ECLI:CZ:US:2024:3.US.3066.23.1
sp. zn. III. ÚS 3066/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 226/2023-28 ze dne 22. září 2023 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 2 Nt 1808/2023-8 ze dne 4. září 2023 a proti procesnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Proti stěžovateli a dalším dvěma obviněným bylo usnesením Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje č. j. KRPH 131197/TČ-2022-050070 ze dne 11. 5. 2023 zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu pro zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. Tohoto trestného činu se měli dopustit stručně řečeno tím, že na základě objednávky od dosud neztotožněné osoby po předchozích přípravách (sledování poškozeného) dne 15. 12. 2022 ráno před garáží rodinného domu fyzicky napadli poškozeného P. M., při využití vojenských a policejních zkušeností poškozeného násilně zavlekli do osobního vozidla a následně poškozeného úmyslně usmrtili na dosud přesně nezjištěném místě dosud neznámým způsobem. Policejní orgán dodal, že od 15. 12. 2022 nejsou o osudu poškozeného žádné zprávy, poškozený nekontaktoval žádného ze svých blízkých, nepoužívá svůj mobilní telefon, ani žádným způsobem nevyužívá finanční prostředky.
2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 2 Nt 1619/2023 ze dne 12. 5. 2023 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu.
3. Dne 18. 8. 2023 podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové návrh na prodloužení vazby stěžovatele. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 4. 9. 2023 byl stěžovatel podle §73b odst. 3 trestního řádu za užití §72 odst. 1 trestního řádu ponechán ve vazbě. Okresní soud shledal, že vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu i nadále trvá. V odůvodnění napadeného usnesení okresní soud uvedl, že má ze spisového materiálu osvědčeno, že je dána důvodná obava, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu řízení, neboť je ohrožen vysokým trestem. Dále odkázal na odůvodnění svého usnesení o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 12. 5. 2023.
4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí okresního a krajského soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku, kdy má za to, že jednání lze kvalifikovat nejpřísněji jako trestný čin zbavení osobní svobody (§170 trestního zákoníku), ale že přiléhavější kvalifikací bude trestný čin omezování osobní svobody (§171 odst. 1 trestního zákoníku). Dále stěžovatel rozporuje existenci okolností pro trvání vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu. Závěr soudu, že stěžovateli hrozí vysoký trest, považuje za chybný, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nemůže hrozba vysokého trestu obstát jako jediný důvod pro trvání útěkové vazby. Tvrdí, že oba soudy nesprávně vyložily §67 písm. a) trestního řádu, pokud si pro shledání důvodnosti vazby vystačily pouze s hrozbou vysokého trestu. Dodává, že při vzetí do vazby má být důvodnost obavy dovozena na základě konkrétních skutečností, které tuto obavu odůvodňují, přičemž tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění alespoň některé zde uvedené obavy.
6. Závěrem stěžovatel dodává, že stížnost směřuje rovněž proti procesnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, ke kterému mělo dojít v souvislosti s vazebním zasedáním dalších dvou obviněných R. L. a V. G. Uvádí, že obhájce stěžovatele již při převzetí obhajoby zaslal Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje vyrozumění o převzetí obhajoby, ve kterém žádal, aby byl o všech činěných úkonech v tomto trestním řízení písemně informován, neboť se jich hodlá účastnit. Přesto však nebyl vyrozuměn o místě a času konání vazebního zasedání R. L., a o tomto se dozvěděl až na základě vlastní iniciativy v době, kdy usnesení, kterým se obviněný ponechává ve vazbě, nabylo právní moci. Vazebnímu zasedání V. G. byl obhájce stěžovatele přítomen, neboť se na toto jednání telefonicky dotazoval soudu. Pokud soud i přes výslovnou žádost obhájce stěžovatele o vazebním zasedání R. L. neinformoval, a o vazebním zasedání V. G. informoval až po jeho vlastní inciativě, má stěžovatel za to, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Okresní soud ve vyjádření popsal řízení o návrhu krajského státního zastupitelství na prodloužení vazby stěžovatele. Dodal, že v rámci přípravy vazebního zasedání bylo soudem postupováno v souladu s ustanovením §73e trestního řádu, kdy o konání vazebního zasedání soud vyrozuměl obviněnou osobu a jeho obhájce, přičemž soud nemá povinnost vyrozumívat o konání vazebního zasedání jiné osoby.
8. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na napadené usnesení.
9. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
10. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem §73 trestního řádu, který uvedl okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Samotná absence povinnosti vyrozumět o konání zasedání i obhájce spoluobviněného podle stěžovatele neznamená, že soud nemusí za žádných okolností vyrozumět o konání vazebního zasedání jiné než v ustanovení uvedené osoby. Dovozuje, že vazební zasedání má částečně povahu vyšetřovacího úkonu ve smyslu §165 trestního řádu, a proto je obhájce obviněného oprávněn účastnit se takového úkonu. Stěžovatel má za zcela nepochybné, že vypoví-li obviněný v rámci vazebního zasedání o některých pro trestní řízeni podstatných skutečnostech nebo dozná-li se k činu, který mu je kladen za vinu, jedná se o důkaz použitelný v trestním řízení v souladu s §89 odst. 2 trestního řádu. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že k účasti na úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz, je obhájce oprávněn i při vazebních zasedáních.
IV.
Procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně přípustných důvodů dočasného zbavení osobní svobody obviněného, respektive obžalovaného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení (nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994). Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování presumpce neviny (nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997). Možnost takového zbavení osobní svobody výslovně připouští čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
13. U vazebních řízení jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují nebo trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996).
14. Obviněný smí být vzat do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu nebo ve vazbě ponechán jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest (nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, bod 14). Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kde lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem (nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004).
15. Napadená usnesení o vazbě lze vykládat i v kontextu předchozích rozhodnutí o vazbě, pokud důvody uvedené v předchozím rozhodnutí neztratily na relevantnosti a soud některé z nich i v napadeném rozhodnutí přejímá. Ústavní soud nemůže tyto dříve uvedené důvody ignorovat. Pokud pro omezení osobní svobody jednotlivce relevantní a dostatečné důvody existují, a jsou dotčené osobě známy z předchozích vazebních rozhodnutí, nelze dovodit, že případný nedostatek spočívající v chybějícím zopakování odůvodnění uvedeném v předchozím vazebním rozhodnutí poruší osobní svobodu obviněného. Zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem, kdyby zároveň zaujal názor, že dříve uvedené vazební důvody, které nebyly nijak zpochybněny a byly v době napadeného rozhodnutí stále relevantní, jsou pro vazbu dostačující, by bylo jen formálním aktem (např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014).
16. K závěru, že ve stěžovatelově věci existují relevantní a dostatečné důvody, které jsou dotčené osobě známy z předchozích vazebních rozhodnutí, dospěl Ústavní soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem spisového materiálu.
17. Okresní soud v usnesení sp. zn. 2 Nt 1619/2023 ze dne 12. 5. 2023, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, uvedl, že v rámci prověřování byly dne 16. 12. 2022 zahájeny úkony trestního stíhání pro zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 trestního zákoníku. Dodal, že následně byla věc překvalifikována na zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a že dne 23. 4. 2023 byl skutek překvalifikován na zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Okresní soud shledal, že v rámci prověřování věci byli vyslechnuti tři svědci, kteří svědčili o průběhu odvezení poškozeného dne 15. 12. 2022. Podle jejich svědectví byl poškozený v rozhodné době po násilném jednání obviněných ve vozidle zn. Hyundai, což potvrzuje zejména svědectví H. M. Dále přítomnost poškozeného a pohyb vozidla byl podle okresního soudu prokazován vyhodnocením kamerových záznamů a genetickou expertizou, ze které je prokázána přítomnost DNA profilu poškozeného ve vozidle zn. Hyundai. Další důkazy podle okresního soudu vyplývají z výpisů o uskutečněném telekomunikačním provozu na telefonním čísle stěžovatele a dalších telefonních číslech. Samotná příprava stěžovatele na shora popsané jednání byla podle okresního soudu dána nejen zdokumentovanými příjezdy do H. týden před činem, ale např. i ze zajištěného prázdného obalu od policejních pout, zakoupených stěžovatelem.
18. Okresní soud v usnesení dospěl k závěru, že z důkazů vyplývá, že potřebná míra pravděpodobnosti je ve věci stěžovatele dána, ale prokázání viny bez vší pochybnosti, včetně případných změn právní kvalifikace jednání obviněných, bude předmětem dalšího dokazování (odst. 7 usnesení okresního soudu sp. zn. 2 Nt 1619/2023 ze dne 12. 5. 2023). V odůvodnění napadeného usnesení sp. zn. 2 Nt 1808/2023 ze dne 4. 9. 2023 okresní soud opětovně shledal, že existují zřejmé důvody k podezření, že stěžovatel skutek spáchal. V napadeném usnesení dále okresní soud odkázal na předchozí rozhodnutí (sp. zn. 2 Nt 1619/2023 ze dne 12. 5. 2023), a dodal, že v rámci vazebního zasedání byly konstatovány skutečnosti, které závěry soudu posilují (odst. 5). K tomu odkázal na protokol o prověrce na místě podle §104e trestního řádu s obviněným L., jehož výpověď a prověrka na místě podporuje jeho předchozí výpověď ze dne 11. 5. 2023, kdy popsal, jakým podílem se stěžovatel do akce fakticky zapojil, kdo obstaral lék, který byl poškozenému podán, a to až do chvíle, kdy bezvládného poškozeného společně přeložili do vozidla, které řídil obviněný G. a odjel s ním. Dodal, že v rámci dosavadního vyšetřování byly vyslechnuty osoby z blízkého okolí poškozeného, jeho spolupracovníci, známí, byly ověřeny indicie ohledně pracovních a podnikatelských aktivit poškozeného a jeho osobního života, ale žádné zásadní důkazy, které by odůvodňovaly tvrzení obhajoby při vazebním zasedání, že poškozený se kvůli vysokým dluhům skrývá, nebyly zjištěny. Z usnesení krajského soudu plyne, že soud dospěl k tomu, že poškozený byl "bezproblémový muž žijící ve funkčním partnerském vztahu, který měl prosperující firmu a jeho jediným problémem, který řešil, byl spor o nezletilého syna". Bylo zjištěno, že měl k synovi silný citový vztah a že neměl žádný osobní důvod opustit svou rodinu a zaměstnání a nedat o sobě od prosince roku 2022 vědět (srov. usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2023). Tato skutečnost pak v kontextu s tím, že podnikatelské aktivity poškozeného byly dobré, jeho firma prosperovala, spíše podle okresního soudu nasvědčují tomu, že se poškozený stal obětí násilného činu.
19. Krajský soud v napadeném usnesení shodně uzavírá, že se důkazní situace posunula tak, jak to uvádí soud prvního stupně (odst. 28 usnesení krajského soudu) a odkazuje na prověrku provedenou na místě s obviněným L. a na důkazy, které popsal okresní soud (odst. 25 usnesení krajského soudu). Lze odkázat i na skutečnost, že stěžovatel svůj podíl na "doručení poškozeného na místo určení" připustil (srov. odst. 6 napadeného usnesení krajského soudu). Z uvedeného lze konstatovat, že se oba soudy dostatečně věnovaly tomu, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují existenci zřejmých důvodů k podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, spáchal obviněný a vypořádaly se i s otázkou existence zesílených důvodů pro trvání vazby (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Okresní soud i krajský soud uvedly, z čeho plyne jejich závěr o existenci důvodného podezření, že se stěžovatel podílel na spáchání trestného činu, což je základní podmínka pro zbavení osobní svobody u vazebních rozhodnutí. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007 či sp. zn. IV. ÚS 161/16 ze dne 23. 2. 2016).
20. Okresní soud v napadeném usnesení ze dne 4. 9. 2023 následně shledal, že u stěžovatele dále trvá vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť má ze spisového materiálu osvědčeno, že je dána důvodná obava, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu řízení, vzhledem k tomu že je ohrožen vysokým trestem v trvání minimálně osmi let. Tuto úvahu doplnil konkrétními skutečnostmi, z nichž pro stěžovatele vyplývá reálná hrozba trestu v této výši. Dodal, že ani rodinné zázemí stěžovatele nepředstavuje důvod pro propuštění z vazby, přičemž odkázal na skutečnost, že si stěžovatel (jako bývalý policista) musel být vědom důsledků za situace, že by byl čin odhalen (srov. odst. 6 napadeného usnesení okresního soudu).
21. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení - jako důvod obavy ze stěžovatelova skrývání se před trestním řízením - uvádí skutečnost, že je stěžovatel ohrožen vysokou trestní sazbou, a odkazuje na jeho osobnost a zkušenosti z policejního prostředí. Z odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2023 se podává, že stěžovatel označil svůj pobyt v H. za "běžnou zakázku na sledování osoby a dovezení osoby na místo určení", což svědčí o bagatelizaci trestné činnosti a o absenci náhledu stěžovatele na závažnost jeho jednání. Z popisu okresního soudu dále plyne, že stěžovatel byl napojen na síť osob, které oslovoval k realizaci prověřované činnosti. Připomenout lze třeba i mimořádně závažný gangsterský způsob spáchání činu, který provázelo sledování zvyků poškozeného, natlačení oběti do vozidla, použití policejních pout a uspávající injekce. Existenci hrozby skrývání podporuje rovněž stěžovatelova schopnost plánovat a realizovat akce, které sám stěžovatel označil za "běžnou zakázku", které však ukazují na schopnosti stěžovatele opatřit si běžně nedostupné prostředky, znalosti činnosti policejních složek a jeho napojení na další osoby i na reálnou možnost stěžovatele se skrývat. Stěžovatel přitom připustil, že se podílel na "odvozu" poškozeného, uvedl i to, že obdobnou činnost realizoval i v minulosti (srov. usnesení Krajského soudu sp. zn. 11 To 128/2023-26 ze dne 9. 6. 2023, odst. 3). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že jsou dány důvody k vazbě útěkové, přičemž doplnil, že stěžovateli při přísnější kvalifikaci hrozí uložení trestu odnětí svobody od 15 do 20 let, a že nahrazení vazby jiným opatřením brání konkrétní okolnosti projednávané věci (srov. odst. 30 a 41 usnesení krajského soudu). Z výše uvedeného je patrné, že soudy dospěly k závěru o nutnosti dalšího trvání vazby stěžovatele na základě několika důvodů, byť v části odkázaly na předchozí rozhodnutí vydaná ve stěžovatelově vazební věci. Zabývaly se i tím, zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
22. Okresní soud napadeným usnesením rovněž rozhodl podle §73 odstavec 1 písm. c), d) trestního řádu, že se vazba obviněného nenahrazuje dohledem probačního úředníka ani předběžným opatřením, neboť je okresní soud nepovažuje za instituty způsobilé zabránit v útěku či skrývání stěžovatele. V době vydání napadených rozhodnutí činila délka stěžovatelova pobytu ve vazbě cca čtyři měsíce, což ještě nepředstavuje dobu výrazně dlouhou, která by již kvůli své délce mohla na věci něco změnit. Vývoj vyšetřování přitom v průběhu této doby pokročil a podezření proti stěžovateli podle obecných soudů zesílilo (srov. odst. 5 usnesení okresního soudu).
23. Část stížnosti směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení (k vyrozumívání o vazebních zasedáních ostatních spoluobviněných) pak neobsahuje tvrzení o bezprostředním a aktuálním zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv. Případné argumenty o porušení stěžovatelova práva na obhajobu [např. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a možnost vyslechnout svědka alespoň obhájcem obviněného] by stěžovatel mohl uplatnit v řízení před obecnými soudy až v případě, že by výpovědi spoluobviněných získané při vazebním zasedání (bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce) byly použity jako důkazy proti němu. Ústavní soud dodává, že stěžovateli nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude trestní řízení v jeho věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku případného pochybení v přípravném řízení s možným vlivem na výsledek soudního řízení.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu