ECLI:CZ:US:2018:1.US.1448.17.1
sp. zn. I. ÚS 1448/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Zázvorky, zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 17, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 5229/2016-1017, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, č. j. 17 Co 526, 527/2015-970, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Václava Malce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv, a sice práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti - sušárny chmele, kterou nabyl v dražbě v r. 2002. Byl si přitom vědom toho, že nemovitost je nabízena za nízkou cenu především proto, že stojí na pozemku patřícím jinému majiteli - vedlejšímu účastníkovi - a že jediný přístup k nemovitosti vede přes pozemek a přilehlé pozemky vedlejšího účastníka.
3. V rámci smírného řešení nabídl vedlejší účastník stěžovateli uzavření nájemní smlouvy s tím, že v případě, že by nedošlo k dohodě, by mohl výši nájmu stanovit soud. Později nabídl vedlejší účastník stěžovateli možnost pronajmout si pozemky za roční nájemné, které bude dohodnuto. Stěžovatel však na tyto nabídky nereagoval a dne 4. 10. 2006 podal žalobu, kterou se domáhal zřízení věcného břemene práva cesty podle §151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "OZ").
4. Okresní soud v Rakovníku stěžovateli vyhověl a zřídil věcné břemeno práva cesty ve smyslu §151o odst. 3 OZ. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení poukázal na to, že vedlejší účastník jakožto vlastník má být omezen co nejméně a že věcné břemeno bylo vymezeno neobyčejně široce, rozsudek proto zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Rakovníku následně stěžovateli opět vyhověl a zřídil služebnost cesty, vzhledem k účinnosti nové právní úpravy již v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "NOZ"). Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 19. 7. 2016 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2017 jako nepřípustné, jelikož právní otázka již byla zodpovězena v analogickém případu, vedeném před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, a dovolací soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit.
5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se dopisem ze dne 8. 10. 2017 vzdal svého práva na vyjádření s odkazem na napadená rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího soudu, jež považuje za správné. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 23. 10. 2017 odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že při svém rozhodování respektoval čl. 11 Listiny, právní úpravu platnou a účinnou v době rozhodování, zejména pak ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) NOZ, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3242/2015. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval svůj právní názor, že stěžovatel si způsobil nedostatek přístupu k nemovité věci hrubou nedbalostí spočívající v tom, že pro čistě podnikatelské účely nabyl předmětnou nemovitou věc v dražbě za nízkou cenu, která odpovídala skutečnosti, že k nim není zajištěn přístup; stěžovatel přitom před soudem uvedl, že si této skutečnosti byl vědom a počítal se zřízením cesty rozhodnutím soudu. Krajský soud rovněž opětovně upozornil na to, že stěžovatel bezdůvodně neakceptoval opakované písemné návrhy vedlejšího účastníka na řešení situace uzavřením nájemní či kupní smlouvy. V závěru svého vyjádření krajský soud poukázal na důvodovou zprávu k §1029 až 1036 NOZ, z níž je zřejmé, že inspiračním zdrojem současné právní úpravy nezbytné cesty byl zákon o propůjčování cest nezbytných, který je v Rakousku účinný doposud. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že ústavní stížnost není důvodná. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2017 setrval na závěru, že stěžovatel při nabývání předmětné stavby jednal hrubě nedbale, a proto jsou dány podmínky pro nepovolení nezbytné cesty. Podle vyjádření Nejvyššího soudu je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.
6. Stěžovatel na vyjádření účastníků řízení reagoval replikou ze dne 15. 12. 2017, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s tvrzeními krajského soudu. Ty jsou totiž podle stěžovatele pouze spekulativní a neplynou z provedených důkazů. Stěžovatel se zejména ohradil proti závěru, že neakceptoval návrhy vedlejšího účastníka na mimosoudní řešení sporu; toto tvrzení označil za vyloženě nepravdivé a odkázal na materiály obsažené ve spisu. V reakci na vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že právní názor tohoto soudu bere na vědomí, nicméně se s ním neztotožňuje. Podle stěžovatele měl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zohlednit nejen to, že stěžovatel nabyl nemovitosti v dražbě, ale i to, že před jejich nabytím neměl přes svoji veškerou snahu o kontaktování vedlejšího účastníka možnost s ním o dané záležitosti jednat, a také to, že vedlejší účastník o danou nemovitost neprojevil žádný zájem a veřejně konané dražby se neúčastnil. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k neoprávněným zásahům do jeho ústavních práv.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; je tedy přípustná.
8. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že za porušení svých základních práv a svobod považuje postup obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na zřízení práva nezbytné cesty přes pozemek vedlejšího účastníka formou věcného břemene. O zřízení práva nezbytné cesty stěžovatel žádal nejdříve v režimu §151o odst. 3 OZ (účinného do 31. 12. 2013), později pak v režimu nové právní úpravy §1029 NOZ (účinného od 1. 1. 2014).
10. Podle dřívější právní úpravy (§151o odst. 3 OZ) soud zřídil právo nezbytné cesty za splnění dvou podmínek: pokud vlastník nemovitosti nebyl současně vlastníkem přilehlého pozemku a zároveň pokud přístup vlastníka ke stavbě nebylo možné zajistit jinak. Jiným zajištěním přístupu se přitom rozumělo zejména uzavření smlouvy (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1051-1052). Tato dřívější právní úprava neobsahovala zákonné ustanovení, které by stanovilo negativní podmínku pro zřízení nezbytné cesty v podobě způsobení si nedostatku přístupu tím, kdo o nezbytnou cestu žádá. Judikatura dovolacího soudu se proto stavěla k zamítnutí žaloby pro zaviněné jednání vlastníka nemovitosti spíše zdrženlivě. Podle starší judikatury dovolacího soudu "ani to, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Samotné nabytí stavby s vědomím, že k ní není zajištěn přístup, tedy nebylo za staré úpravy samo o sobě na překážku zřízení nezbytné cesty (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1052). Přesto však judikatura vyžadovala, aby soudy vždy přihlížely ke všem individuálním okolnostem případu a aby zkoumaly důvody, proč se vlastník budovy zbavil možnosti přístupu ke stavbě. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012).
11. Současný právní stav, na rozdíl od předchozí právní úpravy, obsahuje negativní podmínku pro zřízení nezbytné cesty přímo v textu zákona. Z ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) NOZ plyne, že soud nezbytnou cestu nepovolí, pokud si nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Podle judikatury dovolacího soudu se toto ustanovení aplikuje mimo jiné v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc bez zajištěného přístupu, a kdy lze zároveň její jednání považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Obdobně jako za předchozí právní úpravy, ani za současného právního stavu samotná koupě nemovité věci bez zajištění přístupu automaticky neznamená, že by nabyvatel neměl právo na povolení nezbytné cesty (viz Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206). Soud tedy žalobu na povolení nezbytné cesty zamítne, pouze pokud ze všech konkrétních okolností případu vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).
12. Obecné soudy v napadených usneseních výše uvedené principy respektovaly; při jejich aplikaci na konkrétní případ totiž vycházely z konkrétních okolností případu, a ty ve svém součtu vedly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel v této situaci choval hrubě nedbalostně. Ze zjištění obecných soudů plyne, že vedlejší účastník v průběhu řízení stěžovateli nabízel vyřešení přístupu k budově uzavřením nájemní smlouvy, případně kupní smlouvy, avšak stěžovatel na žádnou z těchto nabídek nereagoval a místo toho celou dobu spoléhal na to, že soud vyhoví jeho žádosti na povolení nezbytné cesty přes pozemek vedlejšího účastníka. Ústavní soud k posouzení případu vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 6 C 238/2006, ze kterého zjistil, že stěžovatel vskutku nevyvinul žádnou iniciativu k vyřešení přístupu k předmětné budově, ať již před jejím nabytím či později v průběhu řízení.
13. Nejvyšší soud v tomto kontextu uvedl, že vědomost stěžovatele o chybějícím přístupu k nemovitosti "sama o sobě sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy [...] s nabídkou na povolení nezbytné cesty [...]. Jestliže ovšem nabyvatel zakoupí nemovitou věc za sníženou cenu s vědomím, že není spojena s veřejnou sítí komunikací, přičemž pro její zajištění před koupí ničeho neučiní, bylo by zneužitím práva, kdyby nabyvatel dosáhl zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty." V závěru napadeného usnesení odkázal Nejvyšší soud na §4 NOZ a dodal, že osoba s rozumem průměrného člověka "se v rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup, popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím." Stěžovatelovo chování však bylo s touto běžnou opatrností ve zřejmém rozporu.
14. Obecné soudy se rovněž vypořádaly s argumentem stěžovatele, že k jeho jednání došlo ještě za účinnosti předchozí právní úpravy a že pro něj byla předchozí právní úprava příznivější, neboť krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalobce ani za předchozí právní úpravy "nemohl spoléhat na to, že bude věcné břemeno přístupu k budově zřízeno, neboť i za této právní úpravy bylo možno z judikatury dovodit, že zřízení věcného břemene nenastává automaticky." Tento závěr je v souladu s principy plynoucími z dřívější právní úpravy i z judikatury, jak je shrnuta výše v bodě 10.
15. Stěžovatelův postup byl tedy v napadených rozhodnutích obecnými soudy vyhodnocen jako hrubě nedbalostní, jelikož stěžovatel lehkovážně spoléhal, že mu bude přístup umožněn sousedy či povolen soudem. Podle ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) NOZ tedy soudy stěžovateli nezbytnou cestu nepovolily.
16. Rozhodnutí o povolení či nepovolení nezbytné cesty je rozhodnutím, ve kterém soudům náleží široký prostor pro úvahu, přičemž v hraničních případech je možné s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí je tak v zásadě na úvaze soudu; tato úvaha však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Povinnost soudů své rozsudky racionálně odůvodnit patří k zárukám spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť pouze závěry soudů objektivně udržitelné lze považovat za výraz nezávislého rozhodování obecných soudů. Pokud soudy své závěry racionálně obhajitelně nezdůvodní, jde o projev svévole zakládající protiústavní stav [nález sp. zn. I. ÚS 1845/11 ze dne 27. 10. 2011 (N 185/63 SbNU 153) či nález sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)].
17. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádné znaky svévole nevykazují. Obecné soudy totiž učiněné závěry odůvodnily, včetně vysvětlení, z jakého právního i skutkového důvodu na situaci aplikovaly ustanovení §1032 odst. 1 písm. b) NOZ. V daném případě tedy nelze v postupu soudů spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť soudy své úvahy odpovídajícím způsobem vyložily, aniž by např. pouze formálně odkázaly na příslušné ustanovení zákona [srov. a contrario nález ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339)].
18. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Ústavnímu soudu nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahu do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 či usnesení I. ÚS 1614/16 de dne 4. 4. 2017).
19. Takové vady či pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Se všemi námitkami stěžovatele se již náležitě zabývaly obecné soudy, které přesvědčivě vysvětlily, proč aplikovaly předmětná ustanovení NOZ, jak je interpretovaly, z jaké prejudikatury Nejvyššího soudu přitom vycházely a proč v této situaci stěžovateli nevyhověly.
20. K argumentu stěžovatele, že žalobu podával již v roce 2006, v situaci, kdy byla účinná jiná právní úprava, a že řízení v této věci tedy trvá již 11 let, Ústavní soud konstatuje, že délka řízení nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti. Pokud měl stěžovatel zájem na urychlení průběhu řízení před obecnými soudy, mohl a měl využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatele lze také odkázat na znění zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého lze uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění v případě, že nebylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě.
21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu