ECLI:CZ:US:2023:3.US.801.23.1
sp. zn. III. ÚS 801/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Tušlové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 16 Co 216/2022-303, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2022, č. j. 9 C 117/2013-640, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1, 2 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, kterou se žalobci Ivana Drhová a Petr Bláha domáhali vyplacení poloviny nájemného inkasovaného z nájmů blíže specifikovaných šesti nebytových jednotek. Celkově tak bylo rozhodováno o částce 700 425 Kč s příslušenstvím. Žalovanými byli Jiří Tušl a Tomáš Tušl jako první a třetí žalovaný, když stěžovatelka měla postavení druhé žalované. Obvodní soud rozhodl o jednotlivých finančních nárocích mezi jednotlivými žalobci a žalovanými, a to za období obvodním soudem definovaná (srov. k tomu výroky I až VI); výroky VII až X rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl takto:
"[...] I. Řízení o odvolání prvého žalovaného [tedy Jiřího Tušla, který vzal částečně svou žalobu zpět - pozn. Ústavní soud] proti výroku V, VI, VIII a IX rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje. [...] II. Rozsudek soudu prvního stupně se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení." Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zjevné, že proti výroku I. usnesení městského soudu nesměřuje.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, probíhalo-li by s ním paralelně ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadené usnesení městského soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do jejich práv, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným usnesením totiž městský soud pouze zrušil předchozí rozsudek obvodního soudu s tím, že řízení před ním bude probíhat dále, a proto právní názor v usnesení obsažený se v právní sféře stěžovatelky ještě přímo projevit nemůže. V dané procesní situaci tak stěžovatelka bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny námitky, které uplatňuje již nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s konečným výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1682/17, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu v minulosti popsána. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit rovněž nemůže (srov. podrobněji např. usnesení ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2752/17). Nic takového ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, když pouze poukazuje na konkrétní okolnosti své věci. Na tomto místě je však třeba připomenout, že tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky je pojmovou součástí každé ústavní stížnosti a nepředstavuje proto potenciální důvod prominutí zákonné podmínky její přípustnosti.
8. Ve věci stěžovatelky se konečně nemůže uplatnit ani výjimka uvedená pod §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, podle níž Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost (pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva), dochází-li v řízení o opravném prostředku ke značným průtahům, které mohou stěžovateli způsobit vážnou a neodvratitelnou újmu. To proto - jak již bylo vysvětleno výše - že kasačním rozhodnutím městského soudu, v němž zavázal svým právním názorem obvodní soud, ještě k žádnému přímému zásahu nedochází, neboť o právech a povinnostech stěžovatelky ve svém důsledku ještě nebylo rozhodnuto. Navíc stěžovatelka v rámci své stížnostní argumentace existenci průtahů v řízení ani konzistentně netvrdí, když používá argument jiný, tedy neúměrnou délku řízení jako takového.
9. Výjimku z (ne)přípustnosti ústavní stížnosti pak nelze dovozovat ani ze stěžovatelkou odkazované judikatury prezentované například nálezem sp. zn. II. ÚS 1133/08 ze dne 25. 9. 2008 (N 158/50 SbNU 415), v níž se Ústavní soud zabýval právní úpravou regulace nájemného. Stěžovatelka patrně na tyto nálezy odkazuje s tím, že v těchto případech Ústavní soud pro přípustnost posouzení ústavní stížnosti nevyžadoval vyčerpání dovolání v civilním řízení. Zde je ovšem nutno zdůraznit - aniž by bylo zapotřebí podrobně rozebírat změny v podmínkách definujících přípustnost dovolání v civilním řízení od 1. 1. 2013 a s tím spojené změny i v definici podmínek přípustnosti ústavní stížnosti - že závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti stěžovatelčiny nyní posuzované ústavní stížnosti nejsou postaveny primárně na tom, zda čerpala nebo nečerpala dovolání, ale na tom, že dané řízení, z něhož vzešla stěžovatelkou napadená rozhodnutí, doposud ani nebylo skončeno.
10. Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností konečně i právě městským soudem zrušený rozsudek obvodního soudu, pak ve vztahu k němu se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario], neboť ústavní stížností je možno napadat jen rozhodnutí existující (pravomocná), a nikoliv již zrušená.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj