ECLI:CZ:US:2023:4.US.41.23.1
sp. zn. IV. ÚS 41/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 7 Tdo 838/2022-375, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 9 To 388/2020-326 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2020 č. j. 51 T 105/2019-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který ho odsoudil podle téhož ustanovení za užití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k peněžitému trestu, a to ve výměře podle §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by v soudem dodatečně stanovené lhůtě peněžitý trest nezaplatil, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Stěžovateli dále podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců. Uvedeného přečinu se podle zjištění obvodního soudu dopustil stěžovatel tím, že dne 30. 7. 2019, nejméně kolem 2:00 hod. v Praze 10, ulici Dobročovická, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní motorové vozidlo, ačkoli věděl, že před jízdou požil alkohol, jehož užití mu bránilo v bezpečném ovládání vozidla, přičemž ve 4:50 hod. byl pomocí certifikovaného dechového analyzátoru Dräger 7510 zjištěn pozitivní výsledek na alkohol, když mu bylo naměřeno 1,71 g/kg alkoholu v krvi, a posléze při další dechové zkoušce v 5:30 hod. bylo naměřeno 1,66 g/kg a v 5:36 hod. 1,65 g/kg alkoholu v krvi.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 trestního zákoníku a ve výroku o trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 téhož zákona. Odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily ústavní zásadu enumerativnosti státních pretenzí, dopustily se libovůle a "zaútočily" na materiální jádro Ústavy tím, že jeho jednání kvalifikovaly jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákona, ačkoliv v inkriminovanou dobu neměl v krvi nejméně 1,00 g/kg alkoholu, a tedy nešlo o trestněprávní jednání, ale o přestupek ohrožení pod vlivem návykové látky podle §125c odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
6. Dále stěžovatel uvádí, že rozhodující senát Nejvyššího soudu nerespektoval jeho právo na zákonného soudce, neboť - aniž věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia - se odchýlil od usnesení ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 586/2010 a ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 864/2011, zejména v opomenutí požadavku vycházet ze všech okolností, z nichž lze dovodit, zda obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Uvedeným postupem senátu 7 Tdo došlo k narušení právní jistoty a není předvídatelné, kdy určité jednání naplňuje znaky předmětného trestného činu.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že za skutek, který je vymezen ve výrokové větě rozsudku obvodního soudu, byl pravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravněsprávních činností, ze dne 20. 9. 2019 č. j. S-MHMP 1672231/2019/Sla (dále jen "rozhodnutí magistrátu"), které nabylo právní moci dne 26. 10. 2019, uznán vinným přestupkem podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců, přičemž toto rozhodnutí dosud nebylo zrušeno, a správním orgánem uložené tresty byly vykonány. Stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení ústavněprávní zásady ne bis in idem a z ní vycházejícího §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu.
8. Nejvyšší soud stěžovatelovu dovolací argumentaci označil za částečně podřaditelnou pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. h) trestního řádu, případně i pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za eventuálního užití §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu. Přesto dovolání odmítl, což je podle stěžovatele v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 766/22 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Státní zástupce v obžalobě vymezil skutek tak, že stěžovatel v inkriminovanou dobu měl v krvi nejméně 1,70 g/kg alkoholu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vyhotoveného na pokyn státního zástupce Ing. Jaroslavem Zikmundem však vyplynulo, že minimální hladina alkoholu v krvi stěžovatele činila 0,43 g/kg. Obdobné závěry se podávají rovněž z posudku z téhož oboru a odvětví, který na základě opatření obvodního soudu předložila Ing. Ivana Černá. Tato zjištění potvrdil i znalec Ing. Jan Stříbrný, Ph.D., v posudku zpracovaném z podnětu stěžovatele.
10. Podle stěžovatele zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, ani zákon o silničním provozu, nepředpokládají, že při následném provedení odborného lékařského vyšetření, jehož součástí je i vyšetření toxikologické, lze k předchozímu orientačnímu vyšetření - tj. dechové zkoušce - přihlížet. Kolizi výsledků dechové zkoušky a odborného lékařského vyšetření je nutné v trestním řízení posuzovat se zřetelem k pravidlu in dubio pro reo. Pro postižení jeho jednání postačovalo hodnocení pouze jako přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.
11. Stěžovatel z výše vymezených důvodů dovozuje, že obecné soudy porušily též §12 odst. 2 trestního zákoníku zakotvující zásadu subsidiarity trestní represe.
12. Stěžovatel vytýká, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výpovědí svědků - příslušníků Policie České republiky, přičemž jejich nepravdivost (zejména v popisu "nedostatků ustrojení" stěžovatele, majících dokládat jeho ovlivnění alkoholem) vyplývá z kamerového záznamu. I prokázaná nepravdivost výpovědi svědka o jedné ze skutkových okolností činí výpověď nevěrohodnou jako celek.
13. Obecné soudy při posuzování míry ovlivnění stěžovatele alkoholem měly povinnost vycházet ze znaleckých posudků, nikoli z výpovědí svědků. V trestním řízení bylo provedeno dokazování třemi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, nicméně soudy přesto svá rozhodnutí založily především na svědeckých výpovědích policistů.
14. Dále stěžovatel vytýká, že výše peněžitého trestu není vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Úvahy předpokládané v §68 odst. 4 až 6 trestního zákoníku zcela scházejí a napadená rozhodnutí nevycházejí z jeho reálných ekonomických poměrů.
15. Závěrem stěžovatel opětovně obrací pozornost ke znaleckým posudkům a dovozuje, že v rozporu s §125 odst. 1 trestního řádu není z odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, jak se soudy vypořádaly s obhajobou, ani jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Předmětná soudní rozhodnutí jsou podle stěžovatele nezákonná a nepřezkoumatelná. Jde o postup excesivní a neslučitelný s výkonem soudcovské funkce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
18. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového náležitého posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ke stěžovatelovým výtkám skutkového původu Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
22. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích součástí procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
23. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
24. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
25. Stěžovatel v souvislosti se skutkovými závěry obecných soudů namítá, že při hodnocení míry jeho ovlivnění alkoholem, která vyžadovala odborné posouzení, vycházely procesně nepřípustně z výpovědí policistů, nikoli (výhradně) ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, dále vytýká, že soudy bezdůvodně nevzaly za základ svých skutkových zjištění tyto znalecké posudky (čemuž by odpovídal druhý okruh vad dokazování dosahujících ústavněprávní roviny), a konečně tvrdí, že rozhodující soudy nehodnotily způsobem předpokládaným trestním řádem ani další důkazy, zejména výsledky orientačních dechových zkoušek a kamerové záznamy průběhu zákroku policistů (srov. skupinu vad důkazního řízení spočívajících v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními).
26. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení schopností bezpečně řídit motorové vozidlo došlo vlivem požitého alkoholu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. 5 Tdo 874/2007, popř. v širších souvislostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020 sp. zn. Tpjn 300/2020 k trestní odpovědnosti řidiče motorového vozidla ovlivněného jinou návykovou látkou než alkoholem za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 trestního zákoníku). Nejvyšší soud v tomto usnesení [citovaném též v judikatuře Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2222/16)] poukázal na potřebu náležitého prokázání existence stavu ovlivnění řidiče návykovou látkou (v tomto případě alkoholem) způsobem, který naplňuje zákonný znak objektivní stránky (stav vylučující způsobilost), a to i za využití jím zmíněných důkazních prostředků: "v takových případech mohou být důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem a vyloučení jeho způsobilosti řídit motorové vozidlo např. svědecké výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování řidiče, eventuálně jeho způsobu jízdy".
27. Stěžovatel v posuzované věci odmítl vyšetření krve, proto obecné soudy vycházely z jiných důkazních prostředků, což však nepředstavovalo dokazování realizované procesně nepřípustným způsobem.
28. Soudní znalci shodně konstatovali, že stěžovatel měl v krvi nejméně 0,43 g/kg, jak bylo zjištěno tzv. zpětným přepočtem z hladiny alkoholu v krvi ve výši 1,20 g/kg v době vyšetření v Nemocnici na Bulovce. Tato minimální hladina byla vypočtena z hladiny alkoholu v odebrané moči tzv. metodou Fronentjese a Verburgta, přičemž znalci shodně uvedli, že výsledky dechových zkoušek a popis chování stěžovatele při kontrole nasvědčují o pravděpodobně vyšší hladině alkoholu v krvi řidiče v době kontroly, než bylo vypočteno.
29. Obecné soudy tedy znalecké posudky neopomenuly, ani jejich závěry mechanicky nepřebíraly, tedy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221) nebo ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16 (N 40/88 SbNU 553)]. Z těchto rozhodnutí se podává, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a při dokazování týkajícího se lékařských otázek mu přísluší významné místo. Nelze však ztratit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a bez dalšího důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, upřednostňovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce. V nyní posuzované věci soudy nedovodily, že znalecké posudky se vyznačují nedostatky přičitatelnými k tíži svých zpracovatelů. Ve shodě s výpověďmi jejich autorů však dospěly k závěru, že z dalších důkazních prostředků vyplývá, že znalci stanovená minimální hladina alkoholu v krvi nemůže být považována za východisko pro zjištění míry jeho ovlivnění alkoholem, přičemž tento rozdíl je i při respektování pravidla in dubio pro reo vysvětlitelný (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 24. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
30. Obecné soudy učinily závěr, že hodnota alkoholu v krvi stěžovatele byla vyšší na základě dalších důkazů, zejména výsledků dechových zkoušek v hodnotách 1,71, 1,66 a 1,65 g/kg (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 509/2009 a ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 793/2017), dále též lékařského vyšetření, při němž bylo u stěžovatele zjištěno postižení psychosenzomotorických schopností, a z kamerového záznamu, z něhož je alkoholové ovlivnění stěžovatele zjevné. Soudy vzaly v potaz též svědecké výpovědi policistů J. N., L. K., M. P. a J. Š., kteří popsali jak nestandardní styl řízení vozidla stěžovatelem (pomalá jízda za současného kličkování, nereagování na výzvu k zastavení, vjezd do zákazu vjezdu), stejně tak charakteristický alkoholový zápach, který byl cítit z jeho dechu, zmatené chování i mluvu, zarudlé oči a nekoordinované pohyby. Soudy rovněž poukazovaly na obdobnou výpověď I. V., lékařky Fakultní nemocnice Bulovka. Jde-li o kamerové záznamy, podle zjištění soudů nevyvracejí výpověď policistů o vystupování stěžovatele z vozidla, protože byly pořizované až od pozdějšího okamžiku.
31. Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je častým úkazem, s nímž se policejní praxe a justiční praxe setkávají. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Stěžovatelova polemika však nedokládá, že v souvislosti s procesem dokazování došlo k porušení trestního řádu (včetně požadavku na řádné a vyčerpávající odůvodnění skutkových zjištění stanoveného v §125 odst. 1), nebo dokonce neústavnímu pochybení, pro které by bylo namístě přistoupit ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
32. Na stěžovatelovu kritiku skutkových zjištění, která učinily obecné soudy, navazují jeho výhrady týkající se respektování prejudikatury Nejvyššího soudu rozhodujícím senátem a nepostoupení věci k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia. Stěžovatel však své výhrady konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou - ústavněprávně souladným způsobem - vzaly za prokázanou obecné soudy. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním se Nejvyšší soud od usnesení sp. zn. 8 Tdo 586/2010 a sp. zn. 7 Tdo 864/2011 neodchýlil, proto nenastal důvod k postoupení věci velkému senátu trestního kolegia.
33. Stěžovatel dovozuje, že skutek neměl být posuzován jako přečin nejen kvůli množství alkoholu v krvi, ale též se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se však jeho tvrzením, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, zabýval a s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu. Připomněl přitom, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ve vztahu k dovozené právní kvalifikaci jednal standardně. Stěžovatel na podporu závěru o uplatnitelnosti tohoto principu argumentuje v zásadě tím, že nenaplnil znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Těmito výhradami však prosazuje úsudek, že nedošlo ke vzniku jeho trestní odpovědnosti, nikoli že by bylo namístě uplatnit v jeho prospěch zmiňovaný princip.
34. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí magistrátu (viz výše sub 7.) a dovozuje, že došlo k porušení ústavněprávní zásady ne bis in idem a z ní vycházejícího §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu. Souvisejícími okolnostmi se Nejvyšší soud zabýval v téže věci již v usnesení ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 7 Tdo 1158/2021, jímž k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele zrušil usnesení, kterým městský soud podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu v celém rozsahu zrušil rozsudek obvodního soudu a trestní stíhání stěžovatele pro předmětný skutek z důvodů podle §223 odst. 1 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu zastavil. Nejvyšší soud v odstavci 15. odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že použití §11 odst. 1 písm. h) trestního řádu nepřichází do úvahy již proto, že k žádnému dalšímu trestnímu stíhání stěžovatele pro týž skutek nedošlo. Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkou, zda soudy byly povinny ve prospěch stěžovatele použít §11 odst. 1 písm. k) trestního řádu a trestní stíhání zastavit, přičemž konstatoval zachování lhůt podle §100 odst. 2 písm. a) a b) a §100 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (srov. zejména body 24. a 26. odůvodnění usnesení sp. zn. 7 Tdo 1158/2021). Ani tomuto právnímu posouzení věci nelze v ústavní rovině cokoli vytknout.
35. Stěžovatel dále obrací pozornost k závěrům obecných soudů o přiměřenosti peněžitého trestu. K jeho výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, když by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu nebo upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Závěry obvodního soudu týkající se výše peněžitého trestu a závěry městského soudu (který zrušil rozsudek obvodního soudu co do výroků o náhradním trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti) se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění peněžitého trestu je sice stručné (srov. bod 17. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 34. odůvodnění usnesení městského soudu), nicméně se zřetelem k jeho výši a rovněž absenci konkrétní kritiky stěžovatele jde o vysvětlení ústavněprávně souladné. Závěry obvodního soudu a městského soudu aproboval též Nejvyšší soud, přičemž - jak bylo předznačeno - není důvod nesdílet jeho závěr, že o vybočení ze zásady přiměřenosti trestní represe nejde. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
36. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší soud nerespektoval nosné důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 766/22 (viz výše bod 8.). Ústavní soud tímto nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 28 Cdo 3280/2021, tj. rozhodnutí vydané v občanskoprávní věci, přičemž konstatoval, že v dalším průběhu řízení mají být zohledněny též výsledky řízení vedeného o vydání náhradních zemědělských pozemků mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, v němž byla žaloba pravomocně zamítnuta. Z předmětného nálezu (ani jiných judikátů) Ústavního soudu nevyplývá, že v procesní situaci, kdy podané dovolání je přípustné, bylo podáno ze zákonných důvodů, včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem požadované obsahové náležitosti, nelze je shledat zjevně neopodstatněným a podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnout; podmínku nicméně představuje, že již na "první pohled" je zřejmé, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející nevykazuje dovolatelem vytýkané nedostatky a že podané dovolání nemůže být úspěšné [Draštík, Antonín a kol.: Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2017, k §265i. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 23.].
37. Stěžovatel další důvody, proč usnesení Nejvyššího soudu pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
38. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o trestu.
39. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu