ECLI:CZ:US:2023:4.US.924.23.1
sp. zn. IV. ÚS 924/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2023 č. j. 49 Co 195/2022-959, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a I. H. a nezletilých E. H. a K. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 22. 9. 2022 č. j. 127 P 51/2018-861 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byl stěžovateli (otci) zakázán přímý i nepřímý kontakt s nezletilými, vyjma asistovaných kontaktů v prostorách tam určeného krizového centra, a to v případě nezletilého každý sudý týden v roce vždy v pátek od 14:30 hodin do 15:30 hodin, v případě nezletilé od 15:30 hodin do 16:30 hodin (s ní byl zákaz styku a stanovený asistovaný kontakt se stěžovatelem upraven s účinností od 1. 10. 2023). První vedlejší účastnici (matce) byly uloženy povinnosti spojené s uskutečňováním tohoto kontaktu. Tím byl pro dobu trvání předběžného opatření změněn výrok o úpravě styku podle rozsudku městského soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 127 Nc 33/2017-34.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Po posouzení věci dospěl ve shodě s ním k závěru, že i nadále byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilých. Jde-li o nezletilého, bylo zřejmé, že za součinnosti psychologa a zaměstnanců krizového centra, do něhož byl v minulosti umístěn, se podařilo znovu obnovit vztah s matkou i širší rodinou, byť zpočátku nezletilý matku zcela odmítal. Podle soudu bylo nepochybné, že soustavnou pomocí odborného personálu krizového centra a díky řádné spolupráci matky s odborníky se podařilo nastalou kritickou situaci, která byla způsobena v minulosti nevhodným ovlivňováním a manipulací stěžovatele s nezletilým, stabilizovat, a vztahy se nyní daří postupně obnovovat. Bylo nicméně zjištěno, že tyto vztahy zůstávají křehké a bylo třeba jak matce, tak nezletilému poskytnout i nadále odbornou podporu. Proto bylo vhodné a pro nezletilého prospěšné, aby v době, kdy má docházet ke kontaktům se stěžovatelem, byl zajištěn styk v asistované podobě, neboť nezletilý je stále stěžovatelem snadno ovlivnitelný. Popsaný závěr se týkal i nezletilé, neboť u ní byly v minulosti v důsledku působení stěžovatele zjištěny změny v chování a reakce, které neodpovídaly dítěti jejího věku. K závěru, že je kontakt se stěžovatelem nutno upravit jako asistovaný, dospěli i odborníci z několika institucí účastnících se případové konference, jež se týkala obou nezletilých. Soud dále uvedl, že za stavu, kdy byli nezletilí v minulosti vystaveni manipulacím, postrádalo prozatím zjišťování jejich názoru na úpravu styku se stěžovatelem smysl. Stěžovatel s opatrovníkem ani krizovým centrem nespolupracuje a bez udání důvodu se nedostavuje na případové konference nařízené ve snaze o zlepšení situace v rodině. S ohledem na uvedené měl krajský soud za to, že stanovený asistovaný styk se stěžovatelem by měl probíhat v zájmu nezletilých až do doby, než bude věcně rozhodnuto o úpravě poměrů. Závěrem soud zdůraznil nestandardní situaci v rodině, kdy nezletilí byli v minulosti vystaveni neúměrnému tlaku stěžovatele, což vyústilo až v nutnost umístit nezletilého dočasně do krizového centra. Ze stěžovatelova chování přitom bylo i nadále zřejmé, že není schopen objektivního náhledu na věc a uvědomění si vlastního pochybení; projevuje nedostatek rodičovských kompetencí a odmítá řešit zájmy nezletilých jiným způsobem než tím, který odpovídá jeho představě.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se úvodem ústavní stížnosti nesouhlasně vyjadřuje ke dvěma usnesením Ústavního soudu, jimiž byly odmítnuty jeho dřívější ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (usnesení ze dne 31. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2672/22 a ze dne 22. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 2391/22). Námitky směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu pak lze shrnout následovně. Předně krajský soud založil své závěry pouze na tvrzeních matky a několika zájmově propojených osob, konkrétně opatrovníka a psycholožky krizového centra, naopak stěžovatelova tvrzení a jeho námitky vůbec nevypořádal. Stěžovatel tyto námitky konkrétně vyjmenovává s tím, že odůvodnění napadeného usnesení považuje za zcela nedostatečné. Dále brojí proti postupu krajského soudu, který v řízení nezjišťoval názor nezletilých. Konečně opětovně upozorňuje na nesprávný postup soudů, spočívající v tom, že činnost kolizního opatrovníka v řízení provádí stejná osoba, která dříve podala podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, návrh na nařízení předběžného opatření, jímž byl nezletilý stěžovateli odebrán a umístěn do krizového centra.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá též konstatování porušení ústavně zaručených práv nezletilých vedlejších účastníků. V řízení, kdy proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21 nebo sp. zn. IV. ÚS 515/21 nebo ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98].
8. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech zdrženlivě. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen. S nastíněnými mezemi přezkumu rozhodnutí týkajících se předběžných opatření v rodinných věcech byl stěžovatel podrobněji seznámen již ve výše zmíněných usneseních sp. zn. III. ÚS 2672/22 a sp. zn. II. ÚS 2391/22; skutečnost, že s nimi nesouhlasí, resp. že je v ústavní stížnosti vykládá vlastním způsobem, na jejich uplatnitelnosti v posuzované věci nic nemění.
9. Ústavní soud konstatuje, že i přes stěžovatelův nesouhlas napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Krajský soud přesvědčivě rozvedl, jakými úvahami se řídil při posouzení návrhu a z jakých konkrétních důvodů ve shodě s městským soudem shledal, že podmínky pro nařízení předběžného opatření byly naplněny, resp. že nadále trvají. Závěry obsažené v přezkoumávaném usnesení jsou logické a rozumné.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud nevypořádal s některými jeho odvolacími námitkami. Byť je pravdou, že obecný soud je povinen vypořádat se náležitě v odůvodnění svého rozhodnutí s argumentací účastníků řízení, platí zároveň, že právo na soudní ochranu není právem absolutním. Povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí proto nelze chápat tak, že by byla vždy vyžadována (podrobná) odpověď na každou v podání obsaženou námitku. Porušením práva na soudní ochranu tak není, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/09 (N 26/52 SbNU 247), usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 75/16]. Těmto požadavkům přitom, jak je zřejmé z příslušných částí odůvodnění napadeného usnesení (viz jeho body 12 až 15), krajský soud dostál.
11. Udržitelným se Ústavnímu soudu jeví též stěžovatelem rozporovaný závěr krajského soudu, že vzhledem k tomu, že nezletilí byli dlouhodobě vystaveni stěžovatelovu negativnímu vlivu a manipulacím, nebylo prozatím namístě zjišťovat jejich názor na úpravu jejich vzájemných kontaktů. Ačkoliv je totiž výslech dítěte mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí a je i právem dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost orgánu veřejné moci; musí být naopak předmětem jeho pečlivého posouzení, v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě. Dospěl-li přitom krajský soud po vyhodnocení konkrétních a v odůvodnění jeho usnesení rozvedených okolností věci k tomu, že slyšení nezletilých v současné době postrádá rozumného smyslu, nemá Ústavní soud tomuto závěru co vytknout.
12. K závěrečné stěžovatelově námitce týkající se skutečnosti, že nezletilí jsou zastoupeni stejným opatrovníkem, který dříve podal návrh na umístění nezletilého do krizového centra, nezbývá než odkázat na bod 19 odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2672/22, v němž je tato námitka již vypořádána. V řízení o ústavní stížnosti přitom Ústavnímu soudu nepřísluší, aby k námitce účastníka přezkoumával správnost svých vlastních dřívějších rozhodnutí. Tato námitka se navíc fakticky vztahuje k tam posuzovaným rozhodnutím, a nikoliv k nyní napadenému usnesení krajského soudu, přičemž pro posouzení věci je dále podstatné, že v řízení, z něhož bezprostředně vzešlo napadené rozhodnutí, nebyl navrhovatelem kolizní opatrovník, nýbrž matka nezletilých (srov. bod 10 a 11 odůvodnění usnesení krajského soudu).
13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu