ECLI:CZ:US:2023:4.US.3472.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3472/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Fojtíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, sídlem Žižkova 791/25, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 1241/2022-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2021 č. j. 38 Co 139/2021-277 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. května 2021 č. j. 22 C 26/2020-237, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Anny Kašné, Josefa Bernátka, Petra Tomana, Mgr. Jany Novotné a Josefa Tomana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, a to rovnost před zákonem [čl. 20 (pozn.: míněn zřejmě "čl. 1") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces [čl. 40 (pozn.: míněn patrně "čl. 36" Listiny], právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i princip demokratického právního státu, zásada právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo (čl. 1 Ústavy).
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 26/2020 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 926 m2 v katastrálním území Hodonín, který je vyznačen v geometrickém plánu č. X vyhotoveném obchodní společností GEPROSTAV geodézie s. r. o. (dále jen "předmětný pozemek") (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům (dále též jen "žalovaní") na náhradě nákladů řízení částku 117 167 Kč (výrok II) a České republice částku 1 000 Kč (výrok III).
3. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatel spolu s rodiči nabyl kupní smlouvou ze dne 27. 9. 1982 do podílového spoluvlastnictví objekt bydlení č. p. X2 na pozemku parc. č. st. X3 o výměře 131 m2 , tento pozemek a dále pozemek č. X4 (louka) o výměře 670 m2 (celkem tedy 801 m2), na základě darovací smlouvy ze dne 12. 11. 1996 se pak stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Kromě nich stěžovatel užíval a užívá pozemek ve vlastnictví žalovaných (tehdy očíslovaný jako) parc. č. X5, který byl později přečíslován na parc. č. X6; jeho výměra činila 1 130 m2 a podle geometrického plánu č. Y (pozn.: míněn výše uvedený geometrický plán vyhotovený obchodní společností GEPROSTAV geodézie s. r. o.) měla část pozemku užívaná stěžovatelem dosahovat výměry 926 m2. Okresní soud odmítl stěžovatelovo tvrzení, že nepojal a nemohl pojmout podezření, že vedle nabytých pozemků užívá i předmětný pozemek, a to z důvodu, že oproti stavu v okamžiku podpisu kupní smlouvy došlo k posunu oplocení (na západní a jižní straně), že celková plocha užívaná stěžovatelem byla více jak dvakrát větší než plocha pozemků, které nabyl kupní a darovací smlouvou, a že stěžovatel v roce 1989 zadal zaměření skutečného stavu pozemku parc. č. st. X3 a parc. č. X4 v terénu, při němž došlo k zakreslení i pozemku parc. č. X5, který po zběžném pohledu na příslušný zákres velikostí odpovídal tomu, co stěžovatel užíval, a který co do výměry byl přibližně stejné velikosti jako oba nabyté pozemky dohromady. Stěžovatel podle okresního soudu již v době převodu, nejpozději však v roce 1989, musel vědět, že užívá více, než by odpovídalo tomu, co nabyl. Vzhledem k tomu okresní soud uzavřel, že se vedlejším účastníkům podařilo prokázat existenci stěžovatelova nepoctivého úmyslu, jež brání jeho mimořádnému vydržení podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. K odvolání stěžovatele i vedlejších účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III, ve výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení 122 936 Kč a na nákladech odvolacího řízení 40 415 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 819 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že úvaha krajského soudu, že stěžovatel předmětný pozemek držel v nepoctivém úmyslu, protože věděl, že drží bez důvodu i to, co nekoupil, není zjevně nepřiměřená.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel uvádí, že v posuzované věci bylo předmětem sporu mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku podle §1095 občanského zákoníku v situaci, kdy měl a má za to, že se stal jeho vlastníkem. Vycházel přitom z dobré víry, že je v jeho vlastnictví od roku 1982, kdy na základě kupní smlouvy on a jeho rodiče nabyli nemovitosti, které sestávaly z domu a oploceného pozemku. Ten více jak 20 let užíval právě v rozsahu, jak byl oplocen.
7. Porušení svého práva na řádný proces stěžovatel vyvozuje z toho, že očekával, že soudy budou vycházet z důkazů, které byly provedeny, přičemž namítá, že není možné, aby soud vyšel pouze z tvrzení svědka (pozn.: stěžovatel podle všeho míní Marii Lankašovou, která z popudu žalovaných v roce 2019 prováděla vytyčení předmětného pozemku), a nikoliv z tvrzení samotného účastníka řízení (pozn.: zde žalovaných), resp. jeho tvrzení, aniž by bylo podloženo provedenými důkazy, je-li druhou stranou (pozn.: tj. stěžovatelem) rozporováno a vyplývá-li ze zákona, že žalovaný je povinen prokázat nepoctivý úmysl. V této souvislosti namítá, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by to byl on, kdo nechal v roce 1989 vyhotovit zaměření pozemků, případně že by s ním byl seznámen; vyměření zadal jeho otec, který má shodné jméno i příjmení.
8. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele nesprávně vyhodnotil institut mimořádného vydržení, když nevzal v potaz názor Ústavního soudu, podle něhož pro poctivost není rozhodující pouze zjištění, že je užíván pozemek o jiné výměře. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli nebude prokázán nepoctivý úmysl. V roce 1982, kdy došlo k převodu, bylo úmyslem obou stran získat a užívat celý oplocený pozemek, přičemž jemu ani rodičům nebylo známo, jak probíhala výstavba domu a oplocení pozemku. Minimálně 20 let byl v dobré víře, že pozemek užívá v získaném rozsahu, neboť nebyl jeho vlastníky kontaktován. V současné době předmětný pozemek tvoří jeden funkční celek včetně porostů a jeho "navrácením" vedlejším účastníkům by došlo ke znehodnocení. Podle stěžovatele vydržení podle uvedeného ustanovení brání nepoctivý úmysl, který je třeba hodnotit méně přísně, a tak postačí držba v přesvědčení, že se jí nikomu nepůsobí újma, přičemž se nevyžaduje pozitivní, objektivně dané přesvědčení o tom, že držiteli právo náleží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel vedle nesprávného výkladu a aplikace §1095 občanského zákoníku (zejména) Nejvyšším soudem vytýká soudům nižších stupňů nesprávné hodnocení důkazů, přičemž tvrdí, že nebylo prokázáno, že by byl seznámen se zaměřením pozemků v roce 1989, resp. že by je nechal vyhotovit. Další pochybení soudů nižších stupňů mělo spočívat v tom, že vyšly z tvrzení svědkyně Marie Lankašové, aniž by (současně) šlo o tvrzení samotných vedlejších účastníků, a dále že vyšly z tvrzení žalovaných, které on rozporoval a které nebylo podloženo provedenými důkazy.
12. Úvodem je třeba poznamenat, že z povahy věci nelze po žalobci požadovat, aby již v době podání žaloby měl úplnou znalost skutkového stavu; za účelem jeho zjištění je vedeno dokazování, jehož výsledkem může být potvrzení či vyvrácení skutkových tvrzení účastníků anebo i zjištění nových právně relevantních skutečností. Soud pak vychází ze všeho, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Povinností žalobce tak je svými tvrzeními dostatečně vymezit předmět řízení po skutkové stránce, tedy tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat. Obdobně to platí pro žalovaného, jemuž zákon ukládá prokázat určitou skutečnost, zde konkrétně žalobcův nepoctivý úmysl ve smyslu §1095 občanského zákoníku; chce-li být ve sporu úspěšný, jeho povinností je danou námitku uplatnit a uvést konkrétní skutečnosti, ze kterých tento nepoctivý úmysl vyvozuje.
13. Vedlejší účastníci danou námitku vznesli (viz vyjádření k žalobě ze dne 1. 6. 2020 na č. l. 35 soudního spisu), nicméně okresní soud je na jednání dne 23. 7. 2020 podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby svá skutková tvrzení doplnili uvedením důvodu, pro který měl stěžovatel užívat předmětný pozemek v nepoctivém úmyslu, a také aby k prokázání svých tvrzení navrhli důkazy (č. l. 46). Následně vedlejší účastníci především jen učinili návrhy na doplnění dokazování, mj. výslechem geodetky Marie Lankašové (č. l. 46, 47, 50, 56). Okresní soud pak změnil svůj náhled na (ne)dostatečnost skutkových tvrzení, neboť ke sporné otázce provedl dokazování (v opačném případě by musel žalobě vyhovět s tím, že vedlejší účastníci neunesli své procesní břemeno). Vzhledem k tomu, že ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by skutková tvrzení vedlejších účastníků v daném ohledu zcela chyběla nebo byla zjevně nedostatečná (tedy natolik, že by to bránilo věcnému "projednání" dané námitky), nemá, co by tomuto postupu okresního soudu mohl vytknout.
14. Považuje-li stěžovatel výpověď svědkyně Marie Lankašové za "nikoliv závaznou", protože nebyla doložena žádným důkazem, lze se s ním ztotožnit v tom smyslu, že svědkovi nepřísluší hodnotit důkazy, k tomu je oprávněn pouze soud, nicméně jeho výslech může vést ke zjištění dosud neznámých skutečností či "nových" důkazů, jakož i ke správnému pochopení důkazů, které v řízení byly nebo případně budou provedeny. V posuzované věci tak sice výpověď uvedené svědkyně neposkytovala přímou oporu pro závěr, že stěžovatel věděl o výsledku vyměření v roce 1989, nicméně v tomto ohledu bylo možno vycházet zejména z listiny označené jako záznam podrobného měření změn z roku 1989 (č. l. 75 soudního spisu), na který ve své výpovědi poukázala. Dlužno podotknout, že z napadeného rozsudku okresního soudu neplyne, že by uvedený soud postavil příslušný závěr (jen) na výpovědi jmenované.
15. Vyjadřuje-li stěžovatel nesouhlas s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takový rozpor zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možno zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu. V posuzované věci však taková situace nenastala.
16. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým závěrem okresního soudu, podle kterého znal výsledky vyměření, jež bylo provedeno v roce 1989, přičemž tvrdí, že toto vyměření objednal jeho otec, který má stejné jméno a příjmení. V řízení před soudy nižších stupňů však stěžovatel takto neargumentoval; ve svém vyjádření ze dne 14. 10. 2020 pouze poukázal na to, že není zřejmé, kde a jak získala svědkyně Marie Lankašová geometrické plány a zda jde o originály nebo kopie, a navrhl jejich vyžádání od příslušného orgánu, přičemž popřel "její tvrzení", že byl s těmito geometrickými plány seznámen (č. l. 97).
17. V odvolání pak na toto vyjádření poukázal a zopakoval své předchozí výhrady (č. l. 241). Krajský soud se v napadeném rozsudku touto námitkou zabýval, načež uzavřel, že stěžovatelovy případné pochybnosti o věrohodnosti jejich obsahu byly odstraněny. Skutkový závěr okresního soudu, podle kterého (stěžovatel) musel znát výsledky vyměření z roku 1989, protože ho objednal, se stěžovateli ve stadiu řízení, ve kterém se provádí dokazování, zpochybnit nepodařilo. Nelze ani nic vytknout Nejvyššímu soudu, že se touto argumentací, kterou stěžovatel ex post zopakoval i v ústavní stížnosti, nezabýval, neboť skutkové námitky v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
18. K tomu možno dodat, že Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani při hodnocení dalších důkazů, zejména výpovědí svědka Mgr. Igora Vincenta, podle které bylo s plotem obklopujícím dům manipulováno poté, co ho stěžovatel nabyl do spoluvlastnictví, případně později. Okresní soud se touto skutečností totiž poměrně pečlivě zabýval a srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlil, proč tvrzením tohoto svědka uvěřil, a naopak proč za základ svých skutkových zjištění nevzal svědecké výpovědi některých svědků, kteří vypověděli odlišně.
19. K námitce nesprávného právního posouzení věci z hlediska §1095 občanského zákoníku Ústavní soud připomíná, že proces interpretace a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. V posuzované věci je předmětem výkladu pojem "nepoctivý úmysl", a je to právě nezávislý soud, kdo ve vztahu ke konkrétním okolnostem stanoví, co je jeho obsahem. Z poměrně široké možnosti volného uvážení plynou i meze ústavněprávního přezkumu, kdy Ústavní soud zjišťuje, zda úvahy soudu nejsou nepřípadné, nepřiléhavé či nepřiměřené do té míry, že mají povahu excesu, a představují tak z hlediska ústavnosti nepřijatelnou libovůli nebo dokonce svévoli v soudním rozhodování.
21. Z napadeného usnesení plyne, že se Nejvyšší soud výkladem §1095 občanského zákoníku podrobně zabýval, a jeho obecné závěry, které se opírají i o odbornou literaturu, nelze shledat neústavními. Ústavní soud jen doplňuje, že smyslem a účelem institutu mimořádného vydržení, jak plyne z důvodové zprávy, je poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je pochybný nebo sporný, kdy domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. To se má týkat i situace, kdy byl převeden pozemek o chybně stanovené (větší) výměře, než je výměra skutečná, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul. Nemůže však sloužit k ochraně zjevné lsti a podvodu. Lze mít za to, že podmínkou mimořádného vydržení není odůvodněné přesvědčení držitele o tom, že mu vykonávané právo náleží, nemůže je však vykonávat ve zlém úmyslu.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že od roku 1982 pozemky, které spolu s domem zakoupil, užíval v rozsahu, tak jak byly oploceny, a argumentuje tím, že podmínkou mimořádného vydržení není pozitivní, objektivně dané přesvědčení, že mu vykonané právo náleží, ale že postačí držba v přesvědčení, že se tím nepůsobí nikomu újma.
23. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jak je shrnul Nejvyšší soud na str. 4 v předposledním odstavci napadeného usnesení, plyne opak zmíněného "objektivního přesvědčení", tedy že stěžovatel od samého počátku věděl (nemohl nevědět), že předmětný pozemek neužívá po právu (a tedy že tak činí na úkor jeho vlastníka). Posouzení této otázky pak je věcí obecného soudnictví. Nadto okresním soudem zjištěná manipulace s oplocením není jen jednou ze skutečností, které vylučují ono "objektivní přesvědčení", ale jde o aktivní jednání vedené snahou navodit zdání, že jde o řádný výkon práva, a to obvykle (v běžném životě) jako poctivé vnímáno nebývá. Z uvedených důvodů nemůže Ústavní soud právní závěr Nejvyššího soudu považovat za nijak "extrémní", a základní předpoklad jeho případného zásahu do nezávislého soudního rozhodování tak nelze považovat za splněný.
24. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu