ECLI:CZ:US:2023:4.US.2426.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2426/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 20 Co 209/2023-122 v části výroku I., kterou byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 2023 č. j. 39 C 125/2022-100, a ve výroku II., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v tam vymezeném rozsahu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu v jiné věci stěžovatelky vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 378/23 se podává, že vedlejší účastnice jako oprávněná vymáhala po P. T., svém otci, v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Jakubem Effenbergerem, Exekutorský úřad Kolín, pod sp. zn. 219 EX 0300/19 (u Obvodního soudu pro Prahu 3 vedeném pod sp. zn. 36 EXE 2168/2019), běžné a dlužné výživné. Otec vedlejší účastnice převedl v roce 2010 na stěžovatelku, jeho matku, členský podíl v bytovém družstvu představující jeho jediný exekučně vymahatelný majetek. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 5. 2019 č. j. 11 C 123/2012-318, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 19 Co 315/2019-363, bylo rozhodnuto, že dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, uzavřená mezi otcem vedlejší účastnice a stěžovatelkou, je vůči vedlejší účastnici právně neúčinná. Vedlejší účastnice proto může požadovat uspokojení své pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka ušlo. Stěžovatelka byla následně přibrána do uvedeného exekučního řízení.
3. Stěžovatelka navrhla částečné zastavení exekuce, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 856/2011 mohou být předmětem exekučního řízení vedeného vůči její osobě pouze pohledávky vzniklé vedlejší účastnici za jejím otcem do právní moci rozsudku městského soudu č. j. 19 Co 315/2019-363, kterým bylo rozhodnuto o její odpůrčí žalobě, tedy do 10. 12. 2019. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 26. 5. 2021 č. j. 36 EXE 2168/2019-257 tento návrh zamítl. Městský soud usnesením ze dne 22. 10. 2021 č. j. 14 Co 320/2021-352 toto rozhodnutí potvrdil. Oba soudy se vymezily vůči rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011 s tím, že jde o rozhodnutí ojedinělé a vnitřně rozporné. Vymahatelnou pohledávkou na výživném ve smyslu §42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, bylo podle jejich názoru i běžné výživné splatné po dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, byl-li tu v době rozhodnutí o žalobě dluh na výživném a bylo tak možné pro běžné výživné zahájit výkon rozhodnutí. Stěžovatelka v průběhu exekuce zaplatila ve prospěch vedlejší účastnice částku 81 000 Kč, která odpovídala běžnému výživnému za období od ledna 2020 do června 2021.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 2. 2022 č. j. 20 Cdo 16/2022-399 vyhověl dovolání stěžovatelky a uvedená usnesení městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušil. V usnesení vyslovil závěr, že vedlejší účastnice má vůči stěžovatelce vymahatelnou pohledávku podle §42a odst. 1 občanského zákoníku jen v rozsahu nároku na výživné existujícího v době rozhodnutí o odpůrčí žalobě.
5. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 7. 2022 č. j. 36 EXE 2168/2019-452 nově rozhodl tak, že podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, částečně zastavil exekuci vůči stěžovatelce jako povinné, co do jejího provádění pro dluh na výživném splatný po 10. 12. 2021. Usnesením ze dne 1. 8. 2022 č. j. 36 EXE 2168/2019-458 toto rozhodnutí doplnil o výrok II., podle něhož se náhrada nákladů řízení stěžovatelce podle §150 občanského soudního řádu nepřiznává, a to z důvodu rozporu s dobrými mravy. Městský soud následně usnesením ze dne 18. 11. 2022 č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022 rozhodl tak, že výrokem I. změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, který vyšel z chybného data právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě, a exekuci ve vztahu k povinné stěžovatelce zastavil pro výživné splatné po 10. 12. 2019. Výroky II. a III. městský soud rozhodl s odkazem §150 občanského soudního řádu, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani odvolacího řízení nepřiznává.
6. Podle městského soudu by nebylo spravedlivé uložit vedlejší účastnici povinnost náhrady nákladů řízení, protože stěžovatelka si musela být vědoma úmyslu svého syna zkrátit uspokojení pohledávky oprávněné dcery na výživné. V určitém období za něj vyživovací povinnost dokonce sama plnila. Musela tedy počítat s tím, že se vedlejší účastnice jako oprávněná bude domáhat uspokojení své pohledávky z převedeného družstevního podílu. Skutečnost, že vedlejší účastnice nesouhlasila s návrhem stěžovatelky na částečné zastavení exekuce a na pozadí prvorepublikové judikatury Nejvyššího soudu se pokusila vyvolat justiční dialog ohledně platnosti závěrů rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011, nemůže existenci okolností zvláštního zřetele hodných popřít.
7. Ústavní stížnost proti nákladovým výrokům uvedených usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 378/23 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu také dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 20 Cdo 1086/2023-562. Řízení o ústavní stížnosti proti tomuto usnesení a usnesením jemu předcházejícím je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 1553/23 a doposud o ní nebylo rozhodnuto.
8. Stěžovatelka se v jiném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") žalobou proti vedlejší účastnici domáhala z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 81 000 Kč, kterou jí zaplatila v exekuci, ačkoli správně měla být ve vztahu k výživnému vzniklému za období po právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě exekuce zastavena. Vedlejší účastnice v průběhu řízení o této žalobě neúspěšně zaslala dne 23. 2. 2023 částku 81 000 Kč na účet stěžovatelky, který byl v mezidobí zrušen, a platba byla proto vrácena zpět. Dne 7. 3. 2023 zaslala vedlejší účastnice tuto částku na jiný stěžovatelkou uvedený účet. Stěžovatelka následně na jednání konaném dne 13. 4. 2023 vzala žalobu co do částky 81 000 Kč zpět, s čímž vedlejší účastnice souhlasila.
9. V záhlaví uvedeným rozsudkem obvodního soudu bylo řízení o žalobě stěžovatelky co do částky 81 000 Kč zastaveno (výrok I.). Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 58 500 Kč za období od 2. 3. 2022 do 8. 4. 2022 a z částky 81 000 Kč za období od 9. 4. 2022 do 7. 3. 2023 (výrok II.), jakož i náhradu nákladů řízení v částce 43 350,80 Kč (výrok III.).
10. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změněn tak, že se žaloba ohledně úroku z prodlení z částky 81 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 24. 2. 2023 do 7. 3. 2023 zamítá, jinak byl potvrzen (výrok I.). Stěžovatelce nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Obvodní soud sice správně určil počátek prodlení vedlejší účastnice, to však nemohlo trvat po 23. 2. 2023, kdy vedlejší účastnice v souladu s výzvami stěžovatelky poukázala požadovanou částku 81 000 Kč na jí označený účet, a plnění se nezdařilo pro neexistenci tohoto účtu. Stěžovatelka totiž v mezidobí účet zrušila a vedlejší účastnici nesdělila jiné číslo účtu, na které by měla plnění zaslat.
11. Jde-li o náklady řízení, městský soud přisvědčil argumentaci vedlejší účastnice o mimořádných okolnostech případu, představujících důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyni podle §150 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Předmětný spor má původ v chování stěžovatelky (babičky vedlejší účastnice), jež se podílela na z podstaty nemravném právním jednání, učiněném za účelem zkrácení uspokojení pohledávky vedlejší účastnice na výživném vůči jejímu otci a ani po právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě nepřistoupila k dobrovolnému splnění povinnosti vůči vedlejší účastnici, která musela být vymáhána exekučně. Situaci, z níž vzešel žalobní nárok, tak prvotně zavinila stěžovatelka, která je nadto s vedlejší účastnicí v rodinném vztahu. Městský soud poukázal na své usnesení č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022 (viz bod 5 tohoto usnesení), v němž rozhodl o náhradě nákladů řízení obdobně, jakož i na usnesení sp. zn. I. ÚS 378/23, kterým tento závěr aproboval Ústavní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
12. Stěžovatelka tvrdí, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, aniž by pro takovýto postup byly splněny podmínky uvedené v §150 občanského soudního řádu. Použití tohoto ustanovení je podle jejího názoru založeno na extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a ve výsledku je extrémně nespravedlivé či dokonce diskriminační. Městský soud měl neodůvodněně rozlišovat mezi účastníky řízení při použití principu úspěchu ve věci. Zatímco stěžovatelka byla v řízení úspěšná, vedlejší účastnice tvrdošíjně trvala na nedůvodnosti návrhu na částečné zastavení exekuce vedené vůči stěžovatelce a chtěla, aby soudní exekutor vymohl a vyplatil jí částku, na kterou neměla nárok. Městský soud nevzal v potaz ani právní zastoupení vedlejší účastnice advokátem. Advokát, který právně zastupoval vedlejší účastnici, založil svou argumentaci na vadných závěrech, za což by měl nést odpovědnost. Vedlejší účastnice totiž podala odvolání do rozhodnutí, které je založeno na závazném právním názoru Nejvyššího soudu vysloveném v jeho usnesení č. j. 20 Cdo 16/2022-399.
13. Použití §150 občanského soudního řádu bylo podle stěžovatelky nepředvídatelné. I když se vyjadřovala k argumentaci tímto ustanovením obsažené v odvolání vedlejší účastnice, městský soud ani nenaznačil, že by uvažoval o jeho použití. Nedal tak stěžovatelce možnost uplatnit argumenty, které jsou obsaženy v její ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1553/23 a navrhnout důkazy k prokázání vadnosti jeho úvah. Jediným důvodem použití §150 občanského soudního řádu byla existence usnesení městského soudu č. j. 14 Co 336/2022-516, 14 Co 337/2022. Postup městského soudu popírá individuálnost rozhodování a činí z osoby stěžovatelky v jeho očích "bezectnou osobu", a to i přes skutečnost, že to byla právě ona, která se zcela zjevně domáhala svých práv vůči naprosté rezistenci vedlejší účastnice.
14. K zamítnutí žaloby v části týkající se zákonného úroku z prodlení stěžovatelka uvádí, že jde o extrémní nespravedlnost, byť u bagatelního nároku. Stěžovatelka je soudem označována za osobu v prodlení s převzetím plnění závazku, což je naprosto překvapivý závěr jsoucí v extrémním rozporu se skutkovými okolnostmi. Nebylo její povinností, aby po marném uplynutí výzvy sdělovala dlužníkovi již vyzvanému k plnění, že účet, na který mělo být plněno, přestal existovat, navíc za situace, kdy dlužník zjevně nehodlá plnit dobrovolně. Časový odstup výzvy k plnění a pokusu o plnění byl 10 měsíců. Mínila-li by vedlejší účastnice své plnění vážně, pak by se právní zástupci vedlejší účastnice a stěžovatelky spojili a vyjasnili si účet pro plnění. Soud nedůvodně přenesl porušení povinností vedlejší účastnice na stěžovatelku, která neučinila ničeho protiprávního.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
17. Ústavní stížnost směřuje proti věcnému posouzení nároku stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení z částky 81 000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 24. 2. 2023 do 7. 3. 2023, tedy bagatelní částky ve výši přibližně 220 Kč.
18. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí, že zásady spravedlivého procesu se nepochybně musí uplatnit v každém soudním řízení, v němž je rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech jednotlivce, a to i když je jeho předmětem bagatelní částka. Za situace, kdy občanský soudní řád v bagatelních věcech vylučuje co i jen možnost podání odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), lze nicméně obecně předpokládat, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Nesprávné věcné posouzení, jež má svůj základ ve výkladu a použití podústavního práva, Ústavní soud přezkoumává v bagatelních věcech zpravidla jen v případě, že je výsledkem ustálené či naopak nejednotné rozhodovací praxe, která fakticky brání tomu, aby mohlo být ústavně konformního výsledku dosaženo i bez jeho zásahu [např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17 (N 53/88 SbNU 699)].
19. Tyto závěry se plně uplatní i v posuzované věci, v níž je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelkou spatřováno v zamítnutí žaloby co do části úroků z prodlení v bagatelní výši. Městský soud zamítnutí žaloby v tomto rozsahu řádně odůvodnil. Z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout jeho závěru, že vedlejší účastnice plnila na neexistující účet, který jí sdělila stěžovatelka, a od tohoto okamžiku již nebyla odpovědná za prodlení v důsledku prodlení stěžovatelky jako věřitelky (§1968 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nejde o projev extrémní nespravedlnosti ani zde nelze spatřovat extrémní rozpor se skutkovými zjištěními.
20. Stěžovatelka dále namítá procesní pochybení městského soudu, který ji neměl seznámit se svou právní úvahou, že zvažuje použití §150 občanského soudního řádu, a toto ustanovení následně použil, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky.
21. Pro posouzení uplatněných námitek je rozhodné, že ústavní záruky řádného procesu se uplatní nejen při rozhodování soudu ve věci samé, ale také při rozhodování nemeritorním, mohlo-li by jím být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i u rozhodování o náhradě nákladů řízení.
22. Z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. O překvapivé rozhodnutí jde mimo jiné za situace, že účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77)], musí však mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99)].
23. Vedlejší účastnice v odvolání tvrdila, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které podle §150 občanského soudního řádu brání tomu, aby jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení stěžovatelce. Tyto důvody spatřovala v tom, že otec vedlejší účastnice převedl svůj veškerý postižitelný majetek na stěžovatelku, aby se tím vyhnul plnění své vyživovací povinnosti vůči vedlejší účastnici, a stěžovatelka byla s jeho záměrem plně srozuměna a podílela se tak na účelovém vyvedení majetku. Stěžovatelka si byla vědoma uvedené argumentace a v odvolacím řízení se k ní také vyjádřila. Musela předpokládat, že městský soud s ohledem na obsah odvolání bude zvažovat použití §150 občanského soudního řádu [tím se tato věc odlišuje od případů, v nichž odvolací soud sám použil toto ustanovení, aniž by účastníkům řízení vytvořil prostor vyjádřit se k jeho použití, viz stěžovatelkou odkazované nálezy ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337) a ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 72/22]. Nebylo povinností městského soudu, aby za této situace ještě sám stěžovatelce předem sdělil, že zamýšlí použití §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na možnosti se k případnému použití tohoto ustanovení vyjádřit.
24. Jde-li o samotné posouzení podmínek použití §150 občanského soudního řádu, uplatní se zde ústavní záruky řádného procesu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž součástí je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám řádného procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
25. Ustanovení §150 občanského soudního řádu stanoví výjimku z pravidla, že náklady řízení hradí druhé straně ten účastník řízení, který nebyl ve sporu úspěšný, případně, není-li rozhodováno ve věci samé, ten, kdo takovýto výsledek řízení zavinil. Kdokoli podá žalobu k ochraně svého práva, musí počítat s tím, že v případě neúspěchu bude hradit žalované straně náklady řízení. Tento možný následek má ve vztahu k žalobci působit v tom směru, aby předem zvážil, zda jeho žaloba s ohledem na navrhované důkazy má šanci na úspěch. Umožňuje-li uvedené ustanovení zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele, tato výjimka má zamezit tomu, aby povinnost hradit náklady řízení, ať už vznikne na straně žalobce nebo na straně žalovaného, nevedla k nespravedlivému či nepřiměřeně tvrdému výsledku řízení. Při jejím použití musí být posouzeny všechny okolnosti konkrétní věci [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
26. Ústavní soud, obdobně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 378/23, zdůrazňuje, že městský soud odůvodnil použití §150 občanského soudního řádu jednáním stěžovatelky, která si musela být vědoma úmyslu svého syna zkrátit uspokojení pohledávky vedlejší účastnice na výživné a nárok vedlejší účastnice neuspokojila ani po právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě. Právě v tomto vědomém jednání, které městský soud označil za nemravné, spočívala primární nespravedlnost, která vedla k tomu, že vedlejší účastnice byla nucena soudně vymáhat výživné po stěžovatelce. V tomto ohledu nelze městskému soudu vytknout, že by neposuzoval všechny okolnosti konkrétní věci [jak to vyžaduje stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2014/12 (N 134/66 SbNU 89)], především okolnosti související s předprocesním stádiem sporu, chováním účastníků v tomto stadiu či uplatněním nároku [viz stěžovatelkou odkazovaný nález ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)].
27. Městský soud použití §150 občanského soudního řádu v napadeném rozsudku řádně odůvodnil a nelze v něm spatřovat projev svévole ani jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu