ECLI:CZ:US:2024:2.US.746.23.1
sp. zn. II. ÚS 746/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 5 Tdo 651/2022, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 8 To 266/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 3 T 45/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 40 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z první skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se stručně řečeno podává, že stěžovatel v období od 15. 8. 2008 do 15. 10. 2009 úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost, neodvedl předepsané pojistné za zaměstnance jím ovládané společnosti A, přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a tímto jednáním zkrátil příjem poškozené Pražské správy sociálního zabezpečení v celkové výši nejméně 299 379 Kč. Ve stejném období pak úmyslně neodvedl úhrn sražených záloh na daň z příjmu fyzických osob za zaměstnance jím ovládané společnosti A přesto, že povinné částky byly zaměstnancům sráženy z jejich hrubé mzdy, a tímto jednáním zkrátil příjem poškozené České republiky o částku 427 742 Kč. V období od 15. 7. 2008 nejméně do 15. 10. 2009 úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl zdravotním pojišťovnám předepsané pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance společnosti A, a to přesto, že povinné platby byly až do 15. 10. 2009 sráženy z jejich hrubé mzdy a zkrátil tak příjem poškozených zdravotních pojišťoven v celkové výši nejméně 122 693 Kč.
Z druhé skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatel jako jediný jednatel a jediný společník společnosti A, přesto, že si byl vědom, že jmenovaná společnost je předlužená a navíc jsou z ní za nevýhodných podmínek vyváděny výrobní prostředky do společnosti B, v důsledku čehož nebudou moci být uhrazeny všechny závazky společnosti, zadával nové objednávky zboží a služeb od externích dodavatelů a úmyslně udržoval stav, kdy nové objednávky byly činěny bez vyrozumění dodavatelů o špatném finančním stavu společnosti a o vysoké míře rizika, že faktury za objednané zboží a služby nebudou uhrazeny. Stěžovatel si byl podle obecných soudů vědom, že svým jednání může svým obchodním partnerům způsobit škodu, přičemž plánovitým neuhrazením objednávek zboží a služeb způsobil v rozsudku blíže určeným subjektům škodu v celkové výši 2 093 644, 55 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 357 000 Kč.
Za uvedené jednání byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 3 T 45/2013 uznán vinným jednak trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 zák. č. 140/1961 ve znění účinném do 31. 12. 2009 a jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, kterých se dopustil skutky uvedených v napadeném rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Současně mu byl uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 2 let.
Ke stěžovatelem podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 8 To 266/2021 tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným jednak přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 zákoníku č. 40/2009 Sb. ve znění účinném od 1. 10. 2020 a jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, kterých se dopustil skutky uvedenými v napadeném rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 2 roků.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily, když neprovedly některé jím navržené důkazy, přičemž se s tímto svým postupem řádně nevypořádaly. Trestní stíhání probíhalo více než deset let a soudy tak měly dostatečný prostor na to, aby jím navržené důkazy provedly. V zásadě se mělo jednat o výslech celé řady svědků a o znalecký posudek. Městský soud v Praze ke stěžovatelem navrženým svědkům toliko konstatoval, že výslechy obhajobou navržených svědků považuje za nepodstatné pro posouzení skutkových okolností případu, a s odstupem 13 let jim dle soudu nelze přiznat objektivitu. Stěžoval má za to, že mu tak obecné soudy kladou k tíži délku trestního řízení. Stejně tak není zřejmé, z jakých závěrů městský soud vyšel, když hovoří o nepodstatnosti výpovědi jím navržených svědků. Stěžovatel chtěl jimi zpochybnit pravdivost výpovědi svědkyně K. a svědka D., tedy zaměstnanců společnosti A, na jejichž svědectví odvolací soud do značné míry postavil svůj závěr o naplnění skutkové podstaty obou trestných činů.
V další části své argumentace stěžovatel namítal, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Právní závěry jsou v této části v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Ty se nepokoušely zjistit, kdy, kým a za jakých podmínek byly jednotlivé objednávky uskutečněny a na základě provedeného dokazování pouze generalizovaly, že veškeré úkony je třeba klást k tíži stěžovatele, a to pouze z titulu jeho výkonu funkce jednatele společnosti A a skutečnosti, že dané závazky společnosti zůstaly neuspokojeny. Soudy nehodnotily, jaké objektivní skutečnosti vedly k tomu, že některé závazky nebyly plně uspokojeny a jaké kroky stěžovatel podnikal ve snaze dosáhnout uspokojení závazků společnosti, kdy mimo jiné přišel i o veškerý svůj soukromý majetek. Při hodnocení úmyslu vybočily obecné soudy podle stěžovatele z mezí volného hodnocení důkazů a dostatečně se s provedenými důkazy nevypořádaly. Důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném kontextu a na základě jejich chybného hodnocení nebyla správně aplikována zásada in dubio pro reo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil dispozici §241 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 nebo §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3 nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, je třeba připomenout, že je to právě obecný soud kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Pokud stěžovatel stran navržených a neprovedených důkazů namítá, že se jedná o tzv. opomenuté důkazy, lze konstatovat, že o tyto by se jednalo v případě, že by obecný soud se k navrženým a neprovedeným důkazům nevyjádřil a účastníkům řízení nevysvětlil, z jakého důvodu tyto důkazy provádět nebude. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom smyslu, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku navrženými a neprovedenými důkazy blíže nezabýval, nicméně nelze přehlížet protokol o veřejném zasedání Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2022, kde se příslušná soudkyně k návrhům stěžovatele vyjádřila. Zde lze pak odkázat především na č. l. 4277 a čl. 4278 vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 45/2013 (k obdobným závěrům dospěl též Nejvyšší soud, srov. odst. 25 a 28 jeho usnesení). Stěžovatel má též za to, že byl poškozen celkovou délkou soudního řízení, kdy po cca 13 letech od rozhodných skutečností soudy již nechtěly provést výslech jím navržených svědků, neboť v důsledku plynutí času by jejich výpovědi postrádaly rys objektivity. Tento závěr lze považovat za logický, neboť po delším časovém období vzpomínky svědků vymizí a ve své objektivitě jsou nutně oslabeny. Z toho důvodu nelze obecným soudům vytknout, že stěžovatelem navržené důkazy po tak dlouhé době neprovedly. V podrobnostech lze pak odkázat právě na shora zmíněný protokol ze dne 6. 1. 2022.
Současně má Ústavní soud za to, že obecným soudům nelze dále vytknout, že by prováděly důkazy jen a pouze v neprospěch stěžovatele, neboť jak se podává z odůvodnění odvolacího soudu, tento přistoupil ke korekci některých skutkových zjištění týkajících se způsobené škody (zde srov. např. odst. 18 a násl. rozsudku odvolacího soudu).
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nezkoumaly, jaké okolnosti vedly ke stavu, kdy některé závazky společnosti nebyly uspokojeny, jeví se tyto úvahy z hlediska podstaty jednotlivých skutkových podstat jako podružné. Obecné soudy se jednáním stěžovatele podrobně zabývaly a zevrubně popsaly jeho postup při převádění hmotného a nehmotného majetku společnosti A jejich zaměstnanců a know-how na novou společnost B, přičemž uzavřenými smlouvami, jak dovodil odvolací soud, stěžovatel zajistil, že z uskutečněných převodů neměla společnost A žádný prospěch. Za tohoto stavu věci nelze obecným soudů vytknout, že dospěly k závěru o vině stěžovatele.
Přisvědčit pak nelze ani námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu