ECLI:CZ:US:2024:3.US.149.24.1
sp. zn. III. ÚS 149/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Vu Hai, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3418/2023-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 13 Co 35/2022-182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. srpna 2021 č. j. 46 C 481/2020-79, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 78/2017.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 46 C 481/2020-79, poté co usnesením ze dne 19. 3. 2021 č. j. 46 C 481/2020-42 řízení co do částky 28 688 Kč zastavil, neboť touto částkou byl stěžovatel odškodněn vedlejší účastnicí řízení, uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 28 688 Kč ve výši 590 Kč (výrok I). Žalobu, jíž se stěžovatel po vedlejší účastnici řízení domáhal zaplacení zbývající částky ve výši 121 312 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 13 Co 35/2022-127 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
5. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 2687/2022-148 rozsudek městského soudu v části výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek obvodního soudu v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Městský soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 13 Co 35/2022-182 rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 062 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 94 938 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 3418/2023-216 odmítl, a to zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Namítal-li stěžovatel, že rozhodnutím městského soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, trpělo dovolání vadami, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení v této části pokračovat. Stěžovatel totiž nevymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Otázka "valorizace" základní částky přípustnost dovolání nezaložila, neboť Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by věc měla být rozhodnuta jinak oproti Nejvyšším i Ústavním soudem zastávané judikatuře, podle níž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny kursu měny, ani změna životní úrovně [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžejní námitka stěžovatele (obdobně jako i v jiných ústavních stížnostech týkajících se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, v nichž vystupuje jako právní zástupce různých stěžovatelů advokát Mgr. Ing. Jan Bouček) se týká toho, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích není naprosto ochoten přistoupit k valorizaci odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů obsažených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též "stanovisko") na výši základní částky zadostiučinění v kontextu vývoje společnosti a při zohlednění zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatele. Přístup Nejvyššího soudu, který neřeší rozevírající se nůžky mezi reálnou hodnotou peněz oproti konstantě v podobě zafixované výše základní částky, nereflektuje podstatné změny společnosti založené na přirozeném vývoji. Fixace úvahy o nominální hodnotě základu odškodnění na úrovni roku 2010 je v rozporu s logikou vývoje společnosti ve smyslu vývoje ekonomiky a ukazatelů definujících ekonomiku. Stěžovatel uvádí, že vývoj životní úrovně a časové hodnoty peněz lze dokladovat na několika ukazatelích, k čemuž mimo jiné poukazuje na vývoj průměrných cen potravin, průměrné hrubé měsíční mzdy i průměrného platu soudce Nejvyššího soudu. Tento skokový nárůst životní úrovně nemá podle jeho názoru odraz ve vývoji úvah soudů ohledně odškodnění za průtahy v řízení skrze základní částku, přičemž tyto vycházejí z nyní již neaktuálního stanoviska. Poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 (N 11/104 SbNU 103), ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) nebo ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449)], s nimiž je především napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 1536/11 jsou základem přiměřenosti poskytovaného zadostiučinění: tradice, životní úroveň a právní systém, přičemž tradice a právní systém se za 13 let nezměnily, ale co se podstatným způsobem změnilo, je životní úroveň. Námitka, že základní částka je nepřiměřeně nízká, pak získala nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem Parlamentu České republiky odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr. Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. To svědčí podle stěžovatele o tom, že se volení zástupci (senátoři) reprezentující společnost politicky vymezili vůči stávající praxi týkající se výše náhrad za nepřiměřenou délku řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prvním dovoláním, o němž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 2687/2022-148, napadl v pořadí první rozsudek městského soudu potvrzující zamítnutí žaloby pouze v rozsahu částky 100 000 Kč, nabyla zbývající část tohoto rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok obvodního soudu co do částky 21 312 Kč, samostatně právní moci a ústavní stížnost je tak proti této části výroku městského soudu včetně tomu odpovídajícímu zamítavému výroku obvodního soudu podána opožděně [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Proti výroku I v pořadí druhého rozsudku městského soudu, jímž byl změněn zamítavý rozsudek obvodního soudu věci samé tak, že vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 062 Kč s příslušenstvím, je ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) téhož zákona], neboť vyhovujícím výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Námitky stěžovatele se týkají v podstatě pouze toho, že Nejvyšší soudu nezohledňuje ekonomický vývoj společnosti a vychází z neaktuálního stanoviska Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud nejprve podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy pak musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a učinily odůvodněný závěr o výši přiměřeného zadostiučinění (viz zejména body 13 a 14 rozsudku obvodního soudu a body 22 až 28 rozsudku městského soudu). Žádnou další relevantní argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá, a proto je možné pouze stručně doplnit, že Ústavní soud není ve věcech týkajících se přiznání zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností ve smyslu §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)], přičemž pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu ústavněprávní roviny nedosahuje [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
14. Co se týče námitky, že u výše základní částky nebyl zohledněn hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud podotýká, že ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, nemusí to samo o sobě ještě způsobovat neústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 (blíže k tomu body 8 až 10) vyslovil, že skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná.
15. Úvahy stěžovatele nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona senátory, jsou z pohledu posouzení této věci zcela irelevantní.
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti (proti měnícímu výroku městského soudu ohledně částky 5 062 Kč s příslušenstvím) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti (proti potvrzujícímu výroku městského soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 21 312 Kč s příslušenstvím) jako návrh podaný po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Ve zbývající části (proti usnesení Nejvyššího soudu a potvrzujícímu výroku městského soudu o zamítnutí žaloby včetně výroku o náhradě nákladů řízení) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu