ECLI:CZ:US:2024:1.US.2943.23.1
sp. zn. I. ÚS 2943/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Hamouzové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 1889/2023-382 ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2023 č. j. 30 Cdo 1889/2023-388 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 70 Co 59/2022-357, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vůči vedlejším účastníkům jako žalovaným zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, ze dne 4. 2. 2008 č. j. V-12436/2007-101-11/MO, jakož i nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2008 č. j. 27 C 4/2008-21 a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 6. 2009 č. j. 11 Cmo 51/2009-40, a dále tím, že zákonné rozhodnutí v uvedené věci nebylo vydáno včas, tj. ještě před datem 29. 12. 2009, kdy stěžovatelka koupila bytovou jednotku č. X1 nacházející se v budově č. p. X2, která je součástí pozemku p. č. X3 v k. ú. H., obec P. (dále též jen "bytová jednotka" nebo "předmětný byt"), bez povědomí o jejím zatížení zástavním právem od její původní vlastnice Irmy Dormové (která dne 9. 3. 2007 předmětný byt zastavila). Na základě uvedených nezákonných rozhodnutí nebyl totiž do katastru nemovitostí zapsán vklad zástavního práva k předmětnému bytu, přičemž k jeho zápisu došlo až po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009), a to na podkladě rozsudku městského soudu ze dne 28. 11. 2011 č. j. 27 C 4/2008-94, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 20. 9. 2012 č. j. 4 Co 63/2012-116. Stěžovatelka, která podle kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2009 získala předmětný byt do svého vlastnictví, aniž věděla, že dovolací řízení týkající se zmíněného vkladu zástavního práva stále probíhá, pak byla nucena za Irmu Dobrovou uhradit částku 535 000 Kč, chtěla-li předejít soudnímu prodeji zastaveného bytu a současně docílit zániku opožděně vloženého zástavního práva, tedy zjednodušeně řečeno, aby o bytovou jednotku nepřišla.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2021 č. j. 31 C 86/2017-269 uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce částku 535 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok není promlčen, ohledně vlastního nároku dovodil, že bylo-li by zástavní právo zapsáno správně a včas při dodržení lhůt podle správního řádu, mohla se o něm stěžovatelka dozvědět z katastru nemovitostí ještě před uzavřením kupní smlouvy, mohla provést úhradu dluhu z kupní ceny a nevznikla by jí škoda. Podíl obou organizačních složek na vzniku škody obvodní soud shledal stejný.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2022 č. j. 70 Co 59/2022-294 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Uzavřel, že nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném formalistickém právním posouzení důkazů při rozhodování o vkladu zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí se projevil ve vydaných nezákonných rozhodnutích. Stěžovatelka však nebyla účastnicí řízení, a tedy nemůže být ani aktivně legitimována ve sporu o náhradu škody. Mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou dále městský soud neshledal ani vztah příčinné souvislosti, neboť podle jeho závěru to byla původní vlastnice předmětné bytové jednotky, která zatížila kupní smlouvu právními vadami, za které odpovídá sama a pro které mohla stěžovatelka od smlouvy odstoupit, přičemž v jiném soudním řízení jí byla uvedená částka vůči původní vlastnici přiznána, a šlo by tak o dvojí odškodnění téhož.
5. Výše uvedený rozsudek městského soudu byl následně k dovolání podanému stěžovatelkou zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 2022/2022-316. Nejvyšší soud uložil městskému soudu vyřešit otázku, zda měli účastníci vkladového řízení právní nárok na provedení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě, případně lhůtě přiměřené, a v případě kladné odpovědi na danou otázku posoudit, ke kterému dni nejpozději mělo k uvedenému vkladu dojít.
6. Městský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu opět zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Městský soud se nejprve zabýval námitkami promlčení nároku vznesenými oběma vedlejšími účastníky a dospěl k závěru, že z celé žalobou požadované částky je promlčeno pouze 16 000 Kč. Dále se městský soud zabýval otázkou, zda stěžovatelkou označené průtahy v přezkoumávaném řízení byly skutečně nesprávným úředním postupem a mohly zapříčinit, že se stěžovatelka včas, tj. ještě před koupí předmětného bytu, mohla dozvědět na základě zákonného rozhodnutí o vkladu zástavního práva váznoucího na uvedeném bytě. V tomto dalším řízení se městský soud zabýval Nejvyšším soudem mu uloženou otázkou a přisvědčil stěžovatelce, že rozhodnutí katastrálního úřadu v předmětné věci nebylo vydáno ve správním řádem stanovené lhůtě, přičemž dobu řízení přesahující stanovenou lhůtu pro vydání rozhodnutí je třeba považovat za průtah v řízení. Městský soud dovodil, že ani zjištěný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení v důsledku nevydání rozhodnutí v zákonné či přiměřené lhůtě nemohl být příčinou škody tak, jak tvrdila stěžovatelka. Irma Dobrová si byla vědoma podaného dovolání a tedy i možnosti změny napadených rozhodnutí a přesto bez upozornění na existenci zástavní smlouvy i nedobytnost pohledávky zástavou zajištěné předmětným bytem tento byt stěžovatelce prodala. Navíc je podle soudu zřejmé, že s novým rozhodnutím o povolení vkladu nesouhlasila, ačkoli jí byly závěry Nejvyššího soudu známy, neboť proti rozsudku městského soudu podala odvolání. Městský soud proto setrval na svém závěru obsaženém v předchozím rozsudku, že jedinou příčinou vzniku stěžovatelkou tvrzené škody bylo nesplacení dluhu původním dlužníkem a následné jednání Irmy Dobrové při uzavírání kupní smlouvy, která o zástavní smlouvě stěžovatelku neinformovala, ačkoli jako prodávající byla k tomuto povinna, a vůči níž má stěžovatelka předmětnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím. Městský soud poukázal na to, že stejné závěry učinil i ve svém předchozím rozsudku, a vzhledem k tomu, že tento závěr není primárním důvodem, pro který městský soud napadený rozsudek změnil, v podrobnostech odkázal na své předchozí rozhodnutí. Podle městského soudu je tak zřejmé, že pro vznik odpovědnosti vedlejších účastníků za stěžovatelkou tvrzenou újmu nejsou splněny základní předpoklady, neboť v řízení zjištěný nesprávný úřední postup není s touto újmou v příčinné souvislosti.
7. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěr městského soudu a Nejvyššího soudu, že jedinou příčinou vzniku škody u stěžovatelky je dluh původní dlužnice, prodávající, je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, není podložen skutkovými zjištěními. Tento závěr je podle stěžovatelky formalistický, vyvyšující stát nad občana, vyviňující stát z odpovědnosti (v této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Podle názoru stěžovatelky byla hlavní příčinou vzniku škody u stěžovatelky nezákonná rozhodnutí. Nebýt nezákonných rozhodnutí, škoda by stěžovatelce nevznikla. Odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí je tedy dána.
9. Podle stěžovatelky je irelevantní zjištění, že jí zástavkyně zatajila existenci původního dovolacího řízení v době prodeje bytu. Žádný důkaz k takovému závěru proveden nebyl. Zástavkyně ani nemusela o dovolacím řízení vědět (prodej se uskutečnil cca čtyři měsíce po podaném dovolání). Toto skutkové zjištění se neopírá o žádný provedený důkaz. Jde o excesivní skutkový závěr vybočující z pravidel dokazování a spravedlivého procesu. Neshledaly-li obecné soudy v předmětné věci odpovědnost státu z důvodu nesprávného úředního postupu, měla by být v této konkrétní specifické věci shledána odpovědnost státu z důvodů nezákonných rozhodnutí, k jejímuž uplatnění je stěžovatelka aktivně legitimována. Nastala by situace, ve které není žádný subjekt legitimován k náhradě škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. V posuzované věci dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelka nebyla účastnicí posuzovaného řízení, a tedy nemůže být ani aktivně legitimována ve sporu o náhradu škody. Mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou městský soud neshledal ani vztah příčinné souvislosti, neboť to byla původní vlastnice předmětné bytové jednotky, která zatížila kupní smlouvu právními vadami, za které odpovídá sama a pro které mohla stěžovatelka od smlouvy odstoupit. Městský soud navíc výstižně poukázal na to, že stěžovatelce byla uvedená částka vůči původní vlastnici Irmě Dobrové již přiznána v jiném soudním řízení, což by znamenalo dvojí odškodnění téhož. Městský soud dále dovodil, že ani v řízení zjištěný nesprávný úřední postup není se stěžovatelkou tvrzenou újmou v příčinné souvislosti. Pro vznik odpovědnosti vedlejších účastníků za stěžovatelkou tvrzenou újmu tak nejsou splněny základní předpoklady. Jedinou příčinou vzniku této škody bylo nesplacení dluhu původní vlastnice předmětného bytu a její následné jednání při uzavírání kupní smlouvy se stěžovatelkou. Uvedené závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout.
14. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o právu stěžovatelky na zaplacení žalované částky jako náhrady škody. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu.
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu