ECLI:CZ:US:2023:4.US.3238.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3238/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Suverénní řád Maltézských rytířů - České velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2022 č. j. 28 Cdo 1877/2022-1342, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2022 č. j. 8 Co 386/2020-1122, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. září 2020 č. j. 15 C 275/2013-865 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2020 č. j. 28 Cdo 1580/2020-689, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ing. Dušana Juříčka a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jsou nesprávná a nepřípustně zasahují do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí též porušení svého práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vzhledem k tomu, že tato nesprávná soudní rozhodnutí v konečném důsledku zasahují i do jejích majetkových poměrů, porušují rovněž její právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích obsáhlých příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že vedlejší účastnice je vlastnicí tří konkretizovaných pozemků v kat. úz. Dívčí Hrad. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 15 C 275/2013-516 žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 8 Co 221/2019-578 rozsudek okresního soudu potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že předmětné pozemky nepřešly na stát na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), protože správní akty nedokládají, že došlo k řádnému završení konfiskačního procesu, že stát tyto pozemky odňal stěžovatelce v tzv. rozhodném období a následně je převedl v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, na vedlejšího účastníka. Proti rozsudku krajského soudu brojili oba vedlejší účastníci samostatnými dovoláními, která Nejvyšší soud shledal opodstatněnými, a proto napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu, dospěv k závěru, že krajský soud se odchýlil od ustálených judikaturních závěrů při posouzení vad konfiskačního řízení.
3. V další fázi řízení okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení (I. výrok), žalobu také zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. až V. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil konstatováním, že nebyla splněna primární podmínka pro použití §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "ZMV"], neboť stěžovatelka (v souladu se závěry formulovanými v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu) nebyla určena oprávněnou osobou, a proto není aktivně legitimována k podání určovací žaloby.
4. Následné stěžovatelčino odvolání posoudil krajský soud, a protože dospěl k závěru, že nebylo důvodné, napadeným rozsudkem potvrdil II. až V. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelčin majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., účinky konfiskace nastaly ex lege ke dni jeho účinnosti, přičemž argumentace o vadách, věcné nesprávnosti či nicotnosti konfiskační vyhlášky není právně významná, tudíž majetková křivda na stěžovatelce byla spáchána mimo tzv. rozhodné období.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž formulovala otázku své aktivní věcné legitimace ve sporu o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem podle §18 odst. 1 ZMV, a která by měla být Nejvyšším soudem oproti jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi vyřešena jinak. Odkazovala na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3918/19 a ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21 (jímž bylo vyhověno její ústavní stížnosti; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž plyne, že (mimo jiné) i v řízení o určení vlastnického práva vedeném na základě §18 odst. 1 ZMV - v závislosti na skutkových okolnostech projednávaného sporu - při posuzování aktivní věcné legitimace žalobce odvozované od zjištění, zda k odnětí jeho vlastnického práva (případně vlastnického práva jeho předchůdce) došlo ještě před rozhodným obdobím vymezeném v §1 ZMV (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) nebo až v jeho průběhu, jest vždy nutno zkoumat (z hlediska "účinnosti" konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.), zda stát konfiskované nemovitosti také skutečně převzal. Vytýkala rovněž porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu (nevypořádání se s veškerými odvolacími námitkami).
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) s tím, že nesplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména odkázal na judikaturu Ústavního soudu sjednocenou stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle něhož právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní povahu. Dále Nejvyšší soud dodal, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou (vůči určité části jejího majetku) - takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována.
7. K posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že bylo-li prokázáno, že stěžovatelka (případně její právní předchůdce) byla konfiskačními správními akty vydanými na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a 5. 4. 1948 a Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945) označena coby jejich adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období). V situaci, kdy proces konfiskace byl završen vydáním mimo jiné i konfiskačních vyhlášek datovaných ještě před počátkem rozhodného období a kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace podle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští [nevymezuje-li jej jako restituční důvod - srov. §5 ZMV; věci odňaté uvedeným způsobem naopak vylučuje z naturální restituce - §8 odst. 1 písm. h) ZMV], nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální stěžovatelkou tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti uvedených správních aktů. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud dovoláním napadeným rozhodnutím (založeným na závěru o tom, že stěžovatelka ve sporu o určení vlastnického práva vedeném za užití §18 odst. 1 ZMV není aktivně věcně legitimována, když k odnětí sporného majetku státem došlo mimo rozhodné období - §1 ZMV) neodchýlil od výše uvedené (bod 6.) judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež beze zbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci.
8. Posléze Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto závěry ustálené rozhodovací praxe nebyly popřeny ani stěžovatelkou odkazovanou nálezovou judikaturou (včetně nálezu ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 361/21, jímž bylo vyhověno její ústavní stížnosti), v níž se Ústavní soud znovu přihlásil k tezi, že konfiskační správní akt vydaný před datem 25. 2. 1948 nelze posuzovat z hlediska jeho vad, byť pak na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy v těchto (od posuzovaného případu skutkově odlišných) věcech uzavřel, že přesvědčivě nebyla prokázána realizace konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a že k odnětí požadovaného majetku mohlo dojít až v rozhodném období (kupř. postupem dle zákona č. 142/1947 Sb.). Stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jež se výslovně hlásí i k těm dosud nepřekonaným závěrům ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž stát vlastnického práva ke konfiskovanému majetku nabýval originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona, přičemž konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, státními orgány - byť jen jednou či ve vztahu k určité části jejího majetku - takto označena, podpořeným v režimu ZMV též zákonnou úpravou vylučující z naturální restituce věci odňaté na základě dekretu č. 12/1945 Sb., tak nepochybně nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež by nadto předpokládala postup podle §23 zákona o Ústavním soudu), potažmo jako impuls k revizi judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž jen jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétních věcí, když i v posléze vydaných usneseních ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 1852/20, ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (k ústavní stížnosti stěžovatelky), či ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 337/22 - s přihlášením se k dosavadní judikatuře, včetně nálezu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18 (N 132 SbNU 453) - Ústavní soud odmítl podané ústavní stížnosti poté, co v obdobných právních a skutkových poměrech aproboval závěry obecných soudů, podle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím, vyjadřuje současně názor, že ani následný postup podle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to ke dni 23. 6. 1945 (... i kdyby probíhaly dvě "paralelní konfiskace", nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího; ústavně souladným a pochopitelným jeví se pak závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl "pojistit" přechod nemovitostí na stát, byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnešními principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik vzniku tvrzené majetkové křivdy posouval do rozhodného období - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3839/19). Na tomto základě uzavřel, že ve stěžovatelčině věci nevyšly najevo takové individuální skutkové okolnosti, jež by snad ve světle citované judikatury byly s to odůvodnit závěr, podle něhož konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. realizována nebyla (nevyvstávají zde skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že státní orgány vzdor vydaným konfiskačním vyhláškám měly konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. za nerealizovanou, resp. že k postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. přistoupily náhradou za absentující realizaci konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb.).
9. Na závěr odůvodnění Nejvyšší soud připomenul, že přípustnost dovolání nemůže založit ani stěžovatelčina výtka, že nedostatečným odůvodněním rozsudku krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), jež vystihuje namítanou vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Tato výtka podle Nejvyššího soudu postrádá relevanci, neboť odůvodnění rozsudku nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv stěžovatelky, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že stěžovatelka byla na jeho podkladě schopna zformulovat dovolací důvody.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka (shodně jako v jejích předchozích ústavních stížnostech) zejména v těchto aspektech:
a) existenci restitučního nároku posuzovaly nepříslušné soudy v jiném druhu soudního řízení a bez předchozího správního řízení,
b) v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 ZMV nejsou soudy příslušné posuzovat aplikaci výluk pro restituci podle §8 odst. 1 ZMV,
c) stěžovatelce bylo odepřeno právo na zákonného soudce,
d) napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění,
e) obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně a interpretovaly jej způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti,
f) organizace přidělování sporů v restitučních věcech u Nejvyššího soudu nezaručuje právo na spravedlivý proces.
11. Pro vyloučení jakýchkoliv pochybností stěžovatelka uvedla, že v žádném případě nehodlá obecně zpochybňovat platnost tzv. konfiskačních dekretů prezidenta republiky, pouze je přesvědčena, že její majetek nebyl nikdy konfiskován.
12. Následná stěžovatelčina argumentace je obsahově shodná s argumentací v předchozích ústavních stížnostech (např. ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2662/21 a sp. zn. III. ÚS 361/21), tudíž Ústavní soud nepovažuje za efektivní její opakování. Nově je pouze doplněno upozornění na pozdější rozhodnutí a tvrzení, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou v jeho nálezech sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19. Stěžovatelka připomíná, že poválečný osud nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, byl identický s osudem nemovitostí, které byly předmětem řízení rozhodnutého nálezem sp. zn. III. ÚS 361/21, a proto legitimně očekává, že v této věci bude postupováno shodně (str. 21 ústavní stížnosti).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
15. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu [viz i její rekapitulaci provedenou Nejvyšším soudem (výše sub 8.)], se podává, že Ústavní soud rozhodoval vícekrát o stěžovatelčiných obsahově a argumentačně shodných ústavních stížnostech. Jednu z nich Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS2662/21 jako zjevně neopodstatněnou. Toto usnesení se vypořádalo se stěžovatelčinou argumentací totožnou s argumentací obsaženou v nyní posuzované ústavní stížnosti (viz body 16. až 21.), tudíž Ústavní soud na ně odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.).
16. V uvedeném usnesení Ústavní soud výslovně zdůraznil, že závěry obecných soudů jsou souladné se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, takže není dán důvod pro vyhovění stěžovatelčině podnětu k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu (bod 16. i. f. odůvodnění). Na tomto závěru nic nemění ani nálezy sp. zn. III. ÚS 361/21 a sp. zn. I. ÚS 3918/19, neboť právě tyto nálezy se odchýlily od dřívější nálezové judikatury Ústavního soudu a uvedeného stanoviska, proto v těchto věcech mělo být postupováno podle §23 zákona o Ústavním soudu.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu