K. , notářky, se sídlem XY, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 98/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 107/2021-354, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 19 Co 107/2021-354, se v potvrzujícím výroku I ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 27 C 98/2017-198, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 34 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 465 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobním požadavku znějícím na částku 500 000 Kč s příslušenstvím, který žalobce vznesl vůči žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 89/2011.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení učinil, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení (v němž bylo projednáváno dědictví po zemřelém O. Z. a žalobce se jej účastnil v procesním postavení dědice) bylo zahájeno dne 28. 2. 2011. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 5. 2012, č. j. 13 D 89/2011-225, bylo rozhodnuto, že celé dědictví po zemřelém, jež bylo předluženo, nabývá jeho nezletilý syn, tj. žalobce, který byl v řízení zastoupen svou matkou L. K.. Toto rozhodnutí bylo následně napadeno žalobou pro zmatečnost (odůvodněnou nedostatkem řádného zastoupení žalobce k tomu ustanoveným opatrovníkem), jež byla u Okresního soudu v Jeseníku vedena pod sp. zn. 6 C 22/2012. Tuto žalobu zmíněný okresní soud svým usnesením ze dne 16. 1. 2013 zamítl, načež Krajský soud v Ostravě na podkladě podaného odvolání usnesením ze dne 31. 7. 2013 toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Podané dovolání poté Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2014 odmítl. K ústavní stížnosti ve věci následně rozhodoval Ústavní soud, který nálezem ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nato usnesení Krajského soudu v Ostravě i usnesení Okresního soudu v Jeseníku zrušil, a to rozhodnutím ze dne 2. 11. 2016. Při jednání konaném před Okresním soudem v Jeseníku dne 15. 2. 2017 bylo vyhlášeno rozhodnutí, jímž bylo usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 13 D 89/2011-225, zrušeno. Poté, co toto rozhodnutí nabylo dne 25. 8. 2017 právní moci, byl žalobci dne 20. 2. 2018 ve věci ustanoven opatrovník, který byl dne 17. 12. 2018 vyzván ke sdělení, zda dědictví za žalobce odmítá. Prohlášení o odmítnutí dědictví tento opatrovník učinil dne 17. 1. 2019, načež rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 8. 2019, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2019, byl tento úkon za nezletilého žalobce schválen, čímž jeho účastenství v posuzovaném dědickém řízení skončilo.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §2, §3, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. V této souvislosti žalobci přisvědčil v názoru, že posuzované řízení, které ve vztahu k žalobci trvalo 8 let a 7 měsíců, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, pročež žalovaná odpovídá za nemajetkovou újmu, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Zadostiučinění za tuto újmu pak soud prvního stupně žalobci přiznal v penězích. Základní výši tohoto zadostiučinění stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dalších částek 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, čímž dospěl k částce 113 750 Kč. Vzhledem ke značné skutkové i právní složitosti tohoto řízení, zohledňující též počet soudních instancí, v nichž probíhalo řízení o žalobě pro zmatečnost, i řízení před Ústavním soudem, soud prvního stupně uvedenou částku následně snížil o 30 %. Zatímco postup soudů ani chování poškozeného v průběhu posuzovaného řízení žádnou úpravu uvedené částky dle soudu prvního stupně neodůvodňují, neboť tento postup byl (i přes zjištěné procesní pochybení soudní komisařky spočívající v jednání se žalobcem bez jeho řádného zastoupení) plynulý a úkony činěny v přiměřených lhůtách, přičemž žalobce se na délce řízení ničím nepodílel, další důvod pro snížení základní částky odškodnění, a to o 40 %, zakládá snížený význam předmětu řízení pro žalobce. Žalobce ve věku pouhých 3 let totiž nemohl posoudit následky dědického řízení pro svou osobu a nemohl si ani uvědomit komplikace související s exekučními řízeními vedenými za účelem vymožení dluhů jeho zemřelého otce. Nadto značný vliv na délku řízení mělo chování žalobcovy matky. Prvostupňový soud proto podané žalobě vyhověl co do částky 34 125 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně zbývající částky 465 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobce i žalované ve věci poté rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a za správný označil rovněž právní závěr, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Také postup, kterým soud prvního stupně dospěl ke stanovení základní částky finančního zadostiučinění, jež žalobci za újmu tím způsobenou náleží, je dle odvolacího soudu v pořádku, když nelze vyhovět jeho námitkám dožadujícím se úpravy této částky o inflaci. Odvolací soud však částečně korigoval závěry prvostupňového soudu týkající se následných úprav této základní částky. Pro snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je totiž dle odvolacího soudu namístě tuto částku snížit až o 50 %, neboť žalobce si vzhledem ke svému útlému věku okolnosti posuzovaného dědického řízení i jím vyvolaných komplikací neuvědomoval. Složitost posuzovaného řízení, která byla dána především komplikovaným průběhem řízení o žalobě pro zmatečnost, v jehož rámci byla řešena právně složitá otázka střetu zájmů mezi nezletilým dědicem a jeho zákonným zástupcem, který byl současně vlastníkem polovičního spoluvlastnického podílu na nemovité věci, jejíž zbývající část byla součástí dědictví, pak podle odvolacího soudu sice odpovídá dalšímu snížení základní částky, avšak pouze o 20 %. Výsledné snížení základní částky zadostiučinění tak odvolací soud stanovil shodně se soudem prvního stupně na celkových 70 %, pročež napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení opomenul rozhodnout též o těchto nákladech ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí, odvolací soud nákladový výrok přezkoumávaného rozsudku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání předně dovodil ze skutečnosti, že při řešení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména jeho rozsudky ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017. Přestože žalovaná v řízení netvrdila žádnou skutečnost, ze které by dovozovala, že tento význam je pro žalobce snížený, odvolací soud jej takto vyhodnotil a základní částku z tohoto důvodu snížil o 50 %. Tím se však dopustil nepřípustného soudního aktivismu vedoucího k porušení rovnosti procesních stran a práva na spravedlivý proces. Úvaha odvolacího soudu o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce dovozovaném pouze z toho, že je nezletilý, je dle názoru žalobce také diskriminační a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2904/2017, přičemž v posuzovaném případě lze tento význam hodnotit naopak jako zvýšený.
9. Ve vztahu k otázce významu posuzovaného řízení nadto napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou otázek, které dovolací soud ve své judikatuře dosud neřešil, a to a) zda skutečnost, že poškozený je nezletilý, automaticky snižuje význam věci pro poškozeného a b) zda v případě rezignace státu na ochranu zájmů nezletilého, kdy toto porušení ochrany veřejného zájmu vede k zásahům do majetkových práv nezletilého a pro futuro jej zatěžuje, se presumuje zvýšený význam věci pro poškozeného.
10. Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud podle žalobcova názoru odchýlil také při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení. V rozporu se závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, totiž posuzované řízení hodnotil jako složité pro jeho víceinstančnost, aniž však zohlednil, že tento průběh řízení byl způsoben pochybením rozhodujících orgánů.
11. Také otázku postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud vyřešil dle žalobcova přesvědčení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když dostatečně nepřihlédl k tomu, že až do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14, bylo posuzované řízení zatíženo zmatečnostní vadou. Konkrétně se tak odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, nebo ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020. Dovolatel se v této souvislosti nadto domnívá, že dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázkou, na níž napadené rozhodnutí spočívá, je otázka, zda skutečnost, že bylo prokázáno porušení základních práv poškozeného v předmětném řízení, je skutečností přičitatelnou podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk rozhodujícímu orgánu a důvodem pro zvýšení základní částky. Kromě toho bylo posuzované řízení zatíženo průtahy, neboť před Ústavním soudem probíhalo déle, než dva roky. Nezohledněním této skutečnosti se tak odvolací soud odchýlil i od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, jakož i od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
12. Rozpor mezi napadeným rozsudkem odvolacího soudu a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, žalobce spatřuje i v posouzení otázky proporcionality mezi kritériem postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a jeho složitostí.
13. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí, a to za současného poukazu na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, v souladu s nimiž stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění nemůže přípustnost dovolání založit.
15. Vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Úvodem je třeba uvést, že Nejvyšší soud setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
21. Ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. dovodit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, zohlednil-li, že posuzované dědické řízení probíhalo (spolu s řízením o žalobě pro zmatečnost) na všech stupních obecné soudní soustavy i před Ústavním soudem, přičemž si vzhledem k žalobcově nezletilosti vyžádalo i rozhodování v opatrovnickém řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).
22. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné.
23. Žalobci sice nelze přisvědčit v názoru, že by otázky týkající se významu posuzovaného řízení pro nezletilého poškozeného, které byly zmíněny v bodě 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí, dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, přípustnost podaného dovolání ve vztahu k těmto otázkám však odůvodňuje skutečnost, že se odvolací soud při hodnocení uvedeného kritéria od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
24. Taktéž při řešení otázky související s postupem orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a s jeho promítnutím do přiznaného zadostiučinění se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Byť z této judikatury dovolacího soudu současně plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako extrémně nesprávná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011), přičemž zjištěná délka posuzovaného řízení ve fázi, jež probíhala před Ústavním soudem a na níž žalobce ve svém dovolání poukázal, takovéto závažné pochybení nezakládá, stejný závěr již nelze učinit ve vztahu k otázce žalobcova zastoupení v dědickém řízení, která se v řešeném případě stala předmětem řízení o posléze úspěšné žalobě pro zmatečnost.
25. Dovolání je konečně přípustné i ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, neboť i v jejím případě se odvolací soud napadeným rozhodnutím od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, jenž byl publikován pod č. 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval na podkladě závěrů plynoucích ze zde označené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vzniká také účastníku, který si neuvědomuje průběh řízení v důsledku svého nízkého věku.
30. Obdobnou otázkou se zabýval též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, když řešil, zda čtyřleté účastnici řízení vůbec mohla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma. Dospěl přitom k následujícímu závěru: „Nepřiměřená délka řízení a nejistota, do které jsou uvrženy děti a jejich rodina, má v jejich případě minimálně stejné, ne-li horší důsledky, než v případech dospělých osob“. Ústavní soud se přitom ztotožnil s jinak nezávaznými Pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem ze dne 17. 11. 2010, ze kterých plyne zásada, aby prvky spravedlivého procesu (tedy i práva na přiměřenou délku řízení a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem) byly pro děti zaručeny na minimálně stejné úrovni, jako jsou zaručeny pro dospělé. Vlastním významem řízení pro nezletilého účastníka řízení se však Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval.
31. Na tento nález navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, v němž dovolací soud uvedl, že má-li mít nezletilý účastník obdobné postavení, jako by měla každá jiná osoba na jeho místě, je nutné se vyvarovat hodnocení jeho posuzovací schopnosti nikoliv pouze v souvislosti se vznikem nemajetkové újmy, nýbrž i v souvislosti s intenzitou dané újmy. Nemůže tak obstát právní názor, že nemajetková újma je pro nezletilé minimální, protože si v důsledku nízkého věku částečně neuvědomovali průběh posuzovaného řízení. K vlastní otázce významu posuzovaného řízení pro nezletilého účastníka pak dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že oproti situaci, kdy se řízení účastní osoba vyššího věku a kdy zvýšený význam tohoto řízení byl dovozen ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), zvýšený význam všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci, dovodit nelze. To, zda v konkrétní věci bude význam posuzovaného řízení skutečně pro nezletilého účastníka zvýšený, je třeba hodnotit z hlediska předmětu tohoto řízení. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, přičemž v žalobcem zmíněném rozsudku ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2904/2017, Nejvyšší soud s odkazem na uvedené závěry uvedl, že toliko postavení dovolatelů, ve kterém si pro svůj nízký věk neuvědomují průběh řízení, nemůže význam řízení ani umenšovat.
32. Na podkladě uvedené judikatury Nejvyššího soudu lze tedy konstatovat, že ta je ustálena v závěru, že nízký věk poškozeného sám o sobě presumpci zvýšeného, ale ani sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro jeho osobu neodůvodňuje. Pakliže tedy odvolací soud snížení základní částky finančního zadostiučinění o 50 % odůvodnil pouze tím, že: „Žalobce vzhledem k ranému věku mohl objektivně vzato těžko posoudit následky dědického řízení pro svou osobu a nebyl sto si uvědomit ani komplikace v podobě exekučních řízení, když v rámci žaloby žádné subjektivní důvody netvrdil a tudíž ani neprokazoval.“, nemůže tento jeho závěr obstát.
33. Citovaný závěr odvolacího soudu za stávající situace koliduje rovněž s tím, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011).
34. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka přitom dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11). Na žádném konkrétním zjištění o existenci takovéto relevantní skutečnosti, která by vyplývala z prokázaných tvrzení žalované a současně by odůvodňovala závěr o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, však napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
35. Právní posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolacím soudem je tedy za daného stavu neúplné, a tudíž nesprávné.
36. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. též část IV Stanoviska).
37. Soud je povinen podle §103 o. s. ř. kdykoliv za řízení přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z podmínek řízení je též procesní způsobilost účastníka řízení samostatně jednat před soudem (§20 odst. 1 o. s. ř.) a v případě, kdy fyzická osoba před soudem samostatně jednat nemůže, pak i otázka jejího řádného zastoupení jejím zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§22 o. s. ř.), kterým však nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (§32 odst. 2 o. s. ř.). Podle skutkových zjištění prvostupňového i odvolacího soudu přitom soud v posuzovaném dědickém řízení při řešení zmíněné otázky existence řádného zastoupení nezletilého žalobce pochybil, přičemž náprava tím způsobené zmatečnostní vady [§229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jež se poté odrazila ve zrušení v pořadí prvního vydaného konečného rozhodnutí, posuzované řízení velmi podstatnou měrou prodloužila. V souladu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti se zatížením posuzovaného řízení procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež současně měla na jeho celkovou délku podstatný vliv, a to např. v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, a ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, přitom takovouto skutečnost nelze přičítat k tíži účastníkovi řízení, ale naopak postupu orgánů veřejné moci. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením má totiž objektivní charakter a je-li v posuzovaném případě zjevné, že právě nerespektování procesních pravidel ze strany soudu bylo hlavní příčinou celkové délky řízení, která se v důsledku toho stala nepřiměřenou, nelze proto uvedenou skutečnost při úvaze o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl, nezohlednit, byť toto pochybení nebylo výsledkem přehlédnutí či opomenutí ze strany soudu či soudního komisaře, nýbrž odráželo jeho právní názor na danou (nejednoznačnou) procesní otázku. Jestliže však odvolací soud tuto skutečnost při posouzení nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění z pohledu kritéria upraveného v §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk nezohlednil, poukázal-li v této souvislosti pouze na zjištěnou absenci průtahů v řízení, je jeho posouzení žalovaného nároku v uvedeném směru taktéž neúplné, a tudíž nesprávné.
38. Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
39. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení odčinilo, v souladu s uváděnou judikaturou neopomenul zhodnotit jak kritérium složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem k jeho již výše rozvedeným skutkovým zjištěním týkajícím se zmíněného postupu, z nichž však odvolací soud vliv zmatečnostní vady na celkovou délku posuzovaného řízení náležitě nezohlednil, však jeho závěr o snížení přiznaného odškodnění o 20 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o ponechání této částky bez jakékoliv úpravy z důvodu postupu orgánu veřejné moci na straně druhé, neobstojí, neboť míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení obě tato kritéria vzájemně podílela, přiměřeně neodráží. I z tohoto pohledu je tedy právní závěr odvolacího soudu nesprávný.
40. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části výroku o věci samé, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
41. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Opomenul-li soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení rozhodnout též o těchto nákladech ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí, lze tento nedostatek před vydáním nového meritorního rozhodnutí odvolacího soudu odstranit postupem podle §166 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nímž o těchto nákladech dodatečně rozhodne soud prvního stupně doplňujícím usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu