ECLI:CZ:US:2024:2.US.375.24.1
sp. zn. II. ÚS 375/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 7 Tdo 949/2023-562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 44 To 85/2023-509 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. února 2023 sp. zn. 39 T 135/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 22. 6. 2022 jako řidič osobního motorového vozidla po předchozí verbální rozepři s poškozeným T. P. (dále jen "poškozený"), který jel v souběžném jízdním pruhu na motocyklu, prudce strhl řízení vlevo z důvodu najetí do poškozeného, z rozhraní pruhu pro cyklisty a prostředního jízdního pruhu přejel až do levého jízdního pruhu, přičemž narazil do poškozeného na motocyklu, kterého odtlačil do levého jízdního pruhu, kde poškozený s motocyklem upadl, a tím poškozenému způsobil zranění specifikovaná ve výroku spočívající v oděrkách a krevních výronech na různých částech těla, přičemž si musel být vědom, že u poškozeného mohlo dojít k závažným až devastujícím poraněním. Za to byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný (proti výroku o vině a trestu) i příslušný státní zástupce v neprospěch obviněného (proti výroku o trestu). Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti a při nezměněných výrocích o vině a o trestu odnětí svobody stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po posouzení věci konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel, byť k tomu byl vyprovokován nevhodným jednáním poškozeného, záměrně najel do motocyklu, na němž jel poškozený, a srazil tak poškozeného na zem, je plně přijatelný závěr soudů, že stěžovatel věděl a byl srozuměn s tím, že poškozený může utrpět vážné zranění odpovídající těžké újmě na zdraví (§122 odst. 2 trestního zákoníku). Vznik takového zranění byl snadno předvídatelný, neboť je obvyklým následkem nárazu osobního automobilu do motocyklu. Reálnost vzniku vážného zranění vyplývala právě z toho, že poškozený jako řidič motocyklu byl při nárazu a sražení osobním automobilem vystaven zvýšenému nebezpečí. K razantnímu útoku proti tělu poškozeného byl stěžovatel motivován tím, že k osobě poškozeného získal negativní vztah vyplývající z předchozího nevhodného jednání poškozeného a snažil se mu za toto jednání pomstít.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že obecné soudy pouze selektivně akcentovaly okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil úmyslně. Je přesvědčen, že neobstojí závěr o naplnění zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť jeho zavinění nebylo v řízení prokázáno. Nalézací soud podle něj toliko nekriticky přejal názor uvedený ve vypracovaném znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, čím vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu. Znovu poukazuje na kamerový záznam a podotýká, že nejprve stočil vozidlo doprava a potom teprve doleva a že oba tyto manévry byly vyvolány úlekem. Reakční stočení volantu vlevo bylo z jeho strany vedeno snahou zamezit kolizi s vozidly, s nimiž objektivně hrozil střet, nikoliv způsobit újmu přítomným účastníkům silničního provozu. Je toho mínění, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen, a že soudy nedostály požadavkům plynoucím z pravidla in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatelé brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem (srov. zejména §2 odst. 6 tr. řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků obvodního soudu a městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině. K dispozici měly řadu důkazů (zejména svědecké výpovědi, kamerové záznamy, znalecké posudky, zvukové záznamy z tísňové linky a další listinné důkazy), přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že nezaložily závěr o úmyslu stěžovatele na názoru svědků či názoru přibraného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na vlastním hodnocení všech v řízení provedených důkazů, resp. okolností charakterizujících objektivní průběh nárazu do poškozeného jedoucího na motocyklu. Byl-li jedním z podkladů závěru soudů o úmyslu stěžovatele také vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je třeba zdůraznit, že znalec se nevyjadřoval k subjektivní stránce souzeného činu, nýbrž vymezil okruh možných vážných zranění poškozeného v návaznosti na konkrétní okolnosti nárazu, jak vyplynuly z dokazování.
11. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci nepřisvědčil stěžovateli v jeho námitkách týkajících se údajné absence zavinění. Podrobně vysvětlil, že zaviněné jednání stěžovatele bylo prokázáno ze zjištěných objektivních a subjektivních okolností, a to zejména ze způsobu provedení činu, intenzity jednání stěžovatele, použitého prostředku, situace, za jaké k činu došlo, z pohnutky apod. K tomu zdůraznil, že jízdnímu manévru, jímž stěžovatel narazil do motocyklu poškozeného, předcházel incident, který spočíval v tom, že stěžovatel se svým automobilem během jízdy ve snaze zařadit se do pravého odbočovacího jízdního pruhu zastavil před poškozeným tak, že to poškozeného donutilo rovněž zastavit, načež poškozený při následném objíždění vozidla stěžovatele nadával stěžovateli do otevřeného okénka, přičemž na sebe oba vzájemně hleděli, a kopl do levé přední části vozidla stěžovatele. Bezprostředně poté provedl stěžovatel jízdní manévr zakončený nárazem do motocyklu poškozeného. Přitom z dopravní situace v době manévru je evidentní, že nebyl žádný důvod k tomu, aby stěžovatel nejprve stočil směr jízdy doprava a následně prudce doleva směrem do motocyklu poškozeného.
13. Na základě uvedených skutečností se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecných soudů nižších stupňů, že by bylo možno jen stěží přijmout verzi stěžovatele, podle které jednal nekontrolovaně, v úleku z jakékoli náhlé okolnosti v provozu, bez vědomí, kde se nachází poškozený na motocyklu, apod. Časová návaznost popsaných fází incidentu jasně svědčí o tom, že ze strany stěžovatele šlo o záměrné najetí do motocyklu poškozeného a sražení poškozeného na zem a že šlo o mstu či odvetu za jeho předchozí jednání.
14. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
15. K námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že toto pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
16. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu