ECLI:CZ:US:2024:4.US.1928.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1928/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Uřidila, zastoupeného JUDr. Tomášem Kociánem, advokátem, sídlem Jetelová 254/2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. května 2023 č. j. 14 Co 91/2023-122, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Ing. Jany Uřidilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2023 č. j. 21 C 235/2022-69, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2023 č. j. 21 C 235/2022-78, zamítl žalobu vedlejší účastnice, kterou se domáhala po stěžovateli zaplacení výživného na nerozvedenou manželku ve výši 15 000 Kč měsíčně.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který projednal odvolání vedlejší účastnice, došel k závěru, že hmotná a kulturní úroveň stěžovatele byla ve sledovaném období (do dne předcházejícího právní moci rozsudku o rozvodu manželství) výrazně vyšší než úroveň vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice má proto nárok na výživné podle §697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Krajský soud proto změnil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici výživné za dobu od 1. 8. 2022 do 6. 2. 2023 v celkové výši 93 214 Kč (což odpovídá částce 15 000 Kč měsíčně).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud dospěl k odlišným závěrům nejen na podkladě nově opatřených a provedených důkazů, ale také na základě hodnocení důkazů, které byly provedeny před okresním soudem, aniž by je krajský soud zopakoval. Krajskému soudu dále vytýká, že jej nepoučil o tom, že zvažuje posoudit věc jinak, než to učinil okresní soud a nevyzval jej k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."). Stěžovatel v ústavní stížnosti také vznáší námitku podjatosti jednoho ze členů senátu, který vydal napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci těchto orgánů, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem krajského soudu při zjišťování skutkového stavu a vyvozenými skutkovými závěry. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že je nepřípustné, aby odvolací soud hodnotil důkazy jinak, než to učinil soud prvního stupně, pokud přinejmenším některé důkazy neprovedl znovu. K těmto závěrům dochází i četná rozhodnutí Ústavního soudu, na která odkazuje i stěžovatel [např. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485)]. V posuzovaném případě však k nepřípustnému přehodnocení důkazů krajským soudem nedošlo. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu učiněných po provedeném dokazování a z tvrzení stěžovatele a vedlejší účastnice při jednání před krajským soudem, která nebyla v řízení stěžovatelem nijak zpochybněna. Dokazování doplnil o další důkazy navržené již v řízení před okresním soudem. Krajský soud tak postupoval zcela v souladu s požadavky na dokazování v odvolacím řízení upravenými v §213 o. s. ř.
8. K samotnému hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ověřil, že veškeré skutkové závěry byly vyvozeny z řádně provedených a zhodnocených důkazů. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
9. Ke stěžovatelově výtce o nepoučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., resp. §213b odst. 1 o. s. ř. není v odvolacím řízení vyžadováno jen v situacích, když je třeba k odlišnému právnímu posouzení doplnit další skutečnosti, ale vždy, když odvolací soud zvažuje posoudit věc po právní stránce jinak [srov. např. nález ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)]. Účelem těchto ustanovení je předejít překvapivým rozhodnutím na základě odlišné právní kvalifikace provedené odvolacím soudem a umožnit účastníkům skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000, usnesení ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
10. V předloženém případě ale krajský soud na danou věc aplikoval shodnou právní úpravu jako okresní soud, tedy ustanovení o výživném mezi manžely. Nejde tedy o rozhodnutí, v němž by, z pohledu předcházejícího řízení, soud posoudil věc originálním způsobem. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k věci a tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy již v řízení před okresním soudem. V souladu s omezeními, která vyplývají z principu neúplné apelace, se mohl vyjádřit i v řízení před krajským soudem. Krajskému soudu proto nelze vytýkat nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 32 Cdo 2808/2010).
11. Stěžovatelova námitka podjatosti jednoho ze členů senátu je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1715/23). K nápravě tvrzené procesní vady spočívající v tom, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, slouží žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel tento prostředek nápravy uplatnil. Pokud ano, je nutné případnou ústavní stížnost směřovat (po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv účastníkům poskytuje) vůči rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu