ECLI:CZ:US:2024:2.US.2878.23.1
sp. zn. II. ÚS 2878/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, sídlem Veveří 125, Brno, právně zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. 20 Co 120/2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Homolka & Pavlík a. s., sídlem Tolstého 1741, Černošice, Dominika Matuchy a Drahomíry Michálkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel jako soudní exekutor usnesením podle §55 odst. 4 exekučního řádu se souhlasem oprávněného v plném rozsahu zastavil exekuci vedenou proti povinným pod sp. zn. 137 Ex 11505/20 (výrok I.) a rozhodl o nákladech exekuce mezi účastníky a o nákladech exekuce. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Ve výroku III. uložil povinným povinnost uhradit soudnímu exekutorovi společně a nerozdílně náklady exekuce ve výši 87 414 Kč, které byly v průběhu exekuce vymoženy a ve výroku IV. uložil oprávněnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 300 095 Kč ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto usnesení na označený účet soudního exekutora. Při rozhodování o nákladech exekuce se soudní exekutor nejprve zabýval procesním zaviněním zastavení exekuce, kdy shledal procesní zavinění na straně oprávněného, neboť k zastavení exekuce by nebýt rozhodnutí oprávněného nepokračovat v exekuci nedošlo, naopak pravděpodobně by exekuce byla úspěšně provedena. Ohledně nákladů účastníků bylo proto rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když povinným žádné tyto náklady nevznikly.
3. Ve vztahu k nákladům soudního exekutora pak soudní exekutor vycházel z toho, že v exekuci řádně činil úkony směřující k provedení exekuce, kdy vydal 13 exekučních příkazů, a to přikázáním pohledávky z účtu, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, prodejem movitých věcí, prodejem nemovitých věcí; v rámci exekuce byly některé ze způsobů úspěšné a došlo k částečnému vymožení vymáhané povinnosti. Dne 4. 11. 2022 byl ustanoven znalec k ocenění nemovitých věcí ve vlastnictví povinného 1), cena těchto nemovitých věcí činila 6 720 000 Kč. Dne 13. 1. 2023 byla vydána dražební vyhláška, kterou byla na 14. 3. 2023 nařízena dražba nemovitých věcí povinného 1), nejnižší podání bylo stanoveno na 4 480 000 Kč. Oprávněný, o jehož procesním nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto dne 7. 9. 2022, podal dne 1. 3. 2023 návrh na zastavení exekuce a dražba byla z tohoto důvodu odročena. Soudní exekutor vycházel z ocenění nemovité věci, pro kterou byla vydána dražební vyhláška, kdy do dražby byli přihlášeni dva dražitelé, takže bylo možno předpokládat, že by došlo k vydražení, a to minimálně ve výši nejnižšího podání. Ke dni dražby činila dosud neuhrazená pohledávka oprávněného 2 954 423 Kč a v případě dražby a následného rozvrhu navíc bylo možno předpokládat, že by byly uspokojovány i další pohledávky, které by v součtu výrazně převyšovaly výši nejnižšího podání. Soudní exekutor tedy částku odpovídající nejnižšímu podání ve výši 4 480 000 Kč ponížil o odměnu soudního exekutora a dosud neuhrazené náklady vč. DPH, tedy 4 480 000 Kč mínus 232 Kč (hotové výdaje vč. DPH), mínus 645 462 Kč (odměna vč. DPH), čímž vznikla částka 3 834 306 Kč, která je základem pro určení odměny. Vzhledem k tomu, že proces zpeněžení nemovitých věcí nemohl být dokončen jen proto, že dne 1. 3. 2023 ve znění doplněného podání ze dne 8. 3. 2023 podal oprávněný souhlas se zastavením exekuce, když termín dražby byl nařízen na 14. 3. 2023 a exekuce prováděná prodejem nemovitých věcí se tak nacházela ve své čtvrté pětině, snížil soudní exekutor vypočtenou odměnu ve výši 533 440 Kč na 4/5, tj. na 426 752 Kč. Dále pak soudní exekutor snížil odměnu ještě o dalších 25 % na částku 320 064 Kč. Neuhrazené náklady dle §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., činí 192 Kč, příslušné DPH ze součtu částek 320 064 Kč a 192 Kč pak činí 67 253 Kč. Celkem odměna a náhrady vč. DPH tak činí po snížení 387 509 Kč. Vzhledem k tomu, že na náklady exekuce bylo na povinných již vymoženo 87 414 Kč vč. DPH, bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného k úhradě rozdílu těchto částek, tedy ve výši 300 095 Kč.
4. Proti tomuto usnesení - do výroků o nákladech soudního exekutora - se odvolali oprávněný i povinní (usnesení ve výrocích I. a II. nabylo právní moci dne 15. 4. 2023). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení soudního exekutora změnil ve výroku III. tak, že se povinným ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi náklady z vymoženého plnění ve výši 87 414 Kč, které již byly uspokojeny, a v napadeném výroku IV. tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 139 058 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Náhradu nákladů odvolacího řízení soudnímu exekutorovi nepřiznal. Toto rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím (k námitce oprávněného), že soudní exekutor v dané exekuci postupoval zcela soustředěně a činil účinné kroky k vymožení předmětné pohledávky. Je tedy zcela namístě, aby takovému jeho postupu odpovídala i výše odměny, která, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, by neměla vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale měla by odrážet "složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce."
5. Krajský soud vzal za základ pro stanovení odměny soudního exekutora úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení, následovanou zastavením exekuce (její zbývající části) na návrh nového oprávněného, tedy částku 1 500 000 Kč. Krajský soud přihlédl i k tomu, že způsob provedení exekuce prodejem těch nemovitých věcí, které měly největší hodnotu, a který mohl reálně v brzkém čase vést k uspokojení vymáhané pohledávky, dospěla pouze do stádia vydání dražební vyhlášky, tedy zůstala nedokončená (nelze proto ani určit, za jakou částku by se tyto nemovité věci vydražily). Nedošlo k samotné dražbě ani rozvrhu, což jsou stěžejní fáze tohoto způsobu provedení exekuce. Z této částky je třeba odečíst odměnu soudního exekutora a náklady exekuce (jejich výši oprávněný nerozporoval), čímž vznikne základ pro výpočet odměny 1 274 808 Kč. Podle nálezu Ústavního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 byla odměna ponížena na 3/5, tedy na částku 114 732 Kč. Celkové náklady pak činí 139 058 Kč.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh exekučního řízení. Namítá, že jak v usnesení o zastavení exekuce, tak při nařízeném jednání o odvolání dne 2. 8. 2023 zřetelně vyložil a odůvodnil, proč vycházel při výpočtu odměny soudního exekutora ze základu uvedeného v usnesení, nikoliv z částek, ze kterých vyšel krajský soud ve stížností napadeném usnesení. Při jednání také zdůraznil, že při výpočtu odměny vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. 20 Co 72/202 a že se jedná o rozhodnutí totožného soudu, který rozhoduje i v této věci. V případě stížností napadeného usnesení se krajský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelem uvedeným argumentem, resp. právním názorem uvedeným v citované věci. Na podporu svého názoru stěžovatel odkazuje rovněž na několik nálezů Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
9. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí jiný možný, ústavně konformní výklad, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli a rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je kontrola dodržování ústavního pořádku. Rozhodovací činnost Ústavního soudu ani neslouží ke sjednocování judikatury obecných soudů - tyto závěry Ústavní soud konstatuje opakovaně.
10. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech exekuce, takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, resp. nákladů exekuce, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, když úkolem Ústavního soudu je posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu nákladů a odměny soudního exekutora, nikoli však účetním a revizním způsobem, ale z hlediska ústavněprávního.
11. Po přezkoumání stěžovatelem napadeného usnesení krajského soudu musí Ústavní soud konstatovat, že toto není případ, kdy by bylo třeba jeho kasačního zásahu. Soud posoudil způsob výpočtu odměny stěžovatele jako soudního exekutora i její výši, přičemž shledal, že se jeví jako ne zcela adekvátní skutkovým okolnostem věci. V dané věci v průběhu exekuce, poté co došlo k částečnému vymožení vymáhané povinnosti (v rozsahu 340 186 Kč), byla mezi původním a současným oprávněným uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla vymáhaná pohledávka ve výši 2 218 694 Kč s příslušenstvím postoupena na současného oprávněného za cenu 1 500 000 Kč. Původní oprávněný navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil nový oprávněný, neboť došlo k postoupení vymáhané pohledávky; ten se svým vstupem vyslovil souhlas a soudní exekutor o tomto procesním nástupnictví pravomocně rozhodl. Nový oprávněný poté podal návrh na zastavení exekuce s tím, že proti stávajícím povinným nehodlá v exekuci pokračovat a svoji pohledávku bude řešit jinou cestou, když důvodem pro zastavení byla skutečnost, že oprávněný se rozhodl dále nezhoršovat již tak velmi špatné sociální postavení povinného, který by v důsledku provedení exekuce přišel o bydlení pro sebe a svoji rodinu. Jak uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení, tento postup navozuje situaci, že došlo k faktickému uspokojení původního oprávněného v podstatné části, když pro něj bylo v exekuci vymoženo 340 186 Kč, a dále byla sjednána úplata za postoupení vymáhané pohledávky ve výši 1 500 000 Kč, když nový oprávněný po svém vstupu do řízení dal najevo, že v exekuci nehodlá pokračovat. Podle soudu se jedná o případ, kdy došlo k úhradě pohledávky původnímu věřiteli, a proto je třeba na toto plnění pohlížet jako na plnění v rámci exekučního řízení, které se ve smyslu shora uvedené judikatury projeví ve výši nákladů exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017). Rozhodný je přitom tento stav, který byl v době zastavení exekuce.
12. Krajský soud přihlédl i k tomu, že způsob provedení exekuce prodejem nemovitých věcí dospěl pouze do stádia vydání dražební vyhlášky, nedošlo k samotné dražbě ani rozvrhu, což jsou stěžejní fáze tohoto způsobu provedení exekuce. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na usnesení stejného soudu v jeho podobné věci (sp. zn. 20 Co 72/2021), je třeba poukázat na ne zcela shodné skutkové okolnosti obou případů a také na to, že v obou případech byla jeho odměna coby soudního exekutora oproti jím vypočtené odměně tímto soudem celkově snížena.
13. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu