ECLI:CZ:US:2024:1.US.3238.23.1
sp. zn. I. ÚS 3238/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Lopraise, zastoupeného JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Mazovská 476/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 213/2023-108 ze dne 31. 8 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy ČR, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku; tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Příslušný správní orgán stěžovatele v roce 2017 uznal vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta 3 500 Kč. Stěžovatel se proti prvostupňovému rozhodnutí neúspěšně odvolal, následně proti správním rozhodnutím neúspěšně brojil v rámci správního soudnictví. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl dne 14. 1. 2021.
3. Stěžovatel se poté žalobou u obecných soudů vůči státu (vedlejší účastnici) domáhal zaplacení 41 250 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správních a navazujících soudních řízení.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 74 C 70/2022-77 ze dne 5. 4. 2023 žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že řízení jako celek trvalo celkem 3 roky, 9 měsíců a 16 dnů, tj. od 29. 3. 2017 (oznámení o zahájení řízení ve věci správního deliktu) do 14. 1. 2021 (právní moc rozsudku Nejvyššího správního soudu). Doba řízení podle nalézacího soudu nebyla nepřiměřená, a to s ohledem na rozhodování věci na všech stupních a nepatrný význam řízení pro stěžovatele, který již od května 2017 najisto věděl, že mu může být uložena pokuta maximálně ve výši 3 500 Kč, a jeho nejistota ohledně výsledku řízení proto nemohla dosáhnout významné intenzity.
5. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné; závěry nalézacího soudu korigoval a shledal, že celková délka řízení nepřiměřená byla. Stěžovatel však ohledně výsledku řízení (sankce v maximální výši 3 500 Kč) nebyl v takové nejistotě, která by mu způsobila nemajetkovou újmu v podobě tísně či negativních pocitů spojených s délkou celého řízení. Odvolací soud především přihlédl ke skutečnosti, že se stěžovatel v rámci řízení pouze pokoušel vyhnout zaplacení pokuty, a proto jednal obstrukčně a pasivně [neomluvená neúčast u ústního jednání; neodůvodnění odvolání (i přes výzvu správního orgánu); uplatnění veškeré argumentace až ve správní žalobě].
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel předně namítá, že nejednal obstrukčně. Účast obviněného na ústním jednání je jeho právem, nikoliv povinností. Podání "blanketního odvolání" ani uplatnění argumentace až v žalobě rovněž nejsou nezákonné. Obviněný není povinen poskytovat jakoukoliv součinnost správnímu orgánu; řízení o přestupku je plně ovládáno zásadou oficiality a zásadou legality; povinnost důkazní přitom tíží správní orgány. Jednání obviněného nemohlo ovlivnit délku řízení. Stěžovatel dále namítá, že pokuta, nehledě na její konkrétní výši, je vždy zásahem do majetkových poměrů. Jakýkoliv zásah do majetkové sféry obviněného představuje újmu, která ve své podstatě eliminuje možnost, aby neměl na výsledku řízení absolutně žádný zájem. Stěžovatel by se dokázal ztotožnit s argumentací, že v důsledku malého významu řízení nebylo namístě přiznání peněžitého zadostiučinění; vzniklou újmu však bylo nutné kompenzovat jiným způsobem (konstatováním porušení práva). Odmítnutí nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v případě prokázaného a "přiznaného" nesprávného úředního postupu stěžovatel považuje za porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 a Listiny. Stěžovatel považuje vyřešení předložené sporné otázky za zásadní, protože může mít významný dopad i na jiná soudní řízení.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou spíše zanedbatelné (zjevně velmi nízké). Činí tak z důvodu zanedbatelnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí do 50 000 Kč možnost podat dovolání prostřednictvím §238 odst. 1 písm. c), což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
9. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)].
10. V nyní projednávaném případě stěžovatele o bagatelní částku zjevně jde. Ústavní soud zároveň nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k výjimečnému plnému meritornímu přezkumu. Přestože se obecně uplatní "silná" domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu, lze ji výjimečně - na základě okolností konkrétního případu - vyvrátit. V případě, že účastníkovi řízení vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení toliko nepatrná újma, např. vzhledem k významu předmětu řízení, postačuje jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení základního práva [nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449); nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), bod 29, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch pro Polsku, č. stížnosti 33079/96, §122].
11. Byť odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně nekonstatoval, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, porušení takového práva stěžovatele lze implicitně dovodit z jednoznačného závěru odvolacího soudu, že celková délka řízení byla nepřiměřená (bod 13 napadeného rozsudku).
12. Dospěl-li odvolací soud zároveň ke srozumitelnému a přezkoumatelnému závěru, že stěžovatel ohledně výsledku řízení - jehož předmětem byla sankce v maximální výši 3 500 Kč - nebyl v takové nejistotě, která by mu způsobila nemajetkovou újmu v podobě tísně či negativních pocitů spojených s nepřiměřenou délkou celého řízení, nelze takový postup považovat za excesivní, či svévolný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 29/11 ze dne 23. 3. 2011; zde příslušný obecný soud ústavně konformně konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v případě stěžovatelky, která se domáhala zrušení uložení pokuty ve výši 3 000 Kč za porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích při celkové délce řízení 3 roky a 4 měsíce).
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu