ECLI:CZ:US:2023:4.US.267.23.1
sp. zn. IV. ÚS 267/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Markem Klauzem, advokátem, sídlem U Koupaliště 249, Rapotín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 100 Co 105/2022-1486 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. února 2022 č. j. 30 P 475/2019-1120, 31 P a Nc 341/2019, 31 P a Nc 342/2019, 31 P a Nc 343/2019, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a nezletilých V. S. a K. S. a H. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s právy nezletilých zaručenými v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé pro dobu za trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") [výrok I]. Otci uložil přispívat s účinností od 1. 6. 2019 do 31. 12. 2020 na výživu nezletilého V. částkou 33 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé K. částkou 29 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2021 do 31. 3. 2021 na výživu V. částkou 18 000 Kč měsíčně a na výživu K. částkou 15 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 4. 2021 do 31. 8. 2021 na výživu V. částkou 11 000 Kč měsíčně a na výživu K. částkou 9 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2021 do 31. 1. 2022 na výživu V. částkou 18 000 Kč měsíčně a na výživu K. částkou 15 000 Kč měsíčně s tím, že toto výživné je splatné vždy do patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky. Dále otci uložil s účinností od 1. 2. 2022 přispívat na výživu V. částkou 18 000 Kč měsíčně s tím, že částka ve výši 16 000 Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka 2 000 Kč měsíčně je splatná na spořicí účet vedený na jméno nezletilého a na výživu K. částkou 15 000 Kč měsíčně s tím, že částka ve výši 13 000 Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka ve výši 2 000 Kč měsíčně je splatná na spořicí účet vedený na jméno nezletilé. Matce bylo uloženo, aby spořicí účty dětí pro nezletilé založila a otci toto číslo bezodkladně sdělila s tím, že s prostředky na tomto účtu bude možné nakládat jen se souhlasem rodičů nebo se souhlasem soudu (výrok II). Dlužné výživné pro V. v celkové částce 826 000 Kč a pro K. v celkové výši 716 000 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky ve dvou splátkách, a to 771 000 Kč do 30. 4. 2022 a 771 000 Kč do 31. 7. 2022 (výrok III). Upravil styk otce s nezletilými, a to od čtvrtka každého lichého týdne po skončení vyučování do pondělí každého sudého týdne, kdy je předá do školského zařízení, nebudou-li ve v něm, pak do místa bydliště matky v 8.00 hodin. Dále upravil styk otce s nezletilými v době vánočních, letních, jarních a velikonočních prázdnin a stanovil, že styk v této má přednost před běžným stykem (výroky IV a V). Dále rozhodl, že výroky rozsudku o úpravě styku ve výrocích IV až VI (správně V - pozn. Ústavního soudu) jsou předběžně vykonatelné (výrok VI). Konečně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že otec je povinen přispívat s účinností od 1. 6. 2019 na výživu V. 33 000 Kč měsíčně a na výživu K. 29 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2022 na výživu V. 18 000 Kč měsíčně a na výživu K. 15 000 Kč měsíčně, splatných do každého patnáctého dne měsíce předem k rukám matky (výrok I). Rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2019 do 31. 8. 2022 pro V. ve výši 191 000 Kč a pro K. ve výši 184 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2022 (výrok II). Ve výrocích I a IV až V rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
4. Krajský soud shledal, že konfliktní vztah rodičů trval po celou dobu řízení, a to i odvolacího, když byl demonstrován nejen neúspěšnou snahou soudu o mediaci a rodinnou terapii, ale i snahou otce vystěhovat po rozchodu rodičů ze své nemovitosti studující zletilou dceru matky, napadáním matky, že pracuje v šedé ekonomické zóně, že manipuluje účetnictvím, ve vysílání "klientů - zvědů" k matce do ordinace a cílenou snahou o případné stanovení výživného v co nejnižší částce, napadáním matky, že se chová nezodpovědně, pokud si na úvěr kupuje větší dům než má otec, podáváním trestních oznámení na matku v průběhu opatrovnického řízení (kvůli nezaložení spořicího účtu nezletilým) apod. Spor mezi rodiči je založen na dlouhodobě nevyváženém finančním vztahu rodičů, který byl zjevně pro matku obtížně únosný, v době, kdy zjistila, že ani dům, ve kterém rodiče a děti žijí, nepatří do společného jmění, a nadto tvrdila, že jí otec odmítl vyrovnat její investici do bytu na S., když jí po jeho prodeji vyplatil jen polovinu po odečtení nákladů. V průběhu řízení pak bylo zjevné, že rodiče sice jsou schopni shodnout se na rozsahu faktické péče o nezletilé, nikoliv však o výživném, kdy si otec po celou dobu řízení nepřipouštěl svou zákonnou povinnost přispívat výživným k rukám matky na potřeby dětí, a potřeby dětí uspokojoval pouze na základě svého uvážení. O konfliktním vztahu, zejména obsahem projevu, se mohl krajský soud přesvědčit i v průběhu odvolacího jednání, kde kdykoliv dostal otec možnost se vyjádřit, činil tak konfrontačně a útočně na adresu matky a jejích současných poměrů (i na adresu tehdejšího přítele matky). Matka svou kritiku otce omezovala v zásadě jen na otcovu neochotu přispívat na nezletilé děti výživným k rukám matky a jeho snahu zdiskreditovat matku jako vychovatelku poté, co K. napsala slohovou práci o zamýšlené sebevraždě. Ze všech těchto důvodů ani krajský soud neshledal podmínky pro střídavou péči o nezletilé děti, přičemž přihlížel k argumentaci obou nezletilých, z jakého důvodu chtějí být v převažující péči matky, spočívající ve významné pomoci matky s přípravou do školy, přičemž k tomuto závěru se přiklonil i kolizní opatrovník nezletilých. Jde-li o výživné, krajský soud na základě provedeného dokazování týkající se příjmových položek na účtech otce, jeho investic do finančních nástrojů a nakládání s nemovitým majetkem dospěl k závěru, že výše výživného tak, jak byla stanovena okresním soudem pro první období po rozchodu rodičů, tzn. od 1. 6. 2019, odpovídá příjmovým a majetkovým poměrům otce, zejména jeho životní úrovni a současně i potřebám nezletilých dětí. Nicméně otec dva měsíce před zahájením řízení převedl dva pozemky, které nabyl v roce 2012 za celkovou částku 4 300 000 Kč, minimálně za 4 000 000 Kč bratrovi. Výnosy z prodeje po odečtení otcem tvrzených nákladů účtem otce neprocházejí. Pozemek v katastrálním území R. daroval dceři z prvního manželství v minimální hodnotě kupní ceny cca 2 060 000 Kč za situace, kdy tvrdí a prokazuje, že jeho zdravotní stav se postupně zhoršuje, jak uvedl v účastnickém výslechu v květnu 2020, nemá jiný příjem než 38 000 Kč jako učitel základní školy, a nyní mu byla dokonce přiznána invalidita. Krajský soud pak dospěl k závěru, že se otec vzdal majetkového prospěchu. Protože je obecně známo, že ceny pozemků zejména v nejbližším okolí P. nejenže neklesají, ale naopak stoupají, krajský soud učinil úvahu, že i kdyby cena tří pozemků, které otec převedl na rodinné příslušníky, stoupla jen o 20 % kupní ceny, činila by k dnešnímu dni 7 680 000 Kč. Poměřeno vyživovací povinností otce, která by mohla trvat ještě 10 let, by výnos z prodeje těchto pozemků otci přinesl cca 64 000 Kč měsíčně, spolu s částečným pracovním úvazkem s příjmem ve výši 20 000 Kč čistého měsíčně a invalidním důchodem by příjem otce mohl činit cca 90 000 Kč měsíčně. Při úvaze tohoto předpokládaného příjmu odpovídající výší výživného počínaje 1. 9. 2022 pro V. je částka 18 000 Kč a pro K. částka 15 000 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých upozadily otcovský vzor v jejich výchově, když bezdůvodně odmítly přistoupit ke svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, ačkoli v průběhu celého řízení bylo naprosto zřejmé, že fakticky střídavá péče probíhala po dobu několika let již před vydáním napadeného rozsudku okresního soudu, a to nejméně od ledna 2020, kdy byla oběma rodiči podepsána mediační dohoda o symetrické střídavé péči. Obecné soudy pouze stroze odkázaly na skutečnost, že během řízení byly nezletilé děti vyslechnuty celkem třikrát a že jejich názor, kdy se na začátku přikláněly ke střídavé péči, se později změnil. Obecné soudy se však ani nepokusily zjišťovat, proč nezletilé děti, které jsou ve svém věku ještě stále snadno ovlivnitelné, najednou změnily svůj názor zrovna v období, kdy se spolu s matkou odstěhovaly z otcova domu, čímž došlo k faktickému zvýšení doby strávené s matkou na úkor času stráveného s otcem. Obecné soudy se vůbec nezabývaly úvahou, zda tato náhlá změna v přáních obou nezletilých dětí nemohla být ve skutečnosti způsobena například právě výše popsanými či jinými okolnostmi. Stěžovatel má za to, že odůvodnění napadených rozhodnutí v žádném případě nesplňují požadavky na odůvodnění takového rozhodnutí kladené na obecné soudy ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že z judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že nedostatečná, ba dokonce ani žádná komunikace rodičů nemůže být překážkou pro střídavou péči, přičemž stěžovatel svou argumentaci dále rozvádí.
6. Co se týče stanovení výše výživného, stěžovatel tvrdí, že jeho zdravotní stav se v posledních letech výrazně zhoršil a s velkou pravděpodobností i nadále zhoršovat bude, jak prokazatelně doložil. Proto není, ani nebude nadále schopen dosahovat takových výdělků jako dříve. Což mimo jiné dokazuje též přiznání invalidního důchodu stěžovateli. Tím, že bylo stěžovateli vyměřeno nepřiměřeně vysoké výživné bez stanovení spořicí složky, které je povinen hradit k rukám matky v plné výši, byla stěžovateli zároveň upřena jakákoli kontrola nad tím, jak je s těmito prostředky nakládáno, jakož i možnost ovlivňovat výchovu dětí v oblasti životních hodnot spojených s materiálními statky a jejich řádným opatřováním, finanční gramotností atd. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem, kdy obecné soudy nevzaly v potaz jeho reálné příjmové a majetkové poměry, ale přisvědčily účelovým tvrzením matky a vycházely z údajných "předpokládaných" příjmů, jejichž výpočty však nejsou nikterak exaktně podloženy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je proti napadenému rozsudku krajského soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. Proti těm výrokům rozsudku okresního soudu, které byly změněny rozsudkem krajského soudu, je pak ústavní stížnost z povahy věci nepřípustná.
8. Ke stěžovatelovu tvrzení o porušení základních práv nezletilých (viz výše sub 1 a 5) Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a používání podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o děti a o stanovení rozsahu styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených shledáno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení typu a rozsahu péče. Svá rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnily a na jejich závěrech (sub 4), zejména tom klíčovém, že v této konkrétní posuzované věci nejsou dány zákonné důvody pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
12. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá péče upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, čemuž odpovídá judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, a dále usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15 a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím nejlepší zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
14. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo IV. ÚS 1286/18), splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně souladným postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k závěru o nevhodnosti střídavé péče. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy použily. Napadená rozhodnutí soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilých dětí podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
15. Ústavní soud zastává též obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to ani ve vztahu ke stanovení výživného. Rozhodnutí obecných soudů o výživném tedy nelze označit za rozhodnutí svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele ani nezletilých (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti (viz sub 7) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu