ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.245.2014:43
sp. zn. 1 As 245/2014 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014,
č. j. 62 A 87/2014 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 25. 9. 2014 u Krajského soudu v Brně „žalobu pro zmatečnost“,
kterou napadal usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2014, č. j. 62 A 43/2014 – 3. Uvedeným
usnesením krajský soud odmítl žalobu podanou žalobcem proti usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9 As 72/2014 – 24.
[2] Krajský soud žalobce vyzval, aby mu ve stanovené lhůtě sdělil, zda uvedené podání
ze dne 25. 9. 2014 je kasační stížností proti usnesení krajského soudu č. j. 62 A 43/2014 – 3, nebo
zda skutečně žalobce hodlal svým podáním zahájit řízení o žalobě proti danému usnesení.
Žalobce zároveň poučil, že správní žalobou se lze domáhat zrušení rozhodnutí správního orgánu,
nikoli soudu, a že opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví je kasační stížnost. Žalobce k výzvě soudu sdělil, že jde o žalobu pro zmatečnost podle
§229 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Krajský soud
následně usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 62 A 87/2014 – 17, rozhodl o odmítnutí této žaloby
pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že žalobce brojí proti rozhodnutí soudu vydanému ve správním
soudnictví žalobou v občanském soudním řízení. Proti rozhodnutí krajského soudu vydanému
ve správním soudnictví však lze podat toliko kasační stížnost dle §102 a násl. s. ř. s., eventuálně
za podmínek stanovených v §114 s. ř. s. návrh na obnovu řízení. Vzhledem k povaze
věci a právní úpravě pravomoci soudů nelze ve správním soudnictví aplikovat opravné
prostředky stanovené občanským soudním řádem pro občanské soudní řízení, tedy ani žalobu
pro zmatečnost dle §229 a násl. o. s. ř.
[3] Posledně uvedené usnesení krajského soudu nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá
kasační stížností, v níž namítá, že usnesení je „subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou
ČR, zákony ČR a zájmy demokratické společnosti“. Podle stěžovatele ve věci nejednal zákonný soudce,
krajský soud v záhlaví svého rozhodnutí nepřesně označil žalovaného (namísto „ČESKÁ
REPUBLIKA - Nejvyšší správní soud“ pouze „Nejvyšší správní soud“) a žalobu nebylo možné
odmítnout bez jednání (jestliže již byla žalobě přidělena spisová značka 62 A 100/2014 a pokud
stěžovatel nesouhlasil s postupem podle §51 s. ř. s.). Dále stěžovatel uvádí, že výrok napadeného
usnesení měl znít „návrh se odmítá“ (nikoliv „žaloba se odmítá“), že tento výrok neodpovídá
odůvodnění usnesení.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud dovodil, že kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek
podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) ve spojitosti s §120 s. ř. s., a to z dále uvedených
důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se jedná o další z řady věcí, v nichž stěžovatel
podává opakované žaloby a další podání, kterými napadá akty rozhodovací činnosti soudů.
Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný
postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené u zdejšího soudu
pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014,
2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává
„správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté,
co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o zjevně neúspěšné návrhy ve smyslu §36 odst. 3
s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními
žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila
podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení
ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42, „[z] procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní
posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…)
bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav rovněž krajský soud
v nyní napadeném usnesení. Podle krajského soudu nelze z podání stěžovatele dovozovat,
„že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých
rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu.“
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti usnesení, kterým krajský soud odmítl
jeho „žalobu pro zmatečnost“ proti jinému usnesení téhož soudu. Stěžovatel neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu,
že žaloba podaná v dané věci je nepřípustná. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem na první
pohled nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo,
že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak bývá
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval
i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[10] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu