| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 1576/15 | 11. 8. 2015 | 1. Skutečnost, že informace o složení senátu projednávajícího dovolání není dovolatelům poskytována automaticky, by mohla protiústavní intenzity dosáhnout teprve tehdy, pokud by v jejím důsledku stěžovatel nebyl ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu seznámen se složením rozhodujícího senátu a současně by tvrdil, že pokud by tuto informaci k dispozici včas měl, uplatnil by relevantní námitku podjatosti. 2. Je chybou, pokud Nejvyšší soud stěžovateli nezaslal k replice vyžádané vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Spravedlivý proces totiž zahrnuje též právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí být účastníci řízení seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. | |
| I. ÚS 1095/15 | 30. 7. 2015 | Stěžovatel byl zadržen na základě iniciativy osoby, kterou obecné soudy následně odmítly vyslechnout, byť její výslech stěžovatel opakovaně navrhoval. Tento fakt však podstatně snižuje důkazní sílu jediného přímého usvědčujícího důkazu, kterým je výpověď poškozeného. Za této situace se orgány činné v trestním řízení měly náležitě věnovat zjišťování dalších přímých či nepřímých důkazů, které by podporovaly závěr o tom, že pachatelem skutku byl stěžovatel. Je třeba trvat na náležitém zjištění naplnění všech znaků zákonné konstrukce trestného činu podvodu. Z tohoto pohledu odůvodnění odsuzujícího rozsudku není možné označit za přesvědčivé, neboť zvážením všech okolností případu nelze bez pochybností dovodit jednoznačný soulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Ústavní soud dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci t ... | |
| II. ÚS 3496/13 | 23. 7. 2015 | Ústavní soud již v minulosti opakovaně uzavřel, že nezávislost soudního rozhodování se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatelé v rámci svého podání návrh na předběžné projednání nároku na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku rozvodového řízení vůbec nepodali (k takovému závěru ve svém rozhodnutí ostatně nedošel ani soud prvního stupně). Tento závěr odvolacího soudu pak Ústavní soud považuje za formalistický výklad podání stěžovatelů, který z hlediska ústavnosti nelze aprobovat. | |
| II. ÚS 3717/14 | 21. 7. 2015 | Usnesení, jímž soud nepřipustil změnu vzájemného návrhu žalovaného, které zahrnuje pouze citaci ustanovení §169 odst. 2 občanského soudního řádu a neobsahuje ani odkaz na zákonné ustanovení, podle něhož se změna návrhu nepřipouští, ani důvod rozhodnutí, jak má na mysli §169 odst. 2 občanského soudního řádu, není řádně odůvodněno, zakládá nepřezkoumatelnost, svědčí o libovůli v soudním rozhodování, nepřípustné v právním státě, a je porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 2077/14 | 21. 7. 2015 | I. Při zkoumání odpovědnosti vlastníka místní komunikace za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti, je nutno zkoumat, zda a v jakém rozsahu se skutečně prováděla zimní údržba. Pokud právní závěry obecného soudu v tomto směru učiněné nelze dovodit ze skutkových zjištění, a dokonce si vzájemně protiřečí, je porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. II. Statutárnímu městu nenáleží náhrada nákladů zastoupení advokátem v řízení před obecnými soudy, pokud se jedná o případ, kdy je schopen toto město zastupovat i právník, který se na danou oblast přímo nespecializuje. | |
| III. ÚS 2419/14 | 16. 7. 2015 | Situace, kdy se účastník exekučního řízení podanými námitkami domáhá změny příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ve svůj prospěch, zásadně vyžaduje, aby druhý účastník exekučního řízení byl s argumenty obsaženými v námitkách seznámen, a měl tak možnost se k nim vyjádřit. Porušení povinnosti exekučního soudu zasílat námitky účastníka řízení proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce druhému účastníkovi řízení zpravidla představuje porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Povinnost exekučního soudu zasílat námitky účastníka řízení proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce druhému účastníkovi řízení není absolutní. Exekuční soud po zvážení okolností daného případu může dospět k závěru, že takový postup není potřebný a nezbytný, musí však svůj negativní závěr odůvodnit. | |
| III. ÚS 236/13 | 16. 7. 2015 | Jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné, a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř. a aniž věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125)] připomíná, že ustanovení §112 o. s. ř. "je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí ... | |
| III. ÚS 1996/13 | 16. 7. 2015 | I. Ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je fungování Evropské unie založeno a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit. Musí je respektovat při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu, anebo naopak se v důsledku členství v Evropské unii určité úpravy zdržet (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to pro ni plyne z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a zejména z čl. 291 odst. 1 ve spojení s čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo "eurokonformním" způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve směrnici Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS). II. Ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená ... | |
| IV. ÚS 799/15 | 9. 7. 2015 | Ačkoli policejní orgán postupoval na základě předchozího souhlasu soudu k vyžádání informací podle §8 odst. 5 tr. řádu, tento souhlas ani elementárně negarantoval respektování práva dotčené osoby na ochranu soukromí. Pokud pak stěžovatelka za tohoto ústavně nekonformního stavu nevyhověla výzvě policejního orgánu a požadované informace neposkytla a za toto počínání jí byla uložena majetková sankce, došlo k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu majetku. | |
| I. ÚS 1207/15 | 7. 7. 2015 | Z toho, že osobní motorové vozidlo bylo v příslušném období vedeno v registru vozidel, lze zpravidla vyvozovat, že vozidlo bylo provozováno, ledaže by vlastník vozidla prokázal opak. Je přitom na obecných soudech, aby na základě provedeného dokazování vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval, a zda tedy je či není povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníku hradit. | |
| Pl. ÚS 21/14 | 30. 6. 2015 | 2 | I. Posouzení souvislosti komplexního pozměňovacího návrhu s pozměňovanou předlohou nelze vztahovat pouze k posouzení shody předmětu právní regulace, ale též k účelu, který komplexní pozměňovací návrh sleduje, tj. k tomu, zda jeho účelem je stále pozměnění předlohy, nebo její nahrazení. Jinak řečeno, je podstatné, zda pozměňovací návrh stále formálně pozměňuje předlohu, nebo ji již nahrazuje novým návrhem zákona, který však nebyl obsahem zákonodárné iniciativy. II. Požadavek akcesorického vztahu pozměňovacího návrhu k návrhu zákona nebyl v posuzovaném případě naplněn, neboť pozměňovací návrh předlohu nedoplňuje o nové novelizační body, resp. jejich podobu mění, ale formu novelizace nahrazuje formou nového zákona. III. Při shledání formální vady v legislativním procesu nepřistupuje Ústavní soud bez dalšího k derogaci právního předpisu, který z vadného legislativního procesu vzešel. Posuzuje, zda je možné dát z hlediska principu proporcionality přednost před derogací požadavkům principů m ... |
| Pl. ÚS 24/14 | 30. 6. 2015 | 2 | Základními charakteristikami jednání, které je sankcionováno cestou správního trestání, je jak jeho protiprávnost, tak jeho škodlivost. Podle §1 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování podané daňovým subjektem "základem pro správné zjištění a stanovení daně". Správné zjištění a stanovení daní je spolu se zabezpečením jejich úhrady cílem správy daní (§1 odst. 2 daňového řádu). Podání příslušného daňového tvrzení řádně a včas je tedy klíčovou podmínkou pro to, aby správa daní mohla být vůbec vykonávána, resp. aby mohlo být dosaženo jejího cíle. Ustanovení §250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, upravuje pokutu za opožděné tvrzení daně, která je sankcí za podání daňového přiznání nebo dodatečného daňového přiznání po stanovené lhůtě nebo za jejich nepodání vůbec. Pokuta vzniká přímo ze zákona (ex lege) ve stanovené výši odvozené od výše placené daně, narůstá v čase v závislosti na délce prodlení s učiněním daňo ... |
| IV. ÚS 2839/14 | 30. 6. 2015 | Při rozhodování o vzniku a výši škody zástavnímu dlužníkovi v případě veřejné nedobrovolné dražby, v níž byla na základě nesprávného znaleckého posudku stanovena nižší vyvolávací cena zastavené nemovitosti, než která měla být stanovena podle správného - revizního - znaleckého posudku, je nutné vycházet z obvyklé ceny dražené nemovitosti, určené revizním znaleckým posudkem, a nikoli z ceny dosažené vydražením nemovitosti. | |
| I. ÚS 494/15 | 30. 6. 2015 | Pokud se soud náležitě nebo vůbec nevypořádal s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které jsou přitom způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provedl pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení, porušil tím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 1135/14 | 30. 6. 2015 | Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Judikatura Ústavního soudu vztahující se k období společenské transformace s odvoláním na Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby obecné soudy v demokratickém právním státě aplikovaly zákonná ustanovení z období nedemokratického režimu ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát. Vyvlastněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše je rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany vlastnického práva by byla narušena, pokud by dotčená osoba byla nucena nést "nepřiměřenou zátěž". Rozhodoval-li soud o výši náhrady za vyvlastnění téměř deset let poté, co byla náhrada stanovena správním orgánem, došlo v důsledku plynutí času k prohloubení disp ... | |
| IV. ÚS 566/15 | 29. 6. 2015 | Nezávislost soudů se uskutečňuje v ústavním rámci, jenž musí vyloučit libovůli v soudním rozhodování a zajistit účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. I v řízení o bagatelních nárocích je nutno dodržet principy spravedlivého procesu, z nichž plyne mimo jiné i požadavek, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Tomu logicky odpovídá, že porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení. | |
| IV. ÚS 270/15 | 23. 6. 2015 | Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívá v tom, že správní orgán nedostatečným, formálním způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a jako opatrovníka mu ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit stěžovatelova práva, čímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv. Ustanovení opatrovníka účastníku správního řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření. Opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka řízení. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, zda by nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. | |
| II. ÚS 577/13 | 23. 6. 2015 | I. Zásada presumpce neviny se v horizontálních právních vztazích, tedy vztazích mezi subjekty v rovném postavení, uplatní jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení ústavně zaručené svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jejím účelem je jednak zamezení tomu, aby bylo v důsledku uplatňování svobody projevu zasahováno do příslušného trestního řízení způsobem vyvolávajícím pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, a nedošlo tak k ohrožení důvěry v rozhodování soudní moci. V tomto širším smyslu působí presumpce neviny jako jedna ze záruk spravedlivého procesu. Její význam je však třeba spatřovat rovněž v ochraně osobnostních práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení (resp. vůči níž existuje podezření, že se dopustila trestného činu). V tomto aspektu je zásada presumpce neviny obsažena již v čl. 10 odst. 1 Lis ... | |
| II. ÚS 2067/14 | 23. 6. 2015 | I v případě tzv. bagatelních věcí může naprosté opomenutí důkazu obecným soudem představovat takové vybočení z esenciálních standardů pro zjištění skutkového základu sporu, že dosáhne intenzity protiústavnosti (porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). | |
| IV. ÚS 742/14 | 18. 6. 2015 | K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v řízení před soudem dojde v případě, kdy stěžovatel v soudním řízení poukáže na rozhodovací praxi dalších soudů v typově stejných sporech a soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádá s tím, proč se od takovéto praxe zcela odchýlil. | |
| Pl. ÚS 12/14 | 16. 6. 2015 | 2 | Podle ustanovení §14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015, nekontrolovaná a reálně neomezená úvaha poskytovatele postačovala, aby pozastavil na zákonem nijak neomezenou dobu výplatu dotace, k čemuž dostačovalo, že pouze dospěl k domněnce, že došlo k porušení pravidel jejího čerpání. Za takových podmínek vyloučení soudního přezkumu znemožňuje ochranu legitimního očekávání příjemce před případnou svévolí poskytovatele. Princip právní jistoty je třeba vykládat ve spojení se zákazem arbitrárnosti tak, aby možnost uvážení státních orgánů byla omezena procedurami, které zabrání zneužití tohoto volného uvážení, přičemž tou nejlepší prevencí i následnou ochranou proti arbitrárnosti v postupu orgánů veřejné správy je přístup k soudu, který správní uvážení podrobí soudní kontrole. S ohledem na kontext celého zákonného ustanovení je soudní kontrola jedinou ochranou před arbitrárností, kte ... |
| I. ÚS 1119/15 | 16. 6. 2015 | V situaci, kdy je o vzetí obviněného do vazby rozhodnuto usnesením stížnostního soudu o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí vazebního soudu, kterým se obviněný ponechává na svobodě, se tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu počítá od dne nabytí právní moci usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby. Nepřezkoumání důvodnosti vazby nejpozději tři měsíce po právní moci rozhodnutí stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby v situaci, kdy obviněný byl v mezičase dodán do výkonu vazby, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 3930/14 | 16. 6. 2015 | Procesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno vykládat takovým způsobem, aby byly účinné v praxi. Nelze je vykládat způsobem, který ochranu odepírá, aniž by pro to existovaly pádné důvody. Aplikace třicetidenní lhůty podle §16a odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, pokud ve věci poskytnutí daných informací konkrétním povinným subjektem již jednou správní soud rozhodoval a pravomocně shledal, že dožadovaná osoba je povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, je nepřiměřeným omezením základních práv žadatele o informace, neboť je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a v rozporu s procesními závazky vyplývajícími z práva na informace podle čl. 17 Listiny. Při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba zvolit ústavně konformní výklad. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práva na informace. Rovněž není možn ... | |
| II. ÚS 3399/14 | 16. 6. 2015 | 1. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle ustanovení §56 písm. b) zákoníku práce představuje jeden z projevů ochranné funkce pracovního práva, spočívající též v právních zárukách zaměstnance před porušováním pracovních podmínek a povinností ze strany zaměstnavatele, mezi něž patří i povinnost platit za vykonanou práci sjednanou (stanovenou) mzdu (plat). 2. Není proto ústavně souladným výklad, podle něhož okamžité zrušení pracovního poměru podle citovaného zákonného ustanovení dopadá pouze na situace, kdy "není spor o právo a zaměstnavatel není schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo jakoukoliv část mzdy (platu) anebo právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu)". Takovýto výklad totiž nutí zaměstnance setrvat i nadále u zaměstnavatele, se kterým současně vede občanskoprávní spor o zaplacení jím nárokované dlužné částky na mzdě (platu), což však vede k deformaci povahy daného vztahu i ke změně pracovních podmínek v důsledku narušení důvěry mezi n ... | |
| II. ÚS 3588/14 | 16. 6. 2015 | Za "cenu obvyklou" [§2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)] při uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat výtěžek z veřejné dražby nemovitosti v exekuci. Při určení "ceny obvyklé" je totiž třeba zvažovat všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, tedy i tržní vlivy. Tyto tržní vlivy jsou však právě při prodeji ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení potlačeny (nastavení podmínek pro prodej nemovitosti, absence komerční inzerce na realitním trhu, stanovení povinnosti dražitelů složit jistotu, stanovení "ceny nejnižšího podání" atp.). | |
| II. ÚS 2943/14 | 16. 6. 2015 | 1. Při hodnocení možných změn styku rodiče s nezletilým dítětem je nutno zohlednit též zdravotní (duševní) stav dítěte a jeho možný vliv na utváření a charakter jeho postoje. 2. Pokud soud učiní pro úpravu styku s rodičem za "zásadní vodítko" postoj (přání) dítěte, je žádoucí, aby za účelem vyloučení jakýchkoliv pochybností ohledně objektivity ("odstínění") zjišťovaného postoje a učinění si vlastních závěrů zpravidla sám přistoupil k výslechu nezletilého (věk 12 let) a také aby podrobně odůvodnil všechna další relevantní kritéria (např. výchovné potřeby dítěte, zájem rodičů, vztah se sourozenci). | |
| I. ÚS 3018/14 | 16. 6. 2015 | Parlamentní imunita náleží Parlamentu jako celku, nikoli jeho členům. V případě indemnity je tedy chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora. K aktivaci indemnity poslanců a senátorů ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy proto musí být kumulativně splněny následující podmínky: 1. musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem; 2. tento projev musí být učiněn na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů a 3. tento projev učiněný při jednání komory či jejích orgánů nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby, které mají právo se jednání komory či jejích orgánů účastnit (například prezident ... | |
| III. ÚS 3453/14 | 16. 6. 2015 | Obecným soudům rozhodujícím o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nepřísluší přezkoumávat správnost dříve vydaných rozhodnutí, a proto nemohou ani uplatnit vlastní úvahu ohledně důvodu, pro který bylo příslušné rozhodnutí zrušeno. Byly-li takovým důvodem - vedle nezákonnosti - i "nové skutečnosti", musí se soud zabývat otázkou, zda (či v jaké míře) byla příčinou vzniku tvrzené škody právě nezákonnost rozhodnutí; to platí i pro námitku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, neboť opačný postup by vedl k popření významu generálních klauzulí, které směřují k přizpůsobení rozhodnutí okolnostem konkrétního případu (aplikace in concreto). | |
| IV. ÚS 948/15 | 11. 6. 2015 | Nejvyšší soud se řešení stěžovatelkou nastolené otázky mající založit přípustnost dovolání vyhnul, jak namítá stěžovatelka, přičemž se jednalo o otázku, na které spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu. Tímto svým nesprávným postupem Nejvyšší soud připravil stěžovatelku o možnost otevření cesty k meritornímu přezkumu jejího dovolání a dopustil se porušení práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, majícího za následek nezbytnost zrušení jeho rozhodnutí. | |
| III. ÚS 552/15 | 11. 6. 2015 | 1. Ingerence Ústavního soudu není nezbytná za předpokladu, že je zcela zřejmé, že zjištěná vada řízení nemohla mít podstatný vliv na výsledek řízení, které by pokračovalo na základě kasačního nálezu Ústavního soudu, když by takové pokračování bylo zjevně zbytečné, popřípadě nehospodárné, a proto v konečném důsledku v rozporu se zájmy samotného stěžovatele. 2. Spor o to, zda i odstavení vozidla v autobazaru je jeho provozováním, a tudíž zda i uzavřený areál autobazaru je nutno považovat za účelovou a veřejně přístupnou komunikaci, takže i pouhé ponechání vozidla na ní je spojeno s povinností hradit předmětný poplatek, staví však Ústavní soud do pozice, aby sám - namísto obecného soudu - vykládal tzv. podústavní právo, a to navíc za situace, kdy není ani zcela zřejmé, jaký je skutkový stav věci, protože dokazování bylo obecným soudem vedeno pouze ke skutečnostem relevantním z hlediska jeho vadného právního názoru. | |
| II. ÚS 3210/14 | 9. 6. 2015 | Ústavní soud ve své judikatuře [např. nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), nález sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 196/43 SbNU 207), nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83), nález sp. zn. III. ÚS 450/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 69/40 SbNU 685)] sice ponechává otázku vlastního rozhodnutí o tom, zda a v jaké výši mají být účastníkům řízení hrazeny náklady řízení, obecným soudům, současně ovšem klade důraz na to, aby rozhodování soudů nebylo svévolné a aby odpovídalo principům spravedlivého procesu. Stěžovatelka sice v dalším průběhu řízení pouze odkazovala na svůj předchozí návrh na přiznání nákladů řízení pro zúčastněnou osobu z důvodů zvláštního zřetele hodných a před konečným rozhodnutím ve věci již svůj návrh nezopakovala, tato skutečnost však soud nezbavila povinnosti vypořádat se s návrhem uplatněným v předchozím průběhu řízení. Pokud soud na takový návrh stěžovatelky nereagoval a rozhodl tak, že žádné ze zúčastněných ... | |
| IV. ÚS 402/15 | 8. 6. 2015 | Odvolací soud ani dovolací soud se v projednávané věci nezabývaly otázkou dobré víry na straně stěžovatelky. Tyto soudy tedy ani nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily. Již tímto jejich postupem došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Právní posouzení věci uvedenými soudy pak nelze hodnotit jinak než jako rozporné se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a tedy jako porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, čímž taktéž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku i práva na ochranu majetku. | |
| I. ÚS 1190/15 | 5. 6. 2015 | Rozhodnutí stížnostního soudu ve vazební věci, které nedostatečně reaguje na okolnosti svědčící pro omezení osobní svobody a námitky stěžovatele, představuje porušení práva na osobní svobodu garantovaného v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3413/14 | 2. 6. 2015 | Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud jsou oba způsobilí dítě vychovávat a mají o jeho výchovu zájem. Svěření dítěte do střídavé péče by v takovém případě mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte. Soudy nemohou střídavou péči vyloučit jen z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí. Pokud měl soud o přání nezletilé ve věku téměř devět a půl roku pochybnosti, mohl ji sám vyslechnout, popř. opatřit objektivní důkaz v podobě znaleckého posudku. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na s ... | |
| IV. ÚS 3062/14 | 27. 5. 2015 | Sankce by měla být přiměřená nejen k objektivní a subjektivní závažnosti správního deliktu, ale rovněž k osobě delikventa a jeho osobním poměrům. Vytvoření dolní hranice, a to nikoliv malou částkou, eliminuje možnost správního uvážení příslušného orgánu veřejné moci. Zmenšuje se tak možnost plastičtějšího "ohodnocení" protiprávního jednání pachatele správního deliktu a možnost diferencování závažnosti a okolností obdobného jednání různých přestupců. Uplatnění zásady lex dura sed lex by se s ohledem na okolnosti případu i na zmíněná východiska jevilo jako nepřiměřeně tvrdé, a to tím spíše, že ještě před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud právě takovou tvrdost vyloučil. K tomu čtvrtý senát Ústavního soudu současně připomíná, že je třeba toto hledisko důkladně posuzovat. Na rozdíl od jiného případu, který řešil [sp. zn. IV. ÚS 3292/13 (usnesení ze dne 9. 12. 2014; dostupné na http://nalus.usoud.cz)] a v němž se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval uloženou výši pokuty, v projednávan ... | |
| IV. ÚS 2373/14 | 27. 5. 2015 | Pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle §290 odst. 2 občanského soudního řádu zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá §5 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční tarif"). Jinak řečeno, §5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter. | |
| I. ÚS 1811/14 | 27. 5. 2015 | 1. Integrální součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod je garance toho, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce. Dbát na dodržení nestrannosti je povinností soudců, a nikoliv účastníků řízení. Při plnění této povinnosti musí soudci o nestrannosti uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou (objektivně vzato) vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. 2. Žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle §15a o. s. ř. | |
| II. ÚS 1017/14 | 26. 5. 2015 | 1. Pro posouzení přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do jiného státu není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. 2. Rozhodnutími o udělení mezinárodní ochrany vydávanými podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, je osobám poskytována ochrana před vydáním k trestnímu stíhání bez dalšího jen vůči státům, kterých se tato rozhodnutí týkají. Udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu z důvodu nebezpečí vážné újmy hrozící dané osobě v jejím domovském státě a priori nebrání vydání této osoby k trestnímu stíhání do jiného státu, než je tento domovský stát, ve smyslu §393 písm. b) trestního řádu ve znění účinném do 31. ... | |
| Pl. ÚS 14/14 | 19. 5. 2015 | 1 | Omezení rovnosti volebního práva, přístupu občanů k voleným funkcím za rovných podmínek a svobodné soutěže politických sil jsou v demokratické společnosti přípustná jen s ohledem na legitimitu cíle těmito omezeními sledovaného, na jejich způsobilost takového cíle dosáhnout, potřebnost a míru, která má šetřit podstatu a smysl těchto základních práv a nesmí měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu. Jelikož lid je zdrojem veškeré moci - svěřené státu podle čl. 2 odst. 1 Ústavy i přenesené na Evropskou unii na základě čl. 10a Ústavy, platí z hlediska ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy v zásadě stejné demokratické a lidskoprávní "mantinely" omezujících opatření pro volební zákony do vnitrostátních zastupitelských sborů i pro zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o volbách do Evropského parlamentu"). Přestože Evropský parlament vykazuje oproti parlamentům vnitrostátním některé o ... |
| I. ÚS 4047/14 | 18. 5. 2015 | Předžalobní výzva představuje poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení. Ve vztahu ke zkoumání náležitostí předžalobní výzvy Ústavní soud uvádí, že obecné soudy jsou povinny zvážit, zda si je žalovaný vědom výše dluhu i titulu vzniku svého závazku, posoudit, zda na straně žalovaného mohly vzniknout pochybnosti o tom, který závazek má podle výzvy stěžovatele splnit, a zohlednit skutečný účel §142a občanského soudního řádu, jímž je zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení. Nesplnil-li obecný soud tyto povinnosti, došlo z jeho strany k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces. | |
| I. ÚS 3944/14 | 18. 5. 2015 | Pokud Ústavní soud formuloval ve svých rozhodnutích v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zásadu, že obviněný musí být řádně poučen o právu požádat o konání vazebního zasedání a osobní slyšení, ať už se jedná o řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, či řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, nerespektování tohoto ústavněprávního výkladu je porušením práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 2429/14 | 14. 5. 2015 | Řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení v režimu ustanovení §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, založené na tvrzení, že prostřednictvím rozhlasového přijímače v provozovně žalovaného docházelo "k veřejné produkci, tj. ke zpřístupňování díla veřejnosti", trpí nedostatkem spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny též tehdy, pakliže se soud důsledně nezabýval tím, zda provoz rozhlasového přijímače byl vskutku obrácen "k veřejnosti", resp. vůči ní zaměřenému "sdělování", a to veřejnosti jak kvantitativně určené ve smyslu "vysokého počtu osob", tak i vymezené kvalitativně jako k rozhlasové produkci "vnímavé", což logicky implikovalo potřebu uvážení povahy dotčené provozovny, resp. v ní prodávaného zbožního sortimentu, a tomu odpovídajícího hodnocení, jaký účinek případná hudební produkce na zákazníky pro takový sortiment přicházející mohla m ... | |
| Pl. ÚS 55/13 | 12. 5. 2015 | 2 | I. Rozhodování o rozsahu sociálních práv patří mezi významné politické otázky, které jsou v prvé řadě předmětem volební soutěže, a nakonec o nich proto rozhodují volení reprezentanti v zákonodárném sboru. Sociální práva lze totiž řadit mezi tzv. "bytostně sporné či diskutabilní pojmy" (esentiallly contested concepts), o jejichž nejhlubším významu se vede napříč společností bouřlivá veřejná debata a politická diskuse. Proto musí být v jejich případě Ústavní soud zdrženlivější vůči demokratické vůli zákonodárce, která by měla reflektovat momentální vůli společnosti. Meze tohoto respektu jsou pak v prvé řadě stanoveny čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Hlediska kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty lze vztáhnout i na délku rozhodného období, které zákonodárce určí jako pozorovací pro určení potřebné minimální doby příslušnosti k systému sociálního zabezpečení (otázka svévole při jejím stanovení), resp. přiměřeněji na délku doby důchodového pojištění ve vztahu k délce ... |
| I. ÚS 2903/14 | 12. 5. 2015 | I. Odnětí dítěte z péče rodičů - ať už k němu dojde na základě meritorního rozhodnutí, či provizorně na základě předběžného opatření soudu - představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů (§76a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, §452 zákona o zvláštních řízeních soudních), musí být chápáno jako krátkodobé provizorium, ne déledobé řešení či "kvazidefinitivní" rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky ... | |
| IV. ÚS 952/15 | 12. 5. 2015 | Obec, resp. její obecní úřad, vystupuje při vymáhání jí uložených pokut [§147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] jako orgán veřejné moci, pročež na ni v těchto právních vztazích nelze nahlížet jako na nositele základních práv a svobod. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení obecního úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh právě za účelem vymožení pokuty, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů oprávněného. Tím je v jeho případě ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení. | |
| IV. ÚS 184/13 | 11. 5. 2015 | V daném případě je rozhodovací činnost Ústavního soudu výrazně usnadněna sebereflexí Nejvyššího správního soudu. V průběhu řízení před Ústavním soudem se totiž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval obsahově shodnou věcí. Otázku, zda jsou žadatelé o stanovení výše a podmínek úhrady léčivých přípravků ze zdravotního pojištění aktivně legitimováni podle ustanovení §65 odstavce 1 s. ř. s. nebo toliko dle odstavce 2 téhož ustanovení, pak posoudil zcela opačně než v projednávaném případě. Nejvyšší správní soud revokoval svoje závěry a dospěl k přesvědčení, že právní názor, kterým dříve v právě projednávané věci byl Městský soud v Praze zavázán k vydání v této ústavní stížnosti napadeného rozsudku, nemůže obstát, neboť je rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i Soudního dvoru Evropské unie. Jinými slovy řečeno, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu má za to, že stěžovatelkou opakovaně užité námitky, užité i v ústavní stížnosti, jsou oprávněné. | |
| III. ÚS 1071/14 | 7. 5. 2015 | V kolizi s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve smyslu existence výkladové libovůle je právní názor obecného soudu, že "příslušným orgánem" k odstranění nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nemůže být správní orgán rozhodující v tzv. přezkumném řízení podle příslušného správního předpisu, a totéž platí i ohledně názoru, že nejde o rozhodnutí, jímž by "byla konstatována nezákonnost původního rozhodnutí", jestliže rozhodující ministr odůvodnil své rozhodnutí výslovně tím, že předchozí rozhodnutí byla vydána "v rozporu s právními předpisy". | |
| IV. ÚS 2496/14 | 6. 5. 2015 | 1. Pokud kolektivní správce chrání autorská práva zastoupených umělců, musí především zkoumat, zda uživatel předmětu ochrany jej zpřístupňuje a má platně uzavřenou licenční smlouvu. V dalším kroku musí prokázat, že skutečně dochází k zásahu do autorských práv. 2. Jestliže soud nepřipustil provedení navrhovaného důkazu, dopustil se ve svém výsledku ústavně nekonformního postupu, neboť z ostatních provedených důkazů nebylo možné bezpečně usoudit na skutkový stav. 3. Soudy jsou povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2445/14 | 6. 5. 2015 | 1. Pokud kolektivní správce chrání autorská práva zastoupených umělců, musí především zkoumat, zda uživatel předmětu ochrany jej zpřístupňuje a má platně uzavřenou licenční smlouvu. V dalším kroku musí prokázat, že skutečně dochází k zásahu do autorských práv. 2. Jestliže soud nepřipustil provedení některých navrhovaných důkazů, dopustil se ve svém výsledku ústavně nekonformního postupu, neboť z ostatních provedených důkazů nebylo možné bezpečně usoudit na skutkový stav. 3. Soudy jsou povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, anebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3831/14 | 6. 5. 2015 | Skutečnost, že správní soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatele proti územním rozhodnutím po dobu sedmi let, aniž by žalobě byl přiznán odkladný účinek, vedla k tomu, že v mezidobí vydaná rozhodnutí o povolení stavby dálnice nastolila nevratné zásahy do krajiny (biotopů zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin). Za situace, kdy právní úprava neumožňovala při přezkumu vydaných stavebních povolení zohlednit skutečnost, že jim předcházející územní rozhodnutí byla zrušena, vedl takový stav ve svém důsledku k tomu, že stěžovateli nebyla poskytnuta správními soudy efektivní ochrana jeho práva na spravedlivý proces. Jakkoli tedy Ústavní soud nemůže než přisvědčit stěžovateli v tom, že v jeho věci nebyl naplněn požadavek efektivity soudního přezkumu z hlediska ochrany životního prostředí, jak je zakotven v článku 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.), podle ně ... |