ECLI:CZ:US:2023:4.US.3201.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3201/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 655/2022-3931, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2021 č. j. 15 To 74/2021-3454 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2021 č. j. 4 T 20/2021-3223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 téhož zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu deseti roků. Krajský soud rozhodl tímto rozsudkem rovněž o vině a trestu spoluobviněných. Poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [§229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil tohoto zvlášť závažného zločinu (ve stručnosti shrnuto) tím, že společně ve spojení se spoluobviněnými a dalšími neztotožněnými osobami bez povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, úmyslně za účelem vypěstování co největšího množství rostlin konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek - tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat toxikomansky využitelný materiál obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol (dále jen "THC") určený k distribuci dalším osobám - zřídil a provozoval (v obdobích a místech konkretizovaných ve skutkové větě) dvě tzv. indoor pěstírny konopí setého.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu odvolání stěžovatele, spoluobviněných, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozené jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dovolání spoluobviněných podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, také odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se vymezuje proti závěrům obecných soudů, podle kterých naplnil subjektivní stránku trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a namítá, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. V této souvislosti brojí zejména proti tvrzení, že všichni obvinění od počátku věděli, že se aktivně podílejí na drogové trestné činnosti, a namítá, že tento závěr obecné soudy ve vztahu k němu neopřely o žádný relevantní podklad. Právní závěry obecných soudů k hodnocení důkazů týkajících se jeho osoby, jakož i jeho údajné participaci na trestné činnosti, jsou - podle něj - mnohdy domýšleny a dovozovány spekulativními tvrzeními. Při hodnocení provedených důkazů došlo k porušení základních principů trestního řízení, zejména zásad volného hodnocení důkazů a presumpce neviny.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel obrací pozornost k rozsudku krajského soudu, který jeho obhajobu vyhodnotil jako účelovou a vyvrácenou. Z výpovědi spoluobviněného M. podle něj nevyplynul přímý ani nepřímý důkaz o jeho vědomém zapojení do pěstování konopí, přesto však krajský soud vzal tuto výpověď za usvědčující. Naopak, spoluobvinění A. a M. během hlavního líčení vypověděli, že do pěstování konopí stěžovatel nebyl zapojen, tyto výpovědi však soud odmítl jako nevěrohodné. Podle stěžovatele nevinu dokládá i nepřítomnost jeho otisků na sudech s konopím, na rukavicích či nůžkách se stopami THC (zatímco u spoluobviněných, kteří o konopí prokazatelně pečovali, tyto důkazy zajištěny byly). Výpověď spoluobviněného M. stěžovatel označuje za nevěrohodnou a odporující výpovědím svědků i dalším důkazním prostředkům a neobstojí jako rozhodující usvědčující důkaz ani výpověď obviněného A. z přípravného řízení, neboť v hlavním líčení vypovídal naopak v jeho prospěch, což však soud marginalizoval.
7. K daktyloskopickým stopám na termostatu v pracovní místnosti stěžovatel uvádí, že jde o samostatný komponent, který mohl být v místnosti kdykoli zabudován, a dokládá pouze skutečnost, že ho měl v ruce. Za bezvýznamnou označuje přítomnost DNA na rozvodné desce se zásuvkami, neboť ta nebyla v místnosti s konopím umístěna. Podobně podle jeho názoru nic neprokazují ani otisky na nalezených fakturách či stopy DNA na botách se stopami THC na podrážce. Stěžovatel se ohrazuje i vůči tvrzení soudu, že se aktivně účastnil na pěstování konopí nejméně od čtvrtého čtvrtletí roku 2019 s ohledem na to, že jeho cestovní pas byl vystaven až dne 8. 12. 2019, zatímco "černý" odběr byl zahájen již od 5. 11. 2019. Všechny výše uvedené důkazy vypovídají toliko o jeho účasti na stavbě konstrukce v objektu ve S. a na přejímce zboží, rozhodně však neprokázaly jeho aktivní účast na pěstování konopí.
8. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že neodstranil vady, jimiž zatížil svůj rozsudek krajský soud. Vrchní soud zveličil jeho podíl na zřízení pěstírny v D., kdy např. instalaci sádrokartonových a podobných konstrukcí označil za sofistikovanou speciální stavbu průmyslové pěstírny. Závěry, které tento soud dovozuje z výpovědí svědků (body 27. až 30. usnesení), jsou podle stěžovatele pouhými spekulacemi. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, avšak vrchní soud učinil pravý opak.
9. Nejvyšší soud, namítá dále stěžovatel, se omezil na obecné konstatování, že soudy nižších stupňů své závěry odůvodnily přesvědčivě, čímž však ústavněprávním požadavkům na dovolací přezkum nedostál.
10. Posléze stěžovatel namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy za stěžejní důkaz vzaly výpovědi dvou spoluobviněných, které nelze považovat za konzistentní, a odborné posudky nevytvářející řetězec nepřímých důkazů. Nikdy neexistovala výpověď jakéhokoli nezaujatého svědka potvrzující účast stěžovatele na pěstování konopí, ani nebyl předložen žádný důkaz o jeho zapojení do trestné činnosti nebo i jen jeho povědomí o pěstování konopí. Vše přitom soudy vyložily v obecném narativu, že stěžovateli muselo být jasné, co se kolem něj děje a čeho je účasten. Tím soudy porušily rovněž zásadu presumpce neviny.
11. Porušení práva na tlumočníka stěžovatel spatřuje v okolnosti, že při jednání vrchního soudu opakovaně poukazoval na chybné překlady soudního tlumočníka s tím, že "nerozumí polovině překladu", jakož i na chyby, nepřesnosti a zkratky překladu.
12. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby mu náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, jelikož jeho jediný příjem pochází ze zaměstnání ve věznici a splácí jím náklady svého zastoupení v předmětné trestní věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Ústavní soud konstatuje, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
19. Ke stěžovatelovým výtkám skutkového původu Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
20. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že takováto vada v jeho věci nastala.
21. Druhou skupinou vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
22. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
23. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovu argumentaci, že obecné soudy dovodily naplnění objektivní i subjektivní stránky inkriminovaného trestného činu bez náležité opory v provedeném dokazování, přičemž nevzaly v potaz důkazní prostředky podporující jeho obhajobu.
24. Obecné soudy svá rozhodnutí založily především na výpovědi spoluobviněného M., dále výpovědích spoluobviněných T. a A. z přípravného řízení (posledně jmenovaný svoji výpověď v hlavním líčení popřel, což však podle soudů nevysvětlil věrohodně), odborných vyjádřeních z oboru kriminalistika prezentujících výsledky kriminalistického zkoumání zajištěných stop při domovní prohlídce objektu v obci D. (kde byly identifikovány daktyloskopické stopy na písemnostech zde nalezených a stopy deoxyribonukleové kyseliny stěžovatele na rozvodné desce se zásuvkami a jističi v technické místnosti). Posléze obecné soudy poukazovaly na odborné vyjádření, podle jehož závěrů byly na botách stěžovatele nalezených v obci S. identifikovány stopy THC, a zprávu Policejního prezidia o cestách stěžovatele ve společnosti spoluobviněného M. včetně okolností zadržení obou jmenovaných při společné cestě na území Spolkové republiky Německo.
25. Rozhodující soudy ústavně souladným způsobem dovodily, že tyto důkazní prostředky při jejich hodnocení v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje §2 odst. 6 trestního řádu, nikoli izolovaně, usvědčují stěžovatele z jeho vědomého podílu na činnosti organizované skupiny s cílem dosáhnout co nejvyššího výnosu při pěstování konopí v objektu v obci D., stejně jako při budování další pěstírny v obci S. V podrobnostech lze odkázat na body 38., 41. až 43. odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 29. až 30. odůvodnění usnesení vrchního soudu.
26. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59 a 60 odůvodnění, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, reagoval-li vrchní soud na námitky stěžovatele příklonem ke skutkovým a právním závěrům krajského soudu, jež požadavkům ústavně souladného odůvodnění odpovídají.
27. Rovněž Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o významu námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je reagováno na relevantní námitky, z ústavněprávního hlediska obstojí.
28. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením stěžovatele, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultimae rationis, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že v jeho věci nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného zvlášť závažného zločinu. Připomněl přitom, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ve vztahu k dovozené právní kvalifikaci jednal standardně, když byl od počátku prokazatelně obeznámen s tím, že se aktivně podílí na trestné činnosti související s produkcí omamných látek, a to se zřetelem na organizovanost a rozsah páchání trestné činnosti, která poměrně významným způsobem překročila hranici velkého rozsahu. Navíc se trestné činnosti, zahrnující jak přípravu na konci roku 2019, tak vlastní pěstování konopí v D., a poté i přípravu další pěstírny v obci S., dopouštěl po dobu několika měsíců.
29. Ohledně namítaného porušení práva na tlumočníka je rozhodující, že stěžovatel související kritiku uplatnil jen v obecné rovině a nespecifikoval skutkovou a právní argumentaci, kterou by mohl ke své obhajobě uplatnit tehdy, odpovídal-li by výkon předmětného práva zaručeného v čl. 37 odst. 4 Listiny jeho očekáváním.
30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. Jak bylo uvedeno, v posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani u navazujícího právního hodnocení.
31. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost, kterou spoluobviněný M. M. napadl shodná rozhodnutí jako stěžovatel, usnesením ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2913/22 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
32. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
33. Vzhledem k výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a samostatného výroku o tom netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu