ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.148.2018:49
sp. zn. 1 As 148/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: P. V.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2016, č. j. JMK 128515/2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2018,
č. j. 62 A 171/2016 – 41,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2018, č. j. 62 A 171/2016 – 41,
se z r ušuj e .
III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2016, č. j. JMK 128515/2016, se z r ušuj e
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 17. 2. 2016, č. j. ODSČ-91291/15-53,
se z r ušuj e .
V. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
VI. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 17. 2. 2016 Magistrát města Brna uložil žalobci pokutu ve výši 2.500 Kč za spáchání
čtyř správních deliktů podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterých se dopustil
ve dnech 29. 4. 2014, 7. 5. 2014, 1. 6. 2014 a 24. 6. 2014 jako provozovatel vozidla tím,
že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu.
Odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl.
Soud nepřisvědčil námitce, podle které odpovědnost žalobce za správní delikty zanikla uplynutím
času již před pravomocným skončením správního řízení. Přestože novela zákona o silničním
provozu (zákon č. 230/2014 Sb.), kterou byla výslovně upravena délka prekluzivní lhůty (§125e
odst. 5) u správního deliktu provozovatele vozidla podle §125f zákona o silničním provozu,
nabyla účinnosti až dne 7. 11. 2014, tj. až po spáchání správních deliktů, z judikatury Nejvyššího
správního soudu plyne, že i před novelizací bylo třeba pro určení prekluzivní lhůty v případě
správního deliktu podle §125f zákona o silničním provozu použít §125e odst. 3 téhož zákona.
[3] Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 8. 2016. Ve věci tedy bylo rozhodnuto
do 4 let ode dne, kdy byly správní delikty spáchány. Správní řízení bylo zahájeno dne 15. 1. 2016,
kdy bylo žalobci (jeho zmocněnci) doručeno oznámení o zahájení správního řízení. Podmínka
zahájení řízení do 2 let ode dne, kdy se prvostupňový správní orgán o spáchání správního deliktu
dozvěděl, byla také splněna, neboť postoupení spisového materiálu od Městské policie Brno
prvostupňovému správnímu orgánu proběhlo v září a v říjnu roku 2014.
[4] Podle §112 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), účinného od 1. 7. 2017, platí,
že „ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách
pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek
nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek
a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první,
pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Zákon
o odpovědnosti za přestupky tedy na posouzení lhůty pro zánik odpovědnosti žalobce za správní
delikty v nyní posuzované věci nic nemění. Podle krajského soudu nedošlo v důsledku nabytí
účinnosti citovaného zákona ani ke změně zákona ve prospěch žalobce, ale byla pouze změněna
terminologie.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
v níž mimo jiné namítl, že došlo k prekluzi odpovědnosti za správní delikt, pokud o něm správní
orgán nezahájil řízení do jednoho roku ode dne jeho spáchání. Judikatura, na níž odkázal krajský
soud, již není relevantní, neboť je třeba zohlednit zákon o odpovědnosti za přestupky. Stěžovatel
nesouhlasil s krajským soudem v názoru, že zákon o odpovědnosti za přestupky na věci nic
nemění. Citovaný zákon stanoví v §30 odst. 1, že odpovědnost za přestupek uplyne jeden rok
od jeho spáchání. K protiprávnímu jednání došlo ve dnech 29. 4. 2014, 7. 5. 2014, 1. 6. 2014
a 24. 6. 2014. Odpovědnost za poslední přestupek zanikla dne 24. 6. 2015. Řízení však bylo
zahájeno až dne 15. 1. 2016, tedy půl roku po zániku odpovědnosti za jeho spáchání. Nový zákon
je tedy pro stěžovatele nepochybně příznivější. Z přechodného ustanovení §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky není možné vycházet, neboť je protiústavní z důvodu rozporu
s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[7] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné poukázal na nález ze dne 4. 2. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 15/19, č. 54/2020 Sb., kterým Ústavní soud zrušil §112 odst. 2 první větu zákona
o odpovědnosti za přestupky. Ústavní soud potvrdil, že pod pojem „trestnost“ spadá také otázka
zániku odpovědnosti za přestupek. Je proto třeba použít novou právní úpravu, je-li
pro obviněného příznivější. Stěžovatel dodal, že ponechává na úvaze soudu, zda podá návrh
na zrušení §112 odst. 2 druhé věty zákona o odpovědnosti za přestupky pro její rozpor s čl. 40
odst. 6 Listiny.
[8] Žalovaný odkázal na vyjádření k žalobě a ztotožnil se s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení podmínek pro pokračování v řízení
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 3. 2020, č. j. 1 As 148/2018 - 46, přerušil
řízení o kasační stížnosti žalobce dle §48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že Ústavnímu soudu byl
předložen návrh na zrušení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky (veden
pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20). Součástí posouzení předložené věci je i to, zda §112 odst. 2 věta druhá
zákona o odpovědnosti za přestupky není v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, což je otázka rozhodná i pro nyní projednávanou věc.
[10] Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, dle §70 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky.
[11] Vzhledem k výše uvedené skutečnosti odpadla překážka řízení a soud proto výrokem I
podle §48 odst. 6 s. ř. s. rozhodl, že se v řízení pokračuje.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou a je projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v
rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), primárně ovšem zohlednil závěry
vyslovené Ústavním soudem ve výše uvedeném nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[14] Dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017
„odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let
ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“
[15] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky, který sjednotil
prekluzivní dobu pro všechny přestupky (správní delikty a přestupky dle předchozí právní
úpravy). V §30 písm. a) stanovil jednotnou roční lhůtu k projednání přestupku.
[16] Dle §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky „promlčecí doba počíná běžet dnem
následujícím po dni spáchání přestupku; …“
[17] Dle §31 odst. 3 téhož zákona „dopustil-li se pachatel více přestupků, běží pro každý
z nich promlčecí doba zvlášť.“
[18] Dle §32 odst. 2 písm. a) téhož zákona „promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení
o přestupku“.
[19] Ovšem dle §112 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném do 25. 2. 2020 „ustanovení
dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní
delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[20] Nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, Ústavní soud zrušil §112 odst. 2 věta
první zákona o odpovědnosti za přestupky, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů
(25. 2. 2020). S účinností od 26. 2. 2020 tak §112 odst. 2 téhož zákona zněl: „Odpovědnost
za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty
první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Ústavní
soud ve zrušujícím nálezu vyslovil právní názor, že obrat „lhůta podle věty první“, jak je použit
ve výše uvedeném znění §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky od 26. 2. 2020,
je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu, který mu určil zákonodárce,
tj. že jde o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo
jiný správní delikt (srov. bod 71 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19).
[21] Ústavní soud posléze nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/20 zrušil i zbývající část §112 odst. 2
nového zákona o přestupcích s následujícím odůvodněním (body 21 - 24, důraz přidán):
„V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým bylo zrušeno ustanovení §112 odst. 2 věta první zákona
o odpovědnosti za přestupky, se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu „trestnost“ v čl. 40 odst. 6 větě
první Listiny. Dospěl zde k závěru, že v základu institutu promlčení trestní od povědnosti
či odpovědnosti za přestupek leží myšlenka, že uplynutím času slábne, až docela
zanikne potřeba trestněprávní reakce na čin jak z hle diska generální prevence,
tak z hlediska individuální. Nová právní úprava, která může způsobit, že k promlčení dojde
až po delším čase v porovnání s úpravou předchozí, v sobě nutně nese náhled, že zákonodárce nově pojímá
spáchaný čin závažněji, stanovil-li úpravu, která umožní zánik trestnosti uplynutím delšího časového úseku
v porovnání s předchozí úpravou. Ústavní předpisy obecně nekladou překážku zpřísnění trestnosti, jde-li
stále o úpravu trestu přiměřenou spáchanému činu. Může se tak dít jen pro činy spáchané po účinnosti
úpravy, jež přinesla zpřísnění trestnosti, nikoli pro činy spáchané před její účinností. Ustanovení čl. 40
odst. 6 věta první Listiny dopadá na každou úpravu, která přináší prostřednictvím
úpravy promlčení trestní odpovědnosti či odpovědnosti za přestupek zpřísnění
trestnosti. V uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 tak byl vyjádřen právní názor,
podle kterého §112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu
promlčení odpovědnosti za přestupky podle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané
před účinností tohoto zákona, neboť úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří
součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny , s nímž byla v tehdejší věci
napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož vede k užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch
obviněného. Z tohoto důvodu Ústavní soud §112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky
zrušil pro jeho rozpor s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. S tímto zrušeným ustanovením úzce související
nyní napadené ustanovení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavní soud
posoudit z hlediska jeho ústavní konformity nemohl, neboť byl vázán petitem tehdejšího návrhu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 15/19.
Již v minulosti Ústavní soud též dovodil [srov. např. nález ze dne 22. 1. 2001
sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (N 12/21 SbNU 91)], že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu
posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona
se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení
otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový
výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona
dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodný m okolnostem konkrétního
případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení
posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.
Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku odpovědnosti
za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v zákoně
o odpovědnosti za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt
by podle nové právní ú pravy zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí,
tedy že správní delikt by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen.
V uvedeném případě je tedy nová právní úprava u pravená v zákoně o odpovědnosti
za přestupky posuzovaná jako celek, nespo rně pro žalobce příznivější
než předchozí právní úprava upravená v zákoně o silničním provozu (srov. též sub
5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně
příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v každém konkrétním případě srovnat právní úpravu
přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti
za přestupky, nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový
zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní) přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru,
podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40 odst. 6
Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše
uvedených pochyb o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění
uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40
odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání
přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla
ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové
právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout,
že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1
zákona o odpovědnosti za přestupky.“
[22] Závěry nálezu Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[23] Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46,
č. 3528/2017 Sb. NSS, „[r]ozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo
použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené
ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá
podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“.
Uplynutí prekluzivní doby je přitom vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních
orgánů z moci úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, č. 845/2006 Sb. NSS).
[24] V projednávané věci se stěžovatel vytýkaných deliktních jednání dopustil ve dnech
29. 4. 2014, 7. 5. 2014, 1. 6. 2014 a 24. 6. 2014. Jelikož do roku od spáchání deliktního jednání
[dle §30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky] nedošlo k oznámení o zahájení řízení
o přestupku či k jinému úkonu, který by přerušil běh prekluzivní doby (srov. §32 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky), zanikla odpovědnost za správní delikty dne 29. 4. 2015, 7. 5. 2015,
1. 6. 2015 a 24. 6. 2015. Správní orgán I. stupně stěžovateli oznámil zahájení společného řízení
o přestupcích (správních deliktech) až dne 15. 1. 2016, tedy po zániku odpovědnosti za správní
delikty (uplynutí prekluzivní doby).
[25] K uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2010, č. j. 7 As 61/2010 – 89). Shledal-li tedy soud, že k prekluzi
odpovědnosti za spáchané správní delikty (přestupky) došlo, nezbývá mu, než rozsudek krajského
soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit. Z uvedeného důvodu by bylo nadbytečné zabývat se
dalšími kasačními námitkami.
[26] Ačkoliv plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20 dosud nebyl ve Sbírce
zákonů publikován, je zřejmé, že §112 odst. 2 nového zákona o přestupcích by nemohl Nejvyšší
správní soud ani do doby publikace aplikovat, neboť by tím v konkrétní věci porušil ústavně
zaručená základní práva stěžovatele. Jedná se totiž o analogickou situaci, jako když Ústavní soud
v nálezu odloží jeho vykonatelnost ve smyslu odložení účinku derogace ustanovení právního
předpisu. Navzdory tomu, že takové ustanovení ještě po přechodnou dobu zůstává součástí
právního řádu, soudy musí při svém rozhodování zejména ve vertikálních vztazích vzít v úvahu
skutečnost, že je v rozporu s ústavním pořádkem (srov. např. z poslední doby nález ze dne
11. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 24/17, odstavec 76). Veřejné vyhlášení nálezu Ústavním soudem
v této věci je notorietou a jeho budoucí nevyhnutelná oficiální publikace ve Sbírce zákonů
na tom již nemůže nic změnit. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené o věci rozhodl,
ještě před publikací citovaného plenárního nálezu ve Sbírce zákonů.
[27] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom závěru rozsudku ze dne
15. 5. 2020, čj. 9 As 142/2018 - 52, podle nějž uplyne-li lhůta pro zánik odpovědnosti za správní
delikt „… ještě před účinností nové právní úpravy, která délku takové lhůty mění, nelze z povahy věci
do již uplynulé lhůty jakkoli zpětně zasahovat. Snaha „přenést“ novou (pro pachatele deliktu příznivější) lhůtu
z nové úpravy zpět v čase a navázat ji na okamžik, kde počala běžet lhůta původní, již daleko překračuje rámec
zásady užití příznivější úpravy, neboť - jak vyloženo výše - tato úprava se týká změny společenského náhledu
na hodnocení trestnosti určitého jednání. Nemůže však vést k tomu, že rozhodnutí vydané v dané době zcela
v rámci zákonné prekluzivní lhůty bude zpětně a po uplynutí téže lhůty jinak hodnoceno. V takové situaci
by těžko bylo možné zpětně dovozovat „nezákonnost“ správního rozhodnutí. … Právě (a pouze) v případech,
kdy při zavedení nových prekluzivních lhůt pro projednání přestupků dosud nedoběhly lhůty dříve stanovené
(přičemž správní řízení o těchto skutcích nebylo dosud skončeno, případně ani zahájeno), může být nastolena
otázka, jaká lhůta má být na daný případ aplikována z pohledu její příznivosti pro obviněného.“
[28] Vzhledem k právním názorům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/20,
které byly vysloveny právě ve vztahu k úpravě lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek,
v kombinaci s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu ze dne čj. 5 As 104/2013 – 46
[bod 23], považuje soud závěry vyjádřené v rozsudku čj. 9 As 142/2018 - 52 za překonané.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně i přesto, že shledal rozhodnutí žalovaného,
podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, zákonným, rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak,
že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní orgány postupovat podle právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku.
[30] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je nutno
posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení §120 s. ř. s.
má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat
stěžovatele.
[31] Pokud jde o náklady řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
3.000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje dva úkony právní služby spočívající
v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], a činí v dané věci 2 x 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 2 x 300 Kč. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí
6.800 Kč. Jelikož zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 1.428 Kč. Náklady řízení před krajským
soudem tedy celkově představovaly 11.228 Kč.
[32] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5.000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za dva úkony právní služby [sepsání kasační
stížnosti včetně jejího doplnění ze dne 14. 6. 2018 a doplnění kasační stížnosti ze dne 27. 2. 2020
dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 2 x 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), tedy 2 x 300 Kč. Odměna advokáta činí 6.800 Kč. Jelikož zástupce žalobce je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně,
tj. o 1.428 Kč. Celkově tedy náklady řízení před Nejvyšším správním soudem představovaly
13.228 Kč.
[33] Žalovaný je povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě i kasační stížnosti
v celkové výši 24.456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu