ECLI:CZ:US:2023:4.US.3454.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3454/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Zítky, zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 30 Cdo 2043/2022-143 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2022, č. j. 12 Co 219/2021-126, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatel namítá, že nepřiznáním finančního zadostiučinění bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále "Ústava") se proto domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 53 625 Kč s příslušenstvím způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 262/2014 trvajícího 3 roky a 9 měsíců. Původní zamítavý rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále "okresní soud") a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále "krajský soud") zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2021 č. j. 30 Cdo 2286/2020-77, a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyzvedl, že se jednalo o pracovněprávní spor, který spadá mezi řízení, u nichž je předpokládán zvýšený význam předmětu pro jeho účastníky.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 21 C 37/2019-101, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že délku řízení nelze dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, považovat za nepřiměřenou, protože spor nebyl skutkově ani právně jednoduchý. Výsledek řízení byl odvislý od vyřešení odborné otázky z oboru zdravotnictví, k jejímuž objasnění bylo třeba vypracovat znalecký posudek, jenž byl následně doplňován, a znalec byl vyslýchán soudem. V řízení, které probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, nedocházelo ani k dílčím průtahům.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Žalobu na uložení povinnosti zaplatit stěžovateli finanční náhradu zamítl. Náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů uložil zaplatit vedlejší účastnici řízení. Krajský soud shledal, že odškodňované řízení bylo co do své doby na samé hranici přiměřené délky řízení. Zohlednil, že došlo k jedinému průtahu - od podání žaloby k nařízení prvního jednání ve věci. Zároveň bylo potřeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel nijak nezavdal příčinu k celkové délce řízení a jednalo se o pracovněprávní spor, u něhož se presumuje zvýšený význam pro jeho účastníky. Touto optikou bylo nutno vnímat celkovou dobu daného řízení za nepřiměřenou. Jako formu satisfakce se přiklonil ke konstatování porušení ústavně zaručeného práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, neboť nevyšly najevo další okolnosti zvyšující význam řízení pro osobní sféru žalobce, který v odškodňovaném řízení o neplatnosti ukončení pracovního poměru vystupoval jako žalovaný zaměstnavatel.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Ani jedna ze tří námitek stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem nezaložila přípustnost dovolání. Krajský soud podle Nejvyššího soudu dostál závaznému právnímu názoru předchozího rozsudku Nejvyššího soudu. Neodklonil se ani od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stejně tak Nejvyšší soud nepovažoval formu zadostiučinění za daných skutkových okolností za zjevně nepřiměřenou.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především upozorňuje, že faktická akceptace pouhého konstatování porušení jako dostačující formy zadostiučinění se příčí judikatuře Nejvyššího soudu (k věci stěžovatele i vůči stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) i judikatuře Ústavního soudu. Podle ní má stát přistoupit k nepřiznání finančního zadostiučinění pouze ve výjimečných případech. Nemajetková újma se v případě nepřiměřených délek řízení nemusí nijak prokazovat, nelze proto po (jinak ve sporu úspěšném) stěžovateli požadovat, aby prokazoval okolnosti zvyšující osobní význam odškodňovaného řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s formou zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Ústavní soud předesílá, že účelem právního institutu zadostiučinění je kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé typicky porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Jde tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, představující jednu ze zákonných specifikací základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Nelze opomenout ani preventivní funkci satisfakce v podobě podpory potřebných opatření na straně veřejné moci.
9. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a zákona č. 82/1998 Sb. jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (např. usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2190/12, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do samotného hodnocení konkrétních okolností věci je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny (např. nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).
10. Ústavní soud se v minulosti zabýval i řízeními, v nichž nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích. Za relevantní považoval, zda je konstatování porušení práva vzhledem ke konkrétním okolnostem věci způsobilé plnit svou kompenzační funkci prizmatem právní pozice stěžovatele (jeho osobních a majetkových poměrů). Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má toliko podpůrnou funkci, lze k němu přistoupit ve výjimečných případech, kdy např. délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17 či nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17). Ústavní soud v těchto věcech sledoval, nakolik jsou napadená rozhodnutí přezkoumatelná, zda mělo konstatování porušení práva oporu v hodnocení konkrétních skutkových okolností případu. V této souvislosti dospěl k závěru, že je vhodné vyjít z kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce, jak vyplývají z relevantní judikatury nejvyšších soudů, ale též z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., čili složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného (nález ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15; nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16).
11. Satisfakci formou konstatování porušení práva připouští i Evropský soud pro lidská práva. Ve věci Dědič proti České republice, rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, stížnost č. 31380/08, odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost vymezující se právě proti tomuto způsobu zadostiučinění za zdlouhavé vnitrostátní řízení. Věcně šlo o nepříliš složitý pracovněprávní spor trvající více než šest let na třech instancích. Sice k délce řízení stěžovatel do jisté míry přispěl, mělo pro něj zvýšený význam, neboť jako žalobce usiloval o neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Evropský soud pro lidská práva nicméně satisfakci formou konstatování porušení práva akceptoval.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem do té míry, že nemajetková újma se skutečně v případě nepřiměřené délky řízení presumuje a není potřeba ji nijak prokazovat. To ostatně po stěžovateli ani obecné soudy nepožadovaly. Pro stanovení formy náhrady nicméně už hraje roli závažnost újmy či význam řízení pro poškozeného (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010 či výše citované nálezy Ústavního soudu). Tomu také krajský soud a Nejvyšší soud věnovaly náležitou pozornost. Ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč byl význam řízení pro stěžovatele snížený, odkázaly přitom na přiléhavou judikaturu a vedlejší účastnici řízení zavázaly zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Za daných skutkových okolností nepovažuje Ústavní soud výsledek řízení za vymykající se smyslu a účelu příslušné právní úpravy a odporující ústavně zaručeným právům stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu