ECLI:CZ:US:2023:3.US.1262.23.1
sp. zn. III. ÚS 1262/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Michaela Anderleho, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 727/39, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 22 Cdo 2562/2022-611, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 26 Co 18/2022-591 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. července 2021 č. j. 18 C 299/2015-558, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Pavlíny Anderlové, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 - Karlín, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 63 % na nemovitostech blíže specifikovaných v žalobě, mj. stavby rodinného domu, jakož i venkovního krytého bazénu a zahradního altánu (dále též jen "stavba" či souhrnně "předmětné nemovitosti"). Žalobu odůvodnil tím, že zápis v katastru nemovitostí, podle něhož je výlučným vlastníkem stavby rodinného domu vedlejší účastnice řízení (žalovaná), neodpovídá skutečnosti. Tvrdil, že rodinný dům stavěli s vedlejší účastnicí řízení před uzavřením manželství společně, přičemž stěžovatel vynaložil na výstavbu celkem přibližně 2,2 milionů Kč z celkových nákladů ve výši 3,5 milionů Kč. Ve věci šlo o to, zda se vlastníky stavby stali oba účastníci tím, že stavbu provedli společně (svépomocí), nebo zda se výlučnou vlastnicí stala vedlejší účastnice řízení jako vlastnice pozemku, adresátka stavebně právních rozhodnutí, osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnice a především objednatelka stavby na základě smlouvy o dílo.
3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 9. 7. 2021 č. j. 18 C 299/2015 - 558 (po opakovaném vrácení věci Nejvyšším soudem) rozhodl tak, že řízení se v části, ve které se stěžovatel domáhá určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 13 % na předmětných nemovitostech zastavuje (výrok I.). Žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal určení, že je spoluvlastníkem s podílem o velikosti 50 % na předmětných nemovitostech zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 189 247 Kč (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2022 č. j. 26 Co 18/2022-591 rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč. Obecné soudy v souladu s právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020 č. j. 22 Cdo 1287/2020-505 dospěly k závěru, že výlučnou vlastnicí stavby je vedlejší účastnice řízení, neboť jen ona byla objednatelem stavby domu i stavebníkem. Podle ustálené judikatury platí, že uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku (smlouvy o dílo) v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí vlastnictví ke zhotovované věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem ústně uzavřené smlouvy o dílo mezi vedlejší účastnicí řízení, jako objednatelkou, a svědkem Janem Fantou, jako zhotovitelem, na jejímž základě byla provedena stavba domu, nesvědčí mu ani vlastnické právo ke stavbě.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 22 Cdo 2562/2022-611 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Není totiž zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se posléze zabýval i jednotlivými stěžovatelem nastolenými otázkami a stručně se k nim vyjádřil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkový stav a průběh dosavadního řízení, jakož i obsah napadených rozhodnutí. Soudům vytýká, že provedené důkazy hodnotily jednostranně ve prospěch tvrzení vedlejší účastnice řízení o záměru vystavět dům jen pro sebe. Nezabývaly se přitom rozpory v jejích vlastních tvrzeních. Naopak důkazy, které podporovaly tvrzení stěžovatele, buď vůbec nezmínily, nebo je označily za nevěrohodné a nepřihlížely k nim, čímž porušily zásadu rovnosti účastníků řízení. Takový postup soudů je nejen v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., ale i se základními ústavními principy. Nedostatečné odůvodnění soudních rozhodnutí pak představuje i porušení práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud pak pochybil, jestliže dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Důvody odmítnutí považuje stěžovatel za neexistující a formalistické. Zdůrazňuje, že svými dovolacími námitkami nepolemizoval se skutkovým stavem, nýbrž mu šlo o zodpovězení právní otázky, zda byly naplněny všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo a kdo byl jejím účastníkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnictví. Stěžejní námitkou je, že obecné soudy hodnotily důkazy jednostranně, ve prospěch vedlejší účastnice řízení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním občanskoprávního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je, jak již bylo naznačeno výše, přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, je třeba ještě zdůraznit, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 3/34 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 1/5 SbNU 41)].
11. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z příslušného spisu, který si vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 18 C 299/2015), ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Okresním soudem zjištěný skutkový stav, že objednatelem stavby byla vedlejší účastnice řízení, byl na základě stěžovatelem uplatněných odvolacích námitek podroben přezkumu krajským soudem (viz body 12 až 16 rozsudku krajského soudu ze dne 4. 5. 2022 č. j. 26 Co 18/2022-591). Krajský soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, jakým způsobem se postavil k hodnocení jednotlivých důkazů, které vedly okresní soud k závěru o tom, kdo byl objednatelem stavby. Pro tento závěr přitom svědčily nejen přímé důkazy (např. výpověď svědka Fanty - zhotovitele stavby), ale i další nepřímé důkazy (např. vyjádření města Č. ke stavbě, stavební povolení, rozhodnutí o přidělení čísla popisného, kolaudační rozhodnutí, prohlášení Pavla Kovaříka, který prováděl stavební dozor). Z uvedeného nelze dovodit, že by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a že by obecné soudy porušovaly procesní zásady hodnocení důkazů a postupovaly tak svévolně.
12. Stěžovatel také zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání, resp. důvody odmítnutí dovolání považuje za formalistické. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se u Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Toto základní právo není možné vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil svou kompetenci vymezenou ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14). Ani v tomto nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení. Nejvyšší soud se sice stručně, ale jasně a srozumitelně vyjádřil k jednotlivým stěžovatelem nastoleným otázkám a v jeho postupu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu