ECLI:CZ:US:2023:4.US.2523.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2523/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené Mgr. Květoslavou Křenkovou, advokátkou, sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2023 č. j. 31 Nc 1253/2023-1068, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé S. L. a V. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto o tom, že konkrétní soudkyně Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u okresního soudu pod spisovou značkou 0 P 63/2021.
3. U okresního soudu je vedeno řízení ve věci návrhu otce na změnu péče o nezletilou dceru stěžovatelky. Při nahlížení do spisu vedeného okresním soudem v něm stěžovatelka našla nedatovaný koncept meritorního rozhodnutí ve věci a různé poznámky. Stěžovatelka podala námitku podjatosti soudkyně, jíž autorství konceptu a poznámek připisovala.
4. Soudkyně okresního soudu k podané námitce podjatosti uvedla, že se podjatou necítí a že si koncepty rozhodnutí připravuje vždy jako součást přípravy na jednání. Z toho však podle ní nelze usuzovat na to, jak bude ve věci skutečně rozhodnuto.
5. Následně byla námitka podjatosti předána k vyřízení krajskému soudu, který o ní rozhodl napadeným usnesením. Krajský soud vyšel z dosavadní judikatury Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze, podle níž samotná skutečnost, že si soudce v rámci přípravy na jednání vyhotoví nástin rozhodnutí na základě skutečností již zřejmých ze spisového materiálu, nesvědčí o jeho podjatosti. Zároveň krajský soud konstatoval, že nebyly dány ani jiné skutečnosti, jež by svědčily o podjatosti soudkyně. Proto krajský soud rozhodl tak, že soudkyně z rozhodování není vyloučena.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a kritizuje napadené rozhodnutí. Podle stěžovatelky by v situaci, kdy dosud nebyl vyhotoven soudem zadaný znalecký posudek, musel koncept rozhodnutí obsahovat řadu variant, měl-li by skutečně sloužit deklarovanému účelu přípravy na jednání. Z toho, že koncept obsahoval jedinou variantu, dovozuje stěžovatelka podjatost soudkyně. Tím, že soudkyně nebyla z rozhodování vyloučena, došlo podle stěžovatelky k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že si je vědoma stanoviska pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož je nepřípustná ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, což je i případ její ústavní stížnosti. Namítá ovšem, že její ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy, což dovozuje z toho, že zájem na tom, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce mají i ostatní účastníci opatrovnického řízení. Dále stěžovatelka konstatuje, že opatrovnické řízení je dosud na svém počátku a po stěžovatelce tak nelze spravedlivě požadovat, aby s podáním ústavní stížnosti vyčkávala až na vydání meritorního rozhodnutí a na výsledek řízení o opravných prostředcích proti němu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť se na ni v plném rozsahu uplatní závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23.
10. Ústavní soud dále posoudil, zda posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, což by mohlo odůvodňovat použití výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nedospěl ovšem k závěru, že by tomu tak bylo.
11. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti pro podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Ústavní soud proto musí pečlivě zhodnotit, zda se v projednávané věci použije §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O jeho použití lze uvažovat zejména, existuje-li silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. nebo Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.).
13. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdříve a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. nálezy ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151), ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283), ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139), a usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, ze dne 15. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 360/05, ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12, ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 556/17, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1612/19]. O podstatný přesah naopak nepůjde v situacích ojedinělé, nahodilé povahy, tedy v případech, kdy předmět ústavní stížnost nevykazuje znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem (srov. usnesení ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3863/15 a ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2888/18).
14. Samotná skutečnost, že řízení před obecnými soudy by mohlo trvat dlouhou dobu, nepředstavuje důvod, proč by měla stěžovatelčina ústavní stížnost přesahovat její vlastní zájmy. Připustil-li by Ústavní soud v její procesní situaci možnost podat ústavní stížnost, fakticky by tak svým rozhodováním nahrazoval řízení o opravných prostředcích, které má stěžovatelka k dispozici.
15. Rozhodnutí o tom, že konkrétní soudce není vyloučen z rozhodování ve věci, se týká pouze jednoho konkrétního řízení. Jakkoliv z povahy věci může být takové rozhodnutí důležité i pro ostatní účastníky daného řízení, jak upozorňuje stěžovatelka, nedosahuje tento přesah stěžovatelčiných zájmů úrovně podstatné, jež je požadována zákonem o Ústavním soudu.
16. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí, že by bylo třeba zkoumat ústavnost právních předpisů použitých v řízení před obecnými soudy, či že by bylo třeba zásadním způsobem přehodnotit judikaturu, kterou krajský soud aplikoval. Fakticky stěžovatelka pouze v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, s níž neuspěla v řízení před krajským soudem.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že není namístě postupovat podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, přičemž v souladu s tímto ustanovením nerozhodoval o stížnosti senát, nýbrž pouze soudkyně zpravodajka, neboť i jen té zde přísluší posouzení otázky případného přesahu vlastního zájmu stěžovatelky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 2183/18 (U 10/90 SbNU 625).
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby podle §39 zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost byla projednána přednostně. O tomto návrhu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl s největším urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka