ECLI:CZ:US:2023:3.US.1571.23.1
sp. zn. III. ÚS 1571/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Kadlece, zastoupeného JUDr. Jiřím Zapletalem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Dr. M. Horákové 25/11, Přerov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 23 Cdo 3443/2022-188, a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Stag, s. r. o., sídlem Za Karlínským přístavem 683/4, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel (žalobce) se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované vedlejší účastnici zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím coby smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 2. 11. 2021, č. j. 7 C 203/2021-67, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku, stejně jako náhradu nákladů řízení.
3. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 10. 9. 2021 byla vedlejší účastnici doručena do datové schránky tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření se k návrhu podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kterou jí bylo uloženo písemně se vyjádřit k žalobě, a za předpokladu, že neuznává nárok uplatněný žalobou, vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, a označit důkazy, které její tvrzení prokazují. K doručení výzvy došlo uplynutím 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky vedlejší účastnice (aniž se do ní oprávněná osoba přihlásila). Téhož dne advokát vedlejší účastnice soudu prostřednictvím své datové schránky oznámil převzetí právního zastoupení vedlejší účastnice a uvedl, že vedlejší účastnice zcela neuznává žalovaný nárok a svá tvrzení k věci spolu s návrhem důkazů uvede ve vyjádření, které zašle soudu na výzvu; doposud jí však žádná výzva nebyla doručena. Obvodní soud dovodil, že sdělení vedlejší účastnice, resp. jejího advokáta ze dne 10. 9. 2021 vzhledem k datu doručení kvalifikované výzvy nebylo vyjádřením ve věci samé, a uzavřel, že posledním dnem lhůty k podání vyjádření byl den 11. 10. 2021, přičemž jeho uplynutím nastala fikce uznání.
4. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 23 Co 44/2022-122, tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
5. Na základě obrany vedlejší účastnice, že v době doručení kvalifikované výzvy neměla oprávněná osoba platné údaje k přístupu do datové schránky, městský soud doplnil dokazování sdělením Ministerstva vnitra, podle něhož datová schránka vedlejší účastnice byla zpřístupněna dne 23. 3. 2016 a od té doby je trvale přístupná. Ačkoliv městský soud připustil, že vedlejší účastnice v průběhu lhůty k podání stanoviska soudu sdělila, že neuznává nárok a že jí žádná výzva nebyla doručena, uzavřel, že takové sdělení nenahrazuje kvalifikované vyjádření účastníka, z něhož by bylo možno dovodit, že nepřistupuje ke sporu obstrukčně nebo se nevyhýbá splnění či oddálení splnění povinnosti. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly s ohledem na procesní pasivitu vedlejší účastnice splněny.
6. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu změnil tak, že rozsudek obvodního soudu se mění tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
7. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky týkající se splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, za situace, kdy žalovaná nárok neuznala a nesouhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, jinými slovy, kdy právní zástupce žalované požádal soud o doručování veškerých písemností k jeho rukám, informoval ho, že doposud žádná výzva žalované nebyla doručena a sdělil, že žalovaná uvede svá tvrzení k věci samé spolu s návrhem důkazů ve vyjádření, které zašle soudu na jeho výzvu. Nejvyšší soud shledal, že městský soud se při řešení této právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
8. Podle Nejvyššího soudu bylo nejen z obsahu podání právního zástupce vedlejší účastnice, ale i z časových souvislostí zřejmé, že právní zástupce o kvalifikované výzvě nevěděl, a byla-li výzva řádně doručena, měla začít lhůta k podání vyjádření běžet až následujícího dne poté, co nastala fikce doručení. Nejen ze skutečnosti, že si vedlejší účastnice opatřila advokáta, ale především z obsahu jeho sdělení bylo patrné, že vedlejší účastnice nárok stěžovatele neuznává, přičemž vyjádřila vůli poskytnout soudu na jeho výzvu potřebnou součinnost. Z obsahu spisu rovněž nevyplývalo nic, z čeho by bylo možno usoudit, že jde o výhradně účelové prohlášení a že vedlejší účastnice hodlá postupovat obstrukčně. Judikaturou vymezené předpoklady, za nichž obstojí fikce uznání podle §114b odst. 5 občanského soudního řádu, proto podle Nejvyššího soudu nebyly splněny. Jestliže přesto městský soud potvrdil rozsudek pro uznání, vydaný obvodním soudem na základě fikce uznání, spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jeho obsáhlou argumentaci lze shrnout tak, že na rozdíl od Nejvyššího soudu má za to, že ve věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu musí vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě splňovat určité náležitosti, které reakce vedlejší účastnice nesplňovala. Nejvyšší soud se touto okolností nezabýval a nevypořádal se ani s námitkami stěžovatele, které v dovolacím řízení vznášel, ani s jeho odkazy na relevantní soudní rozhodnutí. Stěžovatel zpochybňuje jednotlivé skutečnosti, které Nejvyšší soud uvedl na podporu svého rozhodnutí, s tím, že jejich existence nebyla sto zvrátit správný závěr nižších soudů, že bylo namístě vydat rozsudek pro uznání. Závěrem se stěžovatel vyjadřuje k posouzení přípustnosti ústavní stížnosti. Je si vědom toho, že fakticky napadá kasační rozhodnutí, je nicméně přesvědčen, že ústavní stížnost je v jeho věci přípustná, jelikož napadené rozhodnutí představuje specifický případ konečného rozhodnutí ve věci samé.
10. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na odkad vykonatelnosti napadeného rozsudku, který odůvodnil tím, že vedlejší účastnice podala v návaznosti na vydání rozsudku Nejvyššího soudu návrh na zastavení exekuce, zahájené z důvodu dobrovolného nesplnění povinnosti uložené jí rozsudkem pro uznání. Rovněž má stěžovatel informace o tom, že vedlejší účastnice se chystá prodat jediný významnější majetek, čímž by bylo ztíženo případné uspokojení stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud si je vědom vlastní rozhodovací praxe, podle níž ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, kterým byl zrušen rozsudek pro uznání, případně kterým bylo změněno rozhodnutí nižšího soudu tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, jak tomu bylo i v posuzované věci, je zásadně nepřípustná (k tomu viz blíže např. usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 868/15, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 283/17, nebo ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2813/22; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
13. Zároveň však Ústavní soud již v minulosti výjimečně připustil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, které směřovaly proti kasačním rozhodnutím, resp. proti tzv. dílčím procesním rozhodnutím, a to tehdy, bylo-li shledáno, že napadené rozhodnutí bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do práv stěžovatele a současně tvořilo samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo (viz nálezy ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, nebo ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07). Uvedeného postupu se dovolává i stěžovatel v posuzované věci.
14. Ústavní soud se však vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nezabýval podrobněji posouzením, zda ve věci skutečně došlo ke splnění výjimečných předpokladů pro připuštění ústavní stížnosti směřující proti kasačnímu rozhodnutí k jejímu věcnému přezkumu. Jakýkoliv závěr uvedeného posouzení by totiž nemohl přivodit pro stěžovatele příznivější výsledek řízení, neboť i tak by ji bylo nutno - byť z jiného důvodu - odmítnout (viz níže).
15. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek prizmatem v ústavní stížnosti vznesených námitek a dospěl k závěru, že jeho výrok, tedy že rozsudek pro uznání neměl být vydán, je z ústavněprávního hlediska udržitelný. Ačkoliv je stěžovatel opačného názoru, Nejvyšší soud věc posoudil v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními i závěry obsaženými v nálezové judikatuře Ústavního soudu.
16. Tzv. kvalifikovaná výzva podle §114b občanského soudního řádu je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení jako jedné ze součásti práva na řádný proces. Rozhodne-li se předseda senátu při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, usnesením žalovanému uloží, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (tzv. fikce uznání), o čemž musí být soudem poučen. Soud v takovém případě vydá rozsudek pro uznání (§153a občanského soudního řádu) [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13].
17. Při posuzování podmínek pro vydání rozsudku pro uznání by však měl soud volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek, neboť právní úprava fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně zjevných, přičemž podmínky jeho použití musí být vykládány nikoliv rozšiřujícím, ale zužujícím způsobem (k tomu viz blíže nález ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, či usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1657/21, a tam citovanou judikaturu).
18. V případě, že žalovaný odpoví na kvalifikovanou výzvu soudu tak, že žalobcův nárok neuznává a projeví zájem aktivně se účastnit projednání věci, avšak obecné soudy shledají jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (neuvádějícím dostatečné skutečnosti, jejichž prokázání by mohlo vést k úspěchu žalovaného ve sporu), pak není namístě postupovat stejně, jako by se žalovaný na výzvu nevyjádřil vůbec, a použít fikci uznání, nýbrž je nezbytné žalovaného poučit podle §118a občanského soudního řádu. Shledání nedostatečné "kvalifikovanosti" vyjádření žalovaného a vydání rozsudku pro uznání lze přijmout pouze v případech nevyvolávajících pochybnosti o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit žalobou uplatněnému nároku (srov. např. nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15).
19. V dané věci byla pro posouzení splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podstatná především skutečnost, že vedlejší účastnice stejného dne, kdy jí byla fikcí doručena do datové schránky kvalifikovaná výzva (10. 9. 2021), soudu doručila podání, ve kterém jednoznačně uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává a v řízení ji bude zastupovat advokát. Dále sdělila, že je připravena poskytnout soudu potřebnou součinnost, zatím jí však nebyla doručena výzva k vyjádření. Obvodní soud na toto podání reagoval výzvou k doložení plné moci, kterou advokát k podání opomněl připojit. Obvodní soud tedy se zástupcem vedlejší účastnice komunikoval, vyžádal si chybějící plnou moc, avšak nijak nereagoval na jeho sdělení, že vedlejší účastnici nebyla doručena výzva k vyjádření. Vyčkal do uplynutí lhůty a následně vydal rozsudek pro zmeškání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí upozornil na výše uvedené zásady spojené s vydáním rozsudku pro zmeškání, zejména na zákaz mechanické aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. a na povinnost soudu aplikovat obecná pravidla spravedlivého procesu tak, aby byl zachován přístup k soudu. Pokud Nejvyšší soud vyhodnotil skutkové okolnosti věci tak, že vedlejší účastnice výslovně neuznala žalovaný nárok a proklamovala vůli poskytnout soudu na jeho výzvu příslušnou součinnost (prostřednictvím svých tvrzení a důkazních návrhů), aby věc mohla být meritorně projednána, a vzhledem k tomu nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jedná se o výklad souladný s judikaturou Ústavního soudu.
20. Ústavní soud připouští, že tvrzení vedlejší účastnice (jejího zástupce), že jí žádná výzva nebyla doručena, je s ohledem na související zjištění ve věci (zejména okolnosti údajného znepřístupnění datové schránky), rozporuplné. Jednalo se však o odstranitelný rozpor, který bylo namístě objasnit - zejména za situace, kdy obvodní soud se zástupcem vedlejší stěžovatelky ohledně odstranění jiného nedostatku komunikoval. Pro vydání rozsudku pro uznání je s ohledem na výjimečnost jeho použití - jak vyplývá z výše citované judikatury - nutná jistota o tom, že žalovaný v řízení postupuje lhostejně či obstrukčně, nikoliv pouhé pochybnosti, které lze vhodným postupem vyvrátit či potvrdit.
21. Nejvyšší soud s odkazem na přiléhavou judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16) správně zdůraznil, že obecný soud musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. Obvodní soud byl podle výše uvedených závěrů za popsané situace povinen na sdělení právního zástupce vedlejší účastnice reagovat, například mu sdělit, že výzva vedlejší účastnici zasílána byla, případně že jeho vyjádření nesplňuje náležitosti vyjádření ke kvalifikované výzvě.
22. Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedené nepochybil, pokud uzavřel, že ve věci nebyly splněny striktní předpoklady, za nichž by bylo možno přistoupit k fikci uznání a v důsledku toho k vydání rozsudku pro uznání.
23. K námitce, že vyjádření vedlejší účastnice ze dne 10. 9. 2021 zaslané obvodnímu soudu jejím právním zástupcem nesplňovalo minimální náležitosti stanovené judikaturou Ústavního soudu, je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nevycházel z toho, že uvedené sdělení právního zástupce vedlejší účastnice bylo reakcí na obvodním soudem zaslanou kvalifikovanou výzvu. Toto bylo mezi účastníky sporné a Nejvyšší soud o této otázce v dovolání meritorně nerozhodoval. Své rozhodnutí opřel o to, že podání ze dne 10. 9. 2021 obsahovalo skutečnosti, které znemožňovaly vydat bez dalších úkonů soudu rozsudek pro uznání.
24. Tvrdí-li stěžovatel, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na jeho konkrétní námitky obsažené ve vyjádření k dovolání vedlejší účastnice, je nutno mu připomenout, že povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí nelze chápat tak, že by byla vždy vyžadována (podrobná) odpověď na každou v podání obsaženou námitku. Porušením práva na soudní ochranu tak není, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na vyvracení jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/09, nebo usnesení ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1812/23). Těmto požadavkům přitom Nejvyšší soud dostál.
25. Vzhledem k výše odůvodněnému závěru o udržitelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
26. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud nevyhověl a rovněž ho odmítl, neboť jako návrh tzv. akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu