ECLI:CZ:US:2023:3.US.534.21.1
sp. zn. III. ÚS 534/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Michal Praha, spol. s r. o., sídlem Michalská 27 - 29, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2020 č. j. 2 As 8/2018-76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 9 A 34/2017-44 a rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. prosince 2016 č. j. MK 55266/2016 OLP, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a ministra kultury jako účastníků řízení, a Ministerstva kultury jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a soudních spisů vedených Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 9 A 34/2017 a Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 As 8/2018, které si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016 č. j. MK 27899/2016 OPP zrušil v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "správní řád"), závazné stanovisko odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 11. 2015 č. j. MHMP 1951405/2015, vydané k žádosti stěžovatelky o vydání závazného stanoviska k zamýšleným stavebním úpravám objektu č. p. 662 (bývalý kostel sv. Michala), Michalská 29, Praha 1, a objektu č. p. 653 (bývalá fara), Michalská 27, Praha 1. Obě nemovitosti jsou prohlášeny kulturní památkou, jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek a nacházejí se v památkové rezervaci hlavního města Prahy.
3. Ministr kultury rozhodnutím ze dne 22. 12. 2016 č. j. MK 55266/2016 OLP zamítl rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nepřípustný (I. výrok) a pro nepřípustnost odložil podnět k zahájení přezkumného řízení proti tomuto rozhodnutí (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí, kterým se mění nebo ruší závazné stanovisko, není správním rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle části druhé a třetí správního řádu. Označení správní rozhodnutí je zde pouze propůjčeno postupu, který probíhá podle části čtvrté správního řádu. Chce-li účastník brojit proti obsahu závazného stanoviska, jakož i proti "rozhodnutí", kterým toto závazné stanovisko bylo zrušeno nebo změněno, musí vyčkat na vydání rozhodnutí ve věci samé. Ministr kultury přitom poukázal na právní závěr č. 122 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 22. 3. 2013.
4. Proti shora uvedenému rozhodnutí ministra kultury podala stěžovatelka správní žalobu, kterou městský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §70 písm. a) a §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako nepřípustnou, když shledal, že napadený akt není správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud s odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dovodil, že platí-li mezi účastníky řízení nesporný závěr, že soudní přezkum samotného podkladového závazného stanoviska, případně jeho změny, "je nepřípustný proto, že závazné stanovisko nemůže přímo zasáhnout právní sféru žadatele z důvodu, že ve fázi svého vydání nijak nezakládá, nemění, neruší, ani závazně neurčuje jeho práva či povinnosti, o to míň tomu tak může být v případě rozhodnutí, které podkladové závazné stanovisko zruší" (bod 26 odůvodnění). Stěžovatelka se podle městského soudu mýlí, tvrdí-li, že rozhodnutím o zrušení závazného stanoviska byla přímo zasažena ve svých právech. Městský soud nepřehlédl skutečnost, že rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno (stavební povolení), již nabylo právní moci. Tuto situaci však podle něj správní řád přímo předvídá v §149 odst. 6, resp. v §100 a násl. ve formě obnovy řízení. Teprve meritorní rozhodnutí vydané v obnoveném řízení bude podle jeho názoru způsobilé založit, změnit, zrušit nebo závazně určit práva a povinnosti stěžovatelky, a až v této fázi bude mít možnost bránit svá veřejná subjektivní práva žalobou ve správním soudnictví, bude-li považovat rozhodnutí o žádosti o vydání stavebního povolení, příp. podkladová závazná stanoviska, za nezákonná.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Při předběžném posouzení věci shledal druhý senát Nejvyššího správního soudu důvod k postoupení věci rozšířenému senátu dle §17 s. ř. s., neboť dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru již vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 8. 7. 2015 č. j. 10 As 97/2014-127, podle něhož, zjednodušeně řečeno, se výluka ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. vztahuje i na rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení, kterými se podle §149 odst. 6 správního řádu ruší závazné stanovisko. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že "úkon, jímž nadřízený orgán v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 správního řádu (od 1. 1. 2021 §149 odst. 8 správního řádu) zrušil závazné stanovisko dotčeného orgánu, není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., a je proto ze soudního přezkumu vyloučen podle §70 písm. a) s. ř. s. Žalobu proti takovému úkonu soud odmítne podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. d) s. ř. s.".
6. Nejvyšší správní soud si byl vědom toho, že "zrušení závazného stanoviska před vydáním konečného rozhodnutí představuje procesní komplikaci, která může mít v případě řízení o žádosti (zpravidla o povolení nějaké činnosti) negativní časové, případně i ekonomické důsledky pro dotčené osoby, zejména žadatele. Tyto důsledky se však zásadně neliší od jiných procesních úkonů správních orgánů v průběhu správního řízení, jako jsou například výzvy žadateli k předložení či doplnění podkladů pro rozhodnutí, opatřování (dodatečných) podkladů samotným správním orgánem, přerušení řízení nebo (a zejména) zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím správním orgánem" (bod 46 odůvodnění). Rozšířený senát považoval za klíčové, že "soudní ochrana práv dotčených osob je zajištěna pro případ, nebude-li nové závazné stanovisko vydáno a řízení, v němž má být vydáno rozhodnutí tímto stanoviskem podmíněné, bude z tohoto důvodu zastaveno. Proti rozhodnutí o zastavení řízení totiž lze podat žalobu podle §65 s. ř. s. V řízení o ní soud k žalobní námitce přezkoumá i zákonnost úkonu, jímž došlo ke zrušení závazného stanoviska dotčeného orgánu, neboť v tom případě jde o závazný podklad rozhodnutí o zastavení řízení (§75 odst. 2 s. ř. s.)" (bod 47 odůvodnění). Ve vztahu ke stěžovatelce, u níž již rozhodnutí (stavební povolení) podmíněné v přezkumném řízení zrušeným závazným stanoviskem, nabylo právní moci, zdůraznil, že "z hlediska zachování přístupu dotčených osob k soudní ochraně je podstatné, že již rozhodnutí o povolení nebo nařízení obnovy řízení, pro něž je úkon rušící závazné stanovisko podkladem, podléhá přezkumu ve správním soudnictví k žalobě podle §65 s. ř. s." (bod 62 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh řízení před správními orgány a zejména správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Předesílá, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy, když s odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vydané v její věci, zamítl Nejvyšší správní soud obdobnou kasační stížnost jiného stěžovatele, který se rovněž obrátí na Ústavní soud (pozn. řízení o jeho ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 1093/21). Další nezákonná rozhodnutí správních soudů pak budou podle stěžovatelky následovat. Uvádí, že až do vydání rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v její věci nebyla povaha rozhodnutí rušících v přezkumném řízení závazná stanoviska jednoznačně řešena.
8. Postup vedlejšího účastníka je podle stěžovatelky veden úmyslem ji poškodit, což dokládá tvrzením o nedostatku zákonných důvodů pro zrušení závazného stanoviska, nedodržováním procesních lhůt a údajnou podjatostí některých úředních osob. Podstatou ústavní stížnosti je pak polemika s účastníky řízení, zejména Nejvyšším správním soudem, když stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska je přezkoumatelné na základě opravných prostředků ve správním řízení, jakož i ve správním soudnictví. Jde podle ní o správní rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., kterým byla přímo zkrácena na svých veřejných subjektivních právech. Podotýká, že v důsledku zrušení závazného stanoviska pro stavební řízení a očekávané obnovy stavebního řízení přerušila přípravu rekonstrukce objektů, pro které bylo vydáno stavební povolení. Uvádí, že v důsledku nezákonného zrušení závazného stanoviska zjevně došlo k přímému zásahu do její právní sféry, když nemohla vykonávat svou podnikatelskou činnost
v objektu, neboť její výkon "byl podmíněn uvedenou rekonstrukcí". Stěžovatelka pokládá právní názor Nejvyššího správního soudu za nesprávný a na několika místech odkazuje na odlišné stanovisko soudce Mgr. Aleše Roztočila.
9. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v jejím případě došlo k odnětí přístupu k soudu, neboť neexistuje žádná možnost, jak soudní cestou přezkoumat zákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka o zrušení závazného stanoviska. Tím jí měla být odňata i možnost domáhat se náhrady škody vzniklé nezákonným rozhodnutím o zrušení závazného stanoviska, neboť podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody je jeho zrušení. Stěžovatelka dále uvádí, že je udržována v nejistotě již tím, zda v průběhu tříleté lhůty pro vydání rozhodnutí o obnově stavebního řízení z moci úřední (§100 odst. 3 správního řádu) dojde k vydání tohoto rozhodnutí a bude tak v konečném důsledku zrušeno vydané stavební povolení.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, nechť se vyjádří k ústavní stížnosti. Městský soud ve svém stručném vyjádření zdůraznil, že námitky stěžovatelky směřují zejména proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, pročež stanovisko k nim ponechává jemu. Městský soud dále odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že ani nyní neshledává důvod se od právních závěrů v něm uvedených odchýlit.
11. Z vyjádření Nejvyššího správního soudu, resp. předsedy jeho druhého senátu, se podává, že chápe "mimořádně svízelnou situaci stěžovatelky", u níž zrušení závazného stanoviska vede k rokům nejistoty ohledně dalšího vývoje; i proto došlo k předložení věci rozšířenému senátu. Ten shledal, že dopady vyplývající ze zrušení závazného stanoviska jsou nepřímé, a byť mohou být pro stěžovatelku nepříjemné, považoval je obecně vzato za únosné. Z ústavněprávního hlediska je klíčové, že nikdo nemůže mít "komfort absolutní jistoty", že již vydané akty nebudou v určitých lhůtách přezkoumány a zrušeny. V samotné právní úpravě ani výkladu provedeném městským soudem neshledal rozšířený senát nic protiústavního. Náznakem pro ústavní slučitelnost takového závěru, byť nepřímým a ne zcela jednoznačným, má být i nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2866/15 (N 41/80 SbNU 501). Následně obdržel Ústavní soud od účastníka řízení písemnost označenou jako "doplnění vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti", podepsanou předsedou jeho rozšířeného senátu, v němž je uvedeno, že odpověď na všechny relevantní otázky nalezne Ústavní soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Zásadní je podle něj i skutečnost, že stěžovatelka nikdy neztratila právo provést stavbu podle pravomocného stavebního povolení, když zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení nevyústilo ve zrušení nebo změnu rozhodnutí stavebního úřadu ani obnovu řízení. Soudní ochrana není stěžovatelce upřena, "jen je pro ni stanoven jiný způsob než přímá žaloba". Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost proti jeho rozsudku odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnuta.
12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, judikaturu Ústavního soudu a uvedl, že není žádného důvodu k prolomení ustálené judikatury k přezkumu závazných stanovisek a rozhodnutí o jejich změně nebo zrušení. Zdůraznil, že rozhodnutím o zrušení závazného stanoviska nemohlo dojít "k myslitelnému dotčení stěžovatelky na jejích právech", pročež navrhl, aby Ústavní soud její ústavní stížnost zamítl.
13. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice, která se v ní vymezila proti vyjádření Nejvyššího správního soudu. Uvedla především, že "nemohla předpokládat, že stavební úřad obnovu stavebního řízení ve tříleté lhůtě nenařídí", a nedojde tak ke zrušení nebo změně rozhodnutí stavebního úřadu (stavebního povolení). Podstatné je, že stěžovatelka byla v nejistotě a přerušila rekonstrukci zmíněných objektů. Nenařízení obnovy řízení pak její situaci ještě zhoršilo, neboť se nemohla domáhat dalších prostředků obrany. Vyjádření Nejvyššího správního soudu bagatelizuje její situaci a popírá vznik újmy, neboť "vychází z dodatečně získané informace o nenařízení obnovy stavebního řízení...". Nepravdivým stěžovatelka shledává i argument o "jiném způsobu ochrany práv", neboť žádný takový podle ní neexistuje.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení, ani soudním řízením správním, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup ve správním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů, které přezkoumávají akty správních orgánů (viz např. usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21 nebo ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2729/22; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
16. Podstatou sporu v řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda úkon správního orgánu, kterým bylo zrušeno závazné stanovisko v přezkumném řízení podle §149 odst. 6 (nyní odst. 8) správního řádu, resp. kterým byl zamítnut rozklad proti tomuto úkonu, představuje správní rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Správní soudy, a zejména pak Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku svého rozšířeného senátu, přitom podrobně vyložily, z jakých důvodů není tento úkon samostatně přezkoumatelný v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánů, resp. proč naplňuje kompetenční výluku podle §70 písm. a) s. ř. s. (viz body 4 až 6 výše).
17. Ústavní soud vnímá jako nepřekročitelnou ústavní kautelu pro činnost správního soudnictví čl. 36 odst. 2 větu druhou Listiny, podle níž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Správní soudy přitom v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým a logickým způsobem vysvětlily, že samotným zrušením závazného stanoviska k žádnému přímému zásahu do subjektivních veřejných práv stěžovatelky (tím méně pak do ústavně zaručených základních práv a svobod podle Listiny) nedošlo a dojít nemohlo. Není-li přitom sporu o tom, že závazná stanoviska nejsou správními rozhodnutími (ani ve smyslu správního řádu, ani ve smyslu soudního řádu správního), když přímo nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti osob, a jde tak o úkony podle části IV. správního řádu (srov. POUPEROVÁ, O. In FRUMAROVÁ, K. a kol. Správní právo procesní. Praha. C. H. Beck. 2021, s. 308 - 312), nelze shledat sám o sobě protiústavním ani závěr, že úkon (byť formálně označený jako "rozhodnutí"), kterým se toto závazné stanovisko v přezkumném řízení mění nebo ruší, také není samostatně přezkoumatelným správním rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Pro úplnost lze dodat, že i odborná literatura má za to, že "v případě závazných stanovisek... nejde o přezkumné řízení jako takové, v jeho pravém smyslu. Ostatně předmětem přezkoumání není rozhodnutí, nýbrž tzv. jiný úkon - závazné stanovisko... Přípustnost přezkumného řízení pro závazná stanoviska a povaha rozhodnutí v tomto přezkumném řízení je příkladem tzv. propůjčování formy... V případě propůjčování formy ovšem nejde o správní rozhodnutí, nýbrž o to, že určitému aktu je takováto forma propůjčena, a to za účelem realizace procesního postupu" (POTĚŠIL, Lukáš. Rozhodnutí v přezkumném řízení a soudní přezkum. Právní rozhledy, 2014, č. 19, s. 659 - 663).
18. Zásadní v dané věci je, že postup správních orgánů vedoucí ke zrušení závazného stanoviska může být nadřízeným správním orgánem a posléze správním soudem přezkoumán při přezkumu rozhodnutí, do něhož je závazné stanovisko ("rozhodnutí" o jeho zrušení nebo změně) vtěleno. V zásadě tak nedochází ke znemožnění soudního přezkumu en bloc, ale k "posunutí" soudního přezkumu do pozdější fáze, v níž je posuzována zákonnost rozhodnutí, pro něž je závazné stanovisko nebo "rozhodnutí" o jeho zrušení či změně, podkladem. Stěžovatelka ostatně setrvale přehlíží, že podle §75 odst. 2 s. ř. s. platí, že "byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví".
19. Obdobně Ústavní soud v zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 2866/15 uvedl, že "pro posouzení toho, zda se rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení dotýká konkrétních základních práv či svobod stěžovatelky, je třeba připomenout povahu závazného stanoviska podle §149 správního řádu... Při značném zjednodušení lze říci, že odložená soudní ochrana je vůči závazným stanoviskům správními soudy poskytována z toho důvodu, že jsou závazným podkladem navazujícího (konečného) rozhodnutí, jehož výrok alespoň z části předurčují a jehož prostřednictvím zasahují do práv a povinností účastníků řízení" (bod 36 odůvodnění), přičemž za dostatečný shledal Ústavní soud přezkum obsahu závazných stanovisek ("rozhodnutí" o jejich zrušení nebo změně) v režimu výše citovaného §75 odst. 2 s. ř. s. Zdůraznil přitom, že "příliš odložený soudní přezkum řízení jako celku může být z hlediska ochrany práv nedostatečný, avšak příliš brzký přezkum jednotlivých částí řízení může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy. Pokud při vědomí takového napětí mezi účinnou ochranou práv jednotlivců a účinným rozhodováním ve veřejné správě Nejvyšší správní soud přistoupil k soudnímu přezkumu až ve spojení s navazujícím správním aktem, jímž je rozhodováno o celém předmětu řízení a jímž teprve může dojít k zásahu do práv stěžovatelky, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout" (bod 39 odůvodnění).
20. Ústavní soud proto v návaznosti na shora uvedený nález i svou další judikaturu (přiměřeně srov. usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1697/20 a ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 4040/14) i v nyní posuzované věci shledává závěry správních soudů o odložení soudního přezkumu až do řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí, ústavně slučitelnými. Ústavní soud přitom nezpochybňuje, že zvolené řešení často není pro dotčené osoby "komfortní" (čehož si je ostatně vědom i Nejvyšší správní soud - viz bod 11 výše). Optimálnost právní úpravy, jejího výkladu a používání soudy však není referenčním hlediskem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (srov. bod 15 výše). Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že v případě zásahu do subjektivních veřejných práv se stěžovatelce v konečném důsledku dostane právní ochrany, resp. nedojde k odepření přístupu k soudu (stavu denegatio iustitiae).
21. V posuzované věci nebylo do práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny nadto zasaženo ani (navazujícími) akty v podobě zahájení obnovy řízení a zrušení vydaného stavebního povolení. Stěžovatelka ostatně ve své replice (bod 13 výše) sama potvrzuje tvrzení Nejvyššího správního soudu, že nikdy neztratila možnost (právo) provést stavbu povolenou pravomocným stavebním povolením (bod 11 výše). Povinnost pozastavit rekonstrukční práce jí nikdy nebyla orgány veřejné moci uložena a stěžovatelka tak učinila z vlastního rozhodnutí. Určitá míra "nejistoty", zda bude v zákonných lhůtách správními orgány využito dozorčích prostředků, je spojena takřka s každým správním rozhodnutím nebo závazným stanoviskem. To, že uplatňování dozorčích prostředků může jít v konečném důsledku k tíži adresátů, je totiž "pouhým reflexem, nikoliv zamýšleným účelem dozorčího práva" (HOETZEL, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1934, s. 335).
22. Konečně nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že v důsledku shora uvedeného právního závěru je a priori vyloučen její nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Není-li totiž úkon, kterým správní orgán zrušil v přezkumném řízení závazné stanovisko, správním rozhodnutím sensu stricto (a žádné správní rozhodnutí na tento úkon v její věci nenavazovalo), není pojmově vyloučeno, že se správní orgán mohl dopustit nesprávného úředního postupu podle §13 téhož zákona, za nějž poškozenému rovněž náleží přiměřené zadostiučinění.
23. K námitkám stěžovatelky, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je vedeno úmyslem ji poškodit, přičemž chybí zákonné důvody pro jeho vydání, dochází z jeho strany k nedodržování procesních lhůt a k jednání podjatých úředních osob, Ústavní soud uvádí, že tyto námitky jsou mimo jeho přezkumnou pravomoc. Důvodem je již to, že "rozhodnutí" vedlejšího účastníka o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení není petitem ústavní stížnosti (jímž je Ústavní soud vázán, viz např. usnesení ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17) napadeno; nadto jde o námitky v rovině podústavního práva.
24. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se účastníci řízení dopustili ústavně nesouladného výkladu práva, nevypořádali se řádně s námitkami stěžovatelky, popř. že by zatížili řízení takovou vadou, která by odůvodňovala zrušení napadených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem.
25. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu