ECLI:CZ:US:2023:3.US.286.23.1
sp. zn. III. ÚS 286/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. C., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 4 To 58/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že stěžovatel je stíhán na podkladě obžaloby evropské pověřené žalobkyně Úřadu evropského veřejného žalobce pro pokračující zločin dotačního podvodu, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, spáchaný dílem ve spolupachatelství, v souběhu s pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, spáchaný dílem ve spolupachatelství, a dále pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti.
3. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 3 T 30/2022-18669, o propuštění stěžovatele z vazby [uvalené z důvodu dle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] na svobodu, za současného přijetí písemného slibu stěžovatele, stanovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem a stanovení povinnosti stěžovateli dostavit se na pracoviště Probační a mediační služby následující pracovní den po dni, ve kterém bude propuštěn z vazby a dále se k probačnímu úředníkovi osobně dostavovat, pokud tomu nebrání důležité důvody, nejméně jedenkrát do týdne. Krajský soud stěžovateli dále uložil povinnost podrobit se elektronické kontrole prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci jeho pohybu dle pokynu probační a mediační služby a rovněž omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
4. O stížnosti proti tomuto usnesení podané evropskou pověřenou žalobkyní rozhodl vrchní soud tak, že dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení krajského soudu zrušil a žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl, písemný slib stěžovatele nepřijal a dohled probačního úředníka nad stěžovatelem nevyslovil. Stěžovatele tedy vrchní soud ponechal i nadále ve vazbě.
5. Stěžovatel spatřuje pochybení vrchního soudu v posouzení nezbytnosti jeho ponechání ve vazbě. Konkrétně v ústavní stížnosti napadá závěr vrchního soudu o nedostatečnosti hodnocení důvěryhodnosti stěžovatele krajským soudem, a rovněž závěr, že odevzdání jeho pasu není dostatečnou zárukou, neboť by se mohl bez větších komplikací pohybovat po Schengenském prostoru. Stěžovatel poukazuje na nepravdivost tvrzení, že za zahraniční společnosti jednal občan Thajska a vysvětluje, jaké komplikace by jeho uprchnutí způsobilo jeho partnerovi v Kolumbii.
6. K argumentu vrchního soudu, že není možné využít elektronického monitorovacího systému (EMS) detekujícího pohyb, neboť využití těchto prostředků není v současné době dostupné, stěžovatel namítá, že tato skutečnost by neměla jít k jeho tíži. Neschopnost příslušných orgánů státu zajistit fungování těchto opatření by dle stěžovatele v žádném případě neměla vést k flagrantnímu porušování jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel shrnul všechny důvody a záruky, které musí dle jeho názoru nutně vést k závěru, že řádného průběhu trestního řízení lze dosáhnout i mírnějšími prostředky, než jeho ponecháním ve vazbě.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o trvání vazby, zejména ve vztahu k nezbytnosti takového opatření pro dosažení účelu trestního řízení a zjevně tím naznačuje, že napadené usnesení tyto požadavky nenaplňuje.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
11. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti ustáleně vyslovuje tak, že vazba je mimořádný institut, který vždy podstatně zasahuje do osobní svobody obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55), nález sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 160/24 SbNU 175), nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02 ze dne 2. 4. 2002 (U 12/26 SbNU 343)], proto je jeho uplatnění ovládáno zásadou zdrženlivosti a subsidiarity [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)], jakož i maximální šetrnosti k zájmům osoby, jež má být do vazby vzata [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Nesmí jím být v žádném případě předjímána vina osoby, která má být do vazby vzata [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)].
12. I v případě rozhodování obecných soudů o vazbě platí, že do něj může Ústavní soud zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)]. Vždy ale musí být obecnými soudy naplněn požadavek na přesvědčivé odůvodnění vazebních rozhodnutí, v nichž musí být zejména pregnantně vylíčeny okolnosti, které zakládají riziko materializace vazebního důvodu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 (U 23/22 SbNU 391), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)]. Takovému požadavku přitom vrchní soud v nyní posuzované věci v dostatečné míře dostál.
13. V napadeném rozhodnutí se vrchní soud zabýval tím, zda jsou stále dány důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu a zde přisvědčil obvodnímu soudu, že u stěžovatele lze shledat zcela důvodnou obavu, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by uprchl nebo se skrýval, aby se tak vedenému trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul. Nad rámec odůvodnění krajského soudu zohlednil zájem stěžovatele o možnost získání falešných dokladů a skutečnost, že část výnosů z trestné činnosti, která nebyla zajištěna, může stěžovateli útěk ulehčit.
14. Vrchní soud rovněž dostatečně pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč se za období tří měsíců, tedy od jeho předchozího rozhodování o možném nahrazení vazby jinými opatřeními, situace nijak nezměnila. Svůj závěr podepřel rovněž poukazem na nemožnost využití elektronického monitorovacího systému, který měl sloužit jako to nejpodstatnější opatření, které mělo dle obvodního soudu eliminovat obavu z útěku stěžovatele. Ústavní soud pouze dodává, že nehraje roli, kdo nepoužitelnost tohoto elektronického monitorovacího systému způsobil, podstatné je, že jej nelze považovat za opatření, které by stěžovateli útěk reálně znemožnilo.
15. Vrchní soud upozornil, že se obvodní soud opomenul vypořádat s hodnocením důvěryhodnosti stěžovatele, a to s ohledem na povahu trestné činnosti, kdy je mu kladeno za vinu mimo jiné, že předkládal fiktivní dopisy, smyšlené faktury, předstíral činnost fiktivních osob, dokládal fiktivní oponentní posudky a předstíral fingovaná výběrová řízení. Pokud dle vrchního soudu za takové situace není možné prohlášení stěžovatele, že nehodlá uprchnout, považovat za důvěryhodné, nelze takovému závěru z hlediska role Ústavního soudu ochrany ústavnosti ničeho vytknout.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že se stížnostní soud věcí v dostatečném rozsahu zabýval a své rozhodnutí velice pečlivě a srozumitelně odůvodnil. Současně v rozhodování vrchního soudu zdejší soud neshledal ani jiná pochybení, která by bylo možné teprve vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohla by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu