ECLI:CZ:US:2024:1.US.2461.23.1
sp. zn. I. ÚS 2461/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VPI CZ, v. o. s., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, insolvenční správkyně dlužníka GORDION, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023 č. j. 29 Cdo 2304/2022-433 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2022 č. j. 21 Co 411/2021-404, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně, která je insolvenčním správcem dlužníka GORDION, s. r. o. (dále jen "dlužník"), se domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 11 500 671 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka. Žalobu odůvodnila tím, že jde o pojistné plnění, na jehož vyplacení vznikl dlužníkovi (jako pojištěnému) nárok vůči vedlejší účastnici (jako pojistiteli) na základě mezi nimi uzavřené pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu ze dne 23. 3. 2011 ve znění dodatku č. 3 ze dne 19. 3. 2013 a všeobecných pojistných podmínek (dále též jen "pojistná smlouva"). Tvrzenou škodu představovala částka 11 500 671 Kč, o kterou poskytovatel dotace (Státní fond životního prostředí České republiky) snížil dotaci Svazku vodovodů a kanalizací Ivančice (dále též jen "Svazek") pro pochybení dlužníka v průběhu veřejné zakázky "SV Ivančice-Rosice, zajištění kvality pitné vody - zhotovitel stavby" (dále jen "veřejná zakázka"). Přípravu a průběh veřejné zakázky měl dlužník zajistit na základě mandátní smlouvy ze dne 31. 8. 2010, kterou uzavřel se Svazkem. Po částečném zpětvzetí žaloby [o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud")] usnesením ze dne 30. 7. 2018 č. j. 11 C 242/2016-149] se stěžovatelka domáhala pouze částky 4 990 000 Kč s příslušenstvím.
3. Rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 11 C 242/2016-317 obvodní soud žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. 8. 2020 č. j. 21 Co 132/2020-347 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Rozsudkem ze dne 28. 6. 2021 č. j. 11 C 242/2016-371 obvodní soud žalobu opět zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud vyšel z §43 a násl. zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"), a z §14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dlužník porušil povinnost tím, že nesplnil podmínky při zveřejňování veřejné zakázky ve vztahu k Evropské unii. Proto došlo ke korekci (snížení) podpory (dotace). Podle čl. 4 odst. 2 písm. a) všeobecných pojistných podmínek je z pojištění (podle pojistné smlouvy) obecně vyloučena tzv. finanční škoda, nemá-li původ v předcházející škodě na životě, zdraví nebo na věci, nebo není-li v pojistné smlouvě sjednáno jinak. Ke korekci dotace (k jejímu snížení) nedošlo na základě rozhodnutí soudu, správního orgánu nebo jiného orgánu veřejné moci, proto není podle pojistné smlouvy kryta sjednaným pojištěním. Nejde též o pokutu nebo o penále, když korekce má charakter faktického opatření.
6. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 21 Co 411/2021-404 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud s odkazem na §43 odst. 2 a 3 a §44 odst. 1 a 3 zákona o pojistné smlouvě a §205 odst. 1, §244 a §248 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018 sp. zn. 23 Cdo 5969/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 sp. zn. 29 Cdo 3580/2017, po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná částka představuje nárok na pojistné plnění, nikoli náhradu škody. Z pojistné smlouvy však dlužník, jehož jednáním měla vzniknout škoda, nemá nárok na výplatu pojistného plnění. Dlužník odpovědný za tvrzenou škodu za podmínek a v rozsahu sjednaném pojistnou smlouvou by měl nárok pouze na to, aby vedlejší účastnice vyplatila pojistné plnění poškozenému (Svazku). Právo na úhradu této částky přímo sobě nemá, takový nárok by měl pouze tehdy, kdyby vzniklou škodu sám zaplatil poškozenému (Svazku). V daných souvislostech není rozhodné, zda pohledávka Svazku (z titulu oné škody) byla zjištěna v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka). Do majetkové podstaty dlužníka náleží (zásadně) majetek dlužníka, který v průběhu insolvenčního řízení slouží k uspokojování pohledávek věřitelů dlužníka. Postavení poškozeného (Svazku) však není oproti jiným věřitelům v insolvenčním řízení nijak zvýhodněno. Poškozenému by se tak v případě, že žalobě bude vyhověno, nedostalo pojistné plnění v plné výši, ale bylo by s ním naloženo podle pravidel stanovených insolvenčním zákonem (byl by poměrně rozdělen mezi nezajištěné věřitele). Stěžovatelka proto nemá nárok na zaplacení žalované částky (pojistného plnění) do majetkové podstaty dlužníka.
7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Za Nejvyšším soudem neřešenou pokládala stěžovatelka otázku oprávněnosti insolvenčního správce dlužníka (pojištěného) požadovat po pojistiteli z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti za škodu výplatu pojistného plnění do majetkové podstaty dlužníka v situaci, kdy poškozený přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku z titulu náhrady škody (jež byla v insolvenčním řízení uznána a bude uspokojována). Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání zamítnuto (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku pojištěného z odpovědnosti za škodu a prohlásil konkurs na jeho majetek, je insolvenční správce pojištěného, který poškozenému neuhradil způsobenou škodu, oprávněn domáhat se v nalézacím řízení po pojistiteli pouze toho, aby za něj uhradil škodu přímo pojištěnému. Právo požadovat úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty mu nenáleží.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud ji měl před vydáním svého rozhodnutí poučit a umožnit jí na odlišný právní názor soudu reagovat. V této souvislosti stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti poukazuje na právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1555/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vydaného po podání této ústavní stížnosti. V uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Podle stěžovatelky závěry vyjádřené v uvedeném nálezu dopadají na nyní posuzovanou věc, kdy městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí žaloby v dané věci bylo správné, avšak z jiných právních důvodů, než ke kterým dospěl obvodní soud. Stěžovatelka se o odlišném právním názoru městského soudu dozvěděla až při vyhlášení rozhodnutí ve věci, resp. při doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Právní názor městského soudu tak pro ni byl překvapivý, neboť do té doby netušila, že by otázka platebního místa v předmětném řízení měla být problematická.
9. Stěžovatelka uvádí, že dostalo-li by se jí od městského soudu poučení o jiném právním názoru, mohla by např. navrhnout vydání eventuálního petitu, kterým by v řízení požadovala uhradit žalobní nárok přímo k rukám poškozeného SVKI. S ohledem na běh zákonných promlčecích lhůt však již nyní na odlišný právní názor městského soudu podáním nové žaloby nemůže úspěšně reagovat, byť potencionálně nárok na výplatu pojistného plnění podle pojistné smlouvy může být důvodný. Městský soud tak měl stěžovatelku v průběhu řízení poučit o změně jeho právního názoru, příp. zrušit rozhodnutí obvodního soudu a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby stěžovatelka na uvedenou změnu právního názoru mohla procesně reagovat. Stěžovatelka z uvedeného dovozuje, že obecné soudy jí svým postupem fakticky odňaly možnost domáhat se vyplacení pojistného plnění podle pojistné smlouvy v souladu s odlišným právním názorem městského soudu, neboť s ohledem na absenci poučení o odlišném právním názoru městského soudu na projednávanou problematiku nemohla na odlišný právní názor jakkoliv procesně reagovat.
10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v důsledku rozhodovací praxe obecných soudů bylo porušeno její právo podnikat a právo vlastnit majetek, konkrétně právo na spravedlivou odměnu a náhradu nákladů za vykonanou práci. Stěžovatelka jako insolvenční správce pověřený státem je rozhodovací praxí obecných soudů odkázána na vymáhání právních nároků třetích subjektů na své vlastní náklady, aniž by měla jistotu, že jí i v případě úspěchu bude přiznána odměna, příp. v jaké výši, a až do skončení insolvenčního řízení by ohledně ní měla být v nejistotě. Podle stěžovatelky §38 odst. 3 insolvenčního zákona, na který poukazoval Nejvyšší soud, jí nedává dostatečnou jistotu ohledně spravedlivé odměny a náhradu nákladů za výkon své činnosti. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkazuje na závěry uvedené v nálezu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2013/21, ve kterém se Ústavní soud zabýval adekvátností odměny soudního exekutora při výkonu své činnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle §38 odst. 3 ve spojení s §38 odst. 2 insolvenčního zákona se odměna za výkon činnosti insolvenčního správce a náhrada hotových výdajů hradí primárně z majetkové podstaty dlužníka, a pouze není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí ji stát. Podle závěrů napadených rozhodnutí by se podle §38 odst. 3 ve spojení s §38 odst. 2 insolvenčního zákona měla z majetkové podstaty hradit odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce i v případě, že nebude v daném řízení úspěšný, což ještě umocňuje protiústavnost takových závěrů vůči řádně přihlášeným věřitelům v insolvenčním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu pro ni bylo překvapivé.
15. Ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) či usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 a další.
16. V nálezu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1555/23, na který odkazuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud vyslovil, že princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, představuje jednu ze zásad práva na soudní ochranu (srov. nález ze dne 13. 6. 2022 sp. zn. II. ÚS 3257/21, bod 18). Podle judikatury Ústavního soudu o překvapivé rozhodnutí jde mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014, body 14 a 15) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07, bod 15). Současně Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na to, že zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí, znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. V posuzované věci nejde o tento případ.
17. V nyní posuzované věci se námitkou stěžovatelky, že při absenci poučení (odvolacího soudu) o odlišném právním názoru je napadené rozhodnutí "překvapivé", zabýval již Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, přičemž shodně s výše uvedeným přiléhavě poukázal na to, že "překvapivým" je jen takové rozhodnutí, které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků. K předmětné věci připomněl, že obranu založenou na argumentaci, podle které: "Škodové pojištění slouží k náhradě vzniklé škody poškozenému a nemůže sloužit k obohacení škůdce ani k plnění ve prospěch jiných subjektů než poškozených.", uplatnila vedlejší účastnice již v řízení před obvodním soudem (srov. závěrečný návrh vedlejší účastnice ze dne 16. 9. 2019, č. l. 306 p. v.) a znovu pak ve vyjádření k prvnímu odvolání stěžovatelky (podání ze dne 26. 2. 2020, č. l. 339). Stěžovatelka tedy nemohla být překvapena tím, že městský soud se touto obranou zabýval. Stěžovatelka se tedy mohla a měla na tuto argumentaci připravit. Rozhodnutí městského soudu tedy nebylo pro stěžovatelku překvapivé.
18. Rovněž k námitce stěžovatelky, že při poučení o jiném právním názoru odvolacího soudu by mohla např. navrhnout vydání eventuálního petitu, kterým by požadovala uhradit pojistné plnění k rukám poškozeného, se již dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, který poukázal na to, že součástí poučovací povinnosti soudu podle §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Součástí poučovací povinnosti obecných soudů není poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§95 o. s. ř.), a domáhat se jiného nároku. To by totiž podle judikatury Ústavního soudu vedlo k narušení principu rovnosti účastníků [srov. např. nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267), podle kterého závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotně právních norem a poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je poučením o hmotném právu, které §5 o. s. ř., nepřipouští].
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že rozhodovací praxí obecných soudů je odkázána vymáhat právní nároky třetích subjektů na své náklady, aniž by měla jistotu, že jí v případě úspěchu bude přiznána odměna. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku zabýval námitkou stěžovatelky, že oprávněným k vymáhání nároku (na pojistné plnění) je insolvenční správce, ale plnění by měl vymáhat mimo majetkovou podstatu (jen ve prospěch poškozeného), takže by mu ani nenáležela odměna. Považoval však za argumentačně nepřesný, resp. neúplný stěžovatelčin názor, že by jí z vymožené částky (ani) nenáležela odměna, neboť úprava obsažená v §38 odst. 3 insolvenčního zákona umožňuje podle okolností případu i zvýšení konkursní odměny navázané jinak podle §38 odst. 1 insolvenčního zákona na výši výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Nejvyšší soud vysvětlil, že o rozpor se základními zásadami insolvenčního řízení rovněž nejde. Výplata pojistného plnění poškozenému sice způsobí zánik pohledávky poškozeného vůči dlužníku, nejde ale o výplatu "náhrady způsobené škody" (oba nároky se liší již tím, že poškozený sám nemá nárok na výplatu pojistného plnění vůči pojistiteli).
20. Ústavní soud připomíná, že výklad zákona, v posuzovaném případě výklad insolvenčního zákona, přísluší v prvé řadě obecným soudům. Nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu totiž přísluší rozhodovat pouze v případě a v rozsahu, v jakém by mohlo dojít k porušení základních práv či svobod. Takové porušení však Ústavní soud v předmětné věci nezjistil. Zákonná i podzákonná úprava odměny insolvenčního správce stanoví podmínky výkonu práva insolvenčních správců podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.
21. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na odměnu insolvenčního správce a náhradu jeho výdajů. Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o odměně insolvenčního správce a náhradě jeho výdajů výslovně nezmiňují. Takové právo má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
22. Stěžovatelka dále namítala porušení svého "práva na legitimní očekávání nabytí majetku" zaručené čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud připomíná, že čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, kterého se stěžovatelka dovolává, obdobně jako čl. 11 odst. 1 Listiny, stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelky. Jinými slovy, uvedenými články Úmluvy a Listiny není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; za určitých okolností může být ústavně chráněným majetkem i pohledávka, je-li dostatečně určitá a existuje-li velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána. V posuzovaném případě stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit, že měla majetek v podobě legitimního očekávání (srov. usnesení ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3648/10).
23. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2013/21 týkající se adekvátnosti odměny soudního exekutora při výkonu své činnosti neshledal Ústavní soud na posuzovanou věc přiléhavý, neboť tento byl vydán za jiných skutkových okolností. Ústavní soud navíc v tomto nálezu vyslovil, že při rozhodování o odměně soudního exekutora musí obecný soud zohlednit konkrétní (mimořádné) okolnosti věci.
24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu