ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2022.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2022/2022-316
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně D. H. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 86/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 70 Co 59/2022-294, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 70 Co 59/2022-294, se zrušuje a věc se vrací Městského soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalovaným zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Katastrálního úřadu XY, katastrálního pracoviště XY ze dne 4. 2. 2008, č. j. V-12436/2007-101-11/MO, jakož i nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 27 C 4/2008-21, a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 11 Cmo 51/2009-40, a dále tím, že zákonné rozhodnutí v uvedené věci nebylo vydáno včas.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 31 C 86/2017-269, kterým vyslovil povinnost žalovaných požadovanou částku 535 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni zaplatit (výrok I) a současně žalovaným uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud předně uvedl, že žalobkyně jako kupující uzavřela dne 29. 12. 2009 kupní smlouvu s I. D. jako prodávající (soudem prvního stupně nesprávně označovanou za vedlejší účastnici, byť takovéto procesní postavení jmenovaná v tomto řízení nezastávala – pozn. dovolacího soudu), na základě které žalobkyně získala do svého vlastnictví bytovou jednotku č. XY nacházející se v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY obec XY(dále jen „předmětná bytová jednotka“), a to za cenu 1 800 000 Kč. Součástí smlouvy bylo též ujednání stran, podle kterého z kupní ceny budou uhrazeny dosud známé a případné budoucí dluhy prodávající, jež se k předmětné bytové jednotce váží. Již dne 6. 3. 2007 Lidové bytové družstvo XY(dále též jen „věřitel“) uzavřelo s obchodní společností H. T. (dále též jen „dlužník“), smlouvu o půjčce, v souladu s níž si jmenovaná obchodní společnost, v níž I. D. figurovala jako její společník a jednatel, půjčila od věřitele částku 785 000 Kč s tím, že splacení této půjčky bylo zajištěno zástavním právem zřízeným k předmětné bytové jednotce. Smlouvu o zřízení tohoto zástavního práva I. D. uzavřela s věřitelem dne 9. 3. 2007, načež dne 12. 3. 2007 byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí. Katastrální úřad XY, katastrální pracoviště XY, však rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008, č. j. V-12436/2007-101-11/MO, které nabylo právní moci dne 29. 6. 2009, uvedený návrh zamítl, a to s poukazem na neurčité označení zatížené bytové jednotky v uzavřené zástavní smlouvě. O žalobě věřitele, kterou bylo toto rozhodnutí katastrálního úřadu posléze napadeno, rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, č. j. 27 C 4/2008-21, tuto žalobu rovněž zamítl, přičemž jeho rozhodnutí bylo na podkladě podaného odvolání posléze potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 11 Cmo 51/2009-40, jenž nabyl právní moci dne 29. 6. 2009. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009, uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, načež tento soud usnesením ze dne 2. 6. 2011, č. j. 11 Cmo 51/2009-85, zrušil též výše zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze tedy ve věci rozhodoval znovu a rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 27 C 4/2008-94, vklad zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí povolil. Poté, co byl tento rozsudek městského soudu potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 Co 63/2012-116, nabyl dne 26. 10. 2012 právní moci. Zástavní právo k předmětné bytové jednotce tak bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 1. 3. 2013, a to s právními účinky vkladu ke dni 12. 3. 2007.
4. Dále soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2010, č. j. 21 C 387/2009-35, jenž nabyl právní moci dne 29. 12. 2010, bylo vyhověno žalobě věřitele směřující proti dlužníkovi a znějící na zaplacení částky 598 665 Kč s příslušenstvím, a to z titulu vrácení výše zmíněné půjčky. Žalobkyně pak byla dne 8. 4. 2013 věřitelem vyzvána k tomu, aby uvedenou částku za dlužníka uhradila, nemá-li dojít ke zpeněžení zástavy, která jeho pohledávku zajišťuje, načež věřitel svým návrhem zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 3 řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, jež bylo vedeno pod sp. zn. 9 C 247/2014. S ohledem na to, že žalobkyně s věřitelem uzavřela dne 23. 10. 2014 dohodu, na základě které věřiteli postupně uhradila částku 535 000 Kč (první část dne 8. 10. 2013 a poslední dne 24. 10. 2014), za což se věřitel předmětného zástavního práva vzdal, a proto došlo i k jeho výmazu z katastru nemovitostí, vzal věřitel návrh na zahájení tohoto řízení následně zpět a toto řízení bylo zastaveno. Pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 5. 2016, č. j. 29 C 810/2014-39, a ze dne 21. 12. 2020, č. j. 15 C 119/2017-190, bylo I. D. uloženo zaplatit žalobkyni částky 46 000 Kč a 489 000 Kč (celkem tedy částku 535 000 Kč), a to z titulu vrácení bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že proti I. D. bylo již od 21. 12. 2012 vedeno insolvenční řízení, v němž byl úpadek jmenované řešen jejím oddlužením, a žalobkyně tak již přisouzené pohledávky nemohla v tomto řízení přihlásit, podala návrh na zahájení exekučního řízení, v němž se vůči jmenované domáhala nuceného vymožení soudně přiznaných částek. Žádná částka ve prospěch žalobkyně však v exekuci vymožena nebyla. Svou pohledávku ve výši 535 000 Kč žalobkyně uplatnila taktéž v rámci likvidace obchodní společnosti H. T., ani zde však žádné plnění neobdržela, přičemž dne 24. 8. 2016 byla tato obchodní společnost vymazána z obchodního rejstříku. U žalovaných pak žalobkyně svou pohledávku na náhradu tvrzené škody předběžně uplatnila ve dnech 10. 4. 2014 a 17. 2. 2014, její požadavek byl však odmítnut.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. Skutečnost, že zástavní právo k předmětné bytové jednotce bylo do katastru nemovitostí zapsáno až dne 1. 3. 2013, a to s právními účinky k datu 12. 3. 2007, na kdy připadl den podání návrhu na provedení požadovaného vkladu, totiž zakládá odpovědnostní titul, neboť v případě provedení tohoto zápisu ve lhůtě stanovené zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, by zástavní právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno již k datu 29. 12. 2009, kdy žalobkyně uzavřela s I. D. kupní smlouvu, a jím zajištěný dluh by tak mohl být uhrazen z kupní ceny. Nevydání rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí v „přiměřené době“ totiž dle soudu prvního stupně představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk, v příčinné souvislosti se kterým žalobkyni vznikla škoda odpovídající zažalované částce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuspěla se svou snahou domoci se náhrady plnění, které věřiteli poskytla, a to jak vůči dlužníkovi, tak vůči I. D., náleží jí proto právo na náhradu této částky vůči oběma žalovaným, a to rovným dílem. Námitku promlčení uplatněného nároku, kterou v řízení vznesla druhá žalovaná, přitom soud prvního stupně zhodnotil jako neopodstatněnou, a to s poukazem na znění §35 odst. 1 OdpŠk a na okamžik, ke kterému žalobkyně svůj nárok u žalovaných předběžně uplatnila a poté zažalovala u soudu.
6. K odvolání žalovaných poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud sice přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, nikoliv však již závěru, který soud prvního stupně učinil na základě právního posouzení věci. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci rozhodovací činnosti, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je za nesprávný úřední postup vedle nevydání či opožděného vydání rozhodnutí, případně jiné nečinnosti státního orgánu, třeba považovat zejména jiné vady ve způsobu vedení řízení, to vše za předpokladu, že poškozenému vznikla majetková újma, která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem. Zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. V takovém případě jde o odpovědnost založenou vydáním takového rozhodnutí. V posuzovaném případě se přitom dle odvolacího soudu nesprávný úřední postup spočívající v „nesprávném formalistickém právním posouzení důkazů“ při rozhodování o vkladu zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí ve vydaných nezákonných rozhodnutích projevil. Případný nárok na náhradu škody by tedy musel být řešen výhradně v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Aktivně věcně legitimovaným ve sporu o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je však podle §7 OdpŠk jen účastník řízení, v němž bylo toto nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně ale tímto účastníkem nebyla, a její žalobě proto nelze vyhovět. Nad rámec tohoto závěru (obiter dictum) pak odvolací soud dodal, že neinformováním žalobkyně o probíhajícím řízení o vkladu zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí zatížila I. D. „kupní smlouvu právními vadami“, za které odpovídá pouze ona sama. Žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby po zjištění uvedené skutečnosti od kupní smlouvy odstoupila. Uhradila-li pak věřiteli příslušnou částku, kterou měla platit I. D., vzniklo jí vůči jmenované právo na vrácení tomu odpovídající části kupní ceny, neboť tak stanovila samotná kupní smlouva. Ostatně i proto byla žalobkyni tato částka vůči I. D. soudy přiznána (byť ji soudy hodnotily jako nárok z bezdůvodného obohacení a nikoliv jako nárok vyplývající přímo z uzavřené kupní smlouvy), pročež nyní ani není možné žalobkyni tutéž částku přiznat z jiného právního důvodu proti žalovaným, nemá-li se jednat o nepřípustné „dvojí odškodnění téhož“. Mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou tedy dle odvolacího soudu není dán ani vztah příčinné souvislosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
9. Žalobkyně v této souvislosti zformulovala otázku, při jejímž posouzení dle jejího názoru odvolací soud pochybil a která současně dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to otázku, zda v situaci, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené celkové délce řízení, je možné odpovědnost státu za škodu způsobenou tímto postupem vyloučit proto, že v takto nepřiměřeně dlouhém řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že od počátku řízení tvrdila, že se náhrady škody domáhá z nesprávného úředního postupu, neboť pokud by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí katastrálního úřadu a na něj navazujících nezákonných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a namísto toho by v téže době bylo vydáno rozhodnutí zákonné, na jehož základě by byl proveden vklad zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, žalobkyně by dne 29. 12. 2009 kupní smlouvu na předmětnou bytovou jednotku s I. D. buď vůbec neuzavřela, nebo by ji uzavřela za jiných podmínek. Namísto toho však k vydání zákonného rozhodnutí v dotčeném řízení došlo až se zpožděním dlouhým pět a půl roku. Skutečnost, že k tomuto zpoždění došlo k důsledku nezákonných rozhodnutí, by pak odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, z níž žalobní požadavek vychází, neměla vylučovat. Oba odpovědnostní tituly zde totiž obstojí vedle sebe a každý samostatně. Důvody, pro které byla posléze zrušená rozhodnutí označena za nezákonná, přitom odvolací soud zkoumal dle žalobkyně nadbytečně a namísto toho, aby se v souladu se žalobními tvrzeními zaměřil na otázku, zda bylo zákonné rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení povinnosti vydat zákonné rozhodnutí včas, jež zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk, tak žalobkyně byla nucena zástavu vyplatit a svůj byt si tak „koupit podruhé“. Náhrada škody u primárního dlužníka, kterým byla obchodní společnost H. T., je přitom vyloučena, a stejně tak je vyloučeno domoci se plnění i vůči prodávající. Ostatně v době, kdy žalobkyně dle názoru odvolacího soudu mohla od kupní smlouvy odstoupit, se již I. D. nacházela v úpadku, a případné vymožení vrácení kupní ceny by tak s pravděpodobností hraničící s jistotou nebylo již tehdy možné.
10. Ani v případě, že by snad dovolací soud považoval názor, podle kterého lze v dané věci uvažovat pouze o případné odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za správný, však dle přesvědčení žalobkyně napadené rozhodnutí neobstojí. Nesprávně totiž odvolací soud vyřešil i právní otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně v tomto sporu, dospěl-li na základě aplikace §7 OdpŠk k závěru, že žalobkyni tato legitimace nesvědčí. Jedná se přitom o otázkou, kterou by dovolací soud měl „posoudit nově či jinak“. Žalobkyně se totiž domnívá, že je namístě zmíněné ustanovení §7 OdpŠk podrobit rozšiřujícímu výkladu, nemá-li dojít k odmítnutí spravedlnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že ve fázi posuzovaného řízení, jež probíhala před soudem, se jednalo o řízení podle části páté občanského soudního řádu, v němž je vzhledem ke znění §250a tohoto předpisu vyloučeno procesní nástupnictví, pročež žalobkyně jako nabyvatelka zatížené nemovitosti do něj nemohla vstoupit a stát se tak jeho účastníkem.
11. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. První žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že se s napadeným rozhodnutím plně ztotožňuje, přičemž poukázala na jeho odůvodnění, které považuje za správné. K závěru, že žaloba musela být zamítnuta, totiž vede již absence aktivní věcné legitimace žalobkyně ve smyslu §7 OdpŠk, když žalobkyně nebyla účastníkem řízení, v nichž byla nezákonná rozhodnutí vydána. Dále první žalovaná dodala, že zrušená rozhodnutí vyznívala ve prospěch žalobkyně, neboť na jejich základě vklad zástavního práva k její bytové jednotce nebyl proveden, přičemž následné rozhodnutí o provedení tohoto vkladu již pro svou nezákonnost zrušeno nebylo, a uvedla, že případná škoda mohla žalobkyni vzniknout pouze v důsledku jednání I. D., která ji neinformovala o všech právních vadách předmětu kupní smlouvy. Uhradila-li pak žalobkyně příslušný dluh nad rámec zaplacené kupní ceny, může se vrácení této částky domáhat právě jen po jmenované prodávající. První žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
13. Druhá žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně rovněž vyslovila pro jeho zamítnutí, neboť je považuje za nedůvodné. Napadený rozsudek je totiž v souladu s platnou právní úpravou i relevantní judikaturou. Koncipovala-li žalobkyně podanou žalobu tak, že odpovědnost žalované za škodu spojila s vydáním označených rozhodnutí katastrálního úřadu a soudů, předpoklady odpovědnosti státu za škodu zde splněny nejsou. Druhá žalovaná rovněž připomněla námitku promlčení, kterou v řízení vznesla a na níž stále trvá, a dodala, že škoda žalobkyni nevznikla v důsledku zamítnutí návrhu na vklad zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí, ale jednáním dlužníka, který neuhradil svůj dluh, a následně i jednáním I. D., která žalobkyni o probíhajícím dovolacím řízení, jehož výsledek mohl vést až k povolení navrženého vkladu, při uzavření kupní smlouvy neinformovala.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
20. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
21. Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k řešení téže právní otázky splněno z pohledu judikatury dovolacího soudu vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
22. V části týkající se otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně vztahující se k nároku na náhradu škody odvozovanému od nezákonného rozhodnutí, podané dovolání uvedeným požadavkům nevyhovuje. Žalobkyně se totiž v rámci vymezení předpokladů přípustnosti podaného dovolání v této části omezila pouze na obecné konstatování, že „je na místě, aby dovolací soud tuto právní otázku posoudil nově či jinak“, a to aniž by jakkoliv specifikovala, od jakého konkrétního dříve přijatého řešení, jež bylo v judikatuře Nejvyššího soudu v minulosti přijato, se má dovolací soud při řešení uvedené otázky nyní odchýlit. Vymezení této judikatury přitom neplyne ani z další části dovolání, která je uvedené otázce věnována a jejímž obsahem je toliko kritika právního posouzení dotčené otázky odvolacím soudem.
23. V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
24. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky, zda je odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vyloučena proto, že v takto nepřiměřeně dlouhém řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
27. Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v §79 odst. 1 o. s. ř., který mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a dále že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 335/2020). To znamená, jak ve své judikatuře uvedl Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21 ), že „ani skutečnost, že v žalobě nedojde ke striktnímu správnému odlišení důsledků nezákonných rozhodnutí od nesprávných úředních postupů, není a nemůže být na překážku vyhovění žaloby, uvede-li v ní žalobce všechny rozhodné skutkové okolnosti. Nalezení a použití příslušného právního předpisu pro rozhodnutí ve věci je výlučně věcí soudu podle tradičních maxim da mihi factum, dabo tibi ius, popř. facta sunt probanda, iura novit curia (srov. čl. 2 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, §79 odst. 1, §120 a 121 o. s. ř.) . Je pak již úkolem soudu fakta (tvrzenou skutkovou podstavu) řádně subsumovat pod příslušnou právní normu“.
28. Není přitom vyloučeno, aby žalobou uplatněný nárok na náhradu škody byl vystavěn na dvou různých skutcích s tím, že oba tyto skutky měly být příčinou vzniku téže škody na straně poškozeného, tj. že tvrzená škoda měla více rovnocenných příčin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Tak se také stalo v nyní posuzovaném případě, kdy žalobkyně v podané žalobě, jež byla soudu prvního stupně doručena dne 13. 4. 2017, dovodila svůj nárok na náhradu škody, který touto žalobou uplatnila, nejen ze skutečnosti, že jí tvrzená škoda měla být způsobena nezákonným rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí a na něj navazujícími nezákonnými rozhodnutími soudů, ale i z toho, že v dotčeném řízení došlo k „porušení povinnosti vydat zákonné rozhodnutí včas“ (viz č. l. 5 dole spisu), pročež k zápisu zástavního práva, k němuž původně zamítnutý návrh směřoval, nedošlo přede dnem 29. 12. 2009, kdy žalobkyně uzavřela s I. D. výše zmíněnou kupní smlouvu, nýbrž až v roce 2013.
29. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v jeho názoru, že nesprávný úřední postup spočívající v „nesprávném formalistickém právním posouzení důkazů“ při rozhodování o vkladu zástavního práva k předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí by se projevil ve vydaných nezákonných rozhodnutích, a v takovém případě by tedy bylo možné zvažovat pouze odpovědnost státu za škodu způsobenou těmito nezákonnými rozhodnutími. Tento závěr odvolacího soudu však přehlíží, že žalobkyně s takto vymezeným nesprávným úředním postupem vznesený nárok na náhradu škody v žalobě nespojila, nýbrž, jak již bylo uvedeno, tento nesprávný úřední postup dovozovala z délky řízení o navrženém vkladu, kterou zhodnotila jako nepřiměřenou (sám odvolací soud ostatně tuto skutečnost konstatoval v bodě 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud přitom setrvává na závěrech své judikatury, podle kterých odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Tato judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. nijak definován. Jedinou výjimku ale představuje ustanovení §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené se z toho důvodu výše uvedená judikatura nepoužije (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016, nebo ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016).
30. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nemohla žalobkyni škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, ale pouze v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, je tak vzhledem k výše uvedenému nesprávný. K nesprávnému úřednímu postupu, jak jej žalobkyně v rámci svých skutkových tvrzení v žalobě vymezila poukazem na dlouhou dobu vkladového řízení, totiž dojít mohlo. Zbývá tedy posoudit, zda k němu skutečně došlo, a případně, zda byl tento nesprávný úřední postup v příčinné souvislosti se vznikem škody.
31. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
32. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
33. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu majetkové újmy (škody), odvolací soud v dalším řízení zohlední též závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále rozsudky ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18. Tato judikatura je totiž založena na úvaze, že pro účely posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy se na řízení hledí jako na celek, tj. relevantní je celková délka řízení, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená. V případě tvrzené škody jako důsledku nepřiměřené délky řízení je však dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, třeba určit. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési - ex post určené - délky řízení bez průtahů.
34. Uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích aproboval též Ústavní soud, jak patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, v němž byl mj. vysloven také závěr, že za „průtahy“ pro účely posouzení vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nelze samy o sobě považovat situace, kdy v průběhu řízení došlo k vydání rozhodnutí, které bylo později zrušeno. Rovněž lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v jehož bodě 59 odůvodnění se tento soud k uvedeným závěrům znovu přihlásil a na nich setrval.
35. V dalším řízení tedy bude nejprve nezbytné žalobkyni postupem upraveným v §118a odst. 1, 3 o. s. ř. vést k tomu, aby konkrétní průtahy, ke kterým v příslušném řízení došlo, označila a prokázala. Jakmile této své procesní povinnosti dostojí, bude třeba určit dobu, v jaké by toto řízení proběhlo, pokud by ke zjištěným průtahům nedošlo. V této souvislosti si soudy odpoví na otázku, zda měli účastníci vkladového řízení před Katastrálním úřadem XY, katastrálním pracovištěm XY, právní nárok na provedení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí v zákonem stanovené lhůtě, případně lhůtě přiměřené, a v případě kladné odpovědi na danou otázku posoudí, ke kterému dni nejpozději mělo k uvedenému vkladu dojít.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu