ECLI:CZ:US:2023:3.US.186.23.1
sp. zn. III. ÚS 186/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Ch., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 127/1683, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2022, č. j. 47 To 272/2022-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva a toto rozhodnutí je projevem svévole, je nepředvídatelné a řádně neodůvodněné. Tvrdí proto porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 14. 6. 2022, č. j. KRPT-183239-444/TČ-2019-070082, bylo rozhodnuto podle §79a odst. 1 a §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků vedených na blíže specifikovaném bankovním účtu, jehož majitelem je stěžovatel. Podle tohoto usnesení mohla být zajištěna částka až do výše 11 200 127,047 Kč právě jako náhradní hodnota odpovídající ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, neboť nelze-li zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná. V době, kdy krajský soud rozhodoval ústavní stížností napadeným rozhodnutím, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní pro trestné činy podvodu, úvěrového podvodu a zpronevěry. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že v blíže definovaném období na základě mandátní smlouvy uzavřel a vykonával pro investiční fond A činnost hlavního manažera rekonstrukcí a staveb, když z této činnosti mu mimo jiné plynula povinnost k dozorové, kontrolní a organizační činnosti. V rozporu s podstatou své funkce však schvaloval provedení fiktivních prací, které byly ke škodě investora a odběratele formou zálohových faktur propláceny dodavateli (společnosti B nacházející se ve stavu úpadku formou předlužení), a to ačkoliv si byl stěžovatel vědom, že proplácené práce u jednotlivých zakázek nebyly v uvedeném rozsahu nebo kvalitně provedeny. Tímto postupem měl stěžovatel investičnímu fondu A způsobit škodu 11 320 006,88 Kč, respektive dále škodu ve výši 7 405 659,36 Kč. Dále se stěžovatel měl protiprávního jednání dopustit tím, že na základě ústní domluvy nabídl svému kamarádovi J. H. pomoc při stavbě rodinného domu, kdy za tímto účelem z pozice zprostředkovatele obstarával opět stavební firmu B, která měla stavbu realizovat, přičemž za tímto účelem stěžovatel převzal od J. H. finanční hotovost ve výši 2 089 500 Kč, kterou si ovšem přisvojil a naložil s ní v rozporu s účelem svěření, když tuto částku společnosti B jako úhradu za provedené práce nepředal.
4. Na základě dosavadních zjištění policejního orgánu, která krajský soud reprodukoval v odůvodnění nyní napadeného usnesení (srov. body 17 až 26), dospěl krajský soud k závěru, že obviněný stěžovatel mohl svým jednáním naplnit zákonné znaky trestného činu podvodu tím, že jako hlavní manažer rekonstrukcí a staveb fondu A se měl podstatným způsobem angažovat v procesu odsouhlasení a proplácení záloh stavební společnosti B, ač věděl, že touto stavební společností nebyly stavební práce ve fakturovaném rozsahu ani kvalitě provedeny. V této souvislosti je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatel jednal v součinnosti se jmenovanou stavební společností. Pokud se pak jedná o trestný čin zpronevěry, je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovateli byly ze strany pana H. svěřeny finanční prostředky na stavbu rodinného domu, který ale nebyl dostavěn stěžovatelem zajištěnou stavební firmou, když poskytnuté finanční prostředky na stavbu si stěžovatel ponechal.
5. Dále krajský soud odkázal na jím přezkoumávané usnesení policejního orgánu, v němž policejní orgán mimo jiné uvedl, že z takto specifikované trestné činnosti se výnosy doposud nepodařilo zajistit zejména z toho důvodu, že tyto výnosy zřejmě byly v průběhu času spotřebovány či přeměněny v dosud nezjištěné hodnoty, jelikož stěžovatel již minimálně od září roku 2021 má vědomost o tom, že v dané věci je policejním orgánem prováděno šetření. Proto také musel policejní orgán jím získané poznatky o trestné činnosti rychle vyhodnotit, neboť hrozilo nebezpečí z prodlení spočívající v možném přesunu finančních prostředků stěžovatele mimo dosah policejního orgánu. Nadto se ze strany stěžovatele jednalo o páchání velmi sofistikované trestné činnosti, a to po delší dobu a vůči vícero subjektům, kdy následky spojené s pácháním trestné činnosti v oblasti rekonstrukcí a staveb vyplynuly na povrch až postupně a za delší dobu. Proto policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty. Dále se krajský soud v napadeném rozhodnutí zabývá sociálními poměry stěžovatele a jeho manželky, která v rozhodném období byla na mateřské dovolené. Na základě uvedeného pak krajský soud uzavřel, že výnosy z trestné činnosti stěžovatele mohly být spotřebovány právě na chod domácnosti a na splátky hypotečního úvěru, neboť finanční situace stěžovatele a jeho manželky nebyla nijak závratná, když existují zejména oprávněné pochybnosti o jejich schopnosti splácet hypoteční úvěr. Po zhodnocení všech těchto okolností shledal krajský soud usnesení policejního orgánu správným a důvodným, když zajištění uvedených finančních prostředků není v nepoměru se škodou, která měla být protiprávním jednáním stěžovatele způsobena.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že policejní orgán v jeho věci již jednou o zajištění náhradní hodnoty rozhodl, když toto jeho rozhodnutí se od nyní posuzované věci liší jen číslem bankovního účtu. Tehdy ovšem krajský soud ke stížnosti stěžovatele rozhodnutí policejního orgánu o zajištění náhradní majetkové hodnoty zrušil, neboť rozhodnutí policejního orgánu považoval za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, když z něj tehdy podle krajského soudu nebylo především zřejmé, jakým způsobem se stěžovatel měl na trestné činnosti v kontextu činnosti ostatních podezřelých podílet. Krajský soud tehdy rovněž policejnímu orgánu vytknul, že se nezabýval tím, proč nebylo možno zajistit samotný výnos z trestné činnosti. Pokud ovšem krajský soud v podstatě ve shodném kontextu rozhodl o několik měsíců později tak, že stěžovatelovu stížnost ve smyslu §141 a násl. tr. řádu zamítl jako nedůvodnou, nutno jeho rozhodnutí považovat za zcela nepředvídatelné a odporující legitimnímu očekávání (v této souvislosti stěžovatel blanketně odkazuje zejména na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se vyloučení libovůle a nutnosti zajištění předvídatelnosti soudního rozhodnutí). Stěžovatel mezi oběma rozhodnutími shledává snad jediný rozdíl, a sice, že první stížnost podal ještě před zahájením trestního stíhání jeho osoby, zatímco druhá stížnost byla posuzována po zahájení trestního stíhání. Krajský soud se pak údajně nedostatečně vypořádal s jeho námitkami a rozhodnutí soudu už proto jeho nemůže být z ústavního pohledu akceptovatelné.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) a další].
10. Ústavní soud považuje za nutné také připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
11. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však zdejší soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízen) lze považovat za spravedlivé. Takový závěr lze přitom v nyní posuzované věci podle Ústavního soudu učinit.
13. V daném případě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel - vzhledem ke způsobu pojetí stížnostní argumentace - poněkud přehlíží, že kromě toho, že druhé usnesení krajského soudu o jeho stížnosti proti rozhodnutí o zajištění náhradní majetkové hodnoty bylo vydáno již v jiné fázi trestního řízení, krajský soud se podmínkami odůvodňujícími zajištění náhradní majetkové hodnoty v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení podrobně zabýval. Zejména z doposud získaných zjištění rekapituluje okolnosti stěžovatelem páchané trestné činnosti (a to jak ve vztahu k trestnému činu podvodu, tak k trestnému činu zpronevěry), když samostatně hodnotí rovněž sociální poměry stěžovatele a jeho manželky, k čemuž činí závěr, proč zajištění vlastního výnosu z trestné činnosti není možné. Tím ale krajský soud i podle přesvědčení Ústavního soudu dostál specifikaci podmínek, které činí rozhodnutí o zajištění náhradní majetkové hodnoty (v případě stěžovatele finanční hotovosti na jeho bankovním účtu) z ústavního hlediska akceptovatelným a Ústavnímu soudu nepřísluší s ohledem na východiska uvedená shora, aby do tohoto postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (rozhodnutí krajského soudu z toho nevyjímaje) zasahoval.
14. Důvodem ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu nemůže být sama o sobě ani okolnost, že krajský soud v předchozích fázích trestního řízení ve věci stěžovatele postupoval jinak a nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu ve věci zajištění náhradní majetkové hodnoty tehdy policejnímu orgánu vytkl a jeho rozhodnutí zrušil. Nyní, když se sám danou věcí v přiměřené míře věcně zabýval, aby ověřil, zda jsou podmínky pro zajištění náhradní majetkové hodnoty ve stěžovatelově případě dány, dospěl k závěru, že uvedené podmínky splněny jsou, a proto stěžovatelovu stížnost ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ústavní soud jím specifikované důvody plně akceptuje a konstatuje, že neshledal žádný relevantní důvod, pro který by měl do předmětného řízení při respektování svojí role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) kasačním způsobem zasáhnout.
15. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu