ECLI:CZ:US:2023:3.US.1326.23.1
sp. zn. III. ÚS 1326/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vendulky Dolejší, zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022 č. j. 28 Co 97/2022-84 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 28 Cdo 3520/2022-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení 553 485 Kč s příslušenstvím, prostřednictvím níž se žalobce (společnost STEER AGENCY LTD) domáhal vůči stěžovatelce (žalované) uhrazení dlužné částky na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 3. 2020.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 11. 2021 č. j. 18 C 197/2021-62 byla žaloba zamítnuta co do částky 553 485 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Současně soud uložil stěžovatelce zaplatit žalobci 76 450,68 Kč (výrok I. rozsudku). Soud dospěl na základě provedeného dokazování a po zhodnocení důkazů k závěru, že dne 22. 4. 2020 uzavřeli účastníci písemně smlouvu o zápůjčce ve výši 1 590 000 Kč s povinností vrátit zápůjčku nejpozději dne 31. 12. 2020 na účet zapůjčitele - žalobce, který (pozn.: účet) však ve smlouvě nebyl uveden. Stěžovatelka zaslala zápůjčku a poplatek, celkem 1 680 000 Kč dne 1. 3. 2021 převodem ze svého účtu na účet vedený na jméno pana Váchy, jediného jednatele žalobce. Žalobce obdržel dne 1. 3. 2021 částku ve výši 1 106 515 Kč z účtu 27-81117270257/0100, kterou započetl na dlužnou jistinu a po stěžovatelce požadoval doplacení zbytku zapůjčené částky, včetně příslušenství. Po právní stránce soud konstatoval, že v případě, kdy pan Vácha stěžovatelce finanční prostředky navrátil, akceptoval je a tím pádem dnem jejich obdržení zanikl závazek ze smlouvy. V opačném případě měl finanční prostředky vrátit zpět stěžovatelce. Výrok I. rozsudku soud odůvodnil opožděnou úhradou ze strany stěžovatelky a tedy právem na sjednaný úrok z jistiny.
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 553 485 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že stěžovatelka měla ve věci aktivně zjišťovat číslo účtu, na které má svůj závazek uhradit, resp. vyzvat žalobce k součinnosti při plnění dluhu. To však neučinila a plnění na účet jiné osoby, byť jednatele společnosti, nelze považovat za řádné, neboť neodpovídá smluvnímu ujednání.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že (některé) námitky stěžovatelky se rozcházejí se skutkovými zjištěními obecných soudů, přesto se postupně vypořádal se všemi předloženými otázkami. Uvedl, že odvolací soud ve věci postupoval správně, když se ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně přihlásil a korigoval toliko jeho právní posouzení. Námitky stran absence poučení podle §118a občanského soudního řádu neshledal důvodnými, když v daném případě nenastala situace, kdy důkazy a tvrzení účastníků nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Nadto odvolací soud neuzavřel, že by stěžovatelka neunesla důkazní břemeno.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Namítá, že odvolací soud řadu navržených důkazů odmítl pro jejich nadbytečnost, byť se za "nové situace" jevily jako podstatné (například tvrzená existence pohledávky jednatele aj.). Dále stěžovatelka poukazuje na zásadní změnu právního posouzení za situace, kdy byl skutkový stav původně zjišťován pro jiné posouzení a již nemohl být doplněn, což činí rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým. Porušení základních práv stěžovatelka spatřuje v nemožnosti doplnění tvrzení a důkazů. Porušení práva na spravedlivý proces ze strany dovolacího soudu spatřuje v jeho formalistickém přístupu při posuzování přípustnosti dovolání.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud může zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli ani svévoli. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, přičemž z jejich rozhodnutí jsou zřejmé i úvahy, které je k daným závěrům vedly. Jestliže odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, avšak dospěl k jinému závěru právnímu, nelze v jeho rozhodnutí shledat pochybení jen proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Vypořádal se přitom též s judikaturou citovanou soudem prvního stupně, přičemž se jednalo v podstatě o stěžejní závěr tohoto soudu, o který se jeho rozhodnutí zásadně opíralo.
9. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Úkolem Ústavního soudu není ani hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Obdobně se Ústavní soud vyjadřuje i k problematice nepředvídatelnosti, resp. překvapivosti rozhodnutí. Ustanovení §118 odst. 2 a §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran.
10. K námitkám stěžovatelky směřujícím proti postupu Nejvyššího soudu je zapotřebí uvést, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se při napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování jeho přípustnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu. Právo na soudní ochranu (resp. na řádně vedené soudní řízení) totiž není možné vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], což v posuzované věci nezjistil. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi otázkami předloženými stěžovatelkou a zdůraznil především to, že většina z nich vychází ze zcela odlišných závěrů, než k jakým dospěl odvolací soud, resp. podkladem byly skutečnosti odlišné od těch, které vyšly v řízení najevo a na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Takový postup je však v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i s právními předpisy, bez ohledu na polemiku stěžovatelky.
11. Na okraj si Ústavní soud dovoluje poukázat na to, že v případě, kdy stěžovatelka a pan Vácha neměli uzavřenou jinou smlouvu, na níž by stěžovatelka měla plnit, vyvstává zde otázka bezdůvodného obohacení na straně pana Váchy, a to ve výši, v níž "nepostoupil" platbu skutečnému věřiteli stěžovatelky. Avšak tato otázka není předmětem této ústavní stížnosti ani posuzovaného řízení.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu