ECLI:CZ:US:2024:4.US.2025.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2025/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), a soudců Josefa Baxy a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Aktiv Communication, s. r. o., sídlem Holečkova 789/49, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. května 2023 č. j. 2 KZN 1036/2023-12, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ze dne 2. března 2023 č. j. ZN 1095/2022-39 a jinému zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Územního odboru Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, v trestním řízení vedeném pod sp. zn. KRPB-15505/TČ-2022-060612, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Územního odboru Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a vymezení napadených rozhodnutí a zásahu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Protokolu č. 1 (správně má být "čl. 1 Dodatkového protokolu") k Úmluvě. Dále stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje tzv. jiný zásah do základních práv, a těmto orgánům zakázal pokračovat v jejich porušování.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v předmětné věci vedla Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Územní odbor Hodonín, Oddělení hospodářské kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), prověřování pro podezření ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Skutky, kterými měly být tyto trestné činy spáchány, spočívají podle policejního orgánu v tom, že peněžní prostředky, které měly být zaslány na účet obchodní společnosti GOPAY, s. r. o. (dále jen "GOPAY"), byly z účtu poškozeného neznámým pachatelem odeslány neoprávněně, tedy bez jeho vědomí, když tento pachatel v danou dobu jeho bankovní účet ovládal a peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč mu z něj v podstatě odcizil a užil k platbě na účet GOPAY, ačkoliv si poškozený žádné zboží neobjednal, a neměl proto povinnost nic hradit. Tyto peněžní prostředky byly v důsledku okamžitého jednání poškozeného zajištěny na účtu GOPAY a po provedeném šetření poškozenému vráceny, neboť bylo nepochybné, že šlo právě o jeho peněžní prostředky. Následně bylo ve věci rozhodnuto o jejím odložení podle §159a odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jelikož se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání.
3. Stěžovatelka činila úkony, jimiž se domáhala přiznání postavení poškozené v daném trestním řízení s tvrzením, že zajištěné peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč jsou částka, kterou kupující zaplatil za zboží jí dodané, tedy jde o kupní cenu. Z tohoto důvodu stěžovatelka přihlásila nárok na náhradu škody a žádala doručení příslušných rozhodnutí policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků.
4. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně napadeným vyrozuměním na základě podání stěžovatelky podle §157a odst. 1 trestního řádu spojeného s podnětem k přezkoumání nečinnosti policejního orgánu (který na jemu adresovaná podání stěžovatelky nereagoval) dospěl k závěru, že neměla mít v daném řízení postavení poškozeného, proto jí nepřísluší domáhat se přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu a není opodstatněné jí sdělovat jakékoli bližší informace z uvedené trestní věci.
5. Následně státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně na základě stěžovatelčina podnětu k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, napadeným vyrozuměním konstatovala, že předmětem prověřování v dané věci bylo jednání neznámého pachatele spočívající v neoprávněném zásahu do bankovního účtu poškozeného a též neoprávněné zásahy do jeho facebookových a e-mailových účtů, ale i dalších fyzických osob, které činil neznámý pachatel. Podle tohoto vyrozumění je zřejmé, že nešlo o jednání, které by mělo přímý vztah ke stěžovatelce, a proto jí postavení poškozeného podle §43 a násl. trestního řádu v dané věci není možno přiznat. S ohledem na uvedená zjištění jí nenáleží práva předpokládaná těmito ustanoveními, a není proto namístě jí zasílat jakákoli rozhodnutí ani jí sdělovat bližší a konkrétní skutečnosti z této trestní věci. Mělo-li dojít k jednání mezi stěžovatelkou a GOPAY, resp. vzniku pohledávky mezi nimi, je třeba, aby toto řešily obchodní společnosti samostatně v jiném řízení, neboť jde o odlišné jednání, než které policejní orgán šetřil v předmětné trestní věci. Navíc primárně by tyto právní vztahy měly být řešeny jinými prostředky než trestněprávními, zejména cestou občanského práva, neboť mezi uvedenými obchodními společnostmi existují obchodní vztahy. V této souvislosti vyrozumění odkazuje na §12 odst. 2 trestního zákoníku a v něm obsaženou zásadu subsidiarity trestní represe.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že provozuje e-shop key4you.cz, prostřednictvím kterého prodává zboží s digitálním obsahem (zejména počítačové hry), a s GOPAY sjednala smlouvu, na základě které mohou být na zmíněném e-shopu prováděny platby prostřednictvím platební brány, kterou GOPAY provozuje. GOPAY stěžovatelce oznámila, že peněžní prostředky, které jí měla uhradit, byly zajištěny policejními orgány v pěti trestních řízeních. Stěžovatelka zdůrazňuje, že na základě řádně uzavřené kupní smlouvy odeslala kupujícímu (ve skutečnosti neznámému pachateli) zaplacené zboží (poskytla aktivační klíč), avšak částku odpovídající kupní ceně neobdržela, přičemž vytýká nesprávný postup GOPAY v souvislosti s platbami neznámého pachatele z účtů třetích osob prostřednictvím její stejnojmenné platební brány. Dodržovala-li by GOPAY své vlastní bezpečnostní limity, dovozuje dále stěžovatelka, nemohlo by v některých případech dojít k těmto platbám a nevznikla by tak vysoká škoda třetí osobě ani jí samotné, jelikož neznámému pachateli odeslala zboží v této hodnotě.
7. Podle stěžovatelky postupovaly policejní orgány v pěti trestních řízeních vycházejících z obdobného skutkového stavu rozdílně, kdy v některých řízeních bylo uznáno její postavení coby poškozené či došlo k uložení peněžních prostředků do soudní úschovy. V trestní věci, ze které vychází ústavní stížnost, však orgány činné v trestním řízení dovodily, že jí procesní postavení poškozené nenáleží.
8. Stěžovatelka polemizuje se závěry orgánů činných v trestním řízení, podle kterých se prověřované trestné činy nezakládaly na jednání s přímým vztahem k ní, proto není možné přiznat jí postavení poškozené podle §43 trestního řádu. Napadená rozhodnutí vychází z předpokladu, že peněžní prostředky na účtu GOPAY této obchodní společnosti skutečně patří. Popsaný náhled stěžovatelka označuje za značně povrchní a poukazuje, že bez dalšího nelze dovodit, že peněžní prostředky na účtu ve skutečnosti náleží osobě, která má jeho vedení sjednané. Připomíná, že ani neobdržela usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků podle §79a trestního řádu, proto nemohla podat proti němu stížnost.
9. Dále stěžovatelka tvrdí, že orgánům činným v trestním řízení prokázala své vlastnické právo k zajištěným peněžním prostředkům a podrobně popsala obchodní vztahy s GOPAY. Peněžní prostředky představují kupní cenu za zboží, které "koupil" neznámý pachatel na e-shopu key4you.cz a stěžovatelka mu ho řádně dodala, přičemž v rozhodné době nemohla vědět, že jde o trestný čin a "kupující" (pachatel) neplatí svými penězi, ale penězi třetí osoby, která mu k tomu nedala souhlas. Stěžovatelka postupovala v souladu s obchodními podmínkami e-shopu a zaplacené zboží dodala, a proto má za to, že zajištěné peněžní prostředky jsou jejím vlastnictvím.
10. Podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení opomenuly tyto skutečnosti a nevedly účinné vyšetřování, které jim ukládá judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)] a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga v. Lotyšsko, stížnost č. 70930/01).
11. Stěžovatelka uznává, že škoda v předmětné věci činila toliko 20 000 Kč, nicméně předkládané otázky považuje za natolik závažné a přesahující případ samotný, že jejich věcné projednání je opodstatněné v kontextu nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1231/20 (N 194/102 SbNU 217) a ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 847/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
14. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství, proto ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím či jiným zásahem je spojeno porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a odsouzena.
15. Jak stěžovatelka připouští, jde o spor o zjevně bagatelní částku (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1248/23 a ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 534/23), přičemž stěžovatelka i přes poukazy na nálezy Ústavního soudu nedoložila v ústavní stížnosti, že i tak vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19).
16. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1231/20, ve kterém však Ústavní soud v bodě 29. konstatoval, že přihlášená pohledávka soudního exekutora se týká bagatelní částky, nicméně je nutné přihlédnout k rozdílné rozhodovací praxi obecných soudů a ke skutečnosti, že posuzovaná otázka se navíc nepochybně dotýká velkého množství obdobných případů, když k této nejednotné praxi přispěla i judikatura Ústavního soudu. V posuzované věci však o podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky nejde, neboť argumentace obsažená v ústavní stížnosti vychází ze smluvních vztahů s GOPAY a nejsou patrné důvody pro její zobecnitelnost na jiné případy než několik dalších trestních řízení odvíjejících se z téhož individuálního rámce. Další stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 847/23 se týká žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž Ústavní soud v řízení o předmětné ústavní stížnosti posuzoval důsledky procesní situace, kdy byla k tomu příslušným orgánem veřejné moci deklarována nezákonnost rozhodnutí, které však nebylo zrušeno. Již z toho je patrné, že šlo o natolik odlišnou problematiku, že nosné důvody nálezu nejsou bezprostředně uplatnitelné ve stěžovatelčině věci.
17. Ústavní soud konstatuje, že státní zástupkyně krajského státního zastupitelství rekapitulovala, že předmětem prověřování v dané věci bylo jednání neznámého pachatele spočívající v neoprávněném zásahu do bankovního účtu poškozeného, ale také neoprávněné zásahy do jeho facebookových a e-mailových účtů, jakož i dalších fyzických osob, které činil neznámý pachatel, avšak stěžovatelka s tímto vymezením prověřované trestné činnosti nepolemizuje. Ústavní soud - s výše uvedenými limity ústavněprávního přezkumu - nepovažuje za excesivní závěr orgánů činných v trestním řízení, že nešlo o jednání, které by mělo přímý vztah ke stěžovatelce, a proto jí postavení poškozeného podle §43 a násl. trestního řádu v dané věci není možno přiznat. Za připomenutí stojí zejména §43 odst. 2 trestního řádu, jehož smyslem je, aby pojem poškozeného "nezahrnoval osoby, které jsou jednáním pachatele postiženy až zprostředkovaně" (srov. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 518). Z obdobných důvodů nelze přisvědčit stěžovatelčině námitce, že došlo k porušení práva na účinné vyšetřování.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnost vytýká nesprávný postup GOPAY v souvislosti s platbami neznámého pachatele z účtů třetích osob prostřednictvím její stejnojmenné platební brány. Patří se připomenout zásadu subsidiarity trestní represe, která je výslovně zakotvena v §12 odst. 2 trestního zákoníku a vyplývá z ní, že proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních, příp. obchodněprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky. Vyjádření k otázce, zda GOPAY postupovala v souladu se svými smluvními povinnostmi, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť by bylo procesně předčasné a zasahovalo by do pravomoci obecných soudů rozhodujících v řízení ve věcech občanskoprávních. Je přitom na stěžovatelce, zda odpovídající právní prostředky uplatní. Stěžovatelce lze připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (kupř. rozsudek ze dne 14. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1774/99 nebo usnesení ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3908/2019), podle které majitel účtu není vlastníkem peněžních prostředků uložených na účtu; tyto peněžní prostředky jsou majetkem banky. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby podle jeho příkazu byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby, představuje pohledávku majitele účtu jako věřitele z účtu u peněžního ústavu.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu