Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.02.2022, sp. zn. 4 Tdo 433/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.433.2021.1

4 Tdo 433/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2022 o dovoláních obviněných 1. M. L. , nar. XY, bytem XY, 2. J. K. , nar. XY, bytem XY, 3. P. V. , nar. XY, bytem XY a 4. E. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 6 To 48/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 48 T 2/2016, byli obvinění M. L., J. K., P. V., R. Z. a E. K. uznáni vinnými: obviněný M. L. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem zločinu pojistného podvodu dle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněný J. K. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokusem zločinu pojistného podvodu dle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. c), odst. 6, písm. a) tr. zákoníku, obviněný P. V. pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný R. Z. návodem a pomocí ke spáchání zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b), písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný E. K. pomocí ke spáchání zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu dle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku. Za tyto zločiny byli odsouzeni: obviněný M. L. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Obviněný J. K. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 4 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Obviněný R. Z. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 4 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 700 celých denních dávek s denní sazbou ve výši 2.500 Kč, tj. v celkové výši 1.750.000 Kč. Podle §69 odst.1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Obviněný E. K. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 a §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 4 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Obviněný P. V. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 4 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 730 celých denních dávek s denní sazbou ve výši 3. 500 Kč, tj. v celkové výši 2.555.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Slavia pojišťovna a.s., IČ 60197501 se sídlem Praha 1, Revoluční 1/655, PSČ: 110 00, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 48 T 2/2016, podali obvinění M. L., J. K., P. V., E. K., státní zástupkyně a poškozená Slavia pojišťovna a. s., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 6 To 48/2019, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněných M. L., J. K. a E. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného P. V. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli uznáni vinnými: obviněný M. L. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I./1., 2.), pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I./2.), obviněný J. K. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (pod body II./1. – 7.), obviněný E. K. pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pomocí k pokusu zločinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (pod body III./1. – 6.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) A) Obžalovaní 1. M. L., narozený XY v XY, bytem XY, 2. J. K., narozený XY v XY, bytem XY, 3. E. K. , narozený XY v XY, bytem XY, společně s obžalovaným P. V. a obžalovaným R. Z. , jehož věc byla Vrchním soudem v Praze dne 3. 8. 2020 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, poté, co obžalovaný M. L. jako ředitel obchodní skupiny č. 3 poškozené společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel dne 6. 6. 2007 za společnost T., s poškozenou společností Pojišťovna Slavia a.s., IČ: 60197501, se sídlem Praha 1, Revoluční 1/655 (nyní Slavia pojišťovna a.s., Táborská 940/31, Nusle, Praha 4), pojistnou smlouvu č. 99070400, a dne 18. 1. 2008 dodatek smlouvy, předmětem kterých bylo pojištění pohledávek mj. za D. P., IČ: XY, se sídlem XY, a F. A., IČ: XY, se sídlem XY, do budoucna, obžalovaný J. K. od 1. 11. 2008 jako ředitel obchodní skupiny č. 3 poškozené společnosti T., obžalovaný P. V. , jako prokurista a vedoucí finančního oddělení společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (nyní F. T.), obžalovaný R. Z. , jako předseda představenstva společnosti F. A., a zároveň do 3. 9. 2010 člen dozorčí rady společnosti P. a od 23. 7. 2007 člen představenstva společnosti F., IČ: XY, se sídlem XY (nyní F. v likvidaci, XY), a obžalovaný E. K. jako jednatel společnosti D. P., přestože o pojištění pohledávek z níže uvedených obchodních vztahů minimálně obžalovaní L. , K. a K. věděli, za situace, kdy obžalovaní věděli, že společnost T. je připravovaná k privatizaci a výběrové řízení na prodej 98,85 % akcií bylo vyhlášeno na základě usnesení vlády ČR č. 602 ze dne 21. 5. 2008 a současně obžalovaní L., K. a K. věděli, že níže popsané transakce probíhají v řetězci společností P. – T. – D. P. – F. A., v nichž společnost F. A. měla být odběratelem zboží od společností T. a D. P. navrhli obžalovaní K. a Z. , že pokud budou příslušné smlouvy uzavřeny, uhradí společnost F. A. společnosti T. předchozí dluh společnosti D. I., IČ: XY, se sídlem XY (nyní D. I. v likvidaci, XY), v níž byl jednatelem obžalovaný K., ve výši cca 34 mil. Kč a dále na sebe společnost F. A. převede za částku 4 267 663 Kč pohledávku společnosti T. za společností S. (IČ: XY, se sídlem XY), což se také stalo, a za to obžalovaní K. a Z. požadovali od společnosti T. pro společnost D. P. a F. A. roční lhůty splatnosti svých závazků vyplývajících z níže uvedených smluv, a současně všichni obžalovaní věděli, že předmětem budoucího vzájemného řetězového obchodování s produkty společnosti P. bude zboží, které fakticky sklady společnosti P. nikdy neopustí, a kontrola na základě kupních smluv prodávaného zboží bude pouze formální, aniž by kdokoli provedl fyzickou kontrolu a přejímku zboží, což se také stalo a zboží ve skladech společnosti P. dokonce po jednotlivém přeprodeji nebylo označováno ani jménem nového majitele, navíc nebylo dodáváno v množství deklarovaném v kupních smlouvách, a ačkoliv společnost T. byla připravována k privatizaci a obžalovaní L. a K. věděli, že v době podpisu dílčích kupních smluv nesměla být po splatnosti žádná pohledávka společnosti T. vyplývající z jiné dílčí smlouvy z titulu obchodu se stejným obchodním partnerem realizovaném na základě rámcové smlouvy, přesto obžalovaní L. a K. při uzavírání níže uvedených smluv se společnostmi D. P. a F. A. těmto společnostem k jejich žádosti poskytovali nadstandardně dlouhé lhůty splatnosti, které obžalovaný K. ještě o další měsíce až rok prolongoval, a to i přesto, že pohledávky společnosti T. za společností D. P. nad rámec závazků vyplývajících z titulu přijatých záloh a postoupených pohledávek, tedy závazky z uskutečněných obchodů vůči dodavateli T. evidovaných v účetnictví společnosti D. P. na účtu 321 činily ke dni 12. 1. 2009 15 228 577,47 Kč a ke dni 29. 5. 2009 48 562 589,14 Kč, čímž obžalovaní L. a K. umožnili spoluobžalovanými požadovanou situaci, a sice že společnost T. za nákup předmětného zboží společnosti P. zaplatí ihned, ovšem společnosti T. bude jejími odběratelskými společnostmi, kterým byla za tímto účelem poskytnuta nadstandardně dlouhá lhůta splatnosti závazků, zaplaceno až poté, kdy za stejné zpět do svého majetku fiktivně nakoupené zboží zaplatí společnost P. a to až poté, co vůči svým věřitelům F. A. a F., IČ: XY, se sídlem XY (nyní F. v likvidaci; člen představenstva obžalovaný R. Z.) vyrovná své dluhy z předchozí doby, a přes shora popsané nadstandardně dlouhé a dál prolongované lhůty splatnosti faktur, které obcházely základní interní pravidla společnosti T. pro obchodování, i přesto, že společnost D. P. byla ode dne 26. 7. 2008 vůči společnosti T. v prodlení s úhradou částky 1 131 079,78 Kč z předchozí obchodní činnosti, uzavřel obžalovaný L. se společnostmi P. a D. P. smlouvy popsané níže pod bodem I./1., a přesto že již před datem 16. 9. 2008 existovala smlouva č. 2008010, kterou společnost T. svoji pohledávku vůči společnosti D. P. ve výši 7 267 662,14 Kč postoupila společnosti F. A. za částku 4 267 663 Kč, uzavřel obžalovaný L. se společnostmi P. a F. A. smlouvy popsané níže pod bodem I./1., a obžalovaný K. dne 29. 5. 2009 navíc uzavřel s obžalovaným K. dohodu o započítání vzájemných závazků, ze které bylo zřejmé, že společnost D. P. není schopna uhradit svoje finanční závazky vůči společnosti T., které vznikly na základě smluv o prodeji hasební techniky nakoupené pro společnost D. P. společností T. od společnosti P. již dříve, obžalovaný K. společností D. P. i nadále uzavíral níže uvedené smlouvy, jejich doplňky a dodatky a další dohody o zápočtu dalších společností D. P. neuhrazených pohledávek z obchodů s hasební technikou, na jejichž podkladě musel obžalovaný K. vědět, že smlouvy popsané níže pod body II./5.-7. jsou uzavírány již po uplynutí lhůt splatnosti z faktur níže uvedených a dříve vystavených a jím prolongovaných, tj. v rozporu s článkem 7./7. Rámcové kupní smlouvy mezi oběma společnostmi ze dne 28. 11. 2007, což mohlo být pro společnost T. důvodem k okamžitému vypovězení této smlouvy, která ale vypovězena nebyla, ani k tomu obžalovaný K. nedal podnět, přičemž za část fiktivně dodaného zboží poškozená T. zaplatila dodavateli P. platbou na účet, kterou společnost P. poukázala na účet do řetězce firem zapojené společnosti F. a za část zboží poškozená T. zaplatila formou zápočtu vzájemných pohledávek se společností D. P., neboť společnost P. svoji pohledávku vzniklou z fiktivních obchodů postoupila společnosti F. A. a ta následně společnosti D. P., uvedeného jednání se všichni obžalovaní dopustili v úmyslu vyvést majetek z poškozené společnosti T. a obohatit jím společnosti D. P. a F. A., čímž poškozené T., vznikla škoda nejméně ve výši kupní ceny zaplacené za fiktivně nakoupené zboží společnosti P., tj. v celkové výši 50 929 332,6 Kč , přičemž obžalovaný L. se podílel na vzniku škody ve výši 20 543 419,6 Kč, obžalovaný K. ve výši 30 385 913 Kč a obžalovaný K. ve výši 33 324 737 Kč, přičemž na vyvádění majetku ze společnosti T. se obžalovaní podíleli níže uvedeným způsobem, a současně obžalovaní L. a K. pohledávky vytvořené na základě těchto transakcí evidenčními kartami přihlašovali prostřednictvím zprostředkovatele C.E.B., a.s., do pojištění k shora uvedené rámcové pojistné smlouvě č. 99070400 uzavřené mezi T. a poškozenou Slavia pojišťovna a.s., přičemž výše popsané okolnosti rozhodné pro likvidaci pojistné události poškozené Slavia pojišťovna a.s. zamlčeli a dále zamlčeli, že ze společností zapojených do obchodů s hasební technikou uhradila kupní cenu zboží pouze poškozená T., což činili s vědomím, že neuhrazené pohledávky budou v budoucnu předmětem uplatnění nároku na pojistné plnění a poškozené Slavia pojišťovna a.s. by v případě vyplacení pojistného plnění vznikla celková škoda ve výši 46 361 196,48 Kč, přičemž obžalovaný L. přihlásil pohledávky v celkové výši 17 605 055,16 Kč a obžalovaný K. v celkové výši 28 756 141,32 Kč, přičemž pohledávky přihlášené takto v uvedené výši k pojištění byly dosud neúspěšně nárokovány dopisem zmocněnce pro pojištění C.E.B., a.s., ze dne 24. 1. 2011 u poškozené Slavia pojišťovna a.s., I. obžalovaný M. L. 1) dne 18. 8. 2008 uzavřel za společnost T. jako kupující se společností P., zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvu code 33 80010 B16 na koupi hasicích sprejů v počtu 44 100 ks, dle vystavené faktury č. 08250 v hodnotě 2 938 824 Kč, se splatností do 22. 8. 2008, a téhož dne jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., uzavřel dodatek č. 016 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A na prodej hasicích sprejů ve stejném počtu kusů, dle vystavené faktury č. 0833011600 v hodnotě 3 218 600,04 Kč, splatnou do 17. 2. 2009, a dne 21. 5. 2009 se tato pohledávka stala součástí dohody o vzájemném zápočtu závazků, na jejímž základě se D. P. zavázala dluhy uhradit do 31. 8. 2009, 2) dne 16. 9. 2008 uzavřel za společnost T. jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvy č. 33 80012/B01, č. 33 80012/B02, č. 33 80012/B03 a č. 33 80012/B04 na koupi hasicích sprejů po 56 700 ks, zakoupených dle vystavených faktur č. 08299, č. 08307, č. 08315 a č. 08325 za cenu po 4 401 148,90 Kč se splatností do 25. 9., 6. 10., 9. 10. a 16. 10. 2008, a téhož dne se společností F. A. , jako kupujícím, zastoupenou obžalovaným Z., uzavřel kupní smlouvy č. 33 80012/A0A, č. 33 80012/A0B, č. 33 80012/A0C a č. 33 80012/A0D na prodej hasicích sprejů ve stejném množství, dle vystavených faktur č. 0833013800, č. 0833014700, č. 0833014800 a č. 0833014900 za cenu po 4 401 263,79 Kč, které měly splatnost roční - jednotlivě do 22. 9., 1. 10., 6. 10., a 13. 10. 2009, tyto lhůty byly čtyřmi dodatky ze dne 12. 8. 2009 u každé konkrétní smlouvy obžalovanými K. a Z. prodlouženy o další rok, což představovalo dvouletou lhůtu splatnosti v době, a společnost F. A. za odebrané zboží svému dodavateli - společnosti T., nezaplatila a zboží prodala zpět jeho výrobci - společnosti P., přičemž na základě těchto obchodních transakcí vytvořené pohledávky za společností F. A., přihlásil obviněný L. dne 30. 9. 2008 do pojištění k rámcové pojistné smlouvě č. 99070400 evidenčními kartami: - č. 43/08 pod code pohledávky: 33 80012/A0A spreje 1TXFA1 na částku 4 401 263,79 Kč, - č. 44/08 pod code pohledávky: 33 80012/A0B spreje 2TXFA2 na částku 4 401 263,79 Kč, - č. 45/08 pod code pohledávky: 33 80012/A0C spreje 3TXFA3 na částku 4 401 263,79 Kč, - č. 46/08 pod code pohledávky: 33 80012/A0D spreje 4TXFA4 na částku 4 401263,79 Kč. čímž vyvedl z poškozené společnosti T. majetek ve výši 20 543 419,6 Kč a způsobil jí v tomto rozsahu škodu a přihlásil do pojištění pohledávky v celkové výši 17 605 055,16 Kč s vědomím, že neuhrazené pohledávky budou v budoucnu předmětem uplatnění nároku na pojistné plnění, II. obžalovaný J. K. od 1. 11. 2008 do 1. 5. 2010 ve funkci ředitele 3. obchodní skupiny společnosti T. za tuto společnost 1) dne 12. 1. 2009 v Praze uzavřel se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 016, code 3380010/A0P, o prodloužení splatnosti smlouvy ze dne 18. 8. 2008, kterou byla lhůta splatnosti prodloužena ze 17. 2. 2009 do 21. 5. 2009, dne 29. 5. 2009 v Praze uzavřel se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K. Dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2009 007, ze které je zřejmý závazek společnosti D. P. vůči společnosti T., ve výši 519 248,24 Kč, který se společnost D. P. zavázala uhradit do 31. 8. 2009, 2) dne 17. 4. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvu code 33 90003 B27 (faktura č. 09105) na dodávku hasicích sprejů v počtu 56 220 ks za celkovou částku 3 746 500,80 Kč, splatnou do 11. 5. 2009, téhož dne v Praze uzavřel jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 027 (faktura č. 0933004800) k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A na prodej hasicích sprejů ve stejném množství za celkovou částku 4 103 167,68 Kč, splatnou do 27. 10. 2009, splatnost byla dodatkem ze dne 31. 8. 2009 prodloužena do 25. 1. 2010, neboť: dne 31. 8. 2009 v Praze uzavřel doplněk č. 001 k dodatku č. 027, code 3390003/ABA se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., kterým prodloužil splatnost smlouvy ze dne 17. 4. 2009, dne 29. 1 2010 v Praze uzavřel se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., Dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2010 001, v níž byl započítán i dluh společnosti D. P. vzniklý na základě pohledávky ze smlouvy ze dne 19. 6. 2009 (viz níže), přičemž na základě této dohody se společnost D. P. zavázala uhradit společnosti T. částku 700 519,92 Kč nejpozději do 30. 4. 2010 a z této dohody je patrno, že další závazek společnosti D. P. vůči společnosti T. za hasební techniku je 20 783 088 Kč, 3) dne 19. 6. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V. kupní smlouvu code 33 90003 B31 (faktura č. 09148) na dodávku hasicích sprejů v množství 25 200 ks v celkové ceně 1 679 328,80 Kč, splatnou do 6. 7. 2009, téhož dne v Praze uzavřel jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 031 (faktura č. 0933008900) k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A na prodej hasicích sprejů v množství 25 200 ks v celkové ceně 1 839 200,03 Kč, splatnou do 27. 12. 2009, tato lhůta byla doplňkem ze dne 20. 10. 2009 prodloužena do 27. 3. 2010 a dne 30. 3. 2010 se stala součástí závazků uznaných Dohodou ze dne 29. 1. 2010, na jejímž základě se D. P. zavázala svoje závazky uhradit nejpozději do 15. 6. 2010, a dne 20. 10. 2009 v Praze uzavřel doplněk č. 001 k dodatku č. 031, code 3390003/ABE se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., o prodloužení splatnosti smlouvy ze dne 19. 6. 2009 do 27. 3. 2010, dne 30. 3. 2010 v Praze uzavřel se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K. dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2010 004, ze které je zřejmý závazek společnosti D. P. vůči společnosti T., ve výši 335 560,16 Kč, který se dlužník zavazuje uhradit nejpozději do 15. 6. 2010, přičemž z této dohody je patrno, že další dluh společnosti D. P. za hasební techniku byl před zápočtem ve výši 8 584 560 Kč, 4) dne 15. 9. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V. kupní smlouvu Code 33 90009 B34 (faktury č. 09207 a 09208) na dodávku kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za celkovou cenu 6 549 522,00 Kč, faktury splatné do 5. 10. 2009 a 9. 10. 2009, téhož dne v Praze jako prodávající uzavřel se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K. dodatek č. 034 (faktury č. 0933013200 a 0933013300) k rámcové kupní smlouvě Code 33 70010 A na prodej kartuše P. eco a kartuše P. clean ve stejném množství za celkovou cenu 7 173 036,49 Kč, splatnou do 28. 3. 2010, tato lhůta byla doplňkem ze dne 5. 3. 2010 prodloužena do 26. 6. 2010, neboť: dne 5. 3. 2010 v Praze uzavřel se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 034, Code 3390009/ABI, o prodloužení splatnosti smlouvy ze dne 15. 9. 2009 do 26. 6. 2010, 5) dne 20. 10. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvu Code 33 90009 B35 (faktury č. 09232, 09233) na dodávku kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za celkovou cenu 6 549 522,00 Kč se splatností faktur do 4. 11. a 6. 11. 2009, téhož dne v Praze uzavřel jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 035 (faktury č. 0933014400 a 0933014500) k rámcové kupní smlouvě Code 33 70010 A na prodej kartuše P. eco a kartuše P. clean ve stejném množství za celkovou cenu 7 173 036,49 Kč, splatnost obou faktur stanovená do 28. 4. 2010 byla prodloužena do 27. 7. 2010 tím, že: dne 5. 3. 2010 v Praze uzavřel se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 035, Code 3390009/ABK, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 20. 10. 2009 do 27. 7. 2010, 6) dne 20. 10. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvu Code 33 90009 B36 (faktury č. 09234 a 09235) na dodávku kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za celkovou cenu 6 549 522,00 Kč, splatnost faktur do 10. 11. a 12. 11. 2009, téhož dne v Praze uzavřel jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 036 (faktury č. 0933014600 a 0933014700) k rámcové kupní smlouvě Code 33 70010 A na prodej kartuše P. eco a kartuše P. clean stejného množství za celkovou cenu 7 173 036,49 Kč, splatnost faktur stanovená do 28. 4. 2010 byla 5. 3. 2010 prodloužena tím, že: dne 5. 3. 2010 v Praze uzavřel doplněk č. 001 k dodatku č. 036, Code 3390009/ABK se společností D. P., zastoupenou obžalovaným K., kterým byla prodloužena splatnost faktur vyplývajících smlouvy ze dne 20. 10. 2009 do 27. 7. 2010, 7) dne 19. 11. 2009 v Praze uzavřel jako kupující se společností P. , zastoupenou obžalovaným V., kupní smlouvu Code 33 90009 B37 (faktury č. 09248 a 09249) na dodávku kartuše P. eco v počtu 22 824 ks a kartuše P. clean v počtu 4 500 ks za celkovou cenu 5 311 517,40 Kč, splatnost faktur do 7. a 10. 12. 2009, téhož dne v Praze uzavřel jako prodávající se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 037 (faktury č. 0933015300 a 0933015400) k rámcové kupní smlouvě Code 33 70010 A na prodej kartuše P. eco a kartuše P. clean ve stejném množství za celkovou cenu 5 817 173,86 Kč, splatnost faktur stanovená do 27. 5. 2010 byla prodloužena do 25. 8. 2010 tím, že: dne 18. 4. 2010 v Praze uzavřel se společností D. P. , zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 037, Code 3390009/ABL, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 19. 11. 2009 do 25. 8. 2010, čímž vyvedl z poškozené společnosti T., majetek ve výši 30 385 913 Kč a způsobil jí v tomto rozsahu škodu a takto vytvořené pohledávky přihlásil do pojištění k rámcové pojistné smlouvě 99070400 pod evidenčními kartami: - č. 74/10 pod code pohledávky 33 0003/ABA hasicí spreje 17 FA27 ze dne 16. 2. 2010 na částku 700 519,92 Kč, - č. 50/08 pod code pohledávky 33 90003/ABE hasicí spreje 21FA31 ze dne 25. 5. 2010 na částku 335 560,16 Kč, - č. 75/10 pod code pohledávky 33 90009/ABI hasicí spreje 24 FA34 ze dne 16. 2. 2010 na částku 7 127 880 Kč, - č. 76/10 pod code pohledávky 33 90009/ABJ hasicí spreje 25 FA35 ze dne 16. 2. 2010 na částku 7 127 880 Kč, - č. 77/10 pod code pohledávky 33 90009/ABK hasicí spreje 26 FA36 ze dne 16. 2. 2010 na částku 7 127 880 Kč, - č. 78/10 pod code pohledávky 33 90009/ABL hasicí spreje 27 FA37 ze dne 16. 2. 2010 na částku 5 817 173 Kč - č. 60/09 pod code pohledávky 33 80010/A0P hasicí spreje 7 FA16 ze dne 29. 5. 2009 na částku 519 248,24 Kč, čímž přihlásil pohledávky v celkové výši 28 756 141,32 Kč s vědomím, že neuhrazené pohledávky budou v budoucnu předmětem uplatnění nároku na pojistné plnění, III. obžalovaný E. K. jako jednatel společnosti D. P. uzavřel: 1) dne 18. 8. 2008 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným L., dodatek č. 016 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktura č. 0833011600) na prodej hasicích sprejů v počtu 44 100 ks za kupní cenu 3 218 600,04 Kč, dne 12. 1. 2009 v Praze se se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 016, Code 3380010/A0P, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 18. 8. 2008, dne 29. 5. 2009 v Praze se společností se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2009 007, ze které byl patrný závazek společnosti D. P. ke společnosti T., ve výši 519 248,24 Kč, 2) dne 17. 4. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 027 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktura č. 0933004800) na prodej hasicích sprejů v počtu 56 220 ks za kupní cenu ve výši 4 103 167,67 Kč, dne 31. 8. 2009 v Praze se se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 027, Code 3390003/ABA, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 17. 4. 2009, dne 29. 1. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2010 001, ze které byl patrný finální závazek společnosti D. P. vůči společnosti T., ve výši 700 519,92 Kč, 3) dne 19. 6. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 031 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktura č. 0933008900) na prodej hasicích sprejů v počtu 25 200 ks za kupní cenu ve výši 1 839 200,03 Kč, dne 20. 10. 2009 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 031, Code 3390003/ABE 0, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 19. 6. 2009, dne 30. 3. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dohodu o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek č. 2010 004, ze které byl patrný závazek společnosti D. P. vůči společnosti T., ve výši 335.560,16,-Kč, 4) dne 15. 9. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 034 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktury č. 0933013200 a 0933013300) na prodej kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za celkovou kupní cenu ve výši 7 173 036,49 Kč, dne 5. 3. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 034, Code 390009/ABI, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 15. 9. 2009, 5) dne 20. 10. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 035 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktury č. 0933014400 a 0933014500) na prodej kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za kupní cenu v celkové výši 7 173 036,49 Kč, dne 5. 3. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 035, Code 3390009/ABJ, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 20. 10. 2009, dne 20. 10. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 036 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktury č. 0933014600 a 0933014700) na prodej kartuše P. eco v počtu 24 000 ks a kartuše P. clean v počtu 9 960 ks za kupní cenu v celkové výši 7 173 036,49 Kč, dne 5. 3. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 036, Code 3390009/ABK, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 20. 10. 2009, 6) dne 19. 11. 2009 v Praze jako kupující se společností T., zastoupenou obžalovaným K., dodatek č. 037 k rámcové kupní smlouvě code 33 70010 A (faktury č. 0933015300 a 093015400) na prodej kartuše P. eco v počtu 22 824 ks a kartuše P. clean v počtu 4 500 ks za kupní cenu v celkové výši 5 817 173,86 Kč, dne 18. 4. 2010 v Praze se společností T., zastoupenou obžalovaným K., doplněk č. 001 k dodatku č. 037, Code 3390009/ABL, kterým byla prodloužena splatnost smlouvy ze dne 19. 11. 2009, čím se podílel na vyvedení majetku z poškozené společnosti T., ve výši 33 324 737 Kč a způsobil jí v tomto rozsahu škodu a čímž se podílel na vytváření pohledávek, které pak spoluobžalovaný K. přihlásil do pojištění v celkové výši 28 756 141,32 Kč . Za výše uvedená jednání byli odsouzeni: obviněný M. L. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. K. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný E. K. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 9 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu 4 let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. L., J. K. a E. K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Slavia pojišťovna a. s., IČ: 60197501, se sídlem Praha 4, Táborská 940/31, Nusle, Praha 4, na náhradu škody částku 210 750 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Slavia pojišťovna a. s., IČ: 60197501, se sídlem Praha 4, Táborská 940/31, Nusle, Praha 4, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Slavia pojišťovna a. s., IČ: 60197501, se sídlem Praha 4, Táborská 940/31, Nusle, Praha 4, se svým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný P. V. byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku s přihlédnutím k §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 730 celých denních dávek s denní sazbou ve výši 3 500 Kč, tj. v celkové výši 2 555 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného M. L. ohledně bodu I./3. obžaloby vrácena soudu prvního stupně. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného E. K. zamítnuto. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2020, sp. zn. 6 To 48/2019, podali následně obvinění M. L., J. K., P. V. a E. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), obvinění M. L. a J. K. i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněný M. L. ve svém dovolání namítl, že řízení provázel extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. V této souvislosti uvedl, že závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedených důkazů, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a tyto důkazy nejenže netvoří logicky uzavřený řetězec vzájemně na sebe navazujících usvědčujících důkazů, ale zejména z nich nelze logickým způsobem vyvodit závěr o dovolatelově vině. Předně nebylo prokázáno, že by se skutek tak, jak je různým způsobem popsán v rozhodnutích soudů, skutečně stal. Podstatu skutku tvoří jednání osob stojících mimo společnost T., tudíž dovolatel nemůže vědět, zda k těmto částem skutku skutečně došlo či nikoli. Dokazování nepřesvědčuje, že by se skutečně skupina osob domluvila na způsobu, kterým v rozporu se zákonem získá ze společnosti T., finanční prostředky. I pokud by tomu tak bylo, takový skutek by nenaplňoval znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Dovolatel přitom nebyl v rámci společnosti T., tou osobou, která by měla rozhodující pravomoc takový obchod domluvit, schválit či uzavřít. Odsouzení dle názoru obviněného plyne pouze z nepochopení podstaty převzetí obchodního rizika v rámci obchodní strategie. V rámci této se společnost T., výměnou za získání obchodní marže z poskytnutého plnění společnosti D. P. a snaze udržet si i nadále jejího dlouhodobého obchodního partnera, rozhodla odložit splatnost pohledávky z poskytnuté dodávky hasicích sprejů o několik měsíců později a přijala tak obchodní riziko plynoucí z možné platební neschopnosti společnost D. P. Jednotlivé obchody jsou soudy vytrhávány z celkového kontextu. Jelikož společnost D. P. nebyla schopna dostát závazku uhradit cca 34 mil. Kč, navrhl jednatel této společnosti vyřešit situaci tak, že pohledávku uhradí společnost F. A. ovšem pod podmínkou uzavření rámcové kupní smlouvy mezi společnostmi D. P. a T. Dovolatel pouze s tímto návrhem seznámil obchodní vedení společnosti T. Sám neměl žádné oprávnění rozhodovat o tom, jaké obchody se uzavřou. V rámcové smlouvě přitom nebylo ani uvedeno, že se zboží bude odebírat pouze od společnosti P. V roce 2008 přišel obviněný K. s tím, že společnost F. A. požaduje hasicí přístroje od společnosti P. T. tuto společnost oslovil a ta navrhovaný obchod akceptovala. Dovolatel žádný z obchodů sám neschvaloval. Celý proces schvalování probíhal velice přísně na základě tzv. oběhového formuláře, jehož výstupem byl souhlas prvního náměstka, který zároveň přiděloval finanční prostředky na tyto obchody. Dovolatel se tohoto procesu účastnil jen okrajově, kdy jeho hlavní funkcí bylo předkládat nabídky na uzavření obchodů řídícímu náměstkovi. Obviněný namítl rovněž absenci subjektivní stránky, když dle jeho názoru nebylo prokázáno, že byl alespoň srozuměn se skutečným záměrem obchodů, neboť o jeho úmyslném jednání směřujícím k vyvádění majetku společnosti T. neexistuje jediný důkaz. Obviněný vyjádřil názor, že z dokazování naopak vyplývá, že kdo o účelu obchodů věděl, mohlo být pouze vedení uvedené společnosti. Dedukce soudu jsou v tomto směru založeny nikoliv na přesvědčivých argumentech, ale spíše na nevyřčené úvaze, že pokud o účelu obchodů věděli další odsouzení, je zřejmé, že o nich musel vědět i sám dovolatel. Soudy měly ve světle principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo dovolatele zprostit obžaloby. Obviněný M. L. má dále za to, že soudy nedostatečně a nesprávně posoudily otázku časové působnosti trestních zákonů, když tuto otázku posoudily pouze podle příznivější sazby trestu odnětí svobody v trestním předpisu. Nezvážily to, že konstrukce trestného činu pojistného podvodu podle nového trestního zákoníku je přísnější. Trestní zákoník totiž (na rozdíl od původního §250a tr. zák.) nyní nevyžaduje, aby k uvádění nepravdivých údajů došlo přímo při sjednávání pojistné smlouvy, ale postačí uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů kdykoli v průběhu procesu uzavírání pojistné smlouvy nebo provádění změny již uzavřené smlouvy. Předmětné jednání podle trestního zákona trestné vůbec není. Dále obviněný podle §265b odst. 1 písm. h) (případně písm. g) tr. ř., (ve znění účinném do 31. 12. 2021) namítl, že uložený trest je projevem soudcovské libovůle a domáhal se revize výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, resp. dožadoval se mimořádného snížení trestu odnětí svobody s tím, že uložený trest zejména nezohledňuje plně dobu, která uplynula od spáchání skutku a celkovou délku trestního řízení. Důvody aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel shledal především v dlouhé době od údajného spáchaného skutku, po kterou vedl řádný život. Mezi další důvody zařadil beztrestnost, nezištnost jednání, vyšší věk dovolatele, nepříznivý zdravotní stav. Uvedená dlouhá doba trestního řízení se nepříznivě podepsala také na zdravotním stavu dovolatele. Dne 9. 9. 2020 mu byla diagnostikována organická afektivní porucha-depresivní a organická porucha s bludy. Dne 13. 11. 2020 se dokonce pokusil o sebevraždu. Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný J. K. v dovolání uvedl dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Podle obviněného J. K. je porušení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) založeno porušením jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“) a čl. 6 ve spojení s čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), které zaručují každému, koho soud uzná vinným z trestného činu, právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Ačkoli odvolací soud shledal rozsudek Městského soudu v Praze nepřezkoumatelným z důvodu neúplnosti, nedbalosti a nepřesvědčivosti jeho odůvodnění a současně soudu prvního stupně vytknul, že nereagoval v tomto směru na pokyny, jejž mu byly uloženy předcházejícím zrušujícím usnesením, přesto nepostupoval podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a napadený rozsudek nezrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Podle dovolatele nemůže obstát to, jak tento svůj postup odvolací soud odůvodnil, tedy, že s ohledem na stáří věci není namístě věc znovu vracet k projednání soudu prvního stupně s tím, že argumentaci prvoinstančního soudu doplnil sám. Zásadu rychlosti řízení nelze stavět nad ústavní právo na spravedlivý proces. Postup odvolacího soudu tak nese prvky libovůle a je nepředvídatelný, protože ve svých dvou rozhodnutích na tytéž vady prvoinstančního rozhodnutí reagoval odlišně. Obviněný má navíc za to, že argumentaci soudu prvního stupně odvolací soud doplnil zcela nedostatečně, či vůbec, a to ve vztahu k subjektivní stránce dovolatele. Obviněný J. K. ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [současně s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021] vyjádřil své výhrady vůči tomu, že odvolací soud v jejich případě neaplikoval §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jak původně učinil ve svém rozsudku Městský soud v Praze. V důsledku odmítnutí aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku obviněný považoval trest odnětí svobody za trest uložený mimo ústavní rámec spravedlivého potrestání a zakládající prvky soudní libovůle. K aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku mělo podle něho dojít zejména z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, jakožto integrální součásti práva na spravedlivý proces. Obviněný nesouhlasil s odůvodněním odvolacího soudu, který sice připustil, že od spáchání trestné činnosti uplynula dlouhá doba, nesprávně však i s odkazem na to, že šlo o skupinovou trestní věc, vyhodnotil, že se jednalo o sofistikovanou trestnou činnost, když pochopení systému, jímž obvinění trestnou činnost páchali, si od orgánů činných v trestním řízení vyžádalo delší čas, než bývá obvyklé u jiné, běžnější trestné činnosti. Obviněný uvedl, že rozsah spisového materiálu je výrazně menší, než tomu bývá u skutečně složitých trestních věcí. Jelikož výroková část v obžalobě se oproti usnesení o zahájení trestního stíhání nezměnila, není obviněnému K. jasné, co měly orgány v přípravném řízení chápat. Podle názoru tohoto obviněného delší řízení před soudem nebylo způsobeno snahou soudu prvního stupně pochopit trestnou činnost, ale neschopností vynést přezkoumatelný rozsudek. Soudy obou stupňů rovněž nezohlednily osobní poměry dovolatele. Dovolateli je 69 let, přičemž v době rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se staral o svého 97 letého otce, na což ostatně poukazoval ve svém odvolání. Vrchní soud v Praze však uzavřel, že se nejedná o péči, na níž by byl otec obviněného závislý, aniž by k této skutečnosti provedl jakékoliv dokazování. Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný P. V. v dovolání uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). V rámci dovolání namítl, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že zásada akcesority účastenství se musí projevit i v tom, že musí být odsouzen za pomoc ke skutku, který spáchali obvinění L. a K., nikoli za skutek jiný. Z toho, že ohledně obviněných L. a K. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině zrušen a odvolací soud znovu rozhodoval, obviněný dovodil, že tito spoluobvinění byli odsouzeni za jiný skutek než ten, k němuž měl on poskytnout pomoc. Obviněný dále namítl, že nebyla zachována totožnost skutku a byl odsouzen za jiný skutek, než za jaký byl obviněn a obžalován. Z pohledu následku byla obžaloba koncipována tak, že škoda měla být způsobena poškozenému neoprávněným uplatněním pojistného plnění. Obviněný byl ale odsouzen za pomoc ke zpronevěře finančních prostředků společnosti T. O totožný následek tedy jít nemůže. Součástí skutkové věty v rozsudku na rozdíl od obžaloby je mj. i to, že obvinění věděli o připravované privatizaci společnost T., přesto obvinění L. a K. v rozporu s vnitřními předpisy uzavírali s odběrateli smlouvy, v nichž poskytli nadstandardně dlouhé a později prolongované lhůty splatnosti. Právě to má charakterizovat jednání z hlediska zpronevěry. Naopak, pouhé neurčitě popsané obchodování mezi společnostmi k právní kvalifikaci jednání obviněných L. a K. jako zpronevěry nevede. Nakonec obviněný ohledně naplnění znaků pomoci k trestnému činu zpronevěry namítl, že jednáním popsaným v napadeném rozsudku se nedopustil žádného trestného činu. Skutková věta je podle obviněného vymezena velmi obecně, konkrétní skutečnosti ohledně jeho osoby jsou uvedeny v části týkající se smluv, které měl uzavřít. Absentují skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že věděl o úmyslu obviněných L. a K. a jeho jednání bylo činěno v úmyslu jim pomoci naplnit znaky skutkové podstaty zpronevěry. Ze skutkové věty nevyplývá, že by měl jakékoli povědomí o splatnosti pohledávek, že by tyto doby byly nestandardní, v rozporu s vnitřními předpisy společnosti T., ani že by věděl o dohodě mezi obviněnými K. a K. o započtení pohledávek mezi společnostmi T. a D. P., jakož i o dalších dohodách ostatních obviněných týkajících se závazků mezi společnostmi a jejich vypořádání. Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný E. K. v dovolání uvedl dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Úvodem obviněný namítl, že jeho námitky, které vznesl ve svém odvolání ke způsobu a k výsledkům provedeného dokazování, nebyly odvolacím soudem řádně projednány. Podle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění pomoci k trestným činům zpronevěry a pojistného podvodu po formální a materiální stránce. Soudy také porušily zásadu zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když skutková zjištění odporují provedenému dokazování, při němž soudy chybně hodnotily předložené důkazy. Odvolací soud také pro nadbytečnost odmítl provést důkazy navržené obviněnými. Hodnocení důkazů a skutková zjištění jsou založena na neúplném dokazování, což zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z důvodu, že téměř rok před vyhlášením výběrového řízení na privatizaci společnosti T. byly do ředitelských funkcí uvedeny osoby, které deklarovaly, že jsou jmenovány proto, aby hájily zájmy P., předpokládal, že všechna další jednání jsou s vědomím jmenovaného. Ten další spolupráci s dovolatelem při jednáních nezpochybňoval a měl informace o stavu společnosti D. P. Soud nijak nezohlednil hmotněprávní účinky započtení pohledávek mezi společnostmi T. a D. P., tedy zánik pohledávky v rozsahu vzájemného zápočtu. Přihlášením pohledávek do insolvenčního řízení společností T. tato jednala protiprávně. Za zásadní obviněný považuje smlouvu o postoupení pohledávek za společností D. P. ve výši 88.352.061,41 Kč ze dne 28. 1. 2011 mezi společnostmi T. a F. A. a to, že následně veškeré pohledávky zanikly vzájemným zápočtem pohledávek mezi společnostmi D. P. a F. A. Objektivně tak nemůže společnost T. dnem 28. 1. 2011 evidovat žádnou splanou pohledávku za společností D. P., škoda tedy nevznikla a objektivně nemůže ani dojít k čerpání pojistného plnění a škodě na straně poškozeného. Dovolatel zásadně nesouhlasí s názorem soudů, že společnosti D. P. a F. A. byly ve špatné finanční situaci. S odvolacím soudem nesouhlasí ani v tom, že by společnost D. P. měla mít z trestné činnosti prospěch, a že tato měla být páchána v jejím zájmu. Společnosti nebyla žádná hodnota v souvislosti s obchody s hasební technikou poskytnuta. Nikdo z obviněných by údajným trestním jednáním nic nezískal. Obchody s hasební technikou nebyly fiktivní, zboží reálně existovalo. Předmětné zboží společnost D. P. poptala u společnosti T. odebrala je a pravidelně ve stejný den bylo prodáno společnosti F. A. Celá transakce byla zajištěna blanko směnkou vystavenou společností F. A., která byla splatná na řad společnosti T. Zajištění vypovídá o ochotě společnosti F. A. hradit závazek a o tom, že společnost T. považovala zajištění obchodů za dostatečné. Obviněnému proto není jasná podstata naplnění znaků trestného činu zpronevěry. Pokud jde o odklad splatnosti kupní ceny, společnost T. žádnou škodu neutrpěla, neboť za odklad splatnosti byl účtován smluvní úrok (smluvní obchodní přirážka). Ze strany společnosti T. šlo o svobodné rozhodnutí a ziskovou činnost. Soudy obviněnému také nijak neprokázaly subjektivní stránku činu. Obviněný nevěděl o tom, že by společnost T. byla pojištěna u poškozeného a za jakých podmínek. V případě výplaty pojistného plnění by obviněnému ani společnosti D. P. nevznikl nárok na výplatu. Poškozené pojišťovně činností společnosti D. P. škoda nevznikla. Obviněný nevěděl nic ani o finanční situaci společnosti P. nad rámec informací z veřejných rejstříků. V rámci předmětných dodávek se společností P. nespolupracoval. Podstatné pro něho bylo to, že společnost D. P. realizovala zisk. Argumentace soudů, že dovolatel měl vědět vše o finanční situaci společností P. a F. A. a musel vědět o tom, že předmětem dodávek od společnosti T. je pořád stejné zboží, v provedeném dokazování podklad nemá a jde o spekulativní tvrzení. Obviněný E. K. dále nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Chvojkové, považuje ho za nedostatečný, a tudíž nepřezkoumatelný, a to ve všech jeho bodech. Údaje v posudku neodpovídají realitě, což bylo doloženo výpisy z bankovního účtu. Jestliže znalkyně tvrdí, že společnost D. P. byla v podstatě v bankrotu již v roce 2008, obviněný oponuje, že skupina koncernu D. P. měla otevřený úvěrový rámec 400 mil. Kč. V roce 2012 byly všechny úvěry splaceny s výjimkou provozního úvěru, který byl ale zajištěn výrobním areálem. Znalkyně také nerozlišovala pohledávky splatné od nesplatných. Znalkyně ale potvrdila to, co obviněný uváděl ve výslechu, totiž že k úhradě závazků společnosti D. P. ve vztahu ke společnosti T. docházelo bezprostředně po obdržení úhrady od společnosti F. A. Posudek také osvědčuje, že společnost D. P. mohla díky zůstatku na účtu své splatné závazky vůči společnosti T. uhradit. Ze skutečnosti, že společnost D. P. své závazky neuhradila, ač na úhradu měla k úhradě prostředky, lze dovozovat pouze civilní odpovědnost v důsledku prodlení se splněním závazku, nikoli odpovědnost za pomoc k trestnému činu zpronevěry či k pokusu pojistného podvodu. Společnosti T. z obchodního styku se společností D. P. žádná škoda nevznikla, nikdo se ani z těchto obchodních vztahů neoprávněně neobohatil. Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud obviněný M. L. uplatnil námitku existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, s tímto názorem se nelze ztotožnit. Jím vznesené námitky v dovolání, resp. v jeho podstatné části, směřují mimo dosah uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Brojí v nich totiž výhradně proti hodnocení důkazů, k němuž přistoupily soudy ve věci činné. Na podkladě vlastního přehodnocení provedených důkazů, resp. odmítnutí způsobu hodnocení ze strany soudů, se obviněný v dovolání nadále vymezuje vůči skutkovým zjištěním soudu nalézacího a soudu odvolacího. Námitka obviněného L., že soudy správně neposoudily otázku časové působnosti trestních zákonů, je uplatněna právně relevantně, nikoli však opodstatněně. Soudní praxe se s otázkou, zda je možno považovat za trestný nejen závadný způsob jednání při uzavírání prvotní smlouvy, ale i jednání při sjednávání dodatků či změn předmětné smlouvy, vypořádala zejména v případě skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, tedy u trestného činu, u něhož i po přijetí trestního zákoníku zůstalo zachováno slovní spojení „ při sjednávání úvěrové smlouvy “, viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 687/2013. Z hlediska skutkové podstaty pojistného podvodu podle §250a tr. zák. lze považovat za proces sjednávání úvěrové smlouvy jako takové i postup při doplňování smlouvy a jejích změnách, pokud u těchto dodatků a doplňků platí, že jde o nedílnou součást této smlouvy. To lze prohlásit i o předmětných přihláškách pohledávek na evidenčních kartách a o jejich akceptaci ze strany pojišťovny, neboť tímto postupem docházelo k upřesnění předmětu pojistné smlouvy, resp. k její změně a doplnění konkretizovanými údaji. Mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) se nachází námitka obviněného J. K., v níž odvolacímu soudu vyčítal jeho procesní postup, při němž nepřistoupil ke zrušení rozsudku prvoinstančního soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a nevrátil mu věc s požadavkem na řádné odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Obviněný namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, k čemuž zejména argumentoval porušením čl. 6 Úmluvy a též čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Pokud tedy obviněný namítl, že toto jeho právo bylo porušeno, jde o námitku procesní. Nadto argumentace obviněného neodpovídá porušení práva zakotveného v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. K porušení práva obviněného dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nedošlo, neboť toto právo bylo naplněno tím, že podal odvolání a odvolací soud o něm věcně rozhodl. Součástí práva na přezkum výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně není právo na vydání určitého rozhodnutí, ani právo na určitý procesní postup. V postupu odvolacího soudu, který i s poukazem na stáří věci pragmaticky v zákonných mezích nepřistoupil na tzv. soudní ping pong, tedy nelze spatřovat nepřípustné upřednostnění zásady rychlosti řízení před právem obviněného na spravedlivý proces. Parametry uplatněného hmotněprávního důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) v jistém ohledu vykazují námitky obviněného J. V., jež se vztahují k nesprávnému posouzení jeho pomoci k trestné činnosti hlavních pachatelů z důvodu narušení zásady akcesority účastenství, když obviněný jen stručně bez bližšího vysvětlení namítl, že obvinění L. a K. byli odvolacím soudem odsouzeni za jiný skutek, než k němuž jim měl poskytnout pomoc. Do jisté míry má námitka dovolatele reálný základ, neboť odvolací soud učinil závěr o samostatném pachatelství obviněného K. a obviněného L., což mělo mj. vliv i na výši škody, kterou bylo možno každému z těchto obviněných přičíst. Tato změna v právním posouzení nicméně neměla vliv na právní kvalifikaci zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, která zůstala zachována u hlavních pachatelů. Z toho ovšem mj. vyplývá, že ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zůstalo zachováno i v případě obviněného J. V., který se trestné činnosti hlavních pachatelů měl účastnit jako pomocník (podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku). Posouzení jednání obviněného K. a obviněného L. jako dvou samostatných trestných činů, na nichž se měl účastnit obviněný V., však mělo za následek především to, že jejich jednání, které bylo původně posuzováno jako jeden skutek, bylo rozděleno na dva samostatné skutky. Účastenství přitom sice může mít za okolností předpokládaných §116 tr. zákoníku povahu pokračujícího trestného činu, akcesorita účastenství však vylučuje, aby bylo jako jeden pokračující trestný čin posouzeno účastenství na trestných činech různých pachatelů (R 61/1994). Jde-li v daném případě o dva samostatné skutky, dva samostatné trestné činy, za něž jsou stíháni zcela odlišní pachatelé, jak dovodil odvolací soud, je nutno odpovídající závěry přijmout i ve vztahu k obviněnému V., jakožto pomocníkovi. Vzhledem k závislosti pomoci jako jedné z forem účastenství a její trestnosti na trestném činu přímého, hlavního pachatele, je z důvodu existence dvou různých pachatelů vyloučeno pokračování. Tak, jak k věci a trestní odpovědnosti hlavních pachatelů přistoupil odvolací soud, by tedy bylo v případě trestné činnosti obviněného V. odpovídající posouzení jako dvou zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K této změně právního posouzení nicméně odvolací soud přistoupit nemohl, jelikož by se jednalo jednoznačně o změnu v neprospěch obviněného. Státní zástupkyně si odvolání v neprospěch obviněného V. do výroku o vině odvolání nepodala a zásada zákaz reformationis in peius takový postup zapovídá. Právní relevanci nemá ani ten názor obviněného, že popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě se neshoduje doslovně s popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně (námitka totožnosti skutku). Nadto jde o námitku, s níž se odvolací soud ve svém rozhodnutí již výstižně vypořádal (body 85. – 90. odůvodnění rozsudku). K tvrzeným nedostatečným obsahovým náležitostem skutkové věty z odsuzujícího rozsudku lze jen ve stručnosti uvést, že prvoinstanční soud v popisu skutku posouzeného v případě obviněného V. jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku vyjádřil dostatečným způsobem všechny podstatné okolnosti. Ohledně dovolání obviněného E. K. lze ve stručnosti zopakovat to, co bylo již uvedeno k podstatné části dovolání obviněného M. L. I v tomto případě nemají v dovolání uplatněné výhrady z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) povahu právně relevantních námitek. Jde totiž o námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či o námitky, kterými dovolatel vytýká odvolacímu soudu neúplnost provedeného dokazování. Obvinění L. a K. se pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) domáhali dále revize výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti, resp. žádali mimořádné snížení trestu odnětí svobody s tím, že uložený trest zejména nezohledňuje plně dobu, která uplynula od spáchání skutku a celkovou délku trestního řízení. Co se týká námitky obviněných, že jim byl uložen nepřiměřeně přísný trest, byť s poukazem na délku trestního řízení a dobu, jež uplynula od spáchání skutku, je možno uvést, že požadavek na mimořádné snížení trestu odnětí svobody není možno v dovolacím řízení právně relevantně uplatnit pod dovolateli deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem. V případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku jde o dobrodiní zákona, které není nárokové. Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení k námitce státní zástupkyně s opodstatněností tak mírných trestů a s jejich mimořádným snížením neztotožnil. Dále uvedl, že odvolací soud si tento svůj přístup v odůvodnění svého rozhodnutí obhájil. V uvedené věci není důvodné délku řízení necelých šest let vzhledem k sofistikovanosti a poměrné specifičnosti trestné činnosti, a to i s přihlédnutím k procesnímu vývoji řízení, vyhodnotit jako zcela zásadně nepřiměřenou v tom smyslu, že by to muselo, byť ve spojení s dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, jednoznačně vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, a pokud tak soud neučinil, znamenat jeho libovůli. Opětovně je zde totiž nutno zdůraznit přitěžující okolnosti, tzn. spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, zneužití ke spáchání trestného činu svého zaměstnání, postavení nebo funkce, výši způsobené škody a v případě obviněného K. rozsah a dobu páchání trestné činnosti. S ohledem na tyto okolnosti lze považovat za přiměřenou kompenzaci doby uplynuvší od trestné činnosti a délky trestního řízení uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 5 tr. zákoníku, bez nezbytného přistoupení k mimořádnému snížení trestu. Nepodmíněné tresty odnětí svobody nelze rozhodně v případě obou dovolatelů pokládat za nepřiměřené, uváží-li se, že byly uloženy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby předvídané trestním zákoníkem pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 5, u něhož trestní sazba činí 5 až 10 let. V případě obviněných není použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku případné, neboť jde o fakultativní postup, k němuž soud může, ale nemusí přistoupit. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. L. a P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Dále navrhl, aby dovolání obviněných J. K. a E. K. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (ve znění účinném do 31. 12. 2021) podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných M. L. a P. V. Dovolání obviněného P. V. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze pak, byť s určitou mírou tolerance, podřadit námitku obviněného vztahující se k nesprávnému posouzení jeho pomoci k trestné činnosti hlavních pachatelů, a to z důvodu porušení zásady akcesority účastenství. Obviněný zde namítl, že obvinění M. L. aj. K. byli odvolacím soudem odsouzeni za jiný skutek, než k němuž jim měl poskytnout pomoc, aniž by tuto námitku blíže konkretizoval. Právní nauka definuje účastenství (v užším smyslu) jako trestně součinné, úmyslné jednání, nepřímo zaměřené vůči individuálnímu objektu určitého úmyslného hlavního trestného činu, pokud došlo alespoň k pokusu o hlavní trestný čin (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 363). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství, a přichází v úvahu jenom ve vztahu k trestnému činu individuálně určitému. Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (k tomu též č. 39/1983 Sb. rozh. tr.). Hlavním trestným činem se rozumí trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu je pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně naplní některou z podmínek uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Je třeba podotknout, že akcesorita účastenství neznamená, že trestní stíhání a odsouzení účastníka je závislé na trestním stíhání hlavního pachatele a je podmíněno jeho odsouzením. O vině a trestu pachatele a účastníka může být rozhodnuto odděleně různými rozsudky, přičemž rozsudek ohledně účastníka může předcházet odsuzujícímu rozsudku pachatele. Lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004, v jehož odůvodnění přímo dovolací soud konstatoval, že bez ohledu na skutečnost, že hlavní pachatel nebyl pro skutek, jímž naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., dosud trestně stíhán, lze jednání účastníka posoudit podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Umožňují-li to provedená skutková zjištění, lze závěr o vině hlavního pachatele vyřešit jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., protože se jedná o otázku, kterou musí orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně. Z výše uvedeného vyplývá, že se nejedná o překážku, je-li na rozdíl od účastníka ohledně hlavního pachatele rozhodnuto odvolacím soudem o zrušení výroku o vině z rozsudku prvoinstančního soudu a znovu rozhodnuto o jeho vině v odvolacím řízení. Lze se ztotožnit se státním zástupcem, že jde pouze o odlišný způsob rozhodování v průběhu trestního procesu, který představuje procesní řešení otázek spojených s trestní odpovědností hlavního pachatele, o níž jinak pochyb není, a proto nebrání vyvození závěru o trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu hlavního pachatele a rozhodnutí o jeho vině již v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, který je odvolacím soudem jen potvrzen. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že obvinění M. L. a J. K. byli odvolacím soudem odsouzeni za ty skutky, k nimž jim obviněný poskytl pomoc, za což byl také uznán vinným. Odvolací soud ve svém rozsudku učinil (a to i ohledně hlavních pachatelů M. L. a J. K.) pouze dílčí změny a upřesnění v popisu skutků oproti tomu, jak byly vymezeny v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž změna v právním posouzení jejich jednání jako pokusu zločinu pojistného podvodu se obviněného P. V. přímo netýkala, neboť nebyl uznán vinným z pomoci k pokusu tohoto trestného činu. Nejvyšší soud takto formulovanou námitku obviněného P. V. považuje za zjevně neopodstatněnou. V projednávaném případě však Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze skutečně trpí vadou, kterou však z podnětu odvolání obviněného nebylo možno napravit. Odvolací soud v rámci svého rozsudku jednání obviněného J. K. oddělil od předchozího jednání obviněného M. L., které má za dokonané dnem 30. 9. 2008. Dospěl tedy k závěru o samostatném pachatelství obviněného J. K. a obviněného M. L., což ovlivnilo mj. výši škody, kterou bylo možno každému z těchto obviněných přičíst. Tato změna v právním posouzení nijak neovlivnila právní kvalifikaci zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jež zůstala zachována u obou shora označených obviněných coby hlavních pachatelů. Z toho plyne, že ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zůstalo zachováno i v případě obviněného P. V., který se trestné činnosti hlavních pachatelů měl účastnit jako pomocník (podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku). V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že posouzení jednání obviněného M. L. a obviněného J. K. jako dvou samostatných trestných činů, na nichž se měl účastnit obviněný P. V., mělo za následek především to, že jejich jednání, které bylo původně posuzováno jako jeden skutek, bylo rozděleno na dva samostatné skutky. Ze zásady akcesority účastenství mimo jiné vyplývá, že účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §116 tr. zákoníku (srov. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Pokud jde v posuzovaném případě o dva samostatné skutky, dva samostatné trestné činy, za které jsou stíháni zcela odlišní pachatelé, jak vyplývá z rozhodnutí soudu druhého stupně, pak je třeba přijmout odpovídající závěry i ve vztahu k obviněnému P. V. jako pomocníkovi. Vzhledem k závislosti pomoci jako jedné z forem účastenství a její trestnosti na trestném činu přímého, hlavního pachatele, je z důvodu existence dvou různých pachatelů vyloučeno pokračování. Tak, jak k věci a trestní odpovědnosti hlavních pachatelů přistoupil odvolací soud, bylo by u trestné činnosti obviněného P. V. odpovídající posouzení jako dvou zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z toho je zřejmé, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou, kterou však z podnětu odvolání obviněného odvolací soud nemohl napravit, jelikož by se jednalo jednoznačně o změnu v neprospěch obviněného. Státní zástupkyně si odvolání v neprospěch obviněného P. V. do výroku o vině odvolání nepodala a zásada zákaz reformationis in peius takový postup zapovídá. K námitce porušení principu totožnosti skutku je předně třeba připomenout, že tato námitka není způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod, neboť se jedná o námitku ryze procesní. Nadto se jí též zabýval odvolací soud (viz str. 39-40 rozsudku odvolacího soudu), který se s ní správně vypořádal. Lze k tomu jen dodat, že ani Nejvyšší soud neshledal porušení principu totožnosti skutku úpravou skutkové věty soudem prvního stupně (oproti usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 390-403 tr. spisu a obžalobě na č. l. 1739-1762 tr. spisu), neboť nedošlo k takovému posunu, že by skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně nebyl tím samým, který byl popsán předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že „totožnost skutku“ je pojem procesní, který je úzce spjat s obžalovací zásadou. Je podstatný pro posouzení, zda i při případných změnách skutkových zjištění v průběhu trestního řízení promítajících se do popisu skutku se stále ještě jedná o tomtéž skutku, pro který bylo vedeno předchozí trestní stíhání. Trestní stíhání se vede pro skutek, který musí být od samého počátku až do konce trestního stíhání týž, tedy musí být totožný, a to už od zahájení trestního stíhání, přes podání obžaloby, až po konečné rozhodnutí soudu. Jak plyne z odborné literatury (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722; JELÍNEK, J. Trestní právo procesní . 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a násl.) a dosavadní soudní praxe (např. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), totožnost skutku bude zachována, bude-li zachována totožnost jednání a totožnost následku, popřípadě alespoň totožnost jednání, anebo alespoň totožnost následku, a to alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (např. rozhodnutí č. 9/1972, 23/1972, 64/1973, 33/1974, 1/1996, 40/2001 Sb. rozh. tr.). Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a není možné rozhodnout o každé z nich jiným výrokem. Určitou výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (§11 odst. 3, §12 odst. 12 tr. ř.) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku). Na zachování totožnosti skutku nemají přitom vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu. V nyní posuzované věci je dovolací soud přesvědčen, že byla zachována totožnost skutku, když jednání je v obžalobě pojato velmi široce, a to ohledně všech pěti obviněných, a popis skutku byl pouze upřesněn a konkretizován o údaje, které vyšly najevo v rámci dokazování a které se ukázaly být podstatné. Je třeba zdůraznit, že jak ve sdělení obvinění, tak v obžalobě je výslovně vyjádřen úmysl vylákat pojistné od poškozené pojišťovny (v úmyslu získat pojistné plnění). Úmysl vyvést majetek ze společnosti T. výslovně v popisu skutku ve sdělení obvinění ani v obžalobě vyjádřen není, avšak je zřejmý z popisu jednání – obvinění podle popisu skutku věděli, že k obchodu s hasební technikou fakticky nedošlo a že jediným, kdo v řetězci do transakce zapojených společností platil, byla společnost T. Z podané obžaloby je zřejmé, že přihlášení fiktivních pohledávek do pojištění muselo předcházet jejich vytvoření. Není tedy pochyb o tom, že zásada totožnosti skutku byla v projednávané věci zachována. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného ohledně nedostatečných obsahových náležitostí skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně, neboť v popisu skutku posouzeného v případě obviněného P. V. jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) a §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku vyjádřil dostatečným způsobem všechny podstatné okolnosti. Je uvedeno, v čem spočívá objektivní stránka trestného činu hlavních pachatelů (přičemž následné rozdělení skutku na dva samostatné trestné činy dvou hlavních pachatelů se na vlastním konkrétním obsahu skutkové věty podstatným způsobem neprojevilo) i jakým způsobem měl těmto být obviněný nápomocen, tj. jakým svým jednáním obviněný pomohl hlavním pachatelům v přisvojení si majetkových hodnot jiného. Obviněný však nezohlednil příslušný kontext celého popisu přisouzeného jednání, tj. včetně tzv. návětí, kde byli jmenovitě vymezeni hlavní pachatelé, jakož i subjektivní a objektivní stránka přisouzeného trestného činu. Z popisu skutku lze dovodit i skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění na straně účastníka ve vztahu k zapojení společnosti P. do trestné činnosti a její roli v systému. I dle Nejvyššího soudu připomenuté skutkové okolnosti vyjadřují, a to i s ohledem na celé znění tzv. skutkové věty a odůvodnění rozsudků, výstižně a v postačující míře podíl účasti obviněného P. V. na konstatované fiktivní obchodní spolupráci. Dovolání obviněného M. L. Obviněný M. L. v rámci dovolání předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). V jeho rámci namítl, že závěry, které soudy obou stupňů vyvodily z provedených důkazů, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a netvoří logický a uzavřený řetězec vzájemně na sebe navazujících usvědčujících důkazů, nelze z nich tedy vyvodit závěr o dovolatelově vině. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. L. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), v části svého dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně své výpovědi, výpovědí obviněných R. Z. a J. K., výpovědi svědkyně Č., listinných důkazů – rámcové smlouvy, tzv. oběhových formulářů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání v této části na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že uvedeného jednání nedopustil, resp. že se jednalo pouze o převzetí obchodního rizika v rámci obchodní strategie v obchodních vztazích s předpokladem možného zisku obchodní marže z poskytnutého plnění a snahu „udržet“ si dlouhodobého obchodního partnera. Dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Lze uzavřít, že obviněný sice obsahově deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenými zločiny. Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání namítl tzv. extrémní rozpor (nesoulad). V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě tzv. extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže). Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, kterými byly objasněny obchody, v jejichž rámci byly vyvedeny finanční prostředky ze společnosti T., dále v důkazech, jimiž byl objasněn průběh posuzovaných transakcí, a také to, na základě jakých dokladů byly uskutečněny, jak vysoká částka byla odčerpána, jak bylo s touto částkou dále naloženo, jak se tyto transakce lišily od běžné obchodní praxe atd. V důkazech mají odpovídající podklad také zjištění týkající se toho, že právě obviněný (mimo jiné) měl z pozice své funkce obchodního ředitele T. rozhodovací pravomoci ve vztahu k určitému majetku poškozené společnosti a tento majetek mu byl svěřen. Vzhledem k tomu, že se svěřeným majetkem nakládal v rozporu se zájmy svého zaměstnavatele, tj. poškozené společnosti T., neboť nečinil vše pro to, aby majetek zaměstnavatele ochránil, naopak prostřednictvím řetězce společností vědomě majetek společnosti skrz platby za fiktivně vytvořené pohledávky snižoval. Soudy obou stupňů, především soud druhého stupně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I./1., 2.) a pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se zabýval důkazy provedenými před soudem prvního stupně a jejich hodnocením. Soudy se zabývaly obhajobou obviněného, že se jednalo o běžnou obchodní praktiku v rámci strategie převzetí obchodního rizika (a to včetně případné odpovědnosti dalších osob z vedení společnosti T., podílejících se v určité míře na obchodování) a s tímto způsobem obhajoby se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly, když ji odmítly a vysvětlily, z jakých důvodů. Rovněž vysvětlily, proč role obviněného v kolečku předkládání, schvalování a uzavírání obchodů není pouze okrajová. Odvolací soud se v napadeném rozsudku vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly obdobné námitkám dovolacím. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Procesní zásadu in dubio pro reo soudy neporušily. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Obviněný M. L. rovněž uvedl, že soudy nesprávně posoudily otázku časové působnosti trestních zákonů. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tato námitka uplatněna právně relevantně, jedná se však současně o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný v jejím rámci uvedl doslovný výklad ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. a jeho srovnání s doslovným zněním §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž na základě tohoto porovnání dospěl k závěru, že před nabytím účinnosti trestního zákoníku nebylo vůbec trestné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů v souvislosti se změnou pojistné smlouvy. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jedině jednání obviněného M. L. bylo dokončeno za účinnosti tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, avšak s ohledem na způsobenou škodu, která více než 3x překračuje částku 5 mil. Kč, soud posoudil jednání i tohoto obviněného podle tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, a to s ohledem na výši trestní sankce kvalifikované skutkové podstaty jak trestného činu dle §206 odst. 5, tak trestného činu dle §210 odst. 6, které jsou pro obviněného M. L. příznivější, než sankce za stejné trestné činy, pokud by byly posuzovány podle tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Soudem zvolená právní kvalifikace podle nově účinného tr. zákoníku je u obviněného M. L. příznivější proto, že soud jeho jednání kvalifikoval nad rámec obžaloby jako (primárně) trestný čin zpronevěry, přičemž trestnou činnost stejného pachatele nelze u jednotlivých jeho trestných činů posuzovat podle trestních zákonů s rozdílnou účinností. Přestože základní skutková podstata trestného činu pojistného podvodu dle tehdy účinného ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. byla užší než dnes, přesto v sobě zahrnovala jednání pachatele, který při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (tedy popisovala jednání, pro které byl obviněný M. L. nynějším rozsudkem shledán vinným) . Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jednání, jež je obviněným kladeno za vinu, se dopustili za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, podle kterého se pojistného podvodu podle §250a dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Ač není změna pojistné smlouvy (na rozdíl od znění §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) v ustanovení §250a tr. zák. výslovně uvedena, v teorii i soudní praxi byla změna smlouvy podřazována pod pojem uzavření smlouvy, neboť jde o stejný princip jednání stran, který má stejný význam a důsledky. Jednání obviněných M. L. a J. K. tedy naplňuje znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 5 tr. zák. Protože však pro posouzení podle pozdějšího trestního zákona je v důsledku mírnějšího trestního postihu za trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (trest odnětí svobody na pět až deset let) příznivější užití trestního zákoníku, je závěr soudu prvního stupně o aplikaci trestního zákoníku správný. V této souvislosti je třeba podotknout, jak správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, že formulace pojistného podvodu v trestním zákoníku byla upřesněna s ohledem na zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2009, který pojem „sjednávání pojistné smlouvy” neznal a užíval pojmy „uzavírání pojistné smlouvy” a „změna pojistné smlouvy”. V případě skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu se přijetím trestního zákoníku nic nezměnilo na osnově a důvodech, proč byl pojistný podvod jako jeden ze zvláštních typů podvodů do trestního pořádku zaveden. Stalo se tak novelou trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb., jímž byl do tr. zák., s účinností od 1. 1. 1998, doplněn trestný čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák., tj. před nabytím účinnosti zákona o pojistné smlouvě. Důvodem zavedení zvláštních skutkových podstat podvodů bylo to, že soudní praxe zejména v devadesátých letech minulého století ukázala nedostatky obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., podle níž bylo možno jen obtížně postihovat jednání, která skutkové podstaty pojistného podvodu, úvěrového podvodu a dotačního podvodu trestají. Uvedený zákon použil v případě pojistného i úvěrového podvodu totéž slovní spojení navázané na uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, a to, že k takovému jednání muselo dojít při sjednávání (pojistné, resp. úvěrové) smlouvy. Za sjednávání pojistné smlouvy je třeba považovat jak postup při uzavírání pojistné smlouvy, tak i postup při její změně, neboť i projednávání takové změny pojistné smlouvy má zpravidla podstatný vliv na placení pojistného a rozsah plnění ze strany pojistitele, nastane-li pojistná událost, přičemž i v tomto případě platí povinnost odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojistitele. … Při sjednávání pojistné smlouvy je tedy nezbytné, aby jeden z účastníků předložil návrh na uzavření (změnu) pojistné smlouvy (návrh nemusí vždy předkládat pojišťovna) a účastník, kterému je tento návrh určen, musí jeho obsah v nezměněné podobě a v určené lhůtě akceptovat při vzájemné shodě vůle (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon, 6. vydání, 2004, s. 1486-1494). Z hlediska skutkové podstaty pojistného podvodu podle §250a tr. zák. lze považovat za proces sjednávání úvěrové smlouvy rovněž postup při doplňování smlouvy a jejích změnách, pokud u těchto dodatků a doplňků platí, že jde o nedílnou součást této smlouvy. To lze prohlásit i o předmětných přihláškách pohledávek na evidenčních kartách a o jejich akceptaci ze strany pojišťovny, neboť tímto postupem docházelo k upřesnění předmětu pojistné smlouvy, resp. k její změně a doplnění konkretizovanými údaji. Dodatek a obsahové doplnění pojistné smlouvy má za situace, kdy je její nedílnou součástí a kdy se jím upravuje některá z jejích obsahových součástí (např. předmět smlouvy), svou skutečnou podstatou charakter této smlouvy. Námitka dovolatele, že v případě ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. nebylo v souvislosti se změnou pojistné smlouvy trestné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů, tedy nemůže obstát. Dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dále zkoumal, zda i dovolání obviněného J. K. splňuje kritéria jím uplatněného, popř. jiného dovolacího důvodu. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dovolací soud dospěl k závěru, že obviněným vznesená dovolací námitka (v rámci které namítal nesprávný procesní postup odvolacího soudu, když nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a nevrátil mu věc s požadavkem na řádné odůvodnění tohoto rozsudku) neodpovídá jím uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), jakož ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v taxativním výčtu §265b odst. 1 tr. ř. Ve svém dovolání obviněný namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména čl. 6 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Podle uvedeného čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon. Zde lze přisvědčit názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se jedná o námitku procesní, přičemž argumentace obviněného neodpovídá porušení práva zakotveného v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Právo obviněného dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nedošlo, neboť toto právo bylo naplněno již tím, že obviněný podal odvolání a odvolací soud o něm věcně rozhodl. Součástí práva na přezkum výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně není právo na vydání určitého rozhodnutí ani právo na určitý procesní postup. V daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na výhrady výše jmenovaných obviněných v souvislosti s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, když oproti rozhodnutí prvostupňového soudu je toto druhostupňové rozhodnutí v souladu s požadavky vymezenými v §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný v rámci této námitky použil z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pouze „vybrané“ pasáže, které vytrhl z celkového kontextu toho, jak odvolací soud svůj postup zdůvodnil. Odvolací soud připustil k námitkám obviněných, že došlo k porušení ustanovení §125 tr. ř., a konstatoval neúplnost, chaotičnost a nedbalost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na druhou stranu ovšem zdůraznil, že z napadeného rozsudku jsou zřejmé hlavní argumenty, které vedly soud prvního stupně k závěru o vině obviněných. Obsahu odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí přiznal také stručné úvahy o právní kvalifikaci a o trestu. Vrchní soud uzavřel, že i když má vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně značné výhrady, základní úvahy soudu jsou z něj zřejmé, a s ohledem na stáří trestní věci by nebylo namístě postupovat podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušit napadený rozsudek pro jeho nepřezkoumatelnost a trvat na řádném odůvodnění. Právním úvahám soudu prvního stupně vytkl, že nereagoval na pokyny uložené mu předchozím zrušujícím usnesením odvolacího soudu. Z následné části odůvodnění rozsudku pak vyplývá, že se jednalo především o posouzení pojmů „sjednání pojistné smlouvy“ a „uplatnění nároku na plnění“ v souvislosti s přihlašováním pohledávek evidenčními kartami. Z uvedeného vyplývá, že uvedené vady nebyly takového rázu, aby je odvolací soud nemohl sám odstranit, a ve věci rozhodnout již v odvolacím řízení bez nutnosti vrácení věci. Je třeba podotknout, že možnosti odvolacího soudu k vydání rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně (§259 odst. 1 tr. ř.) navazujícího na současné zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části z některých důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř. jsou zásadně omezeny a měly by být ve srovnání s rozhodnutím podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnutím spíše výjimečným. K výraznému posílení apelačního principu při rozhodování o odvolání přitom (již k 1. 1. 2002) došlo v souladu se zásadami rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat nepřípustné upřednostnění zásady rychlosti řízení před právem obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud v dostatečné míře zhojil nedostatky v hodnotících úvahách rozhodnutí soudu prvního stupně a naplnil tak v dostatečné míře ústavněprávní požadavek, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V dané věci přitom nebylo shledáno ani to, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Nejvyšší soud neshledal v dané věci žádné pochybnosti o tom, že skutkové závěry soudu prvního stupně stran obviněným rozporované části skutku mají oporu v provedených důkazech. Navzdory řádnému provedení výše uvedených důkazů soudem prvního stupně je však namístě konstatovat, že odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje nedostatky stran vyjádření toho, o které konkrétní důkazy svá skutková zjištění soud prvního stupně opřel. Tyto nedostatky ovšem byly zhojeny odvolacím soudem a Nejvyšší soud tedy k tomuto odkazuje na dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu, a to především na body 84, 91, 94 až 108 jeho odůvodnění, v nichž se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněného rozporující zjištěný skutkový stav nemohou obstát, a proč se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Ohledně namítané nedostatečnosti odůvodnění subjektivní stránky činu dovolatele je možné obecně přisvědčit, že tato je pojata poměrně stroze. Nelze však dospět k závěru, že by došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba posuzovat celistvě. Odvolací soud stupně podal přesvědčivé a svým rozsahem zcela dostačující úvahy stran hodnocení důkazů, přičemž na tyto navázal, sice stručným, ale v závěru správným hmotněprávním hodnocením. Na dodržení požadavků spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Úmluvy, je třeba nahlížet komplexně. Závěr o případném porušení zmíněného práva je nutno založit na pečlivém uvážení a hodnocení řízení jako celku. V předmětné věci rozhodně nelze hovořit o situaci, kdy odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo právě jako celek natolik lakonické či nedostatečné, aby vyžadovalo kasační zásah dovolacího soudu. Je z něj totiž dostatečně zřejmé, z jakých úvah soud vycházel, když navazoval svým hmotněprávním posouzením skutku. Dovolání obviněného E. K. Obviněný E. K. v rámci dovolání předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že obviněný E. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci svého dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně znaleckého posudku z oboru ekonomiky Ing. Lenky Chvojkové) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. že se jednalo z hlediska společnosti T., o činnost ziskovou, neboť za odklad splatnosti si společnost účtovala úrok, a dále popírá vědomost o tom, že by byly pohledávky z těchto obchodů pojištěny. Dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Lze uzavřít, že obviněný sice obsahově deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedeným trestným činem. Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nyní dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom je nutné uvést, že obviněný ve svém dovolání tzv. extrémní rozpor nenamítl. Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě tzv. extrémního nesouladu. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, která se vztahovala k rozsahu dokazování a k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Předně je třeba upozornit, že ani rozsah dokazování zásadně není oprávněn Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, neboť tyto námitky (doposud) neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Přesto se i k této otázce nad uvedený rámec Nejvyšší soud vyjádří. Ani v tomto ohledu Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil, že by namítaným postupem soudu druhého stupně došlo k porušení práv obviněných na spravedlivý proces, příp. práv na jejich obhajobu. V tomto směru rozhodně nešlo o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000). Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně přitom vyplývá, že se návrhy obviněných na doplnění dokazování vážně zabýval, zdůvodnil, proč ve veřejném zasedání provedl jen některé důkazy a proč jiné důkazy navržené obviněnými nepovažoval pro věc za podstatné a neshledal je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který jim byl kladen za vinu. V souvislosti s tvrzením obviněného E. K., že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné na závěr ještě doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) byl uplatněn obviněnými M. L. a J. K. Obviněný M. L. v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal nepřiměřenost trestu, resp. dožadoval se mimořádného snížení trestu odnětí svobody s tím, že uložený trest zejména nezohledňuje plně dobu, která uplynula od spáchání skutku (po kterou vedl řádný život) a celkovou délku trestního řízení. Obviněný J. K. namítal nezákonnost uloženého trestu, neboť v důsledku odmítnutí aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku se jedná o trest uložený mimo ústavní rámec spravedlivého potrestání a zakládající prvky soudní libovůle. Stejně jako obviněný M. L. namítal taktéž délku řízení. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Tento názor sdílí i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). V souvislosti s obviněnými M. L. a J. K. citovaným ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) může být dán jen v případě, kdy soud toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nesprávně aplikuje a pachateli (nepřípustně) uloží tento druh trestu pod dolní hranicí trestní sazby vážící se k trestnému činu, jímž jej uznává vinným, tedy pod dolní hranicí trestní sazby uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) se naopak nelze domáhat uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby užitím §58 odst. 1 tr. zákoníku, kterak to činí obvinění. K obviněným zvolené argumentaci stran splnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku v dané věci Nejvyšší soud připomíná, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle tohoto ustanovení nemůže být odůvodněno toliko běžně se vyskytujícími skutečnostmi, např. tím, že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat v těch případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu, příp. některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost zvlášť významně polehčující. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem předpokládaný (k tomu srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 463). V daném případě lze přitom odkázat na přesvědčivé a odůvodněné úvahy odvolacího soudu ve vztahu k rozhodování o druhu a výši ukládaného trestu, včetně vyhodnocení případné existence jednotlivých kritérií pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, jež podle závěrů vrchního soudu nebyly v této věci na straně obviněných nijak dány. Odvolací soud v bodech 113 až 115 a 129 odůvodnění svého rozsudku logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal ve vztahu k osobám obviněných M. L. a J. K. (na rozdíl od soudu prvního stupně) za splněné zákonné podmínky pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. že obviněnými v podaném dovolání namítané skutečnosti, včetně jejich dosavadní bezúhonnosti, jakož i faktického postavení při páchání daného jednání, řádně učinil předmětem svých úvah. Je třeba uvést, že samotné aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku v nyní posuzované věci brání absence konkrétních okolností, jejichž intenzita a závažnost by výjimečným způsobem snižovala závažnost daného trestného činu. Jak přitom správně poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, jednalo se o skupinovou věc, poměrně skutkově a časově náročnou a spáchanou sofistikovaným způsobem, přičemž nešlo jen o pochopení systému, v rámci něhož se obvinění trestné činnosti dopouštěli, ale současně o opatřování důkazů, posouzení skutečností z nich vyplývajících, jejich provedení v řízení před soudem a opětovné vyhodnocení. V uvedené věci není důvodné délku řízení necelých šest let vzhledem k sofistikovanosti a poměrné specifičnosti trestné činnosti (a to i s přihlédnutím k procesnímu vývoji řízení) vyhodnotit jako zcela zásadně nepřiměřenou v tom smyslu, že by to muselo, byť ve spojení s dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, jednoznačně vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Zde je totiž nutné zdůraznit přitěžující okolnosti, tzn. spáchání trestného činu s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, zneužití ke spáchání trestného činu jejich zaměstnání, postavení nebo funkce, výši způsobené škody a v případě obviněného J. K. rozsah a dobu páchání trestné činnosti (předmětné trestné činnosti se obviněný J. K. dopouštěl po dobu více, než jednoho roku). S ohledem na tyto okolnosti lze považovat za přiměřenou kompenzaci doby, která uplynula od trestné činnosti a délky trestního řízení, uložením trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §206 odst. 5 tr. zákoníku, bez nezbytného přistoupení k mimořádnému snížení trestu. Současně je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že součástí posouzení soudu byl jak věk obviněných, tak jejich dosavadní bezúhonnost. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolacím soudem stanovený druh a výměra trestu neodporují požadavkům individualizace a přiměřenosti trestu. Garantem zachování těchto zásad při ukládání trestu v každé jednotlivé trestní věci je zákonodárcem nastavené rozpětí zákonné trestní sazby, které je obecně projevem společností vnímané závažnosti a škodlivosti určitého typu protiprávního jednání. Nastavením zákonného rozpětí trestní sazby u každé jednotlivé skutkové podstaty trestného činu je současně zachována možnost zohlednění specifických okolností každého jednotlivého případu, na který daná skutková podstata dopadá, a to nejen optikou osobních poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možností jeho nápravy, ale též s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, který je předmětem daného trestního řízení. Povahou a závažností činu ve smyslu §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je přitom třeba vnímat mimo jiné i způsob, jímž byl čin proveden (tj. včetně charakteru, jenž byl předmětem stíhaného jednání pachatele), jakož i okolností, za kterých byl čin spáchán. Zákonodárcem nastavené rozpětí trestních sazeb u jednotlivých trestných činů přitom příslušným soudům skýtá dostatečný prostor pro zohlednění všech okolností, jež v daném případě náležitým způsobem vystihují povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní poměry pachatele, přitěžující či naopak polehčující okolnosti, plynutí času a další faktory, jejichž prostřednictvím je v rámci aplikační praxe naplňován zákonný princip individualizace trestu. K trestům nově uloženým odvolacím soudem je nutno zopakovat, že tento zdůvodnil, k jakým okolnostem při stanovení výměry trestu odnětí svobody u jednotlivých obviněných přihlédl a jakými úvahami se při tom řídil. Byl-li obviněným v této věci odvolacím soudem v rámci jeho pravomoci zakotvené v §259 odst. 3 tr. ř. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonných trestních sazeb (v případě obviněného M. L. na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, v případě obviněného J. K. těsně nad dolní hranici zákonné trestní sazby), stanovených pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, aniž by byly tímto soudem současně shledány zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze takový postup považovat za odpovídající obviněným zvolenému, příp. jinému zákonnému dovolacímu důvodu, zvláště za situace, kdy vrchní soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, tzn. že podle §125 odst. 1 tr. ř. řádným způsobem vysvětlil, jaké skutečnosti učinil předmětem svých úvah a kterak jednotlivé okolnosti, mající význam z hlediska ukládaného trestu, hodnotil. Současně je třeba konstatovat, že se nejednalo o tresty v takové výši, že by představovaly již neproporcionální zásah do osobní svobody obviněných, a jednalo se tak o tresty extrémně přísné a nespravedlivé. Co se týká dalších námitek obviněných M. L. a J. K., odvolací soud v bodě 129 odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč nemohl v době rozhodování přistoupit na požadavek obviněného J. K. a zohlednit jím tvrzenou starost o otce vysokého věku. Stejně tak odvolací soud nemohl v době svého rozhodnutí přihlédnout ke zhoršení zdravotního stavu obviněného M. L. Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje, že oba dotčené soudy – tedy Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, zvolily v případě dovolatelů při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněných M. L. a P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, jelikož mimo jiné obdobnými námitkami uplatněnými obviněnými v rámci jejich obhajoby se zabývaly již soudy nižších stupňů. O dovolání obviněných J. K. a E. K. rozhodl Nejvyšší soud s ohledem na uplatněné námitky tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu rovněž neshledal žádné důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 2. 2022 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu