ECLI:CZ:US:2024:3.US.137.24.1
sp. zn. III. ÚS 137/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2023 č. j. 22 C 93/2023-15, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Dopravního podniku města Ústí nad Labem, a. s., se sídlem Revoluční 26, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení (srov. dále) brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ("okresní soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že okresní soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, jíž se Dopravní podnik města Ústí nad Labem, a. s. ("žalobkyně") domáhala vůči stěžovateli zaplacení částky 3 040 Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s jeho dvěma jízdami na černo ve veřejné hromadné dopravě provozované žalobkyní. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání v postupu podle §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").
3. Z ústavní stížnosti, podané opatrovníkem stěžovatele, jenž mu byl ustanoven podle §29 odst. 3 o. s. ř. usnesením okresního soudu ze dne 28. 7. 2023 sp. zn. 22 C 93/2023, a to z důvodu, že stěžovatelův pobyt není znám, Ústavní soud zjistil, že nyní posuzovanému rozhodnutí předcházelo vydání elektronického platebního rozkazu, který byl však zrušen, neboť se jej nepodařilo stěžovateli doručit.
4. Z ústavní stížnosti se dále podává, že okresní soud stěžovatele vyzval k vyjádření podle §115a o. s. ř., zda souhlasí s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání, přičemž jej současně poučil, že nevyjádření se znamená souhlas s tímto postupem. S výzvou podle §115a o. s. ř. okresní soud spojil rovněž výzvu k vyjádření se k žalobě. V obou případech stěžovateli stanovil 15denní lhůtu. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že výzva byla stěžovateli doručena (v soudním spise je dle vyjádření opatrovníka založena podepsaná doručenka).
5. Ústavní stížností je sporována pravost stěžovatelova podpisu. Dle opatrovníka měl soud učinit dotaz na držitele poštovní licence, zda poštovní doručovatel požadoval po přebírající osobě doklad totožnosti, případně jakým konkrétním dokladem se podepisující osoba prokázala. Druhá stížnostní námitka směřuje k §114b o. s. ř. Opatrovník má za to, že stěžovateli měla být k vyjádření poskytnuta 30denní lhůta. Zdůrazňuje přitom, že ve výzvě okresního soudu nešlo jen o pouhé vyjádření, zda stěžovatel souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání, ale též o vyjádření k věci samé. Z tohoto důvodu považuje opatrovník okresním soudem poskytnutou lhůtu za krátkou.
6. Ústavní soud nejdříve věnoval pozornost okolnosti, že ústavní stížnost byla podána opatrovníkem stěžovatele. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Opačný přístup by totiž představoval nepřípustné omezení práva na přístup k soudu (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3634/11 ze dne 14. 1. 2014, bod 15, kde Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost může jménem fyzické nebo právnické osoby podat opatrovník, který jí byl ustanoven soudem k zastupování pro řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo nebo v jehož rámci došlo k jinému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod, proti němuž tato stížnost směřuje; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace stížnostní argumentace, stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že v řízení směřujícím k vydání nyní napadeného rozhodnutí postupoval podle §115a o. s. ř.
9. Ústavní soud v odkazu na vlastní judikaturu uvádí, že postup podle §115a o. s. ř. je postupem výjimečným, a tedy nikoliv pravidelným. K projednání věci samé není třeba ve smyslu §115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2440/19 ze dne 11. 2. 2020). Předpokladem aplikace §115a o. s. ř. je rovněž stanovení lhůty k vyjádření, což znamená, že opomene-li soud v konkrétním případě lhůtu určit, tento postup nepřichází v úvahu. Komentářová literatura (v odkazu na judikaturu zdejšího soudu) navíc použití §115a o. s. ř. nedoporučuje u tzv. nekontaktních účastníků, neboť vyvolává ústavněprávně nepřípustnou kumulaci fikcí. Výzva podle §115a o. s. ř. totiž může být doručována náhradním způsobem, a to se souběžným uplatněním - tak jako v nyní posuzovaném případě - doložky proti nečinnosti podle §101 odst. 4 o. s. ř., z níž vyplývá, že nevyjádří-li účastník nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání, má se za to, že vyslovil souhlas. Ústavní soud dále vyžaduje, aby obecné soudy správně posoudily doručení vyjádření nesouhlasu s rozhodováním bez nařízení jednání (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1001/18 ze dne 26. 7. 2018). Konečně, z relevantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požádá-li účastník řízení výslovně o nařízení soudního jednání k projednání věci samé, je obecný soud povinen v souladu s §115a o. s. ř. toto jednání nařídit (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3679/12 ze dne 16. 4. 2013).
10. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu věc optikou shora vymezených kritérií a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
11. Stěžovatele lze s ohledem na shora reprodukované judikatorní závěry označit za nekontaktního účastníka, nicméně jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, výzva podle §115a o. s. ř. mu byla doručena, což prokazuje podpis stěžovatele na doručence. Podstatné tedy je, že v nyní posuzovaném případě okresní soud nedoručoval výzvu k vyjádření s využitím fikce doručení. Rozporuje-li nyní stěžovatel svůj podpis na doručence, lze přiměřeně vycházet ze závěrů usnesení sp. zn. I. ÚS 3478/15 ze dne 30. 3. 2016, v němž Ústavní soud uvedl následující: "Soudy vyšly z konstantní judikatury týkající se povahy doručenky jako veřejné listiny, jakož i potřeby prokázání opaku ze strany toho, kdo obsah veřejné listiny zpochybňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 178/2000 ze dne 4. 7. 2000 či 22 Cdo 1199/99 ze dne 3. 8. 2000). Tento přístup je Ústavním soudem akceptován (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/07 ze dne 10. 9. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 3377/14 ze dne 20. 11. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1671/15 ze dne 16. 7. 2015)."
12. Z citovaného textu vyplývá, že doručenka je veřejná listina, což ovlivňuje (v neprospěch stěžovatele) její důkazní sílu. Nacházel-li se tedy na doručence podpis, okresní soud neměl důvod pochybovat, že se jedná právě o podpis stěžovatele jako adresáta uvedené výzvy. Nad rámec uvedeného lze dodat, že otázka pravosti podpisu sice nebyla před okresním soudem posuzována, a to jednoduše proto, že neproběhlo jednání, nicméně stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic nad rámec pouhého tvrzení, že se nejedná o jeho podpis. Ani nyní nepředkládá jakýkoliv důkaz, který by snad zpochybňoval pravost jeho podpisu. Ústavní soud proto posoudil jeho námitku jako účelovou.
13. Ve vztahu ke druhé námitce je podstatné to, že stěžovateli nebyla soudem zaslána výzva podle §114b o. s. ř., tj. kvalifikovaná výzva, a soud ve věci nerozhodl rozsudkem pro uznání. Soudu postupujícímu podle §115a o. s. ř. nic nebrání v tom, aby výzvu k vyjádření, zda žalovaný souhlasí s rozhodnutím bez jednání, spojil s výzvou k vyjádření k žalobě. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010: "Proti rozhodování postupem dle §115a občanského soudního řádu stěžovatelka toliko uvedla, že lhůta 7 dnů pro ni nebyla dostatečná. Toto tvrzení však nepoukazuje na žádnou protiústavnost v postupu soudu. [...] Dodat je možno též to, že lhůta se týkala vyjádření, zda stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání, což nelze považovat za úkon složitý, komplikovaný; takové vyjádření je možno napsat jednou větou. V této lhůtě se pak stěžovatelka mohla také vyjádřit k žalobě, tedy předložit svá tvrzení a důkazy vyvracející nároky žalobkyně; uvedení tvrzení o zaplacení celé dohodnuté ceny a předložení důkazů o zaplacení rovněž Ústavní soud nepovažuje za komplikovanou odborně právní záležitost jednoznačně vyžadující lhůtu delší 7 dnů a nevyhnutelné zastoupení advokátem. Soudem poskytnutou lhůtu tak Ústavní soud nepovažuje s ohledem na okolnosti věci za protiústavní, tj. nepřiměřeně krátkou, která by znemožnila stěžovatelce reálné vykonání požadovaného úkonu, resp. (vůbec) reagování na výzvu."
14. Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, proč by se od shora citovaného závěru měl v nyní posuzované věci odchýlit. Podstatné totiž je, že stěžovateli byla poskytnuta 15denní lhůta k vyjádření, zda souhlasí s postupem podle §115a o. s. ř., jakož i k vyjádření k samotné žalobě. Tato lhůta je přitom dostatečná a přiměřená k tomu, aby stěžovatel případně v jedné větě projevil nesouhlas s rozhodováním bez nařízeného jednání, resp. aby předložil svá tvrzení a důkazy vyvracející nárok žalobkyně, a to ve věci, která je skutkově i právně zcela jednoduchá.
15. Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že ve stěžovatelově věci byla splněna též základní podmínka pro aplikaci §115a o. s. ř., neboť žalobkyně prostřednictvím jí předložených listinných důkazů a svých tvrzení unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž žalobkyní předložené důkazy byly podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé (srov. rozsudek okresního soudu, s. 2).
16. Závěrem lze rovněž připomenout, že předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 3 040 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12 ze dne 24. 1. 2013). Pochybení takového charakteru Ústavní soud s ohledem na shora uvedené závěry v nyní souzené věci neshledal.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu