ECLI:CZ:US:2023:4.US.1069.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1069/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele S. F., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Sádlem, advokátem, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, substitučně zastoupeným JUDr. Jurajem Kozicem, advokátem, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 sp. zn. 61 To 106/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. ledna 2023 sp. zn. 43 Nt 702/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8, 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 12. 3. 2022 č. j. KRPA-78830-57/TČ-2022-001173-1 bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněného S. Ch. (dále jen "spoluobviněný") pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit tak, že nejprve neznámý pachatel oslovil prostřednictvím e-mailu nebo aplikace WhatsApp poškozené s tvrzením, že má zájem o koupi jejich zboží, které nabízeli přes inzertní portály jako jsou Vinted.cz, Bazos.cz, Sbazar, a které měl již údajně zaplatit, záměrně je proto vyzval, aby své osobní údaje, údaje k platební kartě (jako je číslo platební karty, CVV/CVC kód, platnost karty, PIN kód, ověřovací kód) a přihlašovací údaje do internetového bankovnictví zadali na falešnou internetovou stránku České pošty, s. p., České spořitelny, a. s., nebo DPD, s. r. o., jejichž podoba byla takřka identická s pravou, kterou jim v elektronickém odkazu pro tento účel zaslali pod falešnou legendou, že jim bude připsána finanční hotovost za jejich zboží, přičemž takto neoprávněně získané údaje předal stěžovateli a spoluobviněnému, kteří si je zadali do mobilních elektronických zařízení a vytvořili tím virtuální platební karty tzv. tokeny sloužící k platbám v platební bráně Google Pay a Apple Pay.
3. Stěžovatel (shodně jako spoluobviněný) byl pro výše uvedenou trestnou činnost vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. 43 Nt 19/2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 4. 2022 sp. zn. 61 To 179/2022 z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu a s počátkem vazby dne 12. 3. 2022 v 11:10 hod.
4. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 1. 2023 č. j. KRPA-78830-539/TČ-2022-000098-DA bylo podle §160 odst. 1 a 5 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele a spoluobviněného pro pokračující (podle §116 trestního zákoníku) zvlášť závažný zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a pokračující (podle §116 trestního zákoníku) přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit celkem 230 útoky popsanými v uvedeném usnesení, přičemž tímto jednáním měli způsobit škodu v celkové výši 333 500 Kč a pokusit se způsobit škodu v celkové výši 452 900 Kč.
5. Obvodní soud napadeným usnesením s odkazem na §71a trestního řádu zamítl žádosti stěžovatele a spoluobviněného o propuštění z vazby na svobodu.
6. Městský soud následně rozhodl napadeným usnesením, kterým stěžovatelovu instanční stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byla překročena nejvyšší přípustná doba trvání vazby podle §72a trestního řádu. Uvádí, že byl vzat do vazby kvůli 30 útokům vymezeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 3. 2022 jako zločin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 trestního zákoníku s nejvyšší přípustnou dobou trvání vazby připadající na přípravné řízení 8 měsíců, tj. do 12. 11. 2022. Policejní orgán stěžovatele krátce před uplynutím této lhůty postupem podle §160 odst. 6 trestního řádu upozornil na změnu právní kvalifikace s tím, že během vyšetřování vyšlo najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je zvlášť závažným zločinem podle §234 odst. 3 alinea 1 a odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel označuje tento postup policejního orgánu za nezákonný, neboť případně měl vydat usnesení podle §160 odst. 5 trestního řádu ve spojení s §160 odst. 1 a 2 trestního řádu, nikoli "pouhé" upozornění. Následně dne 25. 11. 2022 policejní orgán "opravil" svoje upozornění, když uvedl, že jde o trestný čin podle §234 odst. 3 alinea 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, kde nejvyšší přípustná doba trvání vazby připadající na přípravné řízení činí 12 měsíců. Podle stěžovatele nešlo o opravu písařské chyby, ale o zcela kardinální procesní pochybení. Tento postup policejního orgánu a Městského státního zastupitelství v Praze označilo za částečně nesprávný též Vrchní státní zastupitelství v Praze vyrozuměním ze dne 3. 1. 2023.
8. Dne 30 1. 2023 vydal policejní orgán podle §160 odst. 5 trestního řádu ve spojení s §160 odst. 1 a 2 trestního řádu další usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání, kde byly vymezeny i další útoky, přičemž poté obvodní soud rozhodl ve vazebním řízení ústavní stížností napadeným usnesením.
9. Stěžovatel vytýká, že i kdyby bylo upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 25. 11. 2022 správné, zůstává neoddiskutovatelným faktem, že v období od 12. 11. 2022 do 25. 11. 2022 byl ve vazbě držen neprávem. Dovozuje přitom, že následné vazební stíhání je vzhledem k této namítané vadě též nezákonné a neústavní.
10. Podle stěžovatele neobstojí ani závěr, že jednání popsané v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 3. 2022 naplňovalo od počátku znaky trestného činu podle §234 odst. 3 alinea 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 15 Tdo 1491/2016 za značný rozsah spáchání předmětného trestného činu považuje desítky padělaných platebních prostředků, zatímco podle "prvotního" vymezení stíhaného skutku bylo paděláno pouze 9 platebních karet, pokusem skončilo 16 z třiceti útoků, reálná škoda činila 95 600 Kč, ztotožněna byla jen jedna poškozená banka, k trestné činnosti došlo pouze na území hlavního města Prahy a doba trvání padělání činila pouhých 5 dnů. Stěžovatel má za to, že postup policejního orgánu neospravedlňuje ani následně podaná obžaloba zahrnující 52 dílčích útoků se škodou 867 000 Kč.
11. Závěrem se stěžovatel vymezuje proti postupu obecných soudů, které rozhodly v neveřejném zasedání, tj. bez jeho osobního slyšení, čímž byla zkrácena jeho obhajovací práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
13. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
14. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech oblastech života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
16. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), má význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát by tyto pravomoci měl využívat jen v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
17. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je obsažena již v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
18. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, resp. spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy, musejí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních předpisů přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně přijímaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
19. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
21. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům přiznat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) a ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Ústavněprávní hledisko zásady volného hodnocení důkazů vede k tomu, že když proces dokazování nevybočuje z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy zpronevěřily závěrům usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 15 Tdo 1491/2016.
23. U některých trestných činů rozsah jejich spáchání není možné odvozovat od výše škody, ale od jiných hledisek, resp. škodu zde není možné vůbec kvantifikovat, např. u trestných činů padělání a pozměnění peněz podle §233 trestního zákoníku a neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku podle §234 trestního zákoníku v případě znaků podle §233 odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) a §234 odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. b) téhož zákona (srov. Púry, F. - Richter, M.: Problematické aspekty zjišťování škody a její výše v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2022, č. 7-8, s. 21-28).
24. Nyní řešená otázka se tedy týká zejména výkladu §234 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, tj. k posouzení toho, zda jednání popsané v usnesení policejního orgánu ze dne 12. 3. 2022 odpovídá neoprávněnému opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve značném rozsahu. Ústavní soud dlouhodobě rozhoduje, že zásadně nedisponuje pravomocí podávat výklad norem podústavního práva, neboť to je úkolem obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem (potažmo Nejvyšším správním soudem). Tento výklad je však Ústavní soud oprávněn a současně povinen korigovat tam, kde by porušoval základní ústavně zaručená práva či svobody [nález ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 437/02 (N 110/31 SbNU 3)]. Tak se děje v zásadě toliko v případech, kdy v konkurenci dvou právních norem, z nichž každá sleduje ochranu jiného ústavně aprobovaného zájmu, výklad obecných soudů neopodstatněně upřednostňuje jeden z nich; v případech, kdy v konkurenci dvou výkladů jedné právní normy obecný soud zvolí výklad, který ochranu ústavně zaručeným základním právům či svobodám na rozdíl od výkladové alternativy neposkytuje či oproti této alternativě poskytuje v menší míře; jakož i v případech, v nichž jde o interpretaci svévolnou [srov. např. nálezy ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 644/02 (N 85/33 SbNU 321), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) a ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)].
25. Jakékoli z těchto pochybení dosahujících ústavněprávní roviny však Ústavní soud v posuzované věci - v souvislosti s prozatímními závěry obecných soudů k užité právní kvalifikaci stíhaného jednání - neshledal.
26. Základním kritériem je podle odkazovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sice počet padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale jen tím není charakteristika pojmu značný rozsah (či v jiných případech velký rozsah) vyčerpána. S přihlédnutím ke stadiu trestného činu ve formě přípravy, pokusu a dokonaného trestného činu, popřípadě i k tomu, zda byl spáchán ve formě pokračování ve smyslu §116 trestního zákoníku, jsou dalšími kritérii zejména a) množství zjištěných dat k platebním prostředkům při využití tzv. skimmovacího zařízení nebo jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, b) počet použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků v bankomatech nebo při placení v obchodech, restauracích apod., c) škoda způsobená na cizím majetku jejich použitím, d) počet využitých tzv. skimmovacích zařízení nebo jiných nástrojů, předmětů, počítačových programů a dalších prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, včetně rozsahu a délky doby jejich využití, e) počet bankovních subjektů, vůči jejichž účtům byly takové padělané nebo pozměněné platební prostředky použity, f) rozsah územního použití padělaných nebo pozměněných platebních prostředků, ale i tzv. skimmovacích zařízení či jiných prostředků sloužících pro padělání nebo pozměnění platebního prostředku, a to včetně území jiných států a počtu těchto států, g) doba trvání padělání a pozměňování platebních prostředků a jejich následného využívání (včetně přípravné fáze) a skutečnost, zda byla trestná činnost ukončena z vlastního rozhodnutí pachatelů nebo až zásahem orgánů činných v trestním řízení, h) prognózy dalšího jednání pachatelů a míra následného zamýšleného ohrožení fungování bezhotovostního platebního styku. Podle těchto kritérií tedy k naplnění pojmu značný rozsah zpravidla postačí velké množství získaných údajů k platebním prostředkům a v návaznosti na to desítky padělaných či pozměněných platebních prostředků a desítky neoprávněných transakcí.
27. Policejní orgán v usnesení ze dne 12. 3. 2022 sice identifikoval toliko 9 platebních karet a škoda měla činit celkem cca 191 000 Kč, dílem ve stádiu pokusu, když se obvinění (podle tohoto rozhodnutí) v 16 případech o výběr neúspěšně pokusili, a to na území Prahy, nicméně s padělanými platebními kartami za využití velkého množství získaných dat uskutečnili nejméně 30 transakcí již během tří dnů a zasáhli účty dvou nebo více bankovních ústavů, když z dotčených byla identifikována Česká spořitelna, a. s., a byla značně nepříznivá prognóza dalšího jednání obviněných, kteří spáchali identifikované množství třiceti dílčích útoků v řádu dnů a od protiprávního jednání upustili nikoliv z vlastní vůle, ale až v důsledku jejich zadržení policejním orgánem. Na tomto podkladě soudy dovodily, že při komplexním zhodnocení všech nastavených kritérií lze za důvodný považovat právní závěr státního zástupce a policejního orgánu, že od počátku vyšetřování byly dány podmínky pro právní kvalifikaci jednání jako spáchaného ve značném rozsahu, tj. podle §234 odst. 3 alinea první a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, a contrario nelze přisvědčit argumentaci obhajoby, prezentované opětovně v ústavní stížnosti.
28. Úsudek, že nejde o závěry svévolné, podporuje v rovině posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí vydaných ve vazebním řízení i obsah obžaloby, která zahrnuje 52 útoků, přičemž stěžovatel a spoluobviněný svým jednáním měli způsobit nebo se pokusit způsobit konkretizovaným poškozeným škodu v celkové výši 867 000 Kč (z toho 462 900 Kč ve stádiu pokusu).
29. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. V této fázi trestního procesu nelze samozřejmě předjímat výsledné posouzení otázky viny a trestu.
30. Dlužno doplnit, že stěžovatel ústavní stížností nenapadl usnesení městského soudu ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 61 To 702/2022, které bylo vydáno již po uplynutí jím namítané nejvyšší přípustné doby trvání vazby připadající na přípravné řízení.
31. Jde-li o výtku stěžovatele, že obecné soudy rozhodly v neveřejném zasedání, tj. bez jeho slyšení, patří se konstatovat, že městský soud se vypořádal s touto výhradou věcně udržitelným způsobem v bodě 12. odůvodnění svého usnesení, kde poukazoval především na skutečnost, že námitky týkající se nejvyšší přípustné doby trvání vazby byly posouzeny již v usnesení ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 61 To 702/2022.
32. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. Vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu obecné soudy shledaly zejména ve skutečnosti, že stěžovatel je tzv. osobou na pohybu, kterou s Českou republikou nespojují jiné okolnosti než obžalobou přičítaný záměr páchat zde trestnou činnost. Závěr o důvodnosti tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu obecné soudy identifikovaly především s předpokladem, že trestná činnost stěžovatele - bude-li prokázána - představovala zdroj jeho obživy, přičemž legálními příjmy nedisponoval.
33. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle zjištění Ústavního soudu porušeny.
34. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a lze je označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.
V.
Závěr
35. Na základě výše uvedeného postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
36. Ke stěžovatelově žádosti o přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že o ní nevydal samostatné usnesení, ale postupoval (po odstranění vad plných mocí) tak, aby věc byla projednána s co největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu