ECLI:CZ:US:2024:3.US.45.24.1
sp. zn. III. ÚS 45/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 22 To 13/2023-63 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 13. října 2023 č. j. 0 Nt 25004/2022-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena svoboda zaručená čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Stíhaný skutek spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel měl spolu se svou manželkou (spoluobviněnou) v době do května 2018 prostřednictvím internetu nabízet k prodeji knihu, na kterou přijímali od zájemců - kupujících - platby. Takto získali částku ve výši 555 184 Kč, kterou si však ponechali, aniž by kupujícím knihu zaslali. Platby byly poukazovány na bankovní účet stěžovatelovy matky.
3. Stěžovatel se v době zahájení trestního stíhání zdržoval na ostrově Bali a ve své trestní věci s orgány činnými v trestním řízení dostatečně nespolupracoval. Z tohoto důvodu byl na osobu stěžovatele vydán příkaz k zatčení, evropský zatýkací rozkaz a žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu. Na základě toho byl stěžovatel se svojí manželkou omezen na svobodě a eskortován do České republiky. V návaznosti na to Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby podle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), šlo tedy o tzv. vazbu útěkovou. Zároveň okresní soud nepřijal žádné další opatření ve smyslu §73 tr. řádu nahrazující vazbu; nepřijal tedy slib stěžovatele, vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka ani žádným z předběžných opatření, včetně zákazu vycestování do zahraničí.
4. Důvod vazby byl podle okresního soudu naplněn zejména proto, že se stěžovatel vyhýbal trestnímu stíhání; odmítal přicestovat do České republiky, ačkoliv byl řádně policejním orgánem za tím účelem předvolán. Stěžovatel byl již v minulosti soudně trestán (byť s ohledem na plynutí času je na něj v tomto ohledu hledět, jako by nebyl odsouzen), k získávání svých příjmů na ostrově Bali se sám příliš nechtěl vyjadřovat, přičemž uvedl, že některé jeho postupy nelze považovat za zcela legální. Soud rovněž vysvětlil, proč neuznal další stěžovatelem uváděné důvody, které mu údajně měly bránit v tom, aby přicestoval do České republiky. V tomto kontextu soud vysvětlil, proč neuznal stěžovatelovy výhrady, pokud jde o tvrzenou finanční náročnost cesty do České republiky, povinnost nechat se očkovat proti onemocnění covid-19 či nemožnost péče o děti.
5. Stížnost stěžovatele podanou podle §141 a následující tr. řádu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu okresní soud rozhodující o stěžovatelově vazbě dodržel všechna příslušná procesní pravidla, i podle krajského soudu je s ohledem na okolnosti případu ve stěžovatelově případě dán vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu. Stěžovatel se i podle krajského soudu pobytem v zahraničí, kde nebyl dostupný orgánům činným v trestním, vyhýbal trestnímu stíhání. Pobýval zároveň v zemi, v níž jsou justiční kontakty velmi omezené a která na žádosti o právní pomoc nereaguje. Takto stěžovatel postupoval i přesto, že o svém trestním stíhání věděl. V Indonésii se živil minimálně částečně nelegálním podnikáním a protiprávní jednání tudíž považuje za normu. Vzhledem k tomu, že životní náklady stěžovatele společně s rodinou byly značné, náklady na cestu do České republiky za účelem jeho výslechu pro stěžovatele nemohly být překážkou. Stěžovatel i jeho manželka si opatřili hned několik cestovních pasů, prostřednictvím nichž mohli minimálně zastřít nebo ztížit zjištění svého aktuálního pobytu. Pokud stěžovatel mimo jiné navrhoval nahrazení vazebního stíhání například formou dohledu probačního úředníka, pak v této souvislosti podle krajského soudu dostatečně neosvědčil, kde by se po dobu trestního řízení zdržoval (byť tvrdil, že by pobýval u své matky).
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že zejména krajský soud zcela pominul jeho argumentaci, a své rozhodnutí vystavěl mimo jiné na závěrech, o nichž stěžovatel netuší, jak k nim soud dospěl. Stěžovatel například v této souvislosti nesouhlasí s tím, že by dostatečně nereagoval na přípisy, jež mu orgány činné v trestním řízení doručovaly do datové schránky. Důvodem vazebního stíhání nemůže být ani okolnost, že disponuje současně několika platnými cestovními doklady. Není zřejmé, na základě čeho soudy dospěly k tomu, že stěžovatel protiprávní jednání považuje za normu. Poskytnutí ubytování stěžovatelovou matkou nemůže být vyloučeno jen proto, že v minulosti stěžovateli poskytla svůj bankovní účet, na který zájemci o knihu zasílali stěžovatelem požadované finanční plnění, aniž by jim stěžovatel knihu v oznámené lhůtě poskytl. Orgány činné v trestním řízení se ani nepokusily provést stěžovatelův výslech prostřednictvím videokonference, čímž by šetřily stěžovatelovy finanční prostředky, které nemohl vynakládat na cestu do České republiky. Byť se stěžovatel skutečně nedostavil k policejním orgánem plánovanému výslechu, řádně se z něj omluvil, a to s poukazem na to, že ani stěžovatel ani jeho manželka se nechtějí nechat očkovat proti onemocnění covid-19. Naplnění vazebního důvodu v případě stěžovatele bylo odůvodněno ze strany orgánů činných v trestním řízení jen nespecifikovanou obavou a mlhavými skutečnostmi, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz. Vzhledem k finanční situaci stěžovatele nebylo důvodu se obávat, že by své bydliště na Bali opustil, když zde měl pevné zázemí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by v jeho výpovědi při vazebním zasedání byly zjistitelné významnější rozpory. Obecné soudy při rozhodnutí stěžovatele stíhat vazebně porušily zásadu zdrženlivosti, jestliže stěžovatel je osobou bezúhonnou a k jeho dřívějším odsouzením pro trestné činy již nelze přihlížet. Vzhledem k jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, by i v případě jeho odsouzení bylo nutno reálně očekávat uložení některého z alternativních trestů, tedy trestu nespojenému s omezením osobní svobody. I proto bylo uvalení vazby na stěžovatele nepřiměřené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Přezkumu vazebních rozhodnutí nebrání ani okolnost, že stěžovatel byl v průběhu řízení o této ústavní stížnosti z vazby propuštěn - srov. tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ke vzetí do vazby Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), dále i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19].
10. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Nic takového ale stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.
11. To se týká již první z konkrétnějších námitek stěžovatele, týkající se nepřezkoumatelnosti některých závěrů krajského soudu. Stěžovatel v této souvislosti zejména vyjadřuje nesouhlas s tím, že by nedostatečně reagoval na přípisy od orgánů činných v trestním řízení, které mu byly doručovány do datové schránky. K této námitce však Ústavní soud uvádí, že i z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zjevný význam této výtky ze strany obecných soudů. Obecné soudy konstatováním o nedostatečné spolupráci stěžovatele s orgány činnými v trestním řízení nepoukazovaly na to, že by stěžovatel na sdělení policejního orgánu vůbec nereagoval, ale na to, že zjevně nereagoval způsobem, který by mohl vést k posunu v trestním řízení. Stěžovatel se jednoduše spokojil s tím, že se nehodlá a nebude vracet do České republiky, mimo jiné z důvodů finanční náročnosti takové cesty případně proto, že by se musel nechat očkovat proti onemocnění covid-19.
12. Dalším z důvodů bylo, že pokud by se stěžovatel i jeho manželka dostavili k policejnímu orgánu, neměl by se kdo starat o děti. Obecné soudy uvedly, že pokud jde o zabezpečení nezletilých dětí, jistě bylo možné při řádné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení dohodnout, aby do České republiky v konkrétní dobu přicestoval například jen stěžovatel.
13. V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, že indonéské orgány v rámci mezinárodní justiční spolupráce na provádění úkonů v trestním řízení dostatečně nespolupracují. Proto také není případná výtka stěžovatele, že se státní zastupitelství ani nepokusilo zorganizovat výslech stěžovatele prostřednictvím videokonference. Dále oba obecné soudy upozorňují, že rozhodnutí stěžovatele a jeho rodiny usadit se v Indonésii, spadající do jiného klimatického pásma, bylo nepochybně spojeno s řadou očkování, což ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá.
14. Obecné soudy rovněž poukázaly na nákladný životní styl na Bali, který sám stěžovatel na sociálních sítích prezentoval. Už proto tedy není bez dalšího případný argument stěžovatele, že případná cesta do České republiky by jej nepřiměřeně zatížila. Odhlédnuto od toho, nemohla by být sama eventuální finanční náročnost návratu do České republiky důvodem, aby se do České republiky nedostavil; bylo naopak věcí stěžovatele, aby si své finanční poměry uspořádal způsobem, aby svým povinnostem kladeným na něj ze strany orgánů činných v trestním řízení dostál.
15. Pokud pak obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, že podle jejich názoru stěžovatel považuje protiprávní jednání za normu svého chování, pak tím výslovně odkazovaly nejen na trestnou minulost stěžovatele, od níž, jak sám stěžovatel upozorňuje, uběhlo již větší časové období, ale také na způsob stěžovatelovy obživy v Indonésii, u níž sám stěžovatel - jak je reprodukováno v napadených rozhodnutích - připustil, že nebyla zcela v souladu se zákonem. Obecné soudy také vysvětlily, proč neměly za dostatečně prokázané, že by se stěžovatel skutečně zdržoval, byl-li by stíhán na svobodě, v bydlišti své matky. Krajský soud ke stěžovatelem tvrzené možnosti, že by se i s rodinou zdržovali u jeho matky, doplnil, že není zřejmé, jak by bylo zajištěno, že by se stěžovatel na této adrese zdržoval a byl zde kontaktní. Uvedené je podle Ústavního soudu nutno interpretovat i v souladu s obsahem ústavní stížnosti, že stěžovatelova rodina má jediné pevné zázemí a domov v Indonéské republice.
16. Obecné soudy rovněž vysvětlily na konkrétních příkladech (například ohledně finančních poměrů stěžovatele), v čem byla jeho tvrzení rozporná a proč tedy obecné soudy neakceptovaly, že by byl stěžovatel stíhán na svobodě a byl současně omezen méně invazivními prostředky ve smyslu §73 tr. řádu. Neobstojí tedy ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 188/99, neboť naopak obecné soudy v napadených rozhodnutích vazbu stěžovatele neodůvodňovaly jen mlhavými domněnkami nebo dokonce jen odkazem na příslušné znění zákona, vymezujícího konkrétní vazební důvody.
17. Z výše uvedené rekapitulace je podle Ústavního soudu zjevné, že naplnění obavy, že by stěžovatel nebyl při stíhání na svobodě pro orgány činné v trestním řízení dostupným, odůvodnily zjevně s odkazem na konkrétní okolnosti případu. Proto neobstojí obecný argument stěžovatele na to, že vazební stíhání v jeho věci považuje za nepřiměřené. Na uvedeném nemůže bez dalšího změnit nic ani okolnost, že stěžovatel byl v průběhu řízení o této ústavní stížnosti z vazby propuštěn. Je povinností obecného soudu, aby důvodnost trvání vazby v průběžných intervalech vyhodnocoval a v případě odpadnutí důvodů vazebního omezení výkon vazby ukončil.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu