ECLI:CZ:US:2024:4.US.3435.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3435/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 716/2023-535, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. dubna 2023 č. j. 6 To 58/2023-495 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. února 2023 č. j. 4 T 33/2021-451, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 9. 2021 č. j. 4 T 33/2021-300 byl stěžovatel společně s obžalovaným O. K. uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2022 č. j. 6 To 307/2021-338 byl uvedený rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 11. 2022 č. j. 4 T 33/2021-416 byli stěžovatel i obžalovaný K. zproštěni obžaloby. Tento v pořadí druhý, tentokrát zprošťující rozsudek okresního soudu, byl k odvolání státního zástupce usnesením krajského soudu ze dne 15. 12. 2022 č. j. 6 To 336/2022-434 také zrušen a věc byla opět vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Okresní soud následně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele i obžalovaného K. vinnými ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že během hlavního líčení v trestní věci obžalovaného M. L. lživě popisoval průběh konfliktu mezi tímto obžalovaným a poškozeným M. F., když potvrzoval obhajobu obžalovaného, že se pouze bránil útoku poškozeného.
4. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel (jakož i obžalovaný K.) odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody obou obžalovaných a nově stanovil, že se uložený trest odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele (jakož i dovolání obžalovaného K.) podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nehodnotily jeho výpověď učiněnou v trestním řízení vedeném proti M. L. podle pravidel obsažených v trestním řádu, tedy jednotlivě i v kontextu ostatních důkazů. Následně rekapituluje obsah své výpovědi, jakož i výpovědi dalších svědků v uvedené trestní věci. Tvrdí, že předmětnou výpověď učinil v souladu s tím, jak dané události vnímal, tedy že se mu situace skutečně jevila tak, že byl M. L. poškozeným F. ohrožen. Zdůrazňuje, že neměl v úmyslu mařit výkon orgánů činných v trestním řízení tím, že by úmyslně uváděl nepravdu. Obecné soudy podle něj při hodnocení jeho výpovědi opomněly přihlédnout k jeho osobnostním rysům, zkušenostem, vlastnostem a okolnosti, že se věnuje bojovým sportům, tedy že pro něj vnímaná situace (tj. fyzický střet M. L. a poškozeného F.) nebyla nijak neobvyklá. Obecné soudy podle jeho názoru oproti tomu přehnaně benevolentně a tolerantně hodnotily výpovědi svědkyň L.
7. Stěžovatel dále namítá, že v řízení, které bylo proti němu vedeno, byly bezdůvodně odmítány jeho důkazní návrhy. Zejména mělo jít o požadavek na zajištění kamerových záznamů z místa, kde mělo dojít k jednání M. L., jakož i o návrhy na opětovné slyšení některých svědků. Upozorňuje na skutečnost, že krajský soud nesprávně uvedl, že opětovné výslechy svědků byly provedeny, i když se tak ve skutečnosti nestalo, a to navzdory pokynu, který krajský soud zahrnul do svého kasačního usnesení ze dne 22. 2. 2022.
8. Stěžovatel rovněž tvrdí, že krajský soud překročil svou pravomoc, když prakticky ukládal okresnímu soudu, jak má rozhodnout. Poukazuje na to, že krajský soud již ve svém prvním kasačním usnesení č. j. 6 To 307/2021-338 dal soudu prvního stupně podrobné instrukce, jak má být dokazování provedeno. Okresní soud podle stěžovatele tyto pokyny splnil, přesto krajský soud ve svém druhém kasačním usnesení č. j. 6 To 336/2022-434 přišel s novými pokyny. Podotýká, že mezi zahájením hlavního líčení a vynesením napadeného rozsudku okresního soudu uběhlo jen několik málo minut, přičemž neprobíhalo žádné dokazování. Připomíná, že krajský soud v druhém kasačním usnesení uložil soudu prvního stupně, aby zjistil bližší okolnosti týkající se telefonátu odsouzeného L. se stěžovatelem, přičemž okresní soud tento pokyn nesplnil. Upozorňuje, že bez ohledu na jeho výpověď došlo k odsouzení M. L., což obecné soudy nijak nezohlednily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - až na výjimku - příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
12. Stěžejní část stěžovatelovy argumentace směřuje proti tomu, jak obecné soudy hodnotily jeho výpověď učiněnou v průběhu trestního řízení proti odsouzenému M. L., resp. jak hodnotily ostatní svědecké výpovědi. Jelikož jde o polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud opakuje, že ke kasačnímu zásahu by mohl přistoupit pouze za existence extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy a rozhodujícími zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil. Stěžovatel takový extrémní rozpor sice formálně namítá, avšak reálně jej neidentifikuje, když poukazuje toliko na své osobní charakteristiky, zejména na zkušenost s bojovými sporty, a na dílčí nesrovnalosti ve výpovědích dalších svědků vystupujících v trestním řízení proti M. L. Ústavní soud proto pouze odkazuje na strany 4 až 6 napadeného rozsudku okresního soudu a na strany 5 až 7 napadeného rozsudku krajského soudu a konstatuje, že obecné soudy v těchto pasážích svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily hodnocení provedených důkazů, vyvarovaly se nelogických úvah či jiných nedostatků, které by dosahovaly ústavněprávních rozměrů.
13. Z obdobných důvodů Ústavní soud shledává neopodstatněnou i námitku stěžovatele, že obecné soudy bezdůvodně odmítly jeho důkazní návrhy. Okresní soud odůvodnil odmítnutí stěžovatelových důkazních návrhů na straně 6 napadeného rozsudku, krajský soud pak toto odůvodnění doplnil na straně 7 napadeného rozsudku. Zajištění kamerových záznamů z místa činu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti speciálně upozorňuje, nebylo provedeno s ohledem na časový odstup od předmětné události, neboť takové záznamy bývají uchovány jen po omezenou dobu. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že včasné nevyžádání kamerových záznamů ze strany orgánů činných v trestním řízení mu mělo být přičteno k dobru, nicméně Ústavnímu soudu není jasné, jak si to konkrétně představuje, neboť objektivní absence tohoto důkazu pochopitelně sama o sobě nemůže vyvrátit průkazný obsah jiných důkazů provedených ve věci. Tvrzení stěžovatele, že ve věci nebyly (v rozporu s pokyny krajského soudu obsaženými v jeho prvním kasačním usnesení) opětovně vyslechnuti svědci, kteří vypovídali v trestním řízení vedeném proti M. L., není pravdivé. Ze zprošťujícího rozsudku okresního soudu č. j. 4 T 33/2021-416 (strana 4) vyplývá, že okresní soud vyslechl svědkyně P. L. a N. L.
14. V souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že krajský soud překročil svou pravomoc, když údajně ukládal okresnímu soudu, jak má rozhodnout, odkazuje Ústavní soud na strany 8 a 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Zde bylo podrobně vysvětleno, že pokyny, které dal krajský soud soudu okresnímu ve svém druhém kasačním usnesení č. j. 6 To 336/2022-434, neobsahovaly pokyny směřující k tomu, jak má okresní soud rozhodnout. Krajský soud zde identifikoval nelogické úvahy okresního soudu a okolnosti, s nimiž se okresní soud v odůvodnění svého zprošťujícího rozsudku č. j. 4 T 33/2021-416 nevypořádal. Stěžovatel na toto vysvětlení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Ani Ústavní soud v uvedeném druhém kasačním usnesení krajského soudu nenalezl instrukce, které by představovaly nepřípustné ovlivňování okresního soudu v tom, jak má hodnotit provedené důkazy. Odvolací soud ústavněprávně souladným způsobem soudu prvního stupně vytýkal, že při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu, tzn. že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [srov. např. nálezy ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411) či usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1442/19].
15. V návaznosti na to Ústavní soud konstatuje, že ústavně souladný je i závěr Nejvyššího soudu, že neprovádění dokazování okresním soudem před vydáním napadeného rozsudku nelze hodnotit jako vadný postup, protože úkolem okresního soudu bylo napravit výše uvedené vady týkající se hodnocení již provedených důkazů, nikoli tedy doplnit dokazování. Nutno podotknout, že stěžovatel zkresluje obsah uvedeného druhého kasačního usnesení krajského soudu, když tvrdí, že v něm krajský soud uložil soudu prvního stupně, aby zjistil bližší okolnosti týkající se telefonátu odsouzeného L. se stěžovatelem. Ve skutečnosti totiž krajský soud na straně 3 uvedeného usnesení instruoval okresní soud, aby o této otázce učinil závěr (tedy nevyžadoval doplnění dokazování), což také okresní soud učinil na straně 5 napadeného rozsudku.
16. Ústavnímu soudu konečně není zřejmé, jaký význam pro trestněprávní odpovědnost stěžovatele a ústavněprávní souladnost napadených rozhodnutí má mít skutečnost, že M. L. byl odsouzen i navzdory nepravdivé výpovědi stěžovatele. Skutková podstata trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku uvedená v §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku nevyžaduje, aby nepravdivá výpověď skutečně ovlivnila příslušné rozhodnutí. Postačí, že se tato výpověď týkala okolnosti, která pro rozhodnutí podstatný význam má, o čemž v případě předmětné stěžovatelovy výpovědi (podporující verzi M. L., že jednal v nutné obraně) nelze mít pochyb.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody obsažený v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu