ECLI:CZ:US:2023:4.US.2870.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2870/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti URTENA, SE, sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 21 Cdo 1393/2022-232 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2022 č. j. 58 Co 210/2021-180, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Svekoma, s. r. o., sídlem Družstevní I 195, Slavičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, dále čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla odložit vykonatelnost napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že právní předchůdkyně stěžovatelky JUDr. Kateřina Tomková (dále jen "zástavní věřitelka") se domáhala nařízení soudního prodeje zástavy technologického vybavení a zařízení minipivovaru podle §354 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen ,,z. ř. s."), kterému Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 23 C 385/2015-130, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2018 č. j. 23 C 385/2015-168, vyhověl a nařídil prodej soudní zástavy k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 2 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 72 Co 221/2018-253 potvrdil usnesení obvodního soudu a v odůvodnění připomněl, že řízení o soudním prodeji zástavy je rozděleno na dvě fáze, přičemž v první fázi soud pouze osvědčuje náležitosti uvedené v §358 odst. 1 z. ř. s., tj. zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo a kdo je zástavním dlužníkem, a dokazování ke sporným tvrzením účastníků neprovádí (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). Obvodnímu soudu vytkl, že nepostupoval správně, když dokazování sporných skutečností připustil, neboť k němu může dojít až v průběhu řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 a ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009).
4. Exekuce prodejem soudní zástavy byla zahájena pověřením soudního exekutora vydaným na návrh původní oprávněné usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2018 č. j. 25 EXE 2506/2018-20, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2018 č. j. 25 EXE 2506/2018-23, v průběhu které soudní exekutor připustil, aby do řízení vstoupila na místo původní oprávněné stěžovatelka. Usnesením ze dne 30. 7. 2021 č. j. 25 EXE 2506/2018-135 okresní soud zamítl návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce. Na základě jejího odvolání Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a nařízenou exekuci zastavil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 6 655 Kč a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení o soudním prodeji zástavy ve všech jeho fázích a v obou stupních ve výši 183 896 Kč. Krajský soud zkoumal, zda skutečnosti, jež měl okresní soud za osvědčené, nejsou zpochybněny, přičemž vyhověl námitce vedlejší účastnice, když dospěl k závěru, že z jazykového a logického výkladu zástavní smlouvy nepochybně vyplývá, že zástavou měl být minipivovar, a nikoliv jeho jednotlivé komponenty (zároveň však uvedl, že tato skutečnost nemá vliv na platnost zástavní smlouvy ani nečiní vymezení zástavy neurčitým). Uzavřel, že exekuční titul nepostihuje zástavu, proto exekuci prodejem soudní zástavy není možné provést. Poté, co bylo postaveno najisto, že v řízení byla úspěšná povinná a zavinění na zastavení exekuce nese stěžovatelka, rozhodl krajský soud o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl následné stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné pro soulad usnesení krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí a uvedl, že není důvod, aby byla rozhodná právní otázka (právní hodnocení předmětu zástavy jako věci hlavní) posouzena jinak. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (usnesení ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 nebo ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. 22 Cdo 3747/2020), že posouzení, zda jde o samostatnou věc či o součást věci jiné, záleží na individuální úvaze soudu, kterou lze přezkoumat pouze v rozsahu, zda byla splněna zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, přičemž závěry krajského soudu posoudil jako souladné, a nikoliv zjevně nepřiměřené. Ani další stěžovatelkou formulované námitky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť v rozsahu směřujícím proti zákonnosti náhradové části usnesení krajského soudu je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zbylé námitky, jimiž stěžovatelka brojila proti přezkumu osvědčeného skutkového stavu, jsou jednak co se postupu krajského soudu týče v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2155/2016 nebo ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017) a jednak neopodstatněné, neboť není porušením práva na spravedlivý proces, nebudují-li obecné soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve rozsáhle rekapituluje průběh obou fází řízení o soudním prodeji zástavy prostřednictvím rozboru dílčích částí v nich vydaných rozhodnutí. Podle obsahu námitek, které se v textu ústavní stížnosti vzájemně prolínají, namítá, že nebyly dodrženy ústavní kautely spravedlivého (sc. řádného) procesu a princip legitimního očekávání. V tomto smyslu poukázala na nález ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého krajský soud pochybil, když nařízenou exekuci zastavil, aniž by zvážil případné legitimní očekávání oprávněné, které bylo založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v první fázi řízení soudního prodeje zástavy. S tím úzce souvisí námitky proti nákladovým výrokům, podle kterých krajský soud dostatečně nezvážil všechna kritéria procesního zavinění na zastavení exekučního řízení (s odkazem na nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2856/21), v jehož duchu krajský soud zejména "nezvážil okolnost, že ani obecné soudy chybnou formulaci v podání stěžovatelky neodhalily a právě naopak vydávaly opakovaně rozhodnutí, kterým měly stěžovatelkou formulovaný návrh za správný".
7. Dále má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl její dovolání, neboť její argumentace nesměřovala toliko do nesprávnosti nákladového výroku, nýbrž do popření samotné ústavně zaručené předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
8. Stěžovatelka posléze zpochybňuje právní posouzení povahy movité věci, resp. hodnocení předmětu zástavy krajským soudem. Má za to, že judikatura Nejvyššího soudu není v tomto směru jednotná a domnívá se, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces, když posuzovaná věc nebyla za účelem sjednocení právního názoru předložena jeho velkému senátu. Uvádí také, že předmět zástavy byl v notářském zápisu, jehož obsahem byla zástavní smlouva, zapsán zcela jednoznačně jako technologické zařízení - soubor věcí - minipivovaru. Všechny části minipivovaru byly podrobně popsány a vedlejší účastnice sama připustila, že je možné tyto součásti v případě jejich závady nahradit za nové, tedy všechny součásti minipivovaru lze od sebe oddělit a nahradit jinými. Vůle smluvních stran tedy byla odlišná, než jak ji vyložil krajský soud a potažmo i Nejvyšší soud. Výklad, který soudy připustily, se tak příčí závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 2155/2016, podle něhož, vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit odstranit takovou nejasnost pomocí výkladu projevu vůle, přičemž není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li ústavně nesouladný výklad či použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky práva na soudní ochranu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům. Ústavní soud zřetelně respektuje nezbytnost minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezených pravomocí, nedošlo-li rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud také vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad nebo použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Ústavněprávním standardem je požadavek na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí, výklad právních norem se v daných souvislostech nesmí jevit jako svévolný, soudní orgány se rovněž nesmějí dopustit libovůle, spočívající ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů soudní praxe [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takovýchto pochybení, která by zasáhla do základních práv stěžovatelky, proto napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Těžištěm posuzované věci je především zjištění, zda stěžovatelce svědčilo právo legitimního očekávání vycházející z vykonatelnosti exekučního titulu, a s tím související hodnocení, zda byly splněny předpoklady pro uložení povinnosti k náhradě nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy ve všech jeho fázích a v obou stupních.
13. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že obecné soudy postupovaly a rozhodly překvapivě, když ve fázi výkonu řízení o soudním prodeji zástavy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že exekuci nelze vykonat, neboť získaný exekuční titul (vykonatelné soudní rozhodnutí) nepostihuje předmět zástavy, tj. věc hlavní - minipivovar, ale pouze jeho součásti, které nelze od věci hlavní bez jejího poškození oddělit.
14. Ústavní soud již dříve vyložil [srov. nálezy ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 68/16 (N 74/85 SbNU 309), ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 28/14 (N 153/74 SbNU 309) či ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06 (N 70/45 SbNU 127)], že se řízení o soudním prodeji zástavy uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a tato fáze končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Soud v ní zkoumá pouze skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, tzn. že soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné skutečnosti nejsou v této fázi řízení významné. To, že soud zkoumá pouze skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v této fázi řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí.
15. Z výše uvedeného (bod 10.) je zřejmé, že o zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nelze v této věci uvažovat, nadto z obsahu předložených rozhodnutí vyplývá, že v první fázi řízení o soudním prodeji zástavy městský soud při odvolacím přezkumu upozornil, že dokazování ke sporným otázkám účastníků lze vést až teprve ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v řízení o výkonu rozhodnutí (exekučním řízení) prodejem zástavy. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2856/21 a z něj vyplývající názor, že soud měl vadu exekučního titulu odhalit a stěžovatelku na ni upozornit, není příhodný. Naopak, došlo-li by k takovému poučení soudem, znamenalo by to porušení povinnosti soudu zajistit účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv, tj. k porušení rovného postavení účastníků v občanském soudním řízení.
16. K části ústavní stížnosti směřující do výroků o nákladech řízení Ústavní soud připomíná, že značně omezil svou pravomoc a k rozhodování ve věcech týkajících se nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. Svou pravomoc zasáhnout uplatňuje pouze v případech, kdy jsou případné vady natolik výjimečné povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů.
17. Stejně jako při rozhodování o jiných nákladech řízení se i na rozhodování o nákladech exekuce vztahují zásady řádného procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o nákladech řízení v řízení o soudním prodeji zástavy bude rozhodnuto až ve vykonávacím řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu. Jak bylo výše uvedeno, řízení o soudním prodeji zástavy není samostatným řízením, ale tvoří jeden celek s řízením vykonávacím (exekučním), neboť až ve druhé fázi má zástavní dlužník možnost vznášet námitky vůči zajištěné pohledávce [srov. nález ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2246/17 (N 199/87 SbNU 253)].
18. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Odůvodnění stěžovatelkou napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje patřičně vyložené důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud správně dovodil, že v části proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a ve zbývajícím rozsahu posoudil dovolání jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vzhledem k právnímu názoru vyjádřenému v ústavní stížnosti již není rozhodná otázka právního posouzení předmětu zástavy (minipivovaru jako věci hlavní), nýbrž to, zda měl k této skutečnosti přihlédnout soud již v řízení o nařízení o soudním prodeji zástavy, což podle výše uvedeného názoru (v této konkrétní situaci) neměl.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení základních práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nemá žádný důvod pro svůj případný kasační zásah, tudíž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu