ECLI:CZ:US:2023:4.US.1461.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1461/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 sp. zn. 4 Tdo 433/2021 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 6 To 48/2019-4522, a ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 sp. zn. 4 Tdo 433/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2020 č. j. 6 To 48/2019-4522 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019 č. j. 48 T 2/2016-4234, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 1461/22 a III. ÚS 1481/22 a které Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. IV. ÚS 1461/22, III. ÚS 1481/22-14 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem (po zrušení prvního rozsudku) uznal stěžovatele J. K. (dále jen "stěžovatel K.") vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. c) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, a stěžovatele E. K. (dále jen "stěžovatel K.") uznal vinným pomocí ke spáchání zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. c) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Městský soud oba stěžovatele podle §206 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále jim podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněných M. L., P. V. a R. Z. (dále jen "obviněný L.", "obviněný V." a "obviněný Z."). Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená Slavia pojišťovna, a. s. (dále jen "poškozená") odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé, obvinění L. a V., státní zástupkyně a poškozená odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), f) a odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to ohledně stěžovatelů a obviněného L. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu vrchní soud stěžovatele K. uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatele K. uznal vinným pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil stěžovatele K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, přičemž jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a stěžovatele K. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců, přičemž ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti na dobu čtyř let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Vrchní soud podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovatelům a obviněnému L. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradu škody částku 210 750 Kč a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 trestního řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a podle §229 odst. 1 trestního řádu s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud rozhodl o vině a trestu u obviněného V. a obviněného L. s výjimkou bodu I./3. obžaloby, ohledně nějž podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil městskému soudu, a podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele K. zamítl.
4. Uvedené trestné činnosti se stěžovatelé podle vrchního soudu dopustili - ve stručnosti shrnuto - tak, že (společně s ostatními obviněnými) prostřednictvím "řetězových" přeprodejů fiktivně dodaného zboží mezi konkretizovanými obchodními společnostmi jednali v úmyslu vyvést majetek z poškozené obchodní společnosti A (dále jen "společnost A") a obohatit jím obchodní společnosti B (dále jen "společnost B") a C (dále jen "společnost C"), čímž společnosti A vznikla škoda nejméně ve výši kupní ceny zaplacené za fiktivně nakoupené zboží obchodní společnosti D (dále jen "společnost D"), tj. v celkové výši 50 929 332,60 Kč, na níž se obviněný L. podílel ve výši 20 543 419,60 Kč, stěžovatel ve výši 30 385 913 Kč a stěžovatel K. ve výši 33 324 737 Kč, přičemž na vyvádění majetku ze společnosti A se obžalovaní podíleli způsobem blíže popsaným ve skutkové větě. Dále vrchní soud ve skutkové větě rozsudku uvedl, že stěžovatel K. a obviněný L. přihlašovali pohledávky vytvořené na základě těchto transakcí evidenčními kartami prostřednictvím zprostředkovatele obchodní společností E (dále jen "společnost E") do pojištění ke specifikované rámcové pojistné smlouvě uzavřené mezi společností A a poškozenou, přičemž okolnosti rozhodné pro likvidaci pojistné události poškozené zamlčeli a zamlčeli rovněž to, že z obchodních společností zapojených do obchodů s hasební technikou uhradila kupní cenu zboží pouze společnost A, což činili s vědomím, že neuhrazené pohledávky budou v budoucnu předmětem uplatnění nároku na pojistné plnění a poškozené by po vyplacení pojistného plnění vznikla celková škoda ve výši 46 361 196,48 Kč, s tím, že obviněný L. přihlásil pohledávky v celkové výši 17 605 055,16 Kč a stěžovatel K. v celkové výši 28 756 141,32 Kč, přičemž pohledávky přihlášené v takto uvedené výši k pojištění byly dosud neúspěšně nárokovány dopisem zmocněnce pro pojištění společností E ze dne 24. 1. 2011 u poškozené.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněných L. a V. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatel K. namítá, že ačkoli vrchní soud shledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným z důvodu neúplnosti, nedbalosti a nepřesvědčivosti jeho odůvodnění a současně městskému soudu vytkl, že nereagoval v tomto směru na pokyny, jejž mu byly uloženy předcházejícím zrušujícím usnesením, přesto nepostupoval podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nevrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Podle stěžovatele nemůže obstát to, jak tento postup vrchní soud odůvodnil, tedy, že s ohledem na stáří věci není namístě věc znovu vracet k projednání soudu prvního stupně s tím, že argumentaci prvoinstančního soudu doplnil sám. Zásadu rychlosti řízení nelze stavět nad ústavní právo na spravedlivý proces. Postup vrchního soudu tak nese prvky libovůle a je nepředvídatelný, protože ve svých dvou rozhodnutích na tytéž vady prvoinstančního rozhodnutí reagoval odlišně. Stěžovatel má navíc za to, že argumentaci městského soudu vrchní soud doplnil zcela nedostatečně, či vůbec, a to ohledně subjektivní stránky. Nejvyšší soud uvedl, že vrchní soud vady rozsudku městského soudu "zhojil", avšak tímto postupem stěžovateli byla de facto odňata možnost odvolacího přezkumu. Uvedený nedostatek je tím výraznější, že vrchní soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí uložil městskému soudu, aby se předmětnými pojmy (zejména "uzavírání nebo změna pojistné smlouvy" a "uplatnění práva na plnění z pojištění" podle §210 odst. 1 trestního zákoníku) zabýval. Vrchní soud přitom v napadeném rozsudku připustil, že městský soud nevěnoval dostatečnou pozornost objektivní ani subjektivní stránce trestných činů, jimiž stěžovatele uznal vinným. Nejvyšší soud následně popřel svoji judikaturu a postupoval nepředvídatelně.
7. Stěžovatel K. namítá, že vrchní soud v jeho případě nepoužil §58 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jak původně učinil ve svém rozsudku městský soud. V důsledku odmítnutí použití §58 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel považuje trest odnětí svobody za trest uložený mimo ústavní limity spravedlivého potrestání a zakládající prvky soudní libovůle. K použití §58 odst. 1 trestního zákoníku mělo podle něho dojít zejména z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, jakožto nedílné součásti práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním rozsudku vrchního soudu, který sice připustil, že od spáchání trestné činnosti uplynula dlouhá doba, nesprávně však i s odkazem na to, že šlo o skupinovou trestní věc, vyhodnotil, že šlo o sofistikovanou trestnou činnost, když pochopení systému, jímž obvinění trestnou činnost páchali, si od orgánů činných v trestním řízení vyžádalo delší čas, než bývá obvyklé u jiné, běžnější trestné činnosti. Stěžovatel uvádí, že rozsah spisového materiálu je výrazně menší, než tomu bývá u skutečně složitých trestních věcí. Jelikož výroková část v obžalobě se oproti usnesení o zahájení trestního stíhání nezměnila, není mu jasné, co měly orgány v přípravném řízení chápat. Podle názoru tohoto stěžovatele delší řízení před soudem nebylo důsledkem snahy městského soudu pochopit trestnou činnost, ale neschopností vynést přezkoumatelný rozsudek.
8. Podle stěžovatele K. obecné soudy rovněž nezohlednily jeho osobní poměry. Stěžovatel se narodil v roce 1951, přičemž v době rozhodnutí vrchního soudu se staral o svého 97 letého otce, na což ostatně poukazoval ve svém odvolání. Vrchní soud však uzavřel, že nejde o péči, na níž by byl otec stěžovatele závislý, aniž by k této skutečnosti provedl jakékoliv dokazování.
9. Stěžovatel K. namítá, že hodnocení důkazů soudy a k tomu přijaté skutkové závěry jsou založeny na neúplném dokazování. Vrchní soud se nevypořádal s jeho argumentací vztahující se ke způsobu a k výsledkům dokazování. Podle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění pomoci k trestným činům zpronevěry a pojistného podvodu po formální a materiální stránce. Soudy také porušily zásadu zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když skutková zjištění odporují provedenému dokazování, při němž soudy chybně hodnotily předložené důkazy. Vrchní soud také pro nadbytečnost odmítl provést důkazy navržené stěžovateli a dalšími obviněnými. Hodnocení důkazů a skutková zjištění jsou založena na neúplném dokazování, což zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Z důvodu, že téměř rok před vyhlášením výběrového řízení na privatizaci společnosti A byly do ředitelských funkcí uvedeny osoby, které deklarovaly, že jsou jmenovány proto, aby hájily zájmy P., předpokládal, že všechna další jednání jsou s vědomím jmenovaného. Ten další spolupráci se stěžovatelem K. při jednáních nezpochybňoval a měl informace o stavu společnosti B. Soud nijak nezohlednil hmotněprávní účinky započtení pohledávek mezi společnostmi A a B, tedy zánik pohledávky v rozsahu vzájemného zápočtu. Přihlášením pohledávek do insolvenčního řízení jednala společnost A protiprávně. Za zásadní považuje stěžovatel K. smlouvu o postoupení pohledávek za společností B ve výši 88 352 061,41 Kč ze dne 28. 1. 2011 mezi společnostmi A a C, jakož i to, že následně veškeré pohledávky zanikly vzájemným zápočtem pohledávek mezi společnostmi B a C. Objektivně tak nemůže společnost A vdnem 28. 1. 2011 evidovat žádnou splatnou pohledávku za společností B, škoda tedy nevznikla a objektivně nemůže ani dojít k čerpání pojistného plnění a škodě u poškozené. Stěžovatel K. zásadně nesouhlasí s názorem soudů, že společnosti B a C byly ve špatné finanční situaci. S vrchním soudem se neshoduje ani v tom, že by společnost B měla mít z trestné činnosti prospěch, a že ta měla být páchána v jejím zájmu. Společnosti nebyla žádná hodnota v souvislosti s obchody s hasební technikou poskytnuta. Nikdo z obviněných by údajným trestním jednáním nic nezískal. Obchody s hasební technikou nebyly fiktivní, zboží reálně existovalo. Předmětné zboží společnost C poptala u společnosti A, odebrala je a pravidelně ve stejný den bylo prodáno společnosti C. Celá transakce byla zajištěna blankosměnkou vystavenou společností C, která byla splatná na řad společnosti A. Zajištění vypovídá o ochotě společnosti C hradit závazek a o tom, že společnost A považovala zajištění obchodů za dostatečné. Stěžovateli není jasná podstata naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Jde-li o odklad splatnosti kupní ceny, společnost A žádnou škodu neutrpěla, neboť za odklad splatnosti byl účtován smluvní úrok (smluvní obchodní přirážka). U společnosti A šlo o svobodné rozhodnutí a ziskovou činnost. Soudy stěžovateli K. také nijak neprokázaly subjektivní stránku činu. Stěžovatel nevěděl o tom, že společnost A byla pojištěna u poškozené a za jakých podmínek. Výplatou pojistného plnění by stěžovateli ani společnosti B nevznikl nárok na výplatu. Poškozené nevznikla činností společnosti B škoda. Stěžovatel nevěděl nic ani o finanční situaci společnosti D nad rámec informací z veřejných rejstříků. Při předmětných dodávkách s touto společností nespolupracoval. Podstatné pro něj bylo, že společnost B realizovala zisk. Argumentace soudů, že stěžovatel měl vědět vše o finanční situaci společností D a C a musel vědět o tom, že předmětem dodávek od společnosti A je stále stejné zboží, v provedeném dokazování podklad nemá a jde o spekulativní tvrzení. Stěžovatel K. dále nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Ing. Chvojkové, považuje jej za nedostatečný, a tudíž nepřezkoumatelný, a to ve všech jeho bodech. Údaje v posudku neodpovídají realitě, což bylo doloženo výpisy z bankovního účtu. Tvrdí-li znalkyně, že společnost B byla v podstatě v bankrotu již v roce 2008, stěžovatel oponuje, že skupina koncernu B měla otevřený úvěrový rámec 400 mil. Kč. V roce 2012 byly všechny úvěry splaceny s výjimkou provozního úvěru, který byl ale zajištěn výrobním areálem. Znalkyně také nerozlišovala pohledávky splatné od nesplatných. Znalkyně ale potvrdila to, co stěžovatel uváděl ve výslechu, totiž že k úhradě závazků společnosti B vůči společnosti A docházelo bezprostředně po obdržení úhrady od společnosti C. Posudek také osvědčuje, že společnost C mohla díky zůstatku na účtu své splatné závazky vůči společnosti A uhradit. Ze skutečnosti, že společnost B své závazky neuhradila, ač na úhradu měla prostředky, lze dovozovat pouze civilní odpovědnost v důsledku prodlení se splněním závazku, nikoli odpovědnost za pomoc k trestnému činu zpronevěry či k pokusu pojistného podvodu. Společnosti A z obchodního styku se společností B žádná škoda nevznikla, nikdo se ani z těchto obchodních vztahů neoprávněně neobohatil. Obecné soudy hodnotily znalecký posudek v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které tento důkazní prostředek nepožívá vyšší důkazní síly a není přípustné přenášet na znalce odpovědnost za správnost rozhodnutí soudu.
10. Obecné soudy též nepřihlédly ke zdravotnímu stavu stěžovatele K. a celkové délce řízení při vyměřování výše uloženého trestu. Soudy shodně uvedly, že doba, která uplynula od jeho jednání a doba trestního stíhání vybočuje ze standardních mezí přiměřené lhůty na projednání trestního obvinění a celková délka řízení tak byla nepřiměřeně dlouhá. Vrchní soud však (oproti městskému soudu) v jeho prospěch nevyužil možnosti postupu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku upravující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Stěžovatel považuje za zarážející, aby po trestním řízení v délce přibližně osmi let, kdy od jeho jednání, v němž byl spatřován trestný čin, uplynulo přinejmenším dvanáct let, byl stěžovatel, od počátku trestního stíhání ohrožený sazbou v trvání pěti až deseti let, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let a devíti měsíců. Osobní, rodinný i pracovní život stěžovatele tak byl velmi silně ovlivněn trvajícím trestním řízením na dobu více než třinácti let. Což je o poznání více, než činí horní hranice trestu odnětí svobody ukládaná za předmětný trestný čin. Tato situace má za následek vymizení základního vztahu mezi jednáním stěžovatele a uloženým trestem, když uložení trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a devíti měsíců zjevně postrádá jakýkoliv výchovný i preventivní účel. Stěžovatel K. poukazuje na svoje zdravotní problémy, neboť se od roku 2017 léčí s onkologickým onemocněním a výkon trestu ho vystaví zdravotním komplikacím, které ho mohou ohrozit na životě. Dále trpí úzkostnou poruchou a musí být léčen kardiologem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Stěžovatel K. navrhuje zrušení rozsudku městského soudu, který zrušil vrchní soud ve vztahu ke stěžovatelům v celém rozsahu. Z tohoto důvodu není Ústavní soud k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
12. Dále Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele K. a ústavní stížnost stěžovatele K. v částech směřujících vůči rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu.
17. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovateli K. lze v obecné rovině přisvědčit, že délka řízení není důvodem k tomu, aby odvolací soud nepřistoupil k vrácení věci soudu prvního stupně postupem podle §259 odst. 1 trestního řádu v návaznosti na zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), f) a odst. 2 trestního řádu. Vrchní soud nicméně zpochybňovanou úvahu vyslovil v bodě 84. odůvodnění rozsudku na podporu závěru, že případné další dokazování, kdo ve skutečnosti pokyn k uplatnění nároku na pojištění vydal, by mohlo případně vést ke zpřísnění popisu skutku ve vztahu ke stěžovateli, nikoli k závěru pro něj příznivějšímu. Stěžovatel se tedy vymezuje proti konstatování, které vrchní soud učinil v jeho prospěch.
19. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je určující posoudit, zda postup vrchního soudu nepředstavuje exces při použití §259 odst. 3 trestního řádu. Namítá-li stěžovatel K. nepředvídatelnost rozsudku vrchního soudu, pomíjí, že §259 odst. 3 trestního řádu dovoluje odvolacímu soudu rozhodnout (důvodem je především rychlost řízení), je-li možné nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn, a odvolací soud je názoru "pouze" o nesprávné právní kvalifikaci skutku. O takovou situaci šlo i v nynější věci, neboť vrchní soud se od skutkového stavu zjištěného městským soudem významněji neodchýlil, a upřesnil-li ho, učinil tak na základě důkazů, které znovu provedl kontradiktorním způsobem (srov. bod 124. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). O nepředvídatelnost rozhodnutí a porušení principu dvojinstančnosti trestního řízení nejde ani u právní kvalifikace, a to i se zřetelem k okolnosti, že závěr vrchního soudu o samostatném pachatelství stěžovatele K. u něj modifikoval výši způsobené škody z cca 46,4 milionů Kč na cca 30,4 milionů Kč.
20. Namítá-li stěžovatel K., že vrchní soud měl věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, nekonkretizuje, jaké skutkové a právní námitky v důsledku tohoto procesního postupu nemohl uplatnit na svoji obhajobu.
21. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
22. Stěžovatelé v ústavních stížnostech dále brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňují-li stěžovatelé výtky se skutkovým základem, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
23. Do první skupiny situací, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, patří ty, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé nenamítají, že toto pochybení v jejich věci vyvstalo.
24. Druhou skupinu pochybení soudů při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud konstantně zastává názor [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)], že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
25. Stěžovatelé předestřeli několik souvisejících výhrad, nicméně není důvod nesdílet závěr Nejvyššího soudu, že se obecné soudy předmětnými důkazními návrhy zabývaly a při jejich zamítnutí předestřely relevantní důvody pro uplatněný procesní postup. Vrchní soud též poukázal na to, že stěžovatel K. chtěl smlouvami o postoupení pohledávek a "zápočtech pohledávek a závazků" prokázat, že označené závazky zápočtem zanikly. Podle vrchního soudu však z hlediska viny není určující, co se stalo po spáchání trestné činnosti, tj. jaký byl další osud uměle vytvořených pohledávek a závazků (srov. bod 126. odůvodnění rozsudku).
26. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
27. Do této kategorie vad důkazního řízení by patřily námitky stěžovatelů, že se vrchní soud nezabýval adekvátně jejich argumentací. Soudy nicméně nepřehlížely jejich obhajobou, podle které šlo o běžné obchodní postupy v rámci strategie převzetí obchodního rizika (a to včetně případné odpovědnosti dalších osob z vedení společnosti A, podílejících se v určité míře na obchodování). Reagovaly též na poukazy, že šlo z hlediska společnosti A o činnost ziskovou, neboť za odklad splatnosti si účtovala úrok, dále na výtky, podle kterých stěžovatelé neměli o skutečnostech zakládajících podle obžaloby jejich trestní odpovědnost vědomost, jakož i na oponenturu znaleckého posudku z oboru ekonomiky Ing. Lenky Chvojkové. Dovodily, že tyto výhrady neobstojí, a vysvětlily důvody svých závěrů. Ani v této souvislosti Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Jde o polemiku týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, přičemž Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat, či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323) nebo ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801) a další].
28. Dále stěžovatelé vytýkají, že vrchní soud v jejich věci nepoužil institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku. K této výtce Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Takové pochybení by nastalo v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání při mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody předpokládá pečlivé uvážení okolností případu i poměrů pachatele, z čehož lze dovodit, že možnost jeho užití se bude lišit s ohledem na individuální okolnosti konkrétní trestní věci.
29. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti k délce řízení před obecnými soudy a době, která uplynula od inkriminovaného jednání, nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud se v dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k ochraně práva na přiměřenou délku řízení zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzaci jeho porušení použitím prostředků, které jsou vlastní trestnímu právu, a zavázal obecné soudy, vykonávající trestní jurisdikci, aby využily všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení osobní svobody [srov. nálezy ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09 (N 19/56 SbNU 185) a ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 (N 122/57 SbNU 525)]. Zároveň však dal také najevo, že spravedlivý proces (sc. řádně vedený proces), je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétní věci, a to včetně celého řetězce záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřeným v ústavním pořádku České republiky; srov. usnesení ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3622/11.
30. Vrchní soud ve vztahu ke stěžovatelům dospěl k závěru, že není důvodné délku řízení necelých šesti let vzhledem k sofistikovanosti a poměrné specifičnosti trestné činnosti, a to i s přihlédnutím k procesnímu vývoji řízení, vyhodnotit jako zásadně nepřiměřenou v tom smyslu, že by to muselo, byť ve spojení s dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, jednoznačně vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Vrchní soud vzal v potaz přitěžující okolnosti, tzn. spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, zneužití ke spáchání trestného činu svého zaměstnání, postavení nebo funkce, výši způsobené škody a rozsah a dobu páchání trestné činnosti. U stěžovatele K. poukázal na zjištění, že celá trestná činnost byla páchána v jeho zájmu.
31. S ohledem na tyto okolnosti lze považovat za ústavněprávně udržitelnou kompenzaci doby uplynuvší od trestné činnosti a délky trestního řízení uložení trestu odnětí svobody poblíž samé spodní hranice zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 5 trestního zákoníku, bez nezbytného přistoupení k mimořádnému snížení trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody byl stěžovatelům uložen ve výměře pěti let a šesti měsíců (stěžovatel K.), resp. pěti let a devíti měsíců (stěžovatel K.), tj. poblíž zmiňované spodní hranice zákonné trestní sazby předvídané trestním zákoníkem pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 5 trestního zákoníku, u něhož trestní sazba činí pět až deset let. Lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, podle nichž u stěžovatelů použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 trestního zákoníku sice přicházelo do úvahy jako fakultativní postup, nicméně vrchní soud se nedopustil výše vymezené diskrepance, když uvedené ustanovení nepoužil. Závěry vrchního soudu se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností nemá důvodu přistoupit ke kasačnímu zásahu.
32. Obrací-li stěžovatel K. pozornost k přístupu k potřebné lékařské péči, je třeba připomenout, že podle judikatury ESLP ukládá čl. 3 Úmluvy státu povinnost chránit zdraví osob zbavených osobní svobody (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla v. Polsko, stížnost č. 30210/96, odst. 94, a rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková v. Ukrajina, stížnost č. 49872/11, odst. 210-213). Zároveň však členským státům nelze uložit obecnou povinnost propustit tyto osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Proto je slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79). V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3860/15.
33. Argumentuje-li stěžovatel ve prospěch závěru, že mu tato péče nebude zaručena při výkonu trestu odnětí svobody [srov. §16 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jakož i §23 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a další], lze připomenout, že jeho zdravotní stav může být zohledněn ve vykonávacím řízení (srov. §322 a 325 trestního řádu).
34. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadají i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
35. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračují hranice ústavnosti, v dané věci neshledal. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
36. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele K. zčásti (ohledně rozsudku městského soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních napadených rozhodnutí, tedy rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) a ústavní stížnost stěžovatele K. jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu