ECLI:CZ:US:2023:4.US.562.22.1
sp. zn. IV. ÚS 562/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. února 2022 č. j. 1 VZN 1593/2020-123, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. července 2021 č. j. 2 KZN 247/2018-142 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové ze dne 2. června 2021 č. j. GI-3887-202/TČ-2018-842060, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2, 3 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ústavní soud nálezem ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro porušení čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušil vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 12. 3. 2020 č. j. 1 VZN 1593/2020-21, usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 24. 10. 2019 č. j. 2 KZN 247/2018-51 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové (dále jen "GIBS") ze dne 30. 9. 2019 č. j. GI-3887-76/TČ-2018-842060.
3. Poté byla napadeným usnesením GIBS podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se mělo dopustit celkem šest neustanovených příslušníků Vězeňské služby České republiky (dále jen "příslušníci vězeňské služby" nebo též "dozorci") služebně zařazených do Věznice Valdice, stručně uvedeno, tím, že dne 12. 10. 2018 vyzvali stěžovatele nacházejícího se v cele, aby je následoval na oddělení prevence a stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zesláblý a bylo mu zle, snažil se zvednout, aby je následoval, ale spadl na zem, přičemž ho čtyři dozorci fyzicky napadli, jeden ho mlátil do oblasti stehna a lýtka pravé nohy, ostatní tři ho kopali do celého těla. Dále toto jednání dvou dozorců pokračovalo, když byl odváděn s nasazenými pouty k lékaři na ošetření, tak ho shodili ze schodů při vstupu do prostor ošetřovny. Těmito útoky mu měli způsobit hematomy na hrudníku, na obou ramenech, pod klíční kostí a do současnosti ho mají bolet ledviny a pravý bok, tedy jako úřední osoby zneužívaje závislosti stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, v úmyslu způsobit mu jinou závažnou újmu, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tedy v rozporu s §5 a 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení GIBS byla napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná s odůvodněním, že příslušný policejní orgán řádně provedl prověřování věci, správně vyhodnotil opatřené důkazy a z nich vyvodil správné právní závěry, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
5. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem krajského státního zastupitelství podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, se věcí zabývalo vrchní státní zastupitelství, které po přezkoumání věci v postupu krajského státního zastupitelství neshledalo pochybení, jež by bylo namístě napravovat opatřením vrchního státního zastupitelství, o čemž stěžovatele vyrozumělo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že příslušné orgány nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1559/20, neboť po jeho vydání učinily kroky pouze formálního rázu, které nelze označit za účinné vyšetřování. K naplnění práva na účinné vyšetřování je podle stěžovatele nutné zahájení trestního stíhání. Stěžovatel vytýká, že orgány zabývající se jeho stížností na násilné jednání příslušníků vězeňské služby nedostatečně vysvětlily, proč po několikadenním držení hladovky, kdy byl natolik zesláblý, že zjevně nemohl klást jakýkoliv odpor, museli dozorci použít donucující prostředky, resp. zda byly přiměřené. Nebyly ani provedeny rešerše ke zjištění, zda proti těmto dozorcům nejsou podávány stížnosti jinými odsouzenými pro násilné chování. Podle stěžovatele tyto orgány neobjasnily ani rozpory ve zdravotních záznamech, přičemž některé skutečnosti podstatné z hlediska přiměřenosti použití donucovacích prostředků ani nebyly zjišťovány (např. jeho hmotnost po hladovce). Stěžovatel poukazuje na to, že byl v okamžiku útoku dozorců v šoku a ve velkém stresu, proto nelze závěr o jeho nedůvěryhodnosti založit na okolnosti, že nedokázal přesně určit počet osob, které se podílely na jeho napadení. V době hladovky se přitom v rozporu s předpisy nenacházel na ošetřovně, nýbrž na "standardním" oddělení. Orgány zabývající se jeho stížností neobjasnily ani otázku, zda se v prostorách, kde došlo k napadení, vyskytují místa nesnímaná kamerovými systémy. V rozporu s nálezem vydaným v jeho věci nebyl vyhotoven znalecký posudek vycházející rovněž z osobního pohovoru znalce se stěžovatelem bez účasti vyšetřujících orgánů a příslušníků vězeňské služby. V návaznosti na nález mělo dojít k delegaci věci jinému orgánu GIBS. Napadená rozhodnutí neposkytují věrohodné vysvětlení, proč došlo k použití síly a zda bylo absolutně nezbytné. Vyrozumění vrchního státního zastupitelství postrádá dostatečné odůvodnění, neboť neuvádí, jakým způsobem bylo vyšetřování doplněno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Dále Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím či jiným zásahem je spojeno porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel dovolává, tedy na ústavněprávní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné opatření policejního orgánu a navazující vyrozumění státních zastupitelství, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svým závěrům dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování[např. nález ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)].
11. Stěžovatel tvrdí, že orgány zabývající se jeho stížností na násilné jednání příslušníků vězeňské služby nerespektovaly nosné důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 1559/20.
12. Ústavní soud v bodě 46. nálezu vytknul orgánům, že měly vysvětlit a zdůvodnit, jak je možné, že stěžovatel po jím tvrzeném napadení dne 12. 10. 2018 a před eskortou z Věznice Valdice do Vazební věznice Brno dne 15. 10. 2018 neměl na těle žádné známky poranění a téhož dne 15. 10. 2018 o cca čtyři hodiny později již měl na těle řadu hematomů nezanedbatelné velikosti, a to různého stáří. Ústavní soud dal v nálezu najevo, že si je vědom, že viditelnost podlitin se projevuje v delším časovém odstupu, a to až několika hodin, přičemž různé stáří hematomů v lékařské zprávě ze dne 15. 10. 2018 přinejmenším (bez dalšího bezprostředně navazujícího podrobného znaleckého vyšetření) zpochybňuje správnost a pravdivost lékařské zprávy ze dne 12. 10. 2018 i tvrzení ředitele Věznice Valdice ze dne 15. 10. 2018 (žádné známky poranění, resp. žádné známky fyzického násilí). Orgány zabývající se stížností se měly také podrobněji zabývat tím, zda byl v dané situaci a s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel držel protestní hladovku, nezbytný a přiměřený zákrok vůči němu provedený příslušníky vězeňské služby a zda toto jednání nepředstavovalo zakázané špatné zacházení se stěžovatelem. Nutné také bylo, aby se orgány činné v trestním řízení detailně zabývaly rozpornými lékařskými zprávami, jejich kvalitou a důkazní hodnotou ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zvláště když nesplňovaly požadavky na parametry lékařských zpráv (zvláště prvotní zpráva z lékařského ošetření ve Věznici Valdice) vyplývající ze Zásad účinného vyšetřování a dokumentování mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (dále jen "Zásady"), Příručky pro účinné vyšetřování a dokumentaci mučení a jiného krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení (dále jen "Istanbulský protokol") i Standardu CPT Pořizování záznamů a podávání zpráv o lékařských zjištěních o špatném zacházení (dále jen "Standard CPT"), zejména neobsahovaly popis tvrzení dotyčné osoby, jež se týkají lékařské prohlídky (včetně jejího popisu vlastního zdravotního stavu a jakýchkoli tvrzení o špatném zacházení), poznámky lékaře, zda je shoda mezi tvrzeními pacienta a objektivním lékařským nálezem, zranění nebyla zaznamenána na zvláštním formuláři se schématy lidského těla a nebyly pořízeny fotografie zranění (fotodokumentace zranění stěžovatele byla pořízena z jeho podnětu až dne 23. 10. 2018). V neposlední řadě se také měly zabývat tím, zda lékařské vyšetření (ne)bylo provedeno mimo doslech a nejlépe také mimo dohled příslušníků vězeňské služby, jak rovněž vyžadují Zásady, Istanbulský protokol i Standard CPT i nálezem citovaná judikatura.
13. Orgány činné v trestním řízení se v návaznosti na předmětný nález opětovně zabývaly výpovědí stěžovatele a konfrontovaly ji s dalšími důkazními prostředky, tj. výpověďmi dalších odsouzených, výpověďmi příslušníků vězeňské služby, znaleckým posudkem, lékařskými zprávami a kamerovými záznamy. Tyto orgány vysvětlily, z jakých důvodů byly až po provedení eskorty dne 15. 10. 2018 zjištěny na těle stěžovatele hematomy. Uvedly, že tzv. předeskortní lékařské vyšetření se provádí pouze v případě, když odsouzený poukáže na některý svůj zdravotní problém. Neučiní-li tak, vyplní se ve zprávě jen předtištěné kolonky. Stěžovatel neupozornil na žádný hematom a MUDr. Regina Štuková sama následky jakéhokoli zranění nezpozorovala, to bylo zjištěno až v rámci komplexního vyšetření při příjmu ve Věznici Brno.
14. Jde-li o nezbytnost a přiměřenost zákroku a posouzení jeho následků, proti tvrzení stěžovatele, že použití fyzické síly dozorci nevyprovokoval a bylo nepřiměřené, stojí tvrzení zakročujících příslušníků vězeňské služby M. a Š., kteří uvedli, že stěžovatel neuposlechl výzvy a při pokusu o jeho předvedení se proti M. ohnal rukou, M. poté odešel a vrátil se s posilou Š. a P. (výpovědi dozorců podporují též kamerové záznamy). Orgány činné v trestním řízení vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z jehož závěrů vyplývá, že zjištěná zranění byla způsobena působením tupého násilí malé intenzity a jsou typická pro manipulaci s nespolupracující osobou, např. v případě úchopu při přenášení. Podle závěrů znalce byla zjištěná zranění (tj. několik hematomů a oděrek) poškozením zdraví nepatrného významu, nevyžadovala ošetření ani následnou péči a neomezovala ho na obvyklém způsobu života. Oproti tomu, stěžovatelem uváděné mechanismy napadení, tj. kopy do hlavy a trupu, shození ze schodů nebo lavice atd., by způsobily zcela nesouměřitelné následky (zlomeniny kostí mozkové části, krvácení mezi mozkové obaly nebo zhmoždění mozku, zlomeniny kostry hrudníku s poraněním plic a krvácením a vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny, trhliny sleziny apod.).
15. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani ve způsobu prověřování stěžovatelova oznámení. Především byla vyvrácena jeho námitka, že se jeho oznámení "začalo šetřit až po třech týdnech". Oznámení obdržela GIBS dne 19. 10. 2018, dne 1. 11. 2018 podal stěžovatel vysvětlení, byly prováděny prověřovací úkony podle §158 odst. 1 trestního řádu a dne 20. 12. 2018 byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Fotodokumentace zranění stěžovatele byla pořízena z jeho podnětu dne 23. 10. 2018, nicméně čtyřdenní časové rozpětí od přijetí oznámení nepředstavuje okolnost, která by mohla mít vliv na výsledek prověřování věci.
16. Verze uplatňovaná stěžovatelem byla vyvrácena též kamerovými záznamy, které odpovídají zjištěním vyplývajícím z dalších důkazních prostředků. Tyto systémy sice nezabíraly všechny prostory, kde se pohybovali stěžovatel a příslušníci vězeňské služby, nicméně nejsou k dispozici indicie, že došlo např. k účelové manipulaci s předmětnými zařízeními, výmazu některých záznamů prokazujících tvrzení stěžovatele apod.
17. Exces nepředstavuje ani skutečnost, že nebyl vyhotoven posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k prokázání specifické věrohodnosti stěžovatele. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jde o důkazní prostředek nadbytečný, přičemž toto jejich konstatování lze se zřetelem k výše uvedenému považovat za věcně udržitelné.
18. Orgány činné v trestním řízení se nosným důvodům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1559/20 nezpronevěřily ani tím, že nedošlo k delegaci věci; odpovídající požadavek se z předmětného rozhodnutí Ústavního soudu nepodává.
19. V nyní posuzované věci Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelem napadených usnesení GIBS a krajského státního zastupitelství a vyrozumění vrchního státního zastupitelství z výše uvedených důvodů neshledal, že je namístě jeho zásah. Z předmětných rozhodnutí (včetně vyrozumění vrchního státního zastupitelství) se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, kterého se mělo dopustit šest neustanovených dozorců ve Věznici Valdice. Tvrzení stěžovatele předestřená orgánům činným v trestním řízení nebyla důkazními prostředky prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Rozhodnutí, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlena, respektují nosné důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 1559/20, proto na ně Ústavní soud odkazuje.
20. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takové povahy, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených opatření a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní nedostatky a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek tvrzené porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele o tom, jak mělo být v řízení postupováno, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování trestné činnosti.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu