ECLI:CZ:US:2024:2.US.3323.23.1
sp. zn. II. ÚS 3323/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EDHESSA s.r.o., sídlem Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 24 Cdo 2390/2023-352, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2023 č. j. 13 Co 241/2022-253 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. června 2022 č. j. 11 C 238/2020-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a města Oslavany, sídlem nám. 13. prosince 51/2, Oslavany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se také domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v řízení o žalobě o nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka s vydáním předmětu úschovy a o vzájemné žalobě o nahrazení souhlasu stěžovatelky s vydáním předmětu úschovy napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání rozsudku, kterým by vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tedy částky ve výši 723 860,34 Kč, stěžovatelce (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, tj. částky ve výši 692 963,78 Kč, ze soudní úschovy okresního soudu vedlejšímu účastníkovi (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje ve znění, že žaloba, podle které by byl vedlejší účastník povinen souhlasit s vydáním částky 723 860,34 Kč coby předmětu úschovy složené u okresního soudu pod sp. zn. 21 Sd 25/2019 stěžovatelce, se zamítá (výrok I); rozsudek okresního soudu se ve výroku II potvrzuje ve znění, že stěžovatelka je povinna souhlasit s vydáním částky 692 963,78 Kč coby předmětu úschovy složené u okresního soudu pod sp. zn. 21 Sd 25/2019 vedlejšímu účastníkovi (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I), že návrh stěžovatelky na přerušení dovolacího řízení se zamítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III).
5. Nejvyšší soud shledal, že obecné soudy bez jakýchkoli pochybností zjistily skutkový stav, když z výpisu z bankovního účtu a faktury vystavené soudní exekutorkou učinily zjištění, že částku zaplatil soudní exekutorce vedlejší účastník, a to jako zálohu na náklady exekuce. Nepříliš specifikovaná tvrzení stěžovatelky o přípisu předchozího exekutora (z nějž bez konkretizace vytrhává obecně formulovanou část věty), z nějž se zřejmě snaží dovozovat opak, proto zjevně nemají žádnou relevanci (krom toho bylo bez pochyb zjištěno, že předmětná částka byla zaplacena až nynější exekutorce, nikoli předchozímu exekutorovi). Sama stěžovatelka přitom žádnou konkrétní platbu svých domnělých právních předchůdců přímo exekutorce netvrdila. Jelikož se stěžovatelce v dovolání nepodařilo zpochybnit závěr krajského soudu, že předmětné finanční prostředky zaplatil soudní exekutorce vedlejší účastník a nikoli stěžovatelka, není již pro dovolací řízení významné řešení námitek stěžovatelky ohledně jejího tvrzeného právního nástupnictví, neboť nepodařilo-li se stěžovatelce v dovolání úspěšně zpochybnit některý z důvodů, který samostatně vedl k zamítnutí žaloby, dovoláním napadené rozhodnutí již potom nezávisí na posouzení dalšího důvodu, který by rovněž samostatně vedl k zamítnutí žaloby, neboť by se přezkoumání takového důvodu již nijak nemohlo promítnout do výsledku dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy jí nepřípustně odepřely právo na přístup k soudu, když Nejvyšší soud chybně posoudil přípustnost jejího dovolání, jelikož judikatura Nejvyššího soudu, od níž se krajský soud odchýlil, je explicitně uvedena v jejím dovolání. Důkazní listiny předložené stěžovatelkou a označené v ústavní stížnosti byly tedy sto jednoznačně vyvrátit závěr krajského soudu. Odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 22 Cdo 2055/2020 se z pohledu výše uvedeného jeví jako zcela nemístný. Stěžovatelka pak s obsáhlými odkazy na komentářovou literaturu i judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu má za to, že napadená soudní rozhodnutí porušují základní právo stěžovatelky na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]; o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Nadto Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu (sub 5) za ústavně souladné, vycházející z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou bylo korektně odkázáno a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Na rozhodnutí obecných soudů, které v posuzované věci uzavřely, že se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit takové skutkové zjištění, že předmětné finanční prostředky zaplatil soudní exekutorce vedlejší účastník a nikoli stěžovatelka, nelze shledat nic, co by bylo ústavně nekonformní. Nelze též přisvědčit námitkám stěžovatelky, že se Nejvyšší soud s jejími námitkami dostatečně nevypořádal, když velmi důkladné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu svědčí o opaku a postačí na něj odkázat. Nutno k dodržení práva na přístup k soudní ochraně zdůraznit, že obecné soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě, odvolání či dovolání, nýbrž musí se vypořádat s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Tato praxe byla aprobována Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadených rozhodnutích beze zbytku naplněna.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k faktu, že ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta a shledána zjevně neopodstatněnou, není žádného důvodu jí přiznávat náhradu nákladů tohoto řízení (srov. též §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byl-li advokát určen stěžovatelce rozhodnutím České advokátní komory, je advokát povinen odměnu vyúčtovat právě České advokátní komoře (viz ostatně i rozhodnutí České advokátní komory ze dne 23. 11. 2023 č. j. 10.01-000532/23-0002).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu