ECLI:CZ:US:2009:1.US.1406.09.1
sp. zn. I. ÚS 1406/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: ENIC Football Management S.a.r.l., se sídlem 65 Boulevard Grande-Duchesse Charlotte, L-1331 Luxembourg, zastoupené Mgr. Petrem Slachem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, čj. 75 Cm 118/2008 - 162, za účasti Společnosti SK Slávia Praha-fotbal, a. s., zastoupené Mgr. Martinem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 735/15, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces.
Podle stěžovatelky toto usnesení, jímž nebyla připouštěna změna její žaloby, spočívá na svévolné interpretaci §95 odst. 2 OSŘ, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Městský soud v Praze nepřípustně rozšířil okruh důvodů pro zamítnutí návrhu na změnu žaloby. Svůj závěr, že podání stěžovatelky ze dne 31. října 2008 je změnou návrhu, odůvodnil pouze odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 71/2001. Aplikoval §95 odst. 2 OSŘ, ačkoliv dosud neproběhlo jednání a chybí tak výsledky dosavadního řízení. Nové skutkové tvrzení stěžovatelky, že z důvodu chybné indosace se společnost Key Investments, a. s., nikdy nestala akcionářem společnosti SK Slavia Praha - fotbal a. s. (dále "žalovaná"), se týká důvodu neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady původně uplatněného a současně zakládá právní důvod nový, neboť mimořádná valná hromada z tohoto důvodu nebyla usnášeníschopná.
Z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené §131 odst. 1 a §183 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále "obchodní zákoník"), stěžovatelka ztratila možnost uplatnit svá další skutková tvrzení v nové žalobě. Postup Městského soudu v Praze tak nerespektuje relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a ve svém důsledku vede k odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení obsáhle citovala z nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 179/2000, II. ÚS 801/08, II. ÚS 314/05, III. ÚS 1103/08).
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, která je akcionářkou žalované, se žalobou, podanou dne 30. dubna 2008 u Městského soudu v Praze, domáhala vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady žalované, z důvodu nedoručení pozvánky na adresu jejího sídla. Podáním ze dne 31. října 2008, k čj. 75 Cm 118/2008 - 63, stěžovatelka požádala o rozšíření důvodů pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení mimořádné valné hromady z důvodu, že její svolavatel, společnost Key Investments, a. s., se následkem chybné indosace nestala akcionářem žalované. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2009, čj. 75 Cm 118/2008 - 162, nebyla změna žaloby připuštěna.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti nezakládají její opodstatněnost, napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, odbornou komentářovou literaturou, i judikaturou Nejvyššího soudu, a tedy jím nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Vedlejší účastník, společnost SK Slavia Praha - fotbal, a. s., v obsáhlém vyjádření ze dne 16. 7. 2009 shrnul důvody, pro které navrhl odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). Je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud tedy zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004).
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a argumenty v ní uplatněnými, dospěl k závěru, že k zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nedošlo a podaná ústavní stížnost je proto neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že rozsah práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Podle §95 odst. 2 OSŘ soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci) než jak ho vylíčil v původní žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000).
Pokud jde o polemiku stěžovatelky o splnění či nesplnění podmínek pro připuštění výjimky zakotvené v §95 odst. 2 OSŘ, tedy zda výsledky dosavadního řízení mohly či nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu, Ústavní soud uvádí, že posouzení uvedené otázky je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť, jak dal ve svých předchozích rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, usnesení č. 22, str. 447 a násl.) zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává.
Pokud Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 138), uzavřel, že doplnění návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nové skutečnosti, kterými navrhovatel rozšiřuje důvody neplatnosti usnesení valné hromady o důvody, jež nemají žádnou skutkovou souvislost s důvody dříve uplatněnými, je změnou návrhu, nelze než konstatovat, že napadené usnesení relevantní judikaturu Nejvyššího soudu plně respektuje. Obecný soud postupoval, ve věci stěžovatelky, v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup řádně, byť stručně, odůvodnil.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že došlo k nesprávnému posouzení jejích, nově uplatněných, skutkových tvrzení obecným soudem jako "důvodů, které nemají žádnou skutkovou souvislost s důvody dříve uplatněnými", v podstatě žádá po Ústavním soudu zodpovězení otázky, zda výsledky dosavadního řízení mohly či nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu. To mu však, z výše uvedených důvodů, přezkoumávat nepřísluší. Zmíněný závěr Městského soudu v Praze, učiněný na základě jeho samostatné úvahy, přitom nelze považovat za skutečnost, která je v rozporu s obsahem spisu. Stěžovatelka nezměnila pouze důvody návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, ale doplnila žalobu o nové rozhodující skutečnosti. Pokud zmíněný soud posoudil nově uplatněné námitky stěžovatelky o neplatnosti napadeného usnesení valné hromady, jako nemající skutkovou souvislost s důvody již dříve uplatněnými a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 71/2001), nelze jeho závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu