ECLI:CZ:US:2024:2.US.575.23.1
sp. zn. II. ÚS 575/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Tdo 1039/2022-205, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2022 č. j. 3 To 253/2022-154 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2022 č. j. 6 T 7/2022-114, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí shledal, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2022 č. j. 6 T 7/2022-114 byl obviněný T. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který byl odsouzen podle §185 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 3 To 253/2022-154 zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") pak znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil při nezměněném výroku o vině mírnější nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2022 č. j. 4 Tdo 1039/2022-205 odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že výše citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena vadami a nemohou vyhovět ústavněprávním požadavkům na řádná, srozumitelná a logicky odůvodněná rozhodnutí ve smyslu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [odkázal na nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481) a na usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 3884/13)].
5. Konkrétně má za to, že trestní řízení je zatíženo vadou ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, neboť v rámci napadených rozhodnutí nebyly řádně vypořádány závěry lékařské zprávy ze dne 19. 7. 2021 (dále jen "lékařská zpráva"), dle které byl u poškozené shledán normální nález bez známek poranění či jiných traumatických změn. Upozorňuje na situaci "tvrzení proti tvrzení", kdy se závěr o použití násilí na poškozené jeví v rozporu s uváděnou lékařskou zprávou a tvrzením stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu znásilnění, neboť právní kvalifikace nalézacích soudů vychází pouze z výpovědi poškozené, která není podpořena relevantními důkazy. S ohledem na špatný psychický stav poškozené napadá také věrohodnost její výpovědi a v této souvislosti také závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, který vypracovali znalci MUDr Jan Tuček a Mgr. Miluše Pixová. Dále uvádí, že se soudy opomněly úřední záznam Policie ČR ze dne 20. 7. 2021 č. j. KRPC-82669-20/TČ-2021-020171, ze kterého vyplývá, že poškozená byla dne 20. 7. 2021 (dva dny po údajném znásilnění) převezena na základě rozhodnutí lékařky na oddělení psychiatrie, neboť neužívala předepsané léky na duševní chorobu. Jelikož soudy výše uvedené důkazy nehodnotily řádně, založily extrémní rozpor mezi svými závěry a obsahem spisu [k tomuto odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1.2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)].
6. Stěžovatel také rozporuje způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání, když stěžovatel nejprve využil svého práva a v rámci řízení před trestními soudy nevypovídal a vlastní pojetí o skutečném průběhu události předložil až v rámci dovolání, kterým se však Nejvyšší soud dostatečně nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto působnost vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Rovněž procesní postupy v trestním soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu a zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu". Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily.
9. Ústavní soud, s ohledem na podstatu ústavní stížnosti stěžovatele, který namítá, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, přezkoumal, zda jsou skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry obecných soudů ústavně udržitelné.
10. Pokud stěžovatel teprve v dovolání předestřel vlastní pojetí skutkového děje, nečiní tato změna stěžovatelova postoje napadená rozhodnutí nalézacích soudů protiústavními. Ústavní soud plně respektuje závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelem uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nebyly naplněny a sám připomíná, že novou výpovědí stěžovatele se lze případně zabývat pouze v rámci návrhu na povolení obnovy řízení [srovnej nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud (podobně jako Nejvyšší soud v dovolacím řízení) může posoudit pouze to, zda obecné soudy za jimi známé důkazní situace neporušily zásady spravedlivého trestního řízení.
11. Ústavní soud odmítá tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud jeho dovoláním dostatečně nezabýval. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze považovat za logické a dostatečně odůvodněné, v podrobnostech lze na jeho závěry, které neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, bez dalšího odkázat.
12. Ústavní soud dospěl k tomu, že také závěry okresního a krajského soudu jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a vyplývají z provedených důkazů, proto nelze námitkám stěžovatele přisvědčit. Rozhodnutí o vině stěžovatele není založeno pouze na výpovědi poškozené, jak stěžovatel namítá, ale soudy k tomuto závěru dospěly z celé řady důkazů (například z výpovědi syna poškozené, z lékařské zprávy a znaleckého posudku), které ve svém souhrnu představují přesvědčivý celek. Konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který zpracovali znalci MUDr. Jan Tušek a Mgr. Miluše Pixová, potvrzuje, že stěžovatelka je i přes schizoafektivní poruchu schopna objektivní reprodukce událostí. Obecné soudy splnily požadavky judikatury Ústavního soudu na ústavně konformní hodnocení situace "tvrzení proti tvrzení" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853], když hodnotily všechny dostupné důkazy týkající se obou účastníků. Pokud stěžovatel oponuje tím, že v řízení využil své právo nevypovídat a ke zjištěnému skutkovému stavu se nevyjadřoval, případně ne dostatečným způsobem, bylo by mylné domnívat se, že obecné soudy mohly tuto skutečnost vykládat jako okolnost, která by vedla k uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch pachatele".
13. Jako zjevně neopodstatněná se jeví také námitka, že se obecné soudy nevypořádaly se závěry lékařské zprávy, neboť z napadených rozhodnutí nalézacího soudu (srovnej bod 8 rozsudku okresního soudu) i odvolacího soudu (srovnej body 14 a 15 rozsudku krajského soudu) je patrné, že soudy z tohoto důkazu vycházely a hodnotily jej. Z ústavněprávního hlediska tak nemá Ústavní soud k procesu provádění a hodnocení důkazů žádné výhrady.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu